[ lujz hol-brhn ]
 |
|
| |
vitality [ 0 ] × defense [ 27 ]
- Jakožto profesionální splátce z Druhého kraje má rozsáhlý výcvik ve všech formách boje a je obeznámen s širokou škálou zbraní. Přestože dokáže efektivně zacházet s téměř jakoukoli zbraní, jeho pravou doménou jsou sečné zbraně, především pak mačeta a meč. Nejde jen o bezhlavé sekání a spoléhání se na hrubou sílu; jeho styl boje je technicky propracovaný, založený na precizních pohybech a znalosti lidské anatomie. Umí se zaměřit na klíčová místa — tepny, klouby nebo odhalená místa na těle, která dokáže rychle a efektivně zasáhnout. I když v rukou drží nabroušenou mačetu, jeho údery nejsou chaotické, každý pohyb je veden s přesností, která svědčí o letech tvrdého tréninku. Anatomii lidského těla věnoval poměrně mnoho času, studium spojoval nejen s užitím při boji, ale sám našel zalíbení v hledání skrytých vad systému a možností, jak sám své tělo připravit pro situace, kdyby se ocitl v ohrožení života. Podstupoval dlouhé roky biohackingu — metodě optimalizace těla a mysli pomocí vědy, technologií, stravy a životního stylu. Své tělo vystavoval chladové terapii, červenému světlu i absolutní tmě. Díky tomu nejen výrazně zlepšil svůj biologický věk, ale získal odolnost proti změnám teplot, vydrží delší mrazy či vedra a málokdy se stane, aby ho nějaký vnější vliv výrazně ovlivnil. Kromě boje na blízko vyniká i v boji na dálku. Kuše je jednou z jeho oblíbených zbraní a dokáže ji ovládat s překvapivou přesností. Jeho střely jsou rychlé a smrtící, ať už jde o statický cíl nebo pohybujícího se protivníka. Díky výborné koordinaci očí a rukou je schopný vystřelit téměř instinktivně, což mu dává výhodu v situacích, kde záleží na rychlosti reakce. Má přirozený talent v hbitém a tichém pohybu, což mu pomáhá být efektivním lovcem nejen ve Hrách, ale i během výcviku. Stal se také vášnivým lovcem zvěře, byť je tento sport v dnešní době nahrazen hologramy a umělou realitou, stále si zachovává své kvality poznání stop, dokáže se pohybovat proti větru, aby ho žádná lovná zvěř nezaregistrovala dříve, než ji zasáhne svým šípem. Není mu tak cizí maskovat se v přírodě a i v davu lidí mimikuje chování ostatních, aby nebyl každému hned na očích. Kromě zbraňových dovedností má i výbornou fyzickou kondici. Je rychlý, i když jeho specializací není vytrvalostní běh, ale spíše krátké, explozivní sprinty. To mu umožňuje efektivně se přibližovat k nepřátelům, rychle měnit směr a uhýbat útokům. Jeho obratnost mu také pomáhá při boji na blízko, kde se spoléhá nejen na sílu, ale i na mrštnost a precizní načasování. Torzo jeho těla zůstává i po letech mimořádně vypracované, což se odráží v jeho fyzické síle. Neztrácí rozhodně na svém elánu a výbušnosti, byť může mít výdrž o něco slabší než jeho mladší protivníci. Rány pěstí od něj nejsou jen obyčejné údery, jsou vedené silou, která dokáže protivníka vyřadit jednou ranou. Jeho údery jsou tvrdé, přesné a podpořené znalostí boje zblízka, takže ví, kam udeřit, aby měl co největší efekt. Šetří tím hodně na