> citizen_file • 958 023 41 BH
alive
District 02Urban · Military · Media
Alderic Tarao
[ ˈældərɪk tɑˈraʊ ]
human
student
intel agent
neutral
quote
signature song
>> now_playing.exe
All These Things That I’ve Done
The Killers
player
Dahlia
face claim
Fernando Lindez
date of birth
February 13, 2209
age
sixteen | 16
zodiac sign
aquarius ♒︎
height
183 cm | 6'0"
sexuality
bisexual
residence
District 2, Arigosae Triangle
currency
syns
600
noctis
0
estate & possessions
companions
inventory
levels
overall
privilege
reputation
vital systems
defense
0
vitality
0%100%
combat skills
survival skills
attributes
clearance required
abilities
Na rozdíl od většiny studentů, kteří své schopnosti staví na fyzické převaze nebo jednoznačně vymezené specializaci, se jeho doména nachází především tam, kde se informace stávají zbraní. Technologie pro něj nepředstavují pouhý nástroj ani prostředek k dosažení cíle. Fungují jako živé prostředí, ve kterém se pohybuje se stejnou přirozeností, s jakou jiní pracují ve fyzickém prostoru. Jeho uvažování je výrazně analytické a systematické, přesto však dostatečně flexibilní, aby dokázal reagovat na nečekané proměnné bez ztráty tempa. Složité systémy nerozebírá mechanicky, spíše intuitivně rozpoznává jejich logiku a velmi rychle nalézá místa, kde jsou nejzranitelnější. V oblasti hackingu vykazuje mimořádnou úroveň technické i improvizační kompetence. Digitální infrastrukturu bere jako soustavu vzájemně propojených možností, které lze při dostatečné znalosti přetvářet ve vlastní prospěch. Ochranné protokoly, šifrování i bezpečnostní vrstvy pro něj představují především problém k vyřešení, nikoliv překážku. Nejde přitom o bezhlavé pronikání do systémů, většinu operací staví na trpělivém sběru informací, pečlivé přípravě a minimalizaci stop po vlastním zásahu. Otevírá si zadní vrátka tam, kde by jiní ani smetí nešli vyhodit. Hodně u toho těží ze svých životních zkušeností, kdy se potloukal ulicemi města bez cíle a jediné, o co mu šlo, bylo přežití. Jeho vztah k moderním technologiím hraničí se symbiózou. Dokáže velmi rychle porozumět neznámým zařízením, intuitivně pracuje s novými rozhraními a adaptace na technologické prostředí u něj probíhá téměř okamžitě. Synchronizace mezi člověkem a strojem u něj působí plynule, což mu umožňuje efektivně zpracovávat velké objemy informací a reagovat v čase, který bývá pro ostatní obtížně dosažitelný. Jeho způsob práce stojí především na informační převaze. Jen zřídka spoléhá na hrubou sílu nebo otevřenou konfrontaci, pokud existuje možnost konflikt vyřešit dříve, než vůbec vznikne. Má přirozenou tendenci připravovat si několik alternativních scénářů současně a počítat s tím, že žádný plán nezůstane beze změny. Díky tomu bývá schopen využít i zdánlivě nepříznivé okolnosti jako příležitost k získání kontroly nad situací. Když už je nucen jednat přímo, působí jeho rozhodování chladně a přesně — nikoliv proto, že by postrádal emoce, ale protože jim během operace jednoduše nedovolí převzít kontrolu. Stejně výrazně se projevuje v logickém uvažování a řešení komplexních problémů. Při analýze situací se jen zřídka nechává ovlivnit emocemi nebo prvním dojmem. Raději systematicky skládá jednotlivé detaily do širšího obrazu a hledá řešení, která bývají méně nápadná, ale výrazně efektivnější. Vzorce chování, algoritmy i technické procesy pro něj představují