Monday, April 27, 2015

6th Victory Tour = Speeches I




Claudia Riqueti: Zdravím, Dvanáctko! Řekněme, že k Vašemu kraji nemám nějak zvláštní vztah a moje mínění o vašich splátcích také není nějak extra rozsáhlé. Avšak... Vždycky jsem Vás tak trochu obdivovala.. To,v jakých podmínkách tu žijete... To musí vyžadovat opravdu velkou psychickou i fyzickou sílu. No a to nejspíš není vše. Většina z Vás i pilně pracuje den co den bez přestávky v nějakých dolech. Opravdu, máte můj obdiv! V mém ročníku jsem se s vašimi splátci nesetkala ,ale ten chlapec se prý dostal až mezi 8 nejlepších a to jenom potvrzuje má slova. Doufám, že se váš kraj později víc ukáže. +1

Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Dvanáctého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. O vašem kraji vím pouze to, co se říká. Každopádně myslím, že pravda je daleko krutější a jak již bylo zmíněno přede mnou, žijete v opravdu těžkých podmínkách, za které si zasloužíte obdiv. Ale proč že tu vlastně jsem? Abych pronesl pár slov o vašich zesnulých splátcích. Bohužel ani s jedním jsem neměl tu čest vést dialog a vlastně jsem je ani pořádně neznal. Připadá mi proto hloupé rozplývat se zde nad tím jakou jste utrpěli ztrátu, když jsem se s nimi ani nesetkal. Jediné co vám mohu popřát, je moje upřímná soustrast a také mnoho štěstí do dalších ročníků! +1

Archer Francis Jr.: Zdravím Dvanáctý kraj. Je mi ctí, že tu teď před Vámi můžu stát a vidět něco málo z toho, jak tu skutečně žijete... Vaše splátce jsem bohužel moc neznal, ale bojovali statečně až do konce... s dívkou jsem se nepotkal, ale co jsem viděl ze záznamu, tak bylo jasné, že měla dobré srdce. chtěla jen pomoc tomu maličkému. Chlapec byl silný a chytrý, proto také dokázal přežít tak dlouho, kdyby mu nezkřížil cestu Sylver, kdo ví, jak by to dopadlo. Oba dělali svému kraji ve všech směrech čest a já bych jejich rodinám chtěl vyjádřit svou upřímnou soustrast. Musí to být hrozně těžké. Doufám, že se v budoucnu dočkáme vítězů z Dvanáctého kraje, kteří budou tak stateční jako byli tito splátci. Hodně štěstí, Dvanáctko! +1


Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Jedenáctého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. ročníku. Vaši splátkyni si vlastně ani pořádně nevybavuji, nesetkal jsem se s ní v aréně ani v Kapitolu. Co se týče ale Tweetyho Jaggera... jeho tvář si matně pamatuji z výcvikového centra. Když jsme poté byli dáni do arény, setkal jsem se s ním už pouze jednou. To setkání nebylo zrovna radostné a nepamatuji si ho velmi dobře, ale ze záznamu vím, že udělal pouze jeden špatný krok vzad a... Byla to zkrátka jen špatná náhoda. Každopádně ale myslím, že na něj můžete být hrdí, i přes to, že jeho věk nebyl vysoký, pro strach měl uděláno. Musí pro vás být hrozné, slyšet o něm pouze v minulém čase. Musím se přiznat, že ani mne se tato slova nepronášejí zrovna nejlépe. Přijměte proto moji upřímnou soustrast. Nechť u Vás v kraji přetrvává bojovný duch i nadále. Děkuji za pozornost. +2

Archer Francis Jr.: Dobrý den. Je mi ctí být tady v Jedenáctém kraji. Splátci z Jedenáctého kraje dělají svému kraji čest v mnoha ohledech. Já jsem se s nimi bohužel neznal, takže nevím jací byli. Avšak jim rozhodně nechyběla odvaha. Odvaha postavit se nepřízni osudu se vztyčenou hlavou. Dívku jsem vůbec nepotkal, umřela rychle a doufám, že i bezbolestně... S chlapcem jsem se potkal jednou. byl připravený bojovat do posledního dechu a taky tak bojoval. kdyby nenaštval Sylvera, tak to mohlo dopadnout celé úplně jinak. Každopádně byste na ně měli být po právu hrdí. tímto bych chtěl jejich rodinám popřát upřímnou soustrast. +1