celkové energii pro případný útěk. Díky své síle je také schopen využívat fyzický boj ve svůj prospěch. Pokud se dostane do přímého souboje bez zbraní, dokáže využít svou převahu k tomu, aby nepřítele srazil k zemi, odzbrojil ho nebo ho donutil k defenzivě. Umí efektivně bojovat i v omezeném prostoru a zneškodnit protivníka svými již zmíněnými rychlými, tvrdými zásahy. I když jeho primární zaměření spočívá v boji, nezanedbává ani taktické myšlení. Není to jen surový bojovník, ale umí přemýšlet o tom, kdy zaútočit a kdy se stáhnout. Dá se říci, že ho celý život provází jakýsi šestý smysl pro situaci a díky zkušenostem z tréninku dokáže vyhodnotit nebezpečí a přizpůsobit svou strategii podle okolností. Celkově vzato je smrtící kombinací síly, rychlosti a bojové inteligence. Jeho výcvik, zkušenosti a instinkty z něj dělají nepřítele, kterého nechcete proti sobě najít. Po letech života se svojí drahou polovičkou, která ho dostávala do nemálo zajímavých situací, se stal mistrem taktiky a strategie. Nejenže umí skvěle číst ostatní, ale dokáže také ovlivnit jejich rozhodování. Vše záleží na jeho aktuálním mentálním rozpoložení, ale pokud se cítí, že má navrch, je schopen být kýmkoliv si jen zamane. Každé jeho slovo a čin jsou promyšlené jako tahy na šachovnici. Díky letům zkušeností s lhaním, přesvědčováním a klamem je jeho přetvářka téměř dokonalá, hlavně když jde o to vypadat, že s druhým plně souhlasí. V rozhovorech dokáže pozorně analyzovat tón hlasu, gesta a výrazy tváře svého protějška. Všímá si všech jemných detailů — nervózního poklepávání prsty, nepatrného cukání koutků úst nebo letmého pohledu k únikovým cestám, díky čemuž přesně ví, kdy zatlačit, kdy ustoupit a kdy využít správná slova k tomu, aby dosáhl svého cíle. Umí podněcovat konflikty mezi jinými lidmi a odvádět pozornost od sebe. Jeho mysl funguje jako dokonalá šachová partie, vždy několik tahů dopředu. Šachy nejsou jen jeho zálibou, ale způsobem myšlení, který promítá do každodenního života. Dokáže vytvářet složité strategie, plánovat dopředu a pracovat s více scénáři najednou. Zatímco ostatní vidí jen momentální problém, on už přemýšlí, jaké následky bude mít jeho rozhodnutí za týden, měsíc nebo rok. Každý krok je promyšlený, a pokud někdy něco pokazí, vždy má připravenou alternativní cestu. Čtení je pro něj nejen vášní, ale i zbraní. Studuje filozofii, historii a taktiku, čímž si rozšiřuje obzory a získává znalosti, které mu pomáhají v argumentaci a strategii. Jeho slovní zásoba je bohatá a dokáže vést intelektuální debaty i manipulativní rozhovory. Dokáže využít rétoriku k tomu, aby přesvědčil i zatvrzelého nepřítele, a často přemůže protivníka dřív, než se boj vůbec odehraje — slovy, lstí a analýzou situace. Nejideálnější souboj je pro něj takový, který skončil ještě předtím, než měl protivník šanci na první tah. Jde o zkušenosti, které získal po mnoha letech, jako mladé pako byl pravým opakem mistra stratéga, o to více dokáže oslnit každého, kdo ho tehdy znal, pokud na někoho takového ještě dokáže narazit.