jazyk, který čte s mimořádnou samozřejmostí. V terénu se opírá především o nenápadnost. Plížení a pohyb ve stínech ostatních pro něj neznamenají pouze schopnost infiltrace, ale především umění existovat mimo pozornost ostatních, a to i za bílého dne. Dokáže pracovat s prostředím, světlem, hlukem i lidským očekáváním tak, aby jeho přítomnost zůstávala přehlédnuta. Pokud je odhalení nevyhnutelné, bývá již několik kroků napřed a připraven využít vzniklé situace ve svůj prospěch. Kdo by také kladl vtíravé otázky jedinci, který svým sebevědomým vystupováním působí jako součást jednoho celku, a ne jako rušivý element, jak se na první pohled zdálo. Výraznou předností je také jeho mimořádná psychická i fyziologická odolnost vůči únavě. Dlouhé hodiny soustředění nebo několikadenní operace s minimem spánku pro něj nepředstavují zásadní omezení. Zatímco ostatním s ubývající energií klesá schopnost soustředění, jeho výkon zůstává překvapivě stabilní, což z něj činí spolehlivého operátora při časově náročných misích. Přestože většinu konfliktů preferuje řešit nepřímo, není bezbranný ani v otevřeném střetu. Střelné zbraně ovládá s vysokou mírou disciplíny a konzistence. Nepatří mezi zbrklé střelce, bere na sebe velkou odpovědnost při používání takto drastických donucovacích prostředků a vždy pečlivě zvažuje, zda je jejich užití nutné. Každý výstřel má svůj účel a jen zřídka plýtvá municí nebo zbytečně prodlužuje přestřelku. Když ale cítí nutnost zásahu, neváhá a pracuje s vražednou rychlostí. I když není velkým bojovníkem, naučil se alespoň nutné základy sebeobrany. Jedna dobře mířená rána na bradu totiž může vyřešit nenadálé problémy rychleji a méně drasticky než někoho hned připravit o život. Stejně dobře je na tom i se svou fyzičkou. Nevynechal jediný den cvičení od té doby, co si nějak uvědomuje svou vlastní existenci. Výrazná stamina je pro jeho práci extrémně důležitá a i v reálném životě oceňuje možnost prostě jen tak zmizet a utéct od nepříjemných situací, které zrovna nechce řešit. Ve společenských interakcích působí lehkovážněji, než tomu ve skutečnosti je. Je komunikativní, pohotový a často využívá humor jako způsob, jak uvolnit atmosféru nebo odvést pozornost od vlastních záměrů. Pod touto fasádou se však skrývá mimořádně pozorný pozorovatel. Informace sbírá nenápadně, jednotlivé detaily si spojuje téměř automaticky a velmi dobře odhaduje, jakým způsobem budou lidé pravděpodobně reagovat. Manipulace je pro něj přirozeným důsledkem schopnosti porozumět lidskému chování a přizpůsobit mu vlastní vystupování. Nemusí se příliš snažit, aby pochopil skutečný záměr svých oponentů. V životě už potkal tolik druhů lidí, že si dokáže velmi rychle představit, co ho čeká. Celkově představuje typ agenta, jehož největší síla nespočívá v přímé dominanci, ale v kontrole prostředí. Dokáže ovlivnit tok informací, narušit komunikační infrastrukturu, přizpůsobit technologie vlastním potřebám a vytvořit situaci, ve které protivník ztrácí přehled dříve, než si vůbec uvědomí, že se stal součástí cizí hry. Tam, kde ostatní vidí počítače, sítě nebo stroje, on vidí spojence, kteří s ním komunikují stejným jazykem. Pomohlo mu to zachovat klidnou hlavu, když trávil spoustu času sám bez jediného lidského kontaktu. Naučil se vystačit si sám se svou hlavou a nezbláznit se z toho. Stačí jemné bzučení elektřiny a ví, že je doma mezi svými.
