Marina Carter: *S hrdým výrazem se postaví doprostřed scény a naprosto vážně, ale zároveň velkolepě mávne rukou k zákulisí.* Obrovský potlesk pro vítěze 113. Hladových her, Lewise Holbourna!! *Zvolá a jako povelem se velký reflektor rozsvítí a doprovází Lewise celou jeho cestu ke křesílkům.*
Lewis Holbourn: *Vystoupí ze zákulisí, kromě reflektoru ho doprovází i jeho obvyklý úsměv. Zvedne ruku na pozdrav publiku, je to úplně jiné, než při rozhovorech. Teď se mu to líbí mnohem víc. A to si myslel, že ho Hry moc nepřekvapí. Potřese si s Marinou rukou a věnuje jí ještě o něco širší úsměv. Následně se posadí do svého křesla stylem "je mi jedno že nesedím dvakrát společensky, teď si můžu sedět jak chci".*
Marina Carter: *Nadšeně sleduje jeho štěstí, potřese si s ním rukou a posadí se naproti němu. Chvíli si prohlíží jeho opět bezchybnou kůži bez jediné chybičky.* Vidím, že jsi stejně dokonalý jako předtím. *Pochválí ho jen tak mimo řeč a pak se pustí do otázek.* Řekneš nám Lewisi, jaké byly tvoje nejhorší chvíle v aréně? Myslel sis někdy, že se už nedostaneš ven? *Zeptá se ho s nepředstíraným zájmem v hlase.*
Lewis Holbourn: Vlastně teď jsem asi dokonalejší, ale... *Nedokončí větu a ušklíbne se.* Hm, nejhorší chvíle... Tak nejlepší bych asi věděl hned. Tím bylo počínání Tamsin. *Na chvíli se odmlčí.* Doufám, že všichni víme, o co šlo. *Zasměje se a koukne do publika, pak ovšem pokračuje bez vysvětlení.* Každopádně potom bylo těžší proti ní bojovat, protože mě to rozptylovalo. Špatný taky bylo, když jsme dorazili k řece a všude byli tygři. Řekl bych, že na vteřinku jsem si vážně pomyslel, že jestli se na nás všichni vrhnou, bude konec. Ale jinak byla asi nejhorší smrt Spencer. *Neví její příjmení, nikdy se na něj nezeptal. V obličeji trochu zvážní, ale to by nebyl on, kdyby vypadal jako ublížená chudinka.*
Marina Carter: *Upřímně se zasměje jeho poznámce o dokonalosti a přikývne. Pozorně poslouchá jeho vyprávění a vybavuje si všechny ty okamžiky z arény, které komentovala.* Ano, Tamsin. Naprosto to chápu. *Odpoví, i když to nejspíš nechápe, ale to je jedno přeci.* Ano, Spencer. Jaký jsi ní měl vztah? A jaké byly tvoje vztahy s ostatními? Choval si k nějakému splátci čirou nenávist? A také nás velmi zajímá tvůj vztah s nováčkem Loganem.
Lewis Holbourn: *Tamsin dál nerozebírá, protože by ho Desirée asi zabila. Jenom doufal, že se na Spencer nezeptá, ale sám si za to může, neměl ji vytahovat.* Se Spencer to bylo složitější. Bohužel mi nebyla úplně ukradená, takže mě dost naštvalo, jak umřela. Ale víc v tom nehledejte. *Poví všem přítomným, dělá to i ve vlastním zájmu. Pak se přesune k Tamsin a ve tváři je hned veselejší.* Moje spojenkyně mě někdy fakt dost štvala, ale někdy jsem zase byl rád, že jsme se do toho spojenectví vrhli. Byla otravná a to všechno, ale i celkem vtipná, což se cení. Ostatní splátce jsem vůbec neznal a ne, nebyl nikdo, koho bych přímo nenáviděl, myslím. Logaaan... *Zazubí se, jako by mu právě něco došlo a taky že ano.* Eh, no, s tím jsem se bavil po sklizni ve vlaku a když na to tak vzpomínám, určitě ze mě radost nemá, jelikož jsem vůbec nesplnil jeho požadavky. Takže doufám, že mě při první příležitosti nepřerazí. To by bylo dost na nic, vzhledem k tomu, že jsem se zrovna vrátil z arény. *Bezva, teď ho dost možná čeká smrt rovnou od dvou lidí.*
Marina Carter: *Zamyšleně přikyvuje a spojuje si všechna ta fakta dohromady. Teď už jí to dává větší smysl a to co právě řekl, už dál rozvádět nebude.* Určitě tě nepřerazí. Jsi přeci vítěz, nový miláček Kapitolu. *Podotkne s úsměvem a připraví si poslední otázku.* Jaké je to sedět tu právě teď, jako vítěz? A jaké máš vůbec plány do budoucna? *Zeptá se ho a krátce se ohlédne do publika i kamery.*