- Zatímco v teorii a simulaci je chladnokrevným zabijákem, v realitě už tak velká ramena nemá. Už má přece jen svůj věk, prožil si mnohé a jeho výdrž rozhodně není co bývala, dokonce spadá někde pod průměr mezi svými vrstevníky. Také hůře vidí. Jelikož se bojí operací na vlastním těle, odmítá si nechat zrak spravit a raději nosí brýle. Bez nich je vše v dáli rozmazanější a pokud na něco ostří, třeští mu z toho hlava. Ve virtuálních scénářích dokáže bez mrknutí oka zlikvidovat nepřítele, ale když se ocitne tváří v tvář skutečnému životu, tíha jeho rozhodnutí na něj dopadá s drtivou silou. Zabít někoho je pro něj morálně špatné rozhodnutí, pokud nejde o sebeobranu, a každý život, o který někoho připravil, neustále omlouvá ve svých nočních modlitbách. Nedokáže si odpustit, i když ví, že v některých situacích neměl jinou možnost. Svědomí ho nenechává na pokoji, v nejtišších hodinách noci slyší ozvěny hlasů těch, které poslal na onen svět, a někdy má pocit, že jejich stíny sleduje v koutcích svého zraku. Pověrčivost není jen něčím, o čem slyšel a vzal za své, skutečně cítí propojení s něčím nadlidským. Náboženské smýšlení je u něj novým projevem slabomyslnosti, jelikož nepřemýšlí dle žádného učení, ale má za to, že jen on má osobní vztah s určitou nadpozemskou bytostí, která kritizuje jeho kroky a v případě, že nebude konat, jak „má“, přijde na něj tvrdý nadpozemský trest. Tato nadpřirozená síla v jeho hlavě není laskavým bohem, ale spíše neviditelným soudcem, který čeká na jeho klopýtnutí. Tyto momenty jsou intenzivnější, pokud je pod neustálým stresem nebo se cítí v ohrožení — tehdy se jeho paranoia mění v téměř hmatatelnou přítomnost, kdy cítí, jak mu něco dýchá na krk a jen čeká na možnost udeřit. Každý nečekaný zvuk, každý pohyb ve tmě ho dokáže vystřelit do pohotovostního režimu. Jeho hlava je tak jeho největší zbraní i slabinou. Byť by se jeho připravenost a analytické myšlení mohly zdát jako jeho největší přednosti, vedlejší účinky této neustálé bdělosti převyšují benefity. Jeho mysl nikdy neodpočívá, nikdy si nedovolí být plně v klidu. Neustále kalkuluje, analyzuje, hledá vzorce v chování lidí kolem sebe, předvídá možné zrady i tam, kde žádné nejsou. Přátelské gesto? Může být lest. Úsměv? Už se otáčí a hledá nůž ve svých zádech. Tato nedůvěra ho izoluje, ale on sám to považuje za nutné opatření k přežití. Osamělost je jen cena, kterou platí za svůj instinkt sebezáchovy. Byť umí na ostatních pozorovat jejich vlastní nervozitu, tu svou neumí v krizových situacích zakrývat — jeho oči těkají, dlaně jsou zpocené, dech se zrychluje. Pokud se ho někdo pokusí uklidnit, jen to jeho podezření ještě více přiživí — proč ho někdo ujišťuje, že je vše v pořádku? Možná proto, že něco tají. Tato opatrnost je pro něj velmi vyčerpávající, jeho mysl jede na plné obrátky dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Může tak často působit nepřítomně nebo vystrašeně, což také není moc daleko od pravdy. Připomíná člověka, který nikdy úplně nespí, jeho oči stále hledají neviditelné hrozby. Vliv na to měly toxické látky z arény, které zasáhly do jeho mozku více než jen v rámci halucinací na pár dní. Nejsou to jen prchavé vzpomínky, jsou to otisky vypálené do jeho podvědomí, mutující jeho myšlenky a reakce, měnící ho v někoho jiného, než kým kdysi býval. S tím jsou spojené i záchvaty vzteku a agrese, aktuálně izolované do výbuchů po probuzení z noční můry nebo v návalu adrenalinu, když trápí své tělo v tréninkovém centru. Není však jasné, jestli jsou způsobeny jen zvýšeným tepem a vyplavením látek do těla, nebo s přibývajícím věkem začne šílet čím dál tím častěji. Kdo ví, jestli jednoho dne