weaknesses
Na člověka, který strávil většinu života vojenským výcvikem zaměřeným téměř výhradně na schopnosti fyzického rázu, není zrovna dobrý bojovník. Bránit se sice umí — je zvyklý na tvrdé rány od svých spolubojovníků a bezohledná šikana ze strany některých autorit ho naučila přežít téměř jakoukoliv nakládačku. Přesto má jeho sebeobrana daleko k dokonalosti. Není zrovna zvlášť účinná ani nepřichází ve chvíli, kdy by ji potřeboval nejvíc. Vždycky se spoléhal hlavně na svou prořízlou pusu a důkladnou přípravu na všechno, co by se mohlo stát, takže ho vlastně nikdy nenapadlo naučit se řádně bránit a možná přidat nějakou tu ránu navíc. Ne každý konflikt, do kterého se dostane, musí začít jako ten druhý. Jenže to by nebyl on. Jakékoliv fyzické konflikty nesnáší. Připadají mu jako zbytečný způsob řešení sporů. Když už se do nějakého dostane, raději schytá pár ran do hrudi, než aby druhou stranu vyprovokoval k ještě větší brutalitě. Jenže pokud už je opravdu donucen začít rozdávat rány, používá nepřiměřenou sílu — mnohem větší, než je potřeba — jen proto, aby byl boj co nejrychleji u konce. Ničí tím nejen své tělo, ale i psychiku, protože tyhle výbuchy násilí považuje za vlastní selhání. Rozhodně není ten typ, který by se kolem sebe oháněl zbraněmi nebo poukazoval na svou skvělou formu například v šermu. Cokoliv, co není střelná zbraň, ho podle něj jen zpomaluje. Nože patří do kuchyně. Totéž platí pro většinu běžných zbraní, se kterými lidé trénují — dokáže je použít jako pracovní nástroj nebo k tomu, aby si uvolnil cestu, ale ne proti jiným lidem. Je velmi schopný v přežívání v městském prostředí, infiltrovat dokáže skoro cokoliv, ale vyveďte ho z města a sotva vám řekne, kde je sever a kde jih. Ve složitých plánech měst se orientuje bez sebemenších problémů, ale les? Nekonečná pláž, kde je horizont vzdálený kilometry? To je pro něj noční můra. Ztratí se ještě dřív, než vůbec začne. Pokud mu někdo neukáže směr, zůstane stát na místě. Příroda je pro něj příliš nepředvídatelná, řídí se pravidly, kterým nerozumí. Není nic neobvyklého vidět ho schválně příliš hlasitého, jen aby na sebe strhl pozornost, a vůbec mu nevadí, koho tím vyprovokuje. A to ani ve chvílích, kdy je potřeba držet jazyk za zuby. Chtít po něm, aby zůstal potichu, je jako chtít poručit dešti, ať na chvíli přestane. Jeho sebevědomá až arogantní povaha je cítit z každého jeho projevu, ať už se zrovna snaží předvádět, nebo ne. Občas se mu sice podaří na pár vteřin zmlknout, ale nikdy ne dost dlouho na to, aby skutečně vychladl. O jedné věci ale nemluví s nikým — jeho zrak se pomalu zhoršuje. Nepamatuje si, kdy to začalo. Možná nikdy neviděl úplně dokonale. Nekonečné dny a noci strávené zíráním do zářící obrazovky tomu rozhodně nepomohly. Díky moderní medicíně si zatím vystačí s očními kapkami nebo kontaktními čočkami. Bez nich je každodenní život o poznání složitější. Každá lékařská prohlídka ho trochu děsí. Pokaždé doufá, že si nikdo nevšimne, že už není ve své nejlepší formě. Jeho spánkový režim tomu taky nijak nepřispívá. Dokáže vydržet několik dní bez pořádného spánku, někdy si nedopřeje ani desetiminutový šlofík a soustředí se výhradně na práci. Z nějakého důvodu pro něj spánek znamená