Lewis Holbourn: Snad ne. *Pokrčí rameny a usměje se na ní.* Upřímně je to vážně hodně dobrý pocit, říct si, že jsem přežil třiadvacet lidí. Ale víte, co mě v aréně pohánělo asi nejvíc? Představa, jak se bude tvářit Masonová mladší, když vyhraju. *Což víceméně není pravda, poháněla ho chtivost a toxin a tyhle věci. Ačkoliv rozhodně nemůže zapřít, že se na onu zmíněnou událost netěší.* A moje plány do budoucna... Půjdu si dát všechno možné jídlo, co mi padne pod ruku - mimochodem doufám, že mi pod ruku nepadne opičí maso, tomu se chci tak ještě dva měsíce vyhnout -, a pak půjdu spát. Myslím, že na delší čas teď nic jinýho plánovat nepotřebuju. Každopádně až ten čas přijde, určitě o tom budete vědět. *Koukne nejdřív na Marinu a poté i do kamery, s jedním koutkem pozvednutým.*
Marina Carter: Ano, jídlo a spánek. Určitě se tomu nikdo nemůže divit po tak úžasných výkonech v aréně. Ještě na tebe mám poslední otázku. Jsi si vědom toho, jak na tebe působil toxin? Pamatuješ si svoje činy a nebo je paměť prázdná? *Položí mu otázku a odpověď nezajímá určitě jen ji. Všichni chtějí znát co nejvíce věcí o téhle novince.*
Lewis Holbourn: *Opět se pohledem vrátí k Marině a přikývne.* Ještě v aréně jsem si myslel, že si to pamatovat nebudu. Ale pamatuju si úplně všechno. Nevím nic o vývoji takovýchhle látek, jen jsem trochu vyzvídal na jednom ošetřovateli, ale řekl bych, že to není tak, že vás to něco začne ovládat. Spíš to ve vás probudí přesně tu část, která chce pomstu a krev, ať už z jakýhokoliv důvodu. Takže v ten moment prostě nic jinýho nechcete a ani vám to nepřijde divné. Je to úplně stejné, jako když vás popadne ohromná chuť na zmrzlinu. Možná s jediným rozdílem, že v aréně byste neměli svědomí, které by vám řeklo "Ne, tu zmrzlinu nejez, budeš tlustá...".
Marina Carter: *Trochu se zamračí a pomalu přikyvuje. Ty věci, co jim Lewis právě teď prozradil jsou více než zajímavé.* To zní velice lákavě a podle sledovanosti her, kdy mezi vás byl vypuštěn toxin se sledovanost zvýšila na nejvyšší možné číslo. A my samozřejmě doufáme, že to není naposledy, co jsme viděli toxin v akci. Nyní už ale vítáme na scéně naší milou a napaditou tvůrkyni her, která nám korunuje vítěze. Přichází Devlin Antoinne! *Zvolá a velkolepě ukáže na místo jejího příchodu.*
Devlin Antoinne: *Přichází na pódium s falšovaným elánem, ale je to tak důvěryhodné, že to nikdo nepozná. Mává publikum a poté dojde k Marině a kývne jí na pozdrav.* Zdravím Kapitol! *Usměje se, ale pak už se otočí na letošního vítěze. Je v celku ráda, že je to zase někdo ze schopných a ne nějací žáby z jiných nedůležitých krajů. Pousměje se.* Milý Lewisi Holbourne, vítám Tě mezi vítězi a doufám, že budeš sekat samé dobroty a neuděláš nám žádnou ostudu, jako někteří. *Odkašle si.* O kterých mluvit nebudeme, stejně už jsou mrtví. *Znovu se pousměje a stiskne mu pevně ruku a pěkně s ním zatřese. A to ona má opravdu velkou sílu. Otočí se po své avoxce, která je pořád v zákulisí.* Hej ty tam! Proč neděláš svojí práci? *A rozzuřená se za ní vydá a sebere jí korunu z polštářku.* Neschopná jsi! Ať už jsi doma! *Opravdu se s tím neskrývá.* Omlouvám se, avoxce asi nejspíš nevyhovuje její obrovský plat. *Hned rychle přiběhne k Lewisovi.* Tak znovu, vítám Tě mezi vítězi! *Hned na to mu do tu jeho blonďátou kebuli nasadí korunku. Poté už si jde sednout na své místečko, aniž by čekala nějaké poděkování nebo nějakou Lewisovu řeč.*
Lewis Holbourn: *Vstane hned jakmile je Devlin pozvána na podium. Není sice tak děsivá jako prezidentka, ale taky k ní chová respekt. Také se na ní usmívá. Když mluví o mrtvých potížistech, zahraje nervózní zasmání. Stiskne jí ruku, rád by se předvedl, že i on umí pořádně pevný stisk, ale raději nic nepokouší, přece jenom. Odkašle si, aby nebylo vidět, jak ho pobavila situace s avoxkou. Při korunovaci kouká nahoru, snažíc se alespoň trochu si prohlédnout korunu, ale to má bohužel smůlu.* Díky *Poví jen a hrdě se usměje.*
Marina Carter: *S úsměvem sleduje celou korunovaci a na rekapitulaci se usadí do křesílka. Nenechá si ujít ani jeden okamžik z videa a pak povstane, vyzve i Lewise.* A takhle vyhrál Lewis Holbourn z druhého kraje! *Zvolá a zburcuje publikum k potlesku. Pak se s Lewisem rozloučí. Rozhovor je u konce.*
