*Čeká, až ji vyzvou na pódium. Ruce se jí klepou, ale ne tak jako poprvé. Teď už nezáleží na tom, jak se bude líbit lidem. Vyhrála Hladové hry. Capitolané ji budou milovat tak jako tak. Ale stejně je nervózní. Uhlazuje si šaty. /Tak, jsem tady. Kde jsem chtěla být. A mám na rukou krev několika lidí. Několika dětí. Jsem vrah? Asi ano./*
Přivítejte naší výherkyni 98. Hladových her... Eliza Taylor!
*Zaslechne, jak ji volají. Nadechne se a nahodí okouzlující úsměv. /Kvůli komu tohle vlastně dělám. Ve vlastním kraji mě nenávidí. Kam se vlastně vracím?/ Ladným krokem napochoduje na pódium. Dobře si pamatuje ty chvíle, kdy se mohla tak maximálně plazit. Sedá si do křesílka a blýskne úsměvem do publika. Pohodí vlasy.*
Vítám tě tu! Jsi živá a zdravá , to je dobře! určitě musíš být nadšená, že?
Jsem ráda, že jsem tady. Mám možnost znovu vidět všechny lidi v Capitolu a brzy i svou rodinu. Samozřejmě, že jsem nadšená! *odpovídá se smíchem a hodí pohled na svoje ruce. Už nejsou pokryté krví, ale ona ji na nich cítí.* Mohla jsem si splnit jeden ze svých cílů a jsem na sebe hrdá.
Kdy jsi v aréně měla největší strach?
*Zamyslí se. /Celou dobu je dost blbá odpověď.../* Myslím, že ve chvíli, kdy se na mě, Tiffany a Mitchel vrhla ta příšera u Rohu. V tu chvíli jsem si opravdu myslela, že už to nezvládnu. Jak nás pořád potápěla... Neměla jsem dostatek sil, abych vyplavala a nezbýval mi kyslík. Mohl by na mě kdokoliv zaútočit a já bych to ani nepostřehla. *popisuje a snaží se soustředit pouze na Eleanor.* A taky hned ze začátku Her. Když jsem se ocitla v aréně...Bylo to zvláštní. Všechen ten adrenalin a strach...Je to nepopsatelné. *dokončí svou promluvu a znovu se směje. Přehodí nohu přes nohu a snaží se působit uvolněne. Jenomže je všechno, jenom ne to.*
Měla jsi uzavřené spojenectví s Larrym , Justinem , Mitchel, Miou a Jessem. Proč zrovna s nimi?
Larry byl z mého kraje. Mitchel jsem znala z vlaku a Mia se i za tu krátkou dobu před arénou stala mou dobrou kamarádkou. A Jesse byl taky můj kamarád. Bylo to víceméně automatické. Chtěli jsme přežít a pokud jste ve skupině, máte větši šanci. *prozrazuje dívákům a pak se nadechuje, jakoby ztrápeně. Vrhá pohled na svoje ruce, pak k zemi a nakonec zpátky k Eleanor.* Justin...ten byl okamžitá, jasná volba. Tihle všichni byli silní. Uměli přežít, i se zbraněmi.
Když už jsme u spojenectví. Jednoho tvého spojence jsi zradila. Jaký z toho máš pocit?
*Tuhle otázku čekala, ale stejně na ní nebyla připravená. Na něco takovho se nejde připravit. Začala si pohrávat s lemem šatů.* Nejsem si jistá. Na jednu stranu, vyhrát může jenom jeden a v tomhle ohledu samozřejmě nelituji. Ale zase...byl ze stejného kraje. Je mi to líto, protože to byl přítel a krajan. *sdělí Eleanor a Capitolu, ale na srdci toho má daleko víc. Ale o tom bude mluvit doma s matkou, nebo snad i sama se sebou. Tyhle pocity nemůže probírat před celým Capitolem.*
Jak jses cítila, když se Jesse zabil? A ještě lépe... Jak ses cítila , když tvé lásce ukousl netvor hlavu. Konkrétně tu mluvím o Justinovi.
*Cukne sebou, ale doufá, že si toho nikdo nevšiml. Narovná se. Nebude působit jako chudinka.* Jesse...To prostě udělal. Nečekala jsem to já, ani Justin. Do téhle chvíle to příliš nechápu. Měli jsme šanci, myslím, že to neměl vzdávat. Měl zůstat a bojovat s námi. Na druhou stranu, umřel ze svho přesvědčení. Pokud to tak chtěl nepřísluší mi vynášet nad ním soudy. *odpoví a usměje se. Ani neví, proč to ještě dělá. Snad kvůli lidem? Ne, ani kvůli nic už to za to nestojí. Pak se pozastaví. Ptali se na Justina.* Byla jsem v šoku. V naprostém a totálním šoku. Nečekala jsem to...On byl jeden z těch, co to nevzdávali. On uměl bojovat a chtěl to. A pak prostě konec. Najednou nebyl. Bylo to lepší, než kdybych ho musela zabít já osobně, ale ne o moc. Viděla jsem jeho tělo, jak tam plave na hladině...Pořád to před sebou vidím. *řekne a konec věty už skoro zašeptá.*
Konec byl opravdu zajímavý. Dlouho jste bojovali ty, Mitchel a Tiffany. Nakonec to byl souboj mezi tebou a Tiffany. Tím mířím k otázce. Myslíš ,že na tebe maminka bude hrdá?
Doufám, že ono. Přežila jsem přeci Hladové hry! To se jen tak někomu nepodaří. Doufám, že na mě bude hrdá nejenom ona. *říká s širokánským úsměvem, i když moc dobře ví, že v kraji by teď minimálně pár lidí bylo radši, kdyby umřela ona.* S Tiffany už to bylo dost ošemetné. Obě jsme byly zraněné a vysílené. Myslím, že v tu chvíli jsem prostě už jenom chtěla domů. Navíc jsem krvácela. V takovou chvíli není moc času a prostoru se rozmýšlet, co uděláte. Pokud jsem chtěla domů, musela jsem jednat. A tak jsem jednala. *dopoví a oddechne si. Snad to bylo už všechno za ní. Hodí úsměv do publika i na Eleanoru a znovu pohodí vlasy, které má dnes prakticky rozpuštěné navolno.*
Tím by končil náš rozhovor. Ještě jednou obrovzký potlesk pro Elizu Taylor!