Claudia Riqueti: Zdravím, Jedenáctko! Moje jméno je Claudia Riqueti a dnes jsem tu, abych pronesla pár slov. S vaším krajem jsem neměla absolutně žádnou zkušenost. Viděla jsem je jednou, možná dvakrát, ale nikdy jsem s nimi nemluvila. Pamatuji si jenom, že ten kluk byl hodně pobožný, tím působil dost zajímavě. Možná by se dostal dál, kdyby neskončil v rukou profičice, vážně netuším. No a ta holka, o té jsem vlastně nějak moc neslyšela. Vím, že přežívala docela dlouho. Bohužel jí potom zabil nešťastný pád a to je důkazem toho, že v aréně musíte mít oči i vzadu. Každopádně, chtěla jsem říct, že k vašemu kraji mám takový obyčejný vztah. Nejsem z Vás ani nějak moc nadšená, ale rozhodně neříkám, že byste mi byli úplně lhostejní. Vlastně je mi Vás docela líto, protože vaši splátci už dlouho mají smůlu. Kdo ví, třeba se jim ta smůla z pat odlepí a konečně zase budete mít vítěze. Přeji Vám tedy hodně štěstí do dalších ročníků! +1

Brayden Humphrey: Ahoj Jedenáctko. Splátci z Jedenáctého kraje byli obvykle podceňováni, protože přeci jen, jedenáctý kraj, žádné výcvikáče. Sám o tom něco vím, v devítce je to dost stejné. Přesto jsem však v aréně měl tu čest poznat Vašeho krajana - Blakea. Ten kluk byl skutečně energický, člověk by do něj ani jeho kraj neřekl, ale přesto jsem měl pocit, jakoby v něm číhala všechna ta síla Vašeho kraje. Jistě se musel ohánět při práci, a když jsem ho poprvé spatřil, zrovna shazoval z okna splátkyni... profíčici. Bylo to vážně neskutečné a musím se přiznat, že jsem z něj měl celkem i strach. Ne, Blake skutečně nebyl arénou vyděšený... dokázal se do ní vžít a dokázal se pořádně ohánět. Vlastně mi dodal naději, že i my, lidé, co nepocházíme z profesionálních krajů, máme šanci. A myslím si, že by si z něj měli vzít příklad i ostatní. Ačkoliv to někdy nebývá tak snadné. Přesto věřím, že se brzy objeví nějaký další splátce nebo splátkyně z Vašeho kraje, který se v aréně předvede a vyhraje. Zasloužíte si to, *odmlčí se, přičemž se zamyslí. Takže... mějte se a nezapomeňte - všichni máme šanci to profíkům a i ostatním krajům nandat. +3


Claudia Riqueti: Ahoj, Desítko! Konečně doma... Ach, ani nevíte, jak jste mi chyběli... A to všichni do jednoho, i když některé z Vás neznám! Dlouhou dobu jsem přemýšlela, co Vám tady řeknu a nakonec jsem se rozhodla, že to vezmu pěkně zeširoka, protože kdy jindy budu mít tu možnost sdělit Vám všem mou vděčnost? Tedy začněme. Tenhle kraj byl, je a bude navždy mým domovem. Živí mě už od mého prvního nádechu, dal mi všechny zkušenosti, s kterými jsem mohla vyhrát Hladové hry. Bez něj... bez něj bych byla nic. Říkám Vám, lepší místo pro život snad není. Nedokážu si představit, že bych žila někde jinde. Vy všichni jste mi jednou obrovskou rodinou! To, jak to tady mezi námi funguje je vážně fajn a nikdy bych na tom nic nezměnila. Ať už jsou to naše úžasné louky, stáje nebo komunita, prostě nezvládnu najít žádnou chybu. Tvoříte velikánskou část mého srdce, a kdybych tuhle část ztratila, už nikdy bych nebyla jako dřív. Pamatujte, že i když tu s vámi zrovna nebudu, tak na vás vždycky budu myslet, ať už budu kdekoliv. Víte, vždycky jsem chtěla něčím náš kraj proslavit. Udělat něco, aby si nás všichni všimli, aby konečně všichni viděli, že tu taky jsme. No, a nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než vyhrát Hry. Přihlásila jsem se a od začátku jsem byla rozhodnutá, že vyhraju. Celou arénou jsem procházela s pocitem, že to dělám pro Vás. A jak vidíte, uspěla jsem. Teď tu stojím před vámi jako vítězka. Když už jsme u té arény, chtěla bych říct něco k mému krajanovi, Thaddeusovi. On byl hrozně velký bojovník. Šel do arény za stejným účelem jako já. Šel vyhrát. Jsem velice ráda, že jsem si tehdy vybrala za spojence zrovna jeho. Kdyby se tak nestalo, mám nejspíš mnohem menší šanci na výhru. Bohužel nás pak všechny dali do jedné místnosti a Thaddy byl nucen bojovat s tou holkou z jedničky, která ho nakonec zabila. Je mi to opravdu líto. To, že jsem mu nešla pomoct... Ale tehdy člověk už myslel jenom na to, že chce vyjít z arény on. Bylo to ode mě hrozně sobecký. Každý den mě to teď trápí. Kdybych se mohla vrátit v čase, nejspíš bych udělala něco jinak, ale už je bohužel pozdě. Přeji celé jeho rodině upřímnou soustrast. Tedy to je ode mě vše... Doufám, že jsem Vás tu neunudila k smrti. +3