čelit démonům ve snech, které nedokáže ovlivnit. A to ho děsí víc než samotný život a následky jeho vlastních činů. Ví, že zvládne fungovat i s minimem spánku, a proto to dělá neustále, přestože tím ničí své zdraví i schopnost odvádět potřebný výkon. Což není zrovna ideální, když jsou v sázce životy a ostatní se na něj spoléhají. Další vadou, kterou mu pomáhá moderní doba vcelku obstojně potlačit, je jeho nízká tělesná teplota. Většinu času je mu větší zima, než by reálně měla být. Zatímco v horkých letních dnech je to něco záviděníhodného, většinu času se musí snažit předcházet podchlazení, a to nejčastěji funkčním prádlem schovaným pod jeho běžným oblečením. Naštěstí se mu hodí mít druhou kůži, když se pohybuje po střechách či úzkými prostory budov, a tak na tom není pro většinu lidí, se kterými pracuje, nic divného. Ať se snaží sebevíc, nedokáže si vytvořit skutečně hluboké vztahy. Přestože tráví většinu času obklopený takzvanými přáteli — nebo kýmkoliv, hlavně když je kolem dost lidí, kteří mu věnují pozornost — neumí vést opravdové rozhovory ani budovat pevná přátelství. Může si hrát na koho chce, zaujmout roli šarmantního muže nebo věrného přítele, ale na konci dne stejně skončí sám, izolovaný od okolního světa. Když ho potřebujete nejvíc, zjistíte, že vaše slova nedosáhnou k jeho srdci. Ne proto, že by z toho něco měl nebo že by byl od přírody krutý. Jen má pocit, že nikam nepatří, a bojí se, že by lidem kolem sebe přinesl jen neštěstí. Skutečný vztah vyžaduje, aby byli oba lidé součástí života toho druhého. A právě toho není schopný. Má strach, že všechno pokazí. Jakmile se přátelství nebo vztah začne stávat vážnějším, začne se od něj pomalu odtahovat, až nakonec úplně zmizí. Je to vlastně smutné. Stačilo by, kdyby se měl alespoň trochu rád. Jenže jeho největším nepřítelem bude vždycky on sám. Je typickým příkladem člověka, který se vyhýbá všemu, co by mohlo mít důsledky. Bude tu pro vás téměř vždycky, dokud po něm nebudete chtít něco, co přesahuje jeho vlastní limity. Jakmile existuje byť jen malá šance, že selže a pečlivě vybudovaná maska se mu začne rozpadat pod rukama, neudělá raději vůbec nic. Naštěstí toho umí opravdu hodně a jeho ego ho neustále žene dál, takže je jen malá pravděpodobnost, že vás nechá na holičkách. Ale není nulová. Před lidmi si svou klidnou masku ponechává na tváři bez problému. Jakmile ale zůstane sám, vrátí se všechny pochybnosti a sebekritické myšlenky. Aby je umlčel, začal zneužívat návykové látky. Cokoliv, jen aby ty hlasy odsuzující každý jeho krok v hlavě na chvíli ztichly. Nejčastěji je to alkohol — navíc je po něm zábavnější. Ale rozhodně se nebrání ani jiným látkám. Jedinou výjimkou jsou mise. Během nich zůstává naprosto střízlivý. Čím delší jsou, tím rychleji se po návratu domů vrací ke svému oblíbenému úniku. Kdyby si někdo opravdu všímal jeho návyků, všiml by si, jak pokaždé, když se objeví na večírku, je to krátce po dlouhé době, kdy nebyl k zastižení. Sám si myslí, že své skutečné pocity skrývá dokonale. Ve skutečnosti mu ale příliš nezáleží na tom, co se s ním stane, a vlastního života si neváží tak, jak by měl. A jde to na něm při lepším pohledu poznat. Na tajného agenta je to dost nebezpečná vlastnost.