nevyběhne mezi lidi zcela oklamaný vlastní hlavou a způsobí něco, co už nemůže vzít zpět. A to není jediná část, která se na něm změnila. Jeho kdysi velké ego odešlo do ústraní a zdravá sebedůvěra také vzala za své. Sám sobě moc nevěří, neustále pochybuje, zda rozhodnutí, která učinil, mají ten toužený výsledek, a málokdy je spokojený s tím, kdo je. Dříve si myslel, že má odpovědi na všechny otázky, ale teď si není jistý ani tím, zda vůbec pokládá ty správné. Stačí do něj trochu dloubnout a myšlenky na selhání na sebe nenechají dlouho čekat. Může se tak stát, že ho přesvědčíte naprosto o čemkoliv, pokud jde o jeho vlastní chyby a činy. Každý den je pro něj bojem, ovšem ne bojem o přežití, jak tomu bylo v aréně, nýbrž bojem se sebou samým. Chybí mu určitá samostatnost, a to nejen v běžném životě, ale i v rozhodování a řešení nečekaných situací. Velmi se spoléhá na možnosti dnešní doby, všechny moderní technologie, dostupnost informací na pár kliknutí, snadnou orientaci pomocí navigace. Pokud by se však z jakéhokoliv důvodu ocitl mimo bezpečí svého domova a svého kraje (nepočítáme občasné návštěvy hlavního města, kde se již jakž takž orientuje), byl by ve velmi nepříjemné situaci. Ačkoli si tento problém nepřizná, ve skutečnosti ho trápí agorafobie. Jakmile se ocitne v neznámém prostředí, pociťuje silnou úzkost. Otevřené prostory, kde se nemá kam schovat, jsou pro něj doslova noční můrou. Nejenže se bojí velkých a přeplněných míst, ale i menších, neznámých prostor, kde nemá pocit kontroly nad situací. Raději se drží známých cest a zažitých rutin. Nerad zkouší nové věci, vše neznámé v něm vzbuzuje nejistotu. Jakmile po něm někdo chce něco neplánovaného, snadno zmatkuje a nedokáže se rychle přizpůsobit. Jakákoliv spontánnost je pro něj naprosté tabu, což se nemusí setkat s pochopením druhé strany. Pokud se ocitne v situaci, kdy musí improvizovat, raději se stáhne, než aby riskoval chybu.
- [ appearance ] Málokdo by řekl, že tento muž s charismatem, kterým si na první dobrou snadno podmaní kohokoliv, se kterým přijde do styku, má za sebou tak komplexní minulost. S dlouhými plavými vlasy, které mu volně splývají kolem obličeje, a jemně zvlněnými prameny dodávajícími jeho vzhledu ležérní eleganci, působí jako moderní ztělesnění surfařského bohéma. Udržuje jejich délku tak, aby mu nepadaly do očí, ale nestáhne je ani do pevného drdolu. Byť nejde o nejvíc praktický sestřih, trochu se tím brání postupně se zvětšujícím koutům, které takto elegantně zakryje. Jeho vousy, pečlivě udržované, ale přesto přirozeně rozcuchané, mu dodávají drsný, mužný vzhled, který kontrastuje s jeho jinak jemnými rysy. Přestože mu v obličeji vidíte vrásky, jeho zkušenosti a lidskou únavu, působí jako vřelý instruktor života, u kterého chcete získat radu, jak dosáhnout absolutního štěstí. Za sklíčky brýlí na Vás vrhají pohled hluboká a jiskrná okna do duše — oči, jež mají zlatavě modrou barvu a často v sobě nesou pobavený, až šibalský výraz, který je jeho typickým znakem. Tento úsměv, jenž dokáže být zároveň potutelný i hřejivý, je nejspíše důvodem, proč před mnoha lety získal lásku svého života. Jeho tvář je harmonická, s výraznou lícní kostí a přirozeně opálenou pokožkou. Přestože by si mohl dovolit vylepšovat svůj vzhled až do pozdních let, s ohledem na spoustu životních událostí na sobě nechává znát zub času a stárnoucímu vzhledu jde zcela naproti. Svým vzhledem i charismatem připomíná moderního romantického hrdinu. Má v sobě jak intelektuální eleganci, tak lehkou nespoutanost. Když se oblékne do ležérního saka s rozhalenkou, působí jako gentleman, připravený vrhnout se do ulice a zachránit vás z nesnází.
