Marina Carter: *Vpluje do připraveného studia a ukloní se, když jí přivítá velký potlesk tak se zářivě usměje a udělá několik póz pro fotografy. Pak si k sobě přitáhne mikrofon na stojanu, jako nějaká slavná zpěvačka a spustí.* Obrovský potlesk pro Desirée Mason, vítězku 2. Pentagames!! *Zahlásí velkolepě a ukáže na místo, odkud má vyjít. Spustí se kapitolská hymna, technici také udělali nějaké zajímavé efekty, takže nic nechybí.*
Desirée Mason: *Upravená, uzdravená a znovuzrozená přichází na pódium, kde je skutečně ráda. Ne že by na začátku nebyla, ale pohled na falešné i upřímné úsměvy Kapitolanů jí zlepšuje náladu. Mává publiku, ale příliš se neusmívá — tváří se naprosto neutrálně. Po chvíli dojde k Marině, kývne jí na pozdrav a pohodlně se usadí do křesla.
Marina Carter: *Des doprovází celou dobu bouřlivý potlesk a pískání.* Všichni Tě tu strašně rádi opět vidíme! *Obdaruje jí úsměvem a pořádně si jí prohlédne.* Koukám, že už jsi celá jako nová. *Pochválí její vzhled a přejde rovnou k dění v aréně.* V aréně jste si počínali dost brutálně, souhlasila si vždy se vším, nebo ti bylo občas něco proti srsti? Protože vaše zákroky byly občas tak brutální, že jsme je ani nesměli vpouštět do televize. *Oznámí jí celkem uznale, ona by nic takového nesvedla, snaží si však zachovat vážný tón.*
Desirée Mason: *Podívá se na publikum a trošku se i zasměje, poté se zase otočí na Marinu.* Možná tak vypadám, ale rozhodně se tak ještě necítím. *Pokrčí rameny a opře se plně do křesla. Poté už dostává otázku a ona se nad ní na chvíli zamyslí — netrvá to dlouho, protože ví, co by na to měla odpovědět.* Hmm, jak se to vezme. Jak pro koho, co je brutální… Možná, co jsme provedli splátkyni z Prvního kraje, už bylo i pro mě brutální. Ale věděla jsem, do čeho jdu, a nijak jsem se toho neštítila. *Zasměje se a pak zase zvážní, protože si uvědomí, že to možná nebylo vhodné, ale neví, jak by se zrovna teď měla zachovat, aby po ní třeba někdo nezačal házet konzervy.* Málokdo před námi něco takového v aréně udělal. Nevím... ale s Lukem — ehm, Spencerem — jsme měli aspoň něco společného. Ale musím uznat, že mi to po nějaké době přišlo až moc kruté. *Nadzvedne čelo a usměje se.* No co, když už jsem v aréně, tak mě kvůli tomu snad nezavřou, ne?
Marina Carter: *Poslouchá a chápavě přikyvuje.* Ale, chtěli jsme pořádně divadlo, tak jsme ho měli mít! *Odpoví tak, aby na sobě Des nenesla žádnou vinu a nikdy jí z ničeho nemohl obviňovat. Na tu otázku se zavřením radši neodpovídá, nechce pak dostat vynadáno od šéfíka.* Jak jsi celkově byla spokojená s arénou, soupeři a spojenci? Tyhle hry nebyly vůbec nudné a rozhodně se bylo na co dívat!
Desirée Mason: *Usměje se a trošku se i zasměje.* No, asi jsem párkrát řekla něco... jako, že nesnáším tu arénu? *Opatrně to řekne.* Tak asi takhle to stále cítím. Sice koukat na ni v televizi mohlo být fajn a celé to bylo opravdu dobře provedené — což, musím říct, obdivuju práci Tvůrců. Asi bych nedokázala něco takového vymyslet, ale být tam šest dní bylo mučení. *Protočí očima a podívá se na Kapitolany, načež se hned usměje.* Soupeři? Někteří byli moc malí a přišlo mi to potom blbé, když jsem je zabila, ale myslím si, že jsem na ně byla dost milá — a tak daleko by se stejně nedostali. A spojenci? Co říct, Cedric nás opustil a ani nevím, jak se to stalo. Pak jsme se párkrát rozdělili, ale nějak jsme to spolu zvládali, si myslím.