clearance required
appearance
Se svou výškou přesahující šest stop — hranici, na které některým lidem záleží víc, než jsou ochotni přiznat — ho v davu jen tak neztratíte, přestože on sám tomu nepřikládá žádný význam. Už z dálky na sebe upozorňuje především hustými kudrnatými vlasy, které se při každém kroku lehce pohupují a okamžitě přitahují pohledy kolemjdoucích. Bylo by hezké říct, že stejně výrazně působí i způsob, jakým se nese. Pravda je ale jiná. Kvůli neustálému hrbení připomíná spíš člověka, který si na ramenou nese větší tíhu, než dokáže unést. Může si za to především sám. Bezpočet probdělých nocí strávených nad myšlenkou „ještě jeden řádek kódu“ a „ještě jedno obejití zabezpečení“ se na jeho těle nevyhnutelně podepsal. Zatím se může spolehnout na to, že jeho mladé tělo stále zvládá následky těchto návyků napravovat, ale občasné záchvěvy bolesti jsou tichým varováním, které by neměl příliš dlouho přehlížet. Přestože sám sebe vnímá jako typického nerda a pobyt venku rozhodně nepatří mezi jeho oblíbené činnosti, tráví překvapivě mnoho času v posilovně. Péči o vlastní tělo bere stejně vážně jako práci s počítačem — a výsledky jsou znát. Na svou postavu slýchá komplimenty poměrně často. Patří k lidem, kteří na první pohled nepůsobí nijak zvlášť svalnatě, ale málokdo by čekal, že bez větších obtíží překoná řadu mnohem mohutnějších mužů. I když může působit jako casanova, opak je pravdou. Před zrcadlem po ránu neztrácí čas. Jeho hnědé kudrnaté vlasy zůstávají většinou rozcuchané a nespoutané, jen občas je uhladí trochou gelu, zpravidla tehdy, když skončí s kratším sestřihem, než původně zamýšlel. Dává přednost delším vlasům, nejlépe když mu sahají pod uši a spadají po týle. Výrazné lícní kosti a pevně vykreslená čelist zajišťují, že jeho obličej jen málokdy zapadne mezi ostatní. I proto při práci raději zůstává v pozadí nebo si tvář zakrývá maskou. Jeho oči jsou menší, mandlového tvaru a světle hnědé. Když se na někoho podívá, jen zřídkakdy uhýbá pohledem. Je v nich sebevědomí hraničící s dravostí — připomínají kočku trpělivě sledující svou kořist. Právě díky výrazným rysům dokáže podle potřeby působit o několik let starší, nebo je naopak změkčit a během okamžiku znovu vypadá jako typický mladý puberťák, kterým je. Starší vzhled mu přináší nejeden praktický benefit, ať už při práci, nebo v běžném životě. Nepamatuje si, kdy po něm někdo naposledy chtěl vidět průkaz totožnosti kvůli věku. Obvykle nosí volné džíny, obyčejná trička a vytahané mikiny. Pod touto nenápadnou vrstvou se však skrývá přiléhavé funkční oblečení z tenkých elastických materiálů. Jednak proto, aby mohl během okamžiku odhodit svrchní oděv a být připraven jednat, jednak kvůli špatné termoregulaci, která ho provází už dlouhá léta. Většina jeho běžného šatníku proto působí levně a ošuntěle — natolik, že by si ho člověk snadno spletl s někým, kdo sotva vyjde s penězi. Ostatně právě proto mu nevadí oblečení bez váhání zahodit, kdykoli je potřeba rychle zmizet nebo změnit vzhled. Dokonce i na akademii nosí pod běžným oblečením alespoň jednu vrstvu funkčního prádla, připravený vyrazit během několika vteřin.