Archer Francis Jr.: Ehmm... Je mi ctí být v Desátém kraji, ačkoliv to pro Vás nemůže být zrovna lehké... Dívat se na člověka, který zabil Vaši dceru, vnučku, sestru či kamarádku. Ani jsem Evitu vlastně neznal. Pravdou je, že jsem se hrozně bál... Bál jsem se, že když ji nezabiju já, tak jí zabijí mí spojenci. V té chvíli se mi totiž vybavila slova, která mi řekl Sylver ve výcvikovém centru. Bylo to něco o tom, že profíci své oběti rádi mučí před tím něž je konečně zabijí a já nechtěl, aby ji mučili. Nechtěl jsem, aby musela projít tím mučením. Bál jsem se, že by hrozně trpěla a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby cítila agónii bolesti, kterou jí mohli připravit. Někdy nás prostě ovládá jenom strach, ale ani ten neomlouvá to, co jsem provedl. Teprve, když jsem ji zabil, tak mi došlo, co jsem udělal. Jakou odpornou věc jsem provedl. Ale už to nešlo vzít zpátky. Ať bych udělal cokoli, tak by to nezvrátilo ten fakt, že jsem ji zabil, že mám na rukou její krev. A teď s tím už musím žít do konce života. Do konce života budu ten, co zabil Evitu, protože se bál. A do konce života mě to bude pronásledovat. Aurelio se dostal dost daleko, bohužel zemřel podle mě jedním z nejhorších scénářů. Hlad a dehydratace. To je docela dlouhá a krutá smrt. S ním jsem se bohužel nepotkal a vlastně toho o něm moc nevím. Takže, co bych o něm mohl říkat? Nežádám Vás o odpuštění toho, co jsem provedl. To odpustit ani nejde. Jediné, co mohu říct je, že mě to opravdu mrzí a popřát Vám upřímnou soustrast, ačkoliv Vám to od vaší bolesti nemůže pomoci. Vaši splátci Vám dělají opravdu čest. Doufám, že váš kraj bude mít mnoho dalších vítězů, jako je Claudia, protože ona reprezentuje opravdu to nejlepší z vašeho kraje. Přeji Vám hodně štěstí. +2

Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Desátého kraje! Je mi ctí, že jsem mohl zavítat do Vašeho kraje. Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. ročníku. V těchto hrách Vás reprezentovali dva úžasní lidé, Augusta Dawson a Henry Tristen. Oba splátce jsem vídával ve výcvikovém centru, ovšem s malou Augustou jsem se v aréně už nestřetnul. Nevím jakým způsobem odešla z tohoto světa, ale chci říct, že je mi jí moc líto. Smrt je vždycky hrozná a o to horší, když je to malá a křehká dívenka, která měla celý život před sebou. Co se týče Henryho, vlastně jsem ho neznal, stejně jako Augustu a jeho jméno jsem se dozvěděl až po skončení Her. Na jeho obličej si vzpomínám z výcvikového centra a také z arény. Potkali jsme se dvakrát, na první setkání si moc nepamatuji, ale to druhé mě bude pronásledovat až do konce života. Byl to statečný bojovník, který se jen tak něčeho nezalekl. V závěrečném boji jsme nestáli proti sobě, nýbrž na stejné straně a bojovali jsme s osudem. Dalo by se říct, že jsem měl více štěstí než on, nemít šípy po ruce... v tuto chvíli by na mém místě stál právě Henry. Je mi moc líto, že jsem musel někoho sobecky zabít, jen kvůli sobě. Chápu jeho rodinu, kteří by mnou nejraději v tuto chvíli prohnali nůž. Kdyby to šlo, rád bych tento čin odčinil, ale myslím, že nedokážu najít způsob, kterým bych Vám mohl nahradit jeho ztrátu. Přijměte proto moji upřímnou soustrast. Věřím, že ve Vašem kraji je spousta bojovníků jako byl Henry. Neztrácejte proto naději, pokud uslyšíte své jméno z úst uvaděčky, nic není ztraceno... Děkuji za pozornost... +2