- [ personality ] Říká se, že přibližně každých sedm let u každého člověka dojde ke kompletní transformaci jeho jádra a zásadní proměně osobnosti. On není žádnou výjimkou, ba naopak díky zážitkům ze života a nepříjemné arény zažil změn možná ještě trochu více, ne jen těch přirozených. Není tak vůbec od cesty, pokud řekneme, že díky tomu všemu je jedincem poněkud excentrickým, pro někoho možná i šíleným. Jeho šarm a příjemné vzezření sice mohou na první pohled okouzlit, málokdo však v jeho blízkosti setrvá dlouhodobě. Není to tím, že by byl zlý či nějak společensky nepřijatelný, spíše jeho odlišnost a zvláštní povaha působí na většinu lidí nekomfortně. Krátkodobé vztahy nikdy nemohou nahradit dlouhodobý kontakt, a to jsou přesně ty fáze v každém vztahu, kdy už nemůže držet fasádu milého a vlídného muže a projeví se ve své plné podstatě. S neobyčejnou vášní se věnuje konspiračním teoriím, avšak pokud se rozhovor stočí na něj samotného, uzavírá se do sebe. Ne že by se zdráhal komunikovat, avšak jeho řeči bývají vesměs banální či postrádající potřebnou hloubku k udržení pozornosti a zájmu druhé strany. Nikdy příliš nevynikal v konverzacích, které nebyly podmíněné vztekem či silnými emocemi, a tomu je tak dodnes. Ve své podstatě je vlkem samotářem, který raději tráví čas v přítomnosti knih než lidí. Přesto nelze říci, že by postrádal společenské dovednosti. Není neotesaný či hrubý, naopak, pokud se ocitne ve společnosti a nálada mu přeje, dokáže být příjemným společníkem, ideálním pro neformální oběd či procházku v příjemném prostředí. Lidé, kteří ho znají blíže, často mívají pocit, že jeho duše je mnohem starší, než kolik mu ve skutečnosti je. Ani ne tolik jeho moudrostí, ale spíše životním přesvědčením a neschopností akceptovat velké změny ve svém životě. Jeho osobnost však není jednoduchá ani přímočará. Někdy se zdá, jako by v sobě měl dva zcela odlišné póly. Když to od něj člověk nejméně čeká, dokáže přijít výbuch vzteku, kdy ztrácí nad sebou kontrolu. V takovou chvíli přijde na řadu křik, jeho psychickou nepohodu odnese kdejaký drobný předmět, který má zrovna po ruce, dokonce někdy fyzicky napadne své okolí. A když zuřivost odezní, často si na nic nepamatuje. Tyto výpadky paměti ho děsí, přesto je zároveň vytěsňuje, jako by snad bylo lepší nevědět, co všechno se v těchto temných okamžicích odehrálo. I přes tyto problematické výjevy, které rozhodně nedělají dobrý dojem, je v jádru laskavý člověk. Jeho tvář vyzařuje vlídnost, avšak spíše než aby své starosti sdílel s ostatními, raději je tiše dusí v sobě. Nechce být nikomu na obtíž. Hlavně se ho nikdy neptejte na jeho minulost, to je kapitola, kterou v sobě napevno uzavřel a nechce se jí už nikdy věnovat.