modifications
Placeholder
personality
Nic není nakažlivější než Aldericova na první pohled bezstarostná povaha a neutuchající smysl pro humor. Jako by nedokázal připustit, aby jediná vteřina zůstala nevyplněná smíchem, provokací nebo alespoň dobrou náladou. Zakládá si na tom, aby byl všude vidět i slyšet, a nemá sebemenší problém oslovit cizího člověka drsným vtipem nebo naprosto nevhodnou poznámkou. Ano, občas kvůli tomu schytá ránu do nosu, ale podle něj si jeho pozornost a přátelství zaslouží jen ten, kdo jeho humor dokáže ustát. Stejně jako každý jiný má i on své zlozvyky. Čím nebezpečnější je situace, tím silnější potřebu cítí dělat si z ní legraci. Smát se do očí člověku, který mu právě míří zbraní na hlavu, není zrovna rozhodnutí, které by s čistým svědomím doporučil ostatním, ale jemu samotnému podobné výstřelky připadají až podivně přirozené. Když je pod velkým tlakem nebo se musí plně soustředit na práci, nevědomky si rozedírá klouby na rukou. Škrábe je tak dlouho, dokud nezačnou krvácet, vytvoří se strupy, a ty pak znovu a znovu odlupuje, až na jejich místě zůstávají drobné jizvy. Je to jeden z mála okamžiků, kdy jeho tělo prozradí nervozitu dřív než jeho tvář. Na sebe bývá mnohem tvrdší než na kohokoliv jiného. Pro ošklivou přezdívku si nejde daleko ani kvůli drobné chybě a při těch větších neváhá sáhnout ani k fyzickému trestu. Za každou cenu se snaží, aby vše vždy šlo přesně podle plánu. To je těžký úkol sám o sobě, natož v profesi, kterou si vybral. Před ostatními si však nasazuje masku sebejistoty. Jen málokdo tuší, že si v hlavě nosí každé selhání, každou chybu a každé rozhodnutí, které podle něj mohlo dopadnout lépe. Nedokáže svést vinu na druhé. Ať se stane cokoliv, vždycky najde důvod věřit, že za to mohl on. Raději spolkne vlastní hrdost, než aby dal komukoli najevo, že ho něco tíží. Na první pohled může působit jako člověk bez větších ambicí, který se spokojí s rolí ve stínu. Ve skutečnosti je však pravý opak. Když se mu něco podaří, umí na sebe být náležitě hrdý — někdy až natolik, že to ostatním zavání sebechválou a odmění ho jen otráveným protočením očí. Je nesmírně ambiciózní a jakmile ho něco zaujme, dokáže tomu obětovat všechen svůj volný čas. Nepřestane, dokud svůj cíl nepřekoná, nebo dokud se při té snaze úplně nevyčerpá. Platí to stejně pro jeho vášně jako pro jeho démony. Nedělá rozdíl mezi tím, jestli ho pohltí plameny odhodlání, nebo vlastní sebetrýznění kvůli něčemu, čeho nikdy nebude schopen dosáhnout. Navzdory všemu, co zažil, i povolání, které vykonává, zůstává impulzivním člověkem. Ať už jde o maličkosti nebo životně důležitá rozhodnutí, často jedná dřív, než začne přemýšlet. Zázrakem nebo neuvěřitelným štěstím mu většina těchto impulzivních rozhodnutí vyjde, a tak v nich pokračuje, přestože mu zdravý rozum zoufale buší na dveře a snaží se ho varovat. Ve své podstatě se Alderic snaží působit hrdě a neohroženě jako lev. Ve skutečnosti je však spíš zatoulané štěně, které se ze všech sil snaží prokousat světem plným chyb, nejistot a vlastních pochybností. Všechno to schovává za hlasitý smích, jedovatý sarkasmus a neustálé vtipkování. Šarm mu přitom rozhodně nechybí. Jeho typický psí pohled už mu otevřel nejedny zamčené dveře a dostal ho na místa, kam by se jiný člověk nikdy nedostal. A co je na tom nejlepší? Vůbec se o to nemusí snažit — jde mu to s naprostou přirozeností.