Brayden Humphrey: Zdravím lid z Desátého kraje. Věřím, že spousta z Vás má stále v živé paměti výhru vaší krajanky, což je podle mě skvělé. Přesto bych zde měl promluvit o svém ročníku, tedy o tom 123. Dívku z Desátého kraje jsem vlastně ani pořádně neznal. Možná jsem ji ani nepotkal, což je možná štěstí. Měl jsem však tu čest s Hayatem. Bohužel to nebylo takové setkání, z jakého bych měl radost. Aréna se totiž už blížila ke svému zdárnému konci, a jak ubývalo splátců, klesala i naše morálka. To se stává, a i když si člověk nalhává, že jemu se to nastane, přesto tam v aréně poznáte ten pocit, kdy náhle budete moci udělat něco, co se vám příčí. A přesně to jsem zažil já, když jsem se setka se splátcem z vašeho kraje. Už jsem byl na pokraji sil, měl jsem svého jediného spojence a tomu jedinému jsem věřil. Proto to nebylo kdovíjak přátelské setkání a s Desítkou jsme si šli po krku. Navíc tu pak byl ten plyn, kterým nás Kapitol otrávil a my museli udělat vše proto, abychom získali dvě ampulky. V takových situacích už zkrátka nejde být tím nejlepším a nejhodnějším. Přesto bych však rád své povídání ukončil něčím pozitivním, jelikož má mluva jistě nebyla ničím, co by některým z Vás mohlo pozvednout náladu - věřte mi, chápu to a je mi to líto, i když slova jsou ničím. Rád bych poukázal na to, že i Desátý kraj má své přednosti a dokonalosti. Na to nezapomínejte - vždycky je šance, jak se v aréně uchytit a zvládnout to. A já věřím a fandím všem krajům. Díky za pozornost a mějte se. +2


Archer Francis Jr.: Zdravím obyvatele Devítky! Je to pro mě vážně veliká čest, že tu dnes před Vámi můžu stát zrovna já. Vaše splátce, Camerona a Tessu, jsem znal jen od pohledu z výcvikového centra nebo později z arény. Nevím, jestli za to mám být rád nebo toho litovat, v aréně má všechno své pro a proti... Ale i tak mi bylo jasné, že jsou rozhodně schopni vyhrát. Viděl jsem v nich totiž tu odvahu, bojovnost a v ruku v ruce s tím i odhodlání to celé přežít. Odvaha, odhodlání a bojovnost, díky tomu se dostali tak daleko. Podle nich můžu soudit, že tyto vlastnosti vašemu kraji rozhodně nechybí. Oba dělali svému kraji čest, bez debat ve všech směrech, a bojovali statečně až do konce, který bohužel nebyl moc hezký... Ovšem ani v průběhu arény to neměli nijak lehké, ale to nikdo, avšak ani to je nezlomilo. Šli dál a snažili se, jak jen mohli, aby se mohli vrátit sem, do jejich domova a ke svým milovaným, k Vám. Tímto bych Vám chtěl popřát upřímnou soustrast... Pevně věřím, že v příštích ročnících budou taky tak odvážní a odhodlaní splátci, kteří neztratí svou bojovnost. Proto neztrácejte svou naději. Devátý kraj má určitě ještě čím překvapit. Přeji Vám jen to nejlepší a také hodně štěstí, protože i to může v aréně rozhodnout o vašem osudu. Já jsem toho živým důkazem. +2