× × ×
- [ myopic ] Lewis se narodil v podstatě se stříbrnou lžičkou u pusy a na jeho výchově a osobním růstu je tento fakt znát. Sám si pokrytecky nikdy neuvědomoval privilegia, která mu byla do života poskytnuta. Na ostatní lidi odmalička nahlížel jako na méněcenné čím více se mu zdáli povrchní a namyšlení. A to i přesto, že sám takový vždy byl a možná i proto nesnášel kohokoliv, kdo mu mohl poskytnout zrcadlo jeho osobnosti. Nechtěl vidět, co se skrývá pod jeho hezoučkou tváří. Jelikož vyrůstal jako jedináček, veškerá pozornost měla být zákonitě jen na něm. Matka však o silnou výchovu nikdy nestála, spíše ho nechávala dělat si své, zatímco jeho otec dohlížel na tvrdou východu a přípravu do světa, ve kterém se narodil. Chyběla mu tak do života přirozená rodičovská láska. Jediné, co znal, byly zákazy, příkazy a různé poučky, které pro něj měly velký význam a moc se nad nimi nezamýšlel. Jelikož jich bylo až příliš a každý den byl důvodem k nové lekci, začal se čím dál tím častěji vytrácet do výcvikového centra, kde si původně chodil jen ventilovat své frustrace ze života. Kdyby věděl, jaké to skutečně je, trápit se v životě s vlastní existencí, nejspíš by zůstal raději doma a omrzel chybějící rodiče. Nikdy ale takový nebyl, aby myslel na někoho jiného než sám na sebe. První kroky v centru rozhodně nevypadaly nějak nadějně, talent po nikom nezdědil a vypadal spíše jako mladý chuligán, který přišel vybavení ničit, než na něm trénovat. Brzy si ho však všimli místní trenéři a začali jeho neurvalé výstupy korigovat směrem k osobním soubojům a řádnému zacházení se zbraněmi. A nebyl v tom nakonec vůbec špatný, brzy se v boji našel a dokázal překvapit kdejakého staršího cvičence. Jeho ego díky tomu začalo narůstat do ještě větších rozměrů a každá výhra pro něj byla utvrzením jeho naprosté superiority. Tohle myšlení se přeneslo i do rodinného vztahu. Matka s ním stále nedodržovala silnější pouto, a tak se toho málo změnilo, přestal však zcela poslouchat svého otce. Ten to zprvu nesl těžce, doma se svedlo hned několik válek plných křiku a výhrůžek. Jednou na něj dokonce vztáhl ruku a Lewis, plný odhodlání ukázat, že není jen něčí fackovací panák, mu pohlavek vrátil. Od té doby spolu už nikdy netrávili čas tak, jak tomu bylo dříve. O vzájemném respektu se také hovořit nedá, spíše se tak tiše snášeli. Lewis využíval každé volné chvíle ke zlepšování svých fyzických dovedností. Už tehdy šlo hodně poznat, že jeho osobnost rozhodně není tak zářivá jako úsměvy, které rozdával kolem sebe. Ve všem vždy nejlepší, nikdo nemá na jeho úroveň a chápání. Tento styl přemýšlení ho zcela jistě zachraňoval ve chvíli, kdy se dostal do výběru splátců a odcestoval do Kapitolu splnit skoro nemožnou misi — přežít a vyhrát. S velkou parádou se mu tento úkol podařilo splnit, dva výherci v jedné rodině je prestiž, se kterou se již dá něco udělat. Pro Lewise to byl akorát další egoistický úspěch, který velmi rád povídal všem lidem na potkání. Musel se ovšem naučit vyjít s lidmi, kteří jsou úplně stejní, jako je on — povrchní paličatí egoisti. Poměrně často také škodil lidem. Z nějakého důvodu cítil radost z toho, když mohl jiným zkazit den, ať už pravdou nebo neúplnou informací — takový zapšklý škůdce. Po Hrách se moc nevídal se svým otcem, dokonce zrušil styky i s pár jeho přáteli ještě z dob před arénou, pro podezření, že mu jdou po penězích. Kéž by to mohl udělat i se svou matkou. Jeho matinka se totiž rozhodla vynahradit mu všechna ta léta, kdy se o něj starala jen tak napůl. Téměř každý den strávila u něj, ustaraná a příliš vtíravá. Každý den uvařené teplé jídlo, jeho prádlo vyprané a pověšené, jako by byla spíše jeho služka než matka. Nikdy jí tato role moc nešla a Lewis na to byl celkem vysazený. Jelikož počítal s tím, že je mu vše v životě předurčené a měl by mít na co si vzpomene, nikoho nepřekvapilo, když se dal dohromady s jinou vítězkou ze svého kraje. Jejich vztah byl vždy přátelský, a to už od chvíle, kdy se poprvé potkali, ještě předtím, než vůbec sám do arény zavítal. Fakt, že se jednalo o vítěze Her byl možná jediný důvod, proč se k ní nechoval povrchně jako k ostatním lidem. Až teprve když šel do Her, začalo jejich pouto sílit a lehce přerůstat do něčeho smysluplnějšího. Bohužel ale také začaly více působit toxiny, kterým byl v aréně vystavený, a tak i přesto, že mohli svůj vztah utvrdit při turné vítězů, netrvalo to dlouho a jejich interakce přešly spíše v malé hádky než smysluplné konverzace. Jejich bouřlivý vztah vyvrcholil až ve dvě děti — dvojčata, která by za jiných okolností na svět nepřišla. Spousta špatné komunikace na obou stranách dala šanci na život, ale už ne na zlepšení jejich vzájemného vztahu. Lewis se mezitím dostal do turbulentní spirály, kdy každý den byl překvapením, v jaké náladě ho potkáte a co se mu zrovna usadí v hlavě.