clearance required
[file_001] // a face in a crowd
Svůj životní příběh by nikdy nezačal jinde než v den, kdy se konečně probudil. Déšť bubnoval do oken laboratoře tak hlasitě, že přehlušil i dětský pláč. Aldericovi bylo tehdy osm let. Seděl na kovové židli, nohy mu nedosahovaly na zem a prsty pevně svíraly okraj sedadla. Před ním stál muž v bílém plášti s tabletem v ruce, dotazující se na jeho stav, jestli ho něco nebolí a jak se cítí. On tehdy zapíral, ve skutečnosti ho ale bolelo všechno. Hrudník, paže, hlava, ale už dávno pochopil, že správná odpověď je vždycky „ne“. Děti, které přiznaly bolest, zmizely. Děti, které plakaly, zmizely. A hlavně zmizely ty děti, které kladly nepříjemné a zbytečné otázky. Nikdo nikdy nevysvětloval kam, a Alderic si tajně přál, aby i on jednoho dne opustil svůj pokoj naposledy. Po několika měsících zůstalo v celém křídle jen několik pokojů obsazených, po roce už jen dva. Nikdy nezapomene na den, kdy se dveře vedlejšího pokoje otevřely naposledy. Zůstal tam jen on se svými vzpomínkami na ostatní. Své desáté narozeniny oslavil sám, upíraje pohled na noční oblohu skrze mříže jeho pokoje. O rok později laboratoře zachvátil požár. Oficiální zprávy mluvily o technické závadě, o tragédii nebývalých rozměrů. To, co bylo Aldericovo vězení, byla pro většinu ostatních lidí lékařská instituce slibující lék na smrtelnost a další neduhy, které mohly občas obyvatele země potkat. V databázích byl Alderic označen za mrtvého. Ve skutečnosti seděl několik kilometrů od hořící budovy v ukradeném autě, obličej od sazí a ruce od krve, která nebyla jeho. Poprvé viděl noční oblohu bez mříží. Byla stejně tak nádherná jako děsivá. Náhle získaná svoboda představovala více problému, než by se mohlo zdát. Nikdo ho nenaučil, jak myslet sám za sebe. Přežít se naučil rychleji než žít. Když se dostal zpět do města, nestačil se divit tomu, jak odlišný je život těch, kteří si ho mohli od začátku budovat sami. Jedinou světlou stránkou jeho raného života byly schopnosti, které v centru získal. Být nikým se mu hodilo. Měnil jména stejně často jako adresy. Jednou byl student, pak zase obyčejný poslíček klouzající barevnými ulicemi Arigosae se zrakem zabodnutým do země, jen aby si ho nikdo nevšiml a nekladl nepříjemné otázky. Snažil se zapadnout do společnosti, ve které nikdy neměl své místo. Bohužel svoboda neměla dlouhého trvání, když přespával mezi kontejnery a přišli na něj. Umístění do jednoho z míst, které by někdo mohl nazývat dětským domovem, ale k domovu to mělo daleko, byl jen malý škraloup na jeho životě. Bez oficiální dokumentace a jen se jménem, které možná ani nebylo jeho, si ho nikdo moc nevšímal. Jen další vyvrhel společnosti bez rodiny. Nevydržel v něm dlouho, a kdykoliv se mu to podařilo, utíkal pryč. Postupem času objevil svůj talent pro hacking; pohyb mimo fyzickou sféru, která ho značně limitovala v dosažení cílů, byl určité znovuzrození. Pracoval pro lidi, kteří dokázali vymazat minulost jediným kliknutím. Čím déle to dělal, tím víc měl pocit, že jednou omylem smaže i sám sebe. Prostředí, ve kterém se vyskytoval, k tomu přímo vybízelo. A s jeho neexistující historií by se ho mohli zbavit skutečně kdykoliv. Ve třinácti letech se vrátil zpátky do prostor bývalé laboratoře, aby se pokusil přijít na něco víc ze své minulosti. Kromě opuštěných prostor našel kousek své historie — zapomenutou krabici ukrytou hluboko v interním systému laboratoře. V ní měl každý z nich svou vlastní složku. Nebyly označeny jmény, jen čísly. Vedle každého čísla stálo jediné slovo. Ukončeno. Když konečně dorazil ke svému číslu, nenašel nic kromě identifikace a prázdného pole pro stav. Poprvé pochopil, že nepřežil proto, že byl výjimečný. Přežil jen proto, že ještě nebyl na řadě. Pak dostal obyčejnou zakázku — postarat se, ať z digitálního prostoru zmizí další jméno. Po hodinách práce stačilo stisknout jednu klávesu a měl