Marina Carter: Ani se ti nedivím, občas muselo být v aréně pořádné horko. Zvlášť u žhavých stěn, nebo když byla do arény vpuštěna mlha. *Prohlásí vážně a s výrazem "Vážně bych tam nechtěla být.."* Ano, někteří soupeři byli vážně mladí, ale nedá se nic dělat, jsou to prostě Hladové hry. *Pokrčí rameny a snaží se tvářit, jako kdyby se jí to vůbec nepříčilo.* Ve finále jsi skončila s Lukem Spencerem, bylo těžké na něj útočit, nebo ti to bylo jedno? Jaký jste spolu vlastně měli vztah?
Desirée Mason: Ano, u Rohu jsme se zdržovali nejvíc a zrovna tam bylo největší vedro. Zrovna fanouškem vedra nejsem a taky nevím, proč jsme tam byli, ale jinak jsem byla dlouhou chvíli sama v tunelu s krysami. *Zatváří se znechuceně.* Teď už mi ty krysy nijak zvlášť nevadí... *Zasměje se a další otázku si ještě pořádně rozmyslí, pak spustí.* Říkala jsem si, že pokud se dostanu do finále, tak on bude můj protivník... a stalo se to, ono se to dalo i čekat. Vždyť jste ho viděli — občas jsem se ho bála i já. A ve finále to rozhodně bylo těžší, než jsem si myslela. *Sklopí hlavu a podívá se na svoje kolena.* Štvalo mě to, že to nechal na mně, a štve mě to doteď. Nevím, co si o tom mám myslet... a pak se prostě zabil, a to už mi mozek nebere ani teď... *Zavrtí hlavou a ušklíbne se.* Možná mi mohli dát i nový mozek.
Vivian Virtue: *Nakráčí si to tam, když je v dohledu kamer, zvedne hlavu a na vteřinku jí zarazí, že ještě probíhá rozhovor, protože teď už přece měla být korunovace a ona jakožto prezidentka opravdu nemá času nazbyt, to se dá pochopit. Mírně tedy nakloní hlavu na stranu a směrem k Marině udělá gesto, ať už se odklidí někam na stranu, protože teď přichází vládkyně celého Panemu a všichni by se jí měli alespoň klanět, když už nejsou schopni držet se programu. Přistoupí blíž k Desirée, přičemž se spustí slavností hudba a ukáže se chlapík, který nese na sametově červeném polštářku zlatou korunu pro vítěze. Významně se na Desirée podívá a pogratuluje jí, načež opatrně vezme do ruky korunku a pomalu jí nasadí na hlavu vítězce.* Gratuluji *Poví monotónně.* A teď se koukneme na záznam z her. *Oznámí a velkolepě se posadí do svého křesla.*
Desirée Mason: *Udiveně na ni kouká a nestačí vše, co se za těch pár sekund odehrálo, vstřebat. Ještě před chvílí seděla na křesle a ejhle... už zase stojí a má na hlavě korunu a někdo jí pogratuloval. Teď už chápe, proč se prezidentka nedá nikdy sehnat. Je trošku rychlejší, než si myslela. Na to, jak staře a zmalovaná vypadá. Zase se usadí do křesla a jde taky sledovat záznam Her.*
Vivian Virtue: *Po chvíli sledování už má nutkání zjistit, kolik času jí celá tahle korunovace zabrala, ale udrží se a sleduje záznam, který už beztak viděla, protože ho musela schválit. Ale to nikdo neví, takže oficiálně ho vidí poprvé. Sleduje ho nezúčastněně, spíš jí zajímá reakce Desirée. Nožkou, kterou má přehozenou přes svou druhou nohu začne zlehka a pomalinku pohupovat.*
Desirée Mason: *Jen se na to dívá a nic k tomu neříká, spíš si všímá prezidentky, která ji opravdu děsí víc než ta aréna, ze které chtěla opravdu pryč, ale nijak se na ni nedívá a radši sleduje záznam.*
Vivian Virtue: *V momentě kdy záznam skončí, zvedne se, počká až to samé udělá i Desirée a ještě jednou si s ní potřese rukou. Pak už jen stačí kouknout se do kamery a rozloučit se s diváky a už si zase může zmizet, přesně tak jak to vždycky dělá. Dnes má vůbec hodně nabitý program, tudíž hned na to dlouhými kroky zamíří pryč ze studia.*
Desirée Mason: *Jen udělá to, co ona a dále mlčí. Marina už neřekla ani jediné slovo, když sem přišla prezidentka, a tak ani ona. Prostě si s ní potřese ruku a radši už mizí do zákulisí.*