- [ plateau ] Po několik dlouhých let pro něj zůstal svět takřka beze změny. Každý den splýval s tím předchozím, jako by zamrzl v čase, a mohl jen sledovat, co se děje kolem něj. Vnější svět se možná proměňoval, technologie pokročily, vlády se střídaly, mladí lidé přicházeli s novými idejemi a módními vlnami, ale v jeho vnitřním světě jakoby se zastavil čas. Každý jeden den byl opakováním vnitřního boje, konfliktu, jenž ho rozežíral zevnitř. Bojoval sám se sebou, se svou minulostí, se svými selháními i s představami o tom, kým mohl být. Bylo zvláštní, že si toho nikdo pořádně nevšiml, nebo spíš, že nikdo nezasáhl. Neustále vystavován pozornosti, veřejnosti, kamerám, očekáváním, přesto ho málokdo doopravdy viděl. Jeho psychický stav se postupně horšil a přestože známky byly patrné, většina lidí to připisovala vyčerpání nebo excentričnosti, která je vítězům obvykle tolerována. Jeho pád nezačal náhle. Byl to pozvolný, téměř nepostřehnutelný pro ty, kdo se dívali jen letmo. Prvním skutečným signálem byl fakt, že se jeho matka opět odstěhovala do svého vlastního domova. Chápal to, vždyť už byl dospělý, ona zestárla, zasloužila si odpočinek. V hloubi duše však věděl, že to možná nebylo jen o ní, ale i o něm. Jeho náhlé výbuchy vzteku a nekontrolovatelné frustrace, které skrýval za zdmi svého domova, mohly být důvodem. Ale neodvážil se na to myslet příliš dlouho. Ani s Desirée už nebylo nic jako dřív. Ta zvláštní, tichá symbióza, kterou mezi sebou kdysi sdíleli, se začala rozpadat. Nešlo ani tolik o ty občasné hádky, spíš o pomalé vzdalování dvou lidí, kteří se dřív navzájem svou šíleností drželi nad hladinou. Zatímco Desirée zvolila cestu světla, získávala nadhled a smíření, on se nořil do chaosu. Ztrácel jasnost, ztrácel sebe a hlavně ztrácel své vzpomínky. Zpočátku byly tyto výpadky paměti nenápadné. Zapomněl, kde nechal klíče. Nepamatoval si, co včera jedl. Ale brzy si přestal vzpomínat na lidi, jména a konexe. Nepamatoval si návštěvy, schůzky, ani detaily, které mu dřív připadaly nepostradatelné. A jednoho dne si uvědomil, že si nedokáže vybavit ani přesné okolnosti matčiny smrti. Zemřela tiše, bez dramat a přesto mu v paměti zbyla jen mlhavá skvrna. Jejich vztah sice nikdy nebyl hluboký, ale její odchod po sobě zanechal prázdné místo, díru, o které nevěděl, čím ji zaplnit. O tom, že jeho otec zemřel jen nedlouho po ní se dozvěděl čirou náhodou. Tato zpráva s ním nehnula. Možná to byl jeden z mála momentů, kdy cítil naprostou lhostejnost. Jeho odchod mu nepřinesl úlevu, ani smutek. A pak přišel zlom. Možná ne jeden, ale spíše série drobných otřesů, které jeho realitu postupně rozbily. Začal se bát. Přestal reagovat agresí, místo toho spíše klidnil situaci, tišil hlas, zavíral se. Začal věřit, že ho lidé sledují, každý pohled mu připadal jako odsudek, každé přátelské gesto jako