Brayden Humphrey: Zdravím Devítku, svůj rodný kraj, který mi dal vše, co jsem potřeboval, a kde mám svou rodinou a přátelé. Od mého ročníku už nějaký ten čas uplynul - jako voda - přesto si však arénu stále vybavuji, jako by se to všechno odehrálo včera, Na takové věci člověk jen tak nezapomene. Pamatuji si, že jsem do arény vůbec nechtěl, ale přesto jsem se přihlásil, protože mě tíha toho okamžiku naprosto pohltila. Víte, musel jsem bojovat s pomyšlením, že by mohli vybrat někoho skutečně mladého, malého. Ačkoliv již z minulých let víme, že věk někdy nebývá žádnou překážkou, nikdy dopředu nevíte, jakého splátce potkáte a co by vám ten dotyčný splátce mohl udělat. Tohle prostě nejde předvídat a to dělá arénu ještě šílěnější, než už je. Zkrátka jsem se ten rok chtěl obětovat, ačkoliv vím, že to může být ničím, ale kdo ví, co by se stalo, kdyby tehdy má ruka vůbec nevyletěla nahoru. A jsem rád, že jsme to nemuseli zjišťovat. Co se týče mé krajanky, Tiffany, s tou jsem se pořádně nebavil. Byla dost zdrcená výběrem a... ne, skutečně se jí nedivím, ty pocity jsou šílené. Chtěl jsem jí nějak pomoci a něco jí říci..., aby se alespoň snažila a nevzdávala to, protože dokud to nevzdáte, jiskřička naděje tam stále je. Jenže to se nestalo... v tu chvíli jsem se choval spíše sobecky, protože jsem myslel spíše na sebe. Myslel jsem na to, jak se zdokonalit, takže i když jsem se na jednu stranu užíral se svou krajankou, na druhou stranu jsem se spíše soustřeďoval na to, co udělat, abych uspěl. Se svou krajankou jsem se už pak moc nepotkával. A to ani v aréně. Do spojenectví jsem šel víceméně naslepo.. dokonce jsem v prvních chvílích neměl nikoho a Tiffany jsem už nenašel. Jsem však rád za to, že nemusela padnout mou rukou. I když v aréně musíte dělat spoustu zlých věcí, přesto je nejhorší sáhnout na život někomu, kdo vyrůstal ve stejném kraji. Jsem rád, že jsem se z arény mohl vrátit sem zpět do kraje. Ačkoliv je Kapitol skutečně velký, tenhle kraj mi prostě přirostl k srdci. Máme tu toho spoustu a jakožto devátý kraj i spoustu věcí umíme a máme i takové znalosti, které lidé z jiných krajů nemají. Za to bychom měli být rádi. Ať už to vypadá jakkoliv, jsme schopný kraj a já věřím, že se řady našich vítězů ještě rozrostou. To je vše, díky za pozornost. Vážně to tu rád vidím. Mějte se! +3


Claudia Riqueti: Zdravím, Osmý kraji! Moje jméno je Claudia Riqueti a jsem vítězka 124. Hladových Her. Vašeho splátce jsem bohužel neznala, ale moje cesta k vítězství zahrnovala zabití vaší splátkyně Melissy. Musí pro Vás být těžké, sledovat mě, jak se tady producíruju, když tu místo mě klidně mohla být ona. Víte, když jsem Melissu potkala, ležela tam u sloupu, schoulená, vysílená. Nejspíše byla pořád v šoku z toho, že je v aréně. V tu chvíli mě nenapadlo udělat něco jiného, než ji zabít. Myslela jsem si, že tak ukončím její trápení. Možná to tak nebylo, třeba měla pořád dost síly, jenom měla slabou chvilku, to už teď nezjistím. Jsem si vědoma toho, že jsem tak způsobila bolest spoustě dalším lidem. Například její rodině, přátelům, nebo i obyčejným lidem, co jí fandili. Trápí mě to a bude mě to trápit dál. Bude mě to trápit až do mého posledního nádechu. Vždycky budu ta, co ji zabila, neodpářu to ze sebe. Nemohu vás prosit o odpuštění, protože to nelze odpustit, ale chci vás poprosit alespoň o porozumění. Já si opravdu myslela, že jí tím vysvobodím z bolestí. Mrzí mě to. Opravdu. Život jde ale dál a já pevně doufám, že Osmička bude mít jiné splátce, kteří dokážou vyhrát a budou mít víc štěstí, než ti dva v mém ročníku. Děkuji za pozornost. +1