by vše za sebou. Zvědavost mu ale nedala a nahlédl do tajných souborů. Když otevřel soubor, svět se zastavil. Na poslední stránce byla fotografie, neznámé děvče v ulicích Prokyonu. Co ho ale zaujalo, bylo razítko otištěné na všech dokumentech, které měl k dispozici. Stejné jako to, které vídal celé dětství. Projekt Ansible. Nedokázal skrýt svou nervozitu a šok z toho, co se před ním najednou objevilo. Pokud to, co viděl, byla pravda, měla být osoba na fotce mrtvá. Stejně jako všichni ostatní. Bylo více než jasné, že zakázku nedokončí. Smazal po sobě všechny stopy, které mohl, a zmizel v nehostinných ulicích města. Jeho návrat do stěn domova nebyl nijak oslavován. Překvapivě tam na něj čekal někdo nový, s kým se ještě nesetkal. Jeho činnost nezůstala samozřejmě bez povšimnutí a určité vlivné vrstvy se ho rozhodly zapojit do svých plánů. Nebránil se, neměl místo, kam jít, a v hlavě zmatek silnější než hurikán na moři. Vydřel si svou cestu do programu Roycasterů, kde zaujal o něco permanentnější pozici agenta než ty, které si sám vytvořil. Koho jiného byste chtěli za agenta než někoho, jehož identita je skrytá i před ním samým. Moc dobře si uvědomuje svou nahraditelnost, ale nic lepšího pro sebe nemá. Očividně se to dost podepsalo i na jeho osobnosti, která se tímto dost změnila. Strach z neznáma nahradila obava ze světa, jaký je, uvědomění si, že věci jsou ještě horší, než čekal, a že vše, co ho může napadnout, se nejspíš stane. Začal tak žít dva životy. Ve dne je to slunce samo, hloupý vtipálek, který se všem snaží vykouzlit úsměv na tváři. Nikdo netuší, že každou noc sedí před několika monitory, sleduje bezpečnostní kamery, mění přístupové kódy, přesouvá peníze na anonymní účty a maže digitální stopy člověka, kterého nikdy osobně nepotkal, zatímco se snaží přijít na to, kdo je a kým měl být. Nikomu se s tímto nesvěřuje a není nikdo, kdo by ho poznal jinak než jako Luciela — roli, kterou v agentuře převzal, a masku, kterou odmítá sundat.
clearance required
❖family
♥partner
♡love interest
★friend
⌖ally
✖enemy
◌neutral
↩past bond
Přestože o něm nemá vysoké mínění a je to pro něj jen casanova, který nemá špetku hlubších emocí, je Lex přesně ten typ člověka, kterého si rád drží blízko. Zvlášť když dojde na to, jak vyplnit dny bez misí něčím jiným než bezcílným civěním do stropu. Za tu dobu, co se znají, si spolu našli hranice respektu, které nepřekračují, a vždy se spolu věnují jen těm věcem, které je oba baví. Což zahrnuje spoustu alkoholu a nebezpečných rozhodnutí, které Alderic jen podporuje, protože se na nich může bavit i ráno, když alkohol vyprchá a vše, co zbude, jsou důsledky.
Jejich cesty se v rámci agentury a následně akademie zkřížily častěji, než by si možná přál. Přestože není o tolik mladší, má nějakou potřebu furt kontrolovat, co dělá. Nejspíše je to i kvůli její sebevědomosti a odhodlanosti, kterou by od někoho tak mladého nečekal, a zároveň ho irituje, že jí všechno vždycky ve finále vyjde. Je to pro něj jako dívat se do zrcadla na své mladší já a uvědomovat si, jak se v té době cítil a choval. Přesto ji bere jako extrémně schopného člověka a raději by na misích měl ji než někoho jiného, i proto, jak dobře jim jde spolu koexistovat bez zbytečného dramatu.
Alderic má spoustu hranic a mantinelů, které kolem sebe schválně postavil. Dává tím mnoho prostoru pro různé lidi a udržuje si tak nutný odstup od skutečných mezilidských vztahů. Zyair představuje proměnnou, která neustále naráží na další a další hranice, které je možné překonávat, a působí mu vrásky spíš na čele než u rtů. Oceňuje jeho soutěživost a rád s ním tráví čas, právě proto, že nikdy neví, co ho zase napadne. Také oceňuje fakt, že si dokážou mezi sebou několik měsíců neprohodit ani slovo, a když se opět vidí, jako by se nic nestalo. Je však příliš vnímavý, a Alderic se tak obává, aby jednoho dne neviděl více, než má.
gallery
←
→
loadout