lest. Jednoho dne při návratu do svého bytu dostal nepříjemný pocit, jako by ho někdo sledoval. Někdo, kdo ví, co udělal. Kdo zná jeho slabiny. Hned prohledal celý byt. Hledal kamery, mikrofony, cokoliv, co by ospravedlnilo tento pocit. Měl za to, že mu někdo leze do bytu v době, kdy spí, a manipuluje s jeho věcmi. Začal si vést záznamy kdykoli vyšel z domu, kdykoli se vrátil. A když mu něco nehrálo, což se dělo stále častěji, měl jasno: musí být někým ovládán. Možná vládou. Možná lidmi, kteří organizovali Hry. Možná někým, kdo mu záviděl přežití. Když se doslechl, že Desirée skončila v Hrách, zlomilo ho to. Bylo to, jako by mu někdo vyrval poslední kotvu. Vnímal to jako zradu, jako úklad, jako promyšlenou manipulaci. Jak je možné, že právě ona, jediná bytost, která ho kdy skutečně viděla, musela odejít tak krutým způsobem? V jeho očích to byl trest. Způsob, jak ho zlomit úplně. O rok později přišel o svého syna a hned rok nato o svou dceru. Přestože s nimi nikdy nesdílel mnoho času, přisuzuje jejich smrt faktu, že je již jejich matka nemohla bránit před krutým světem. Uzavřel se. Svět, který kdysi obdivoval jeho výjimečnost, jeho odvahu, jeho extravaganci, už pro něj neexistoval. Nyní, při každém pokusu o kontakt, sebou trhl. Někdy utekl. Někdy ztuhl, jako by se bál byť jen nadechnout. Nezůstal z něj vítěz. Zbyl jen člověk. Dnešní dny pro něj stále nesou spoustu bolesti, snaží se ale opět socializovat, i díky lékům na úzkosti, které se podařilo doktorům vnutit jeho hlavě jako nezávadné. Málokdo žil tolik životů jako on, málokdo dokáže pochopit tíhu jeho vlastních myšlenek a strašáky minulosti. Je více takových duchem své minulosti, neustále doufající, že již prožité dny se k němu jednou vrátí a on opět najde směr, kterým se má jeho život ubírat.
- Desirée Mason × Jejich vztah byl vždy jeden velký otazník. Jediné momenty společné symbiózy se dají najít v jejich společné vášni pro porušování zákonů a holdování alkoholu. Společnou řeč našli málokdy, spíše hádky a konflikty. I to však postupně ustalo a dal průchod svým emocím vůči ní. O to více trpěl, když sledoval její úmrtí na televizní obrazovce. Všechny ty roky, kdy předstíral nelibost vůči její osobě, mohl strávit v její přítomnosti. Stále ji považuje za člověka, který je nejblíže jeho srdci a který věděl, jaký doopravdy je.
- Shelia Holbourn × Ach, matinka. Jejich vztah rozhodně nebyl vzorem dokonalosti. V mládí se o něj příliš nestarala a jen co se vrátil z Her, se mu to najednou snažila všechno vynahradit. Potom, co si na její přítomnost zcela odvykl, to byl trochu šok. Její přítomnost ve svém životě jen tiše snášel, možná některé své nevysvětlitelné povahové rysy získal po ní a akorát se mu časem vybarvily. Její smrt pro něj byla vlastně i vysvobozením, kdy konečně neměl někoho neustále za zadkem a skutečně se osamostatnil.