Archer Francis Jr.: Dobrý den, obyvatelé Osmého kraje. Je pro mě pocta, že tu před Vámi mohu stát zrovna já. Vaše splátce jsem znal pouze od pohledu z výcvikového centra. Nikdy jsem s nimi však nemluvil... Avšak Andrew bojoval statečně do posledního dechu a nebál se postavit čelem profíkovi ze Čtyřky, což mu bylo bohužel osudným. Za to má můj obdiv... S April jsem se setkal ještě později v aréně, když se mě Greer rozhodla učit. Nebylo to pro ni nijak příjemné setkání, vlastně i mě z něj bylo pěkně špatně... To, jak mi na April ukazovala, kam dát smrtící ránu, a kam je výhodné udeřit, aby byl protivník omráčený bylo celý... ale já se to ani nepokusil zastavit. Nesnažil jsem se o to, protože by to nemělo cenu. Kdybych udělal další scénu, tak by se Greer naštvala. Ještě bych tím April připravil pomalejší smrt a horší mučení, které by si pro ní Greer vymyslela, aby mi dala další lekci. A to jsem rozhodně nechtěl... Jen jsem tam tak stál a poslouchal její výklad, jako bych byl ve škole a učitelka vykládala o krajích a jejich zaměření... Prostě jsem se byl zticha, aby to měla rychle za sebou a moc netrpěla. Když jsme jí našli, tak na ní bylo vážně vidět, že tu arénu vůbec nezvládá... Samozřejmě si aréna vybírá svou daň na každém, ale na ní se vážně dost podepsala. A asi to bylo v tu chvíli nejspíš milostivé jí nechat zemřít. Sice se v aréně takovým věcem vyhnout nedokážete, nemůžete, ale i tak v to přesto tajně doufáte... Tímto bych chtěl vyjádřit svou upřímnou soustrast nad Vašimi padlými splátci. Byli stateční... Děkuji, že jste mě vyslechli. Doufám, že se Osmý kraj brzy dočká dalších vítězů, kteří jej budou reprezentovat, jak nejlépe mohou. Přeji Vám v nadcházejících letech hodně štěstí. +1

Brayden Humphrey: Zdravím Osmičko. Jmenuji se Brayden a jsem vítěz z Devátého kraje. Vyhrál jsem před třemi lety, ale i přesto si stále pamatuji vše, co se odehrálo. Pamatuji si na tu chvíli, kdy jsem stál v davu na náměstí a čekal na to, co přijde, pamatuji si na tu chvíli, kdy jsem zvedl ruku, a kdy se můj život otočil o stoosmdesát stupňů. Když jsem svou ruku zvedl, ani jsem netušil, proč to pořádně dělám. Možná už jsem ty chvíle hrůzy nechtěl prožívat dál. Když jsem se dostal do Kapitolu, žasl jsem, kolik tam toho mají. Jenže nějaká zábava šla stranou. Pokud nevyhoříte hned na začátku, celý ten volný čas se spíše snažíte probíjet k tomu, abyste v aréně něco zvládli. Snažíte se najít spojence, a tak podobně. A přitom všem ještě doufáte, že se nějak zvládnete vrátit. Na to jsem myslel já. I když jsem se zachoval jako šílenec, doufal jsem, že ještě budu moci spatřit svou rodinu. A nakonec se mi to povedlo, i když ta aréně byla věru šílená a člověku se z ní dělalo neskutečně špatně. Nebylo tam žádné pole, jen splátci a radioaktivita. Při mém probíjení se na vrchol jsem tak nějak doufal, že nebudu muset zabíjet. Ne tolik. Povedlo se mi to, za což jsem rád. Dokonce jsem se snad za celý svůj ročník pořádně nesetkal se splátci z osmého kraje. A za to jsem také rád, protože se tu dnes nemusím potýkat s vyčítavými pohledy... Skutečně jsem rád, že jsem tolik nepropadl aréně, a že jsem si ze sebe nechal alespoň kousek. Kousek té lidskosti. Věřte mi, není to lehké. Člověk by v aréně možná chtěl být bezcitný, jenže to nejde vždy. Ale na závěr bych k Vám možná mohl pronést i něco zajímavějšího... nu, když jste vylosováni, nepropadejte ihned panice. Snažte se využít všeho, co vám nabídl kraj, a co vám nabídne Kapitol. Naděje umírá poslední. Je to sice ohraná fráze, ale kdyby na ní nebylo smítko pravdy, asi bych ji tu ani nezmiňoval. Takže.. díky za pozornost. Vážně se mi tu líbí. Mějte se. +3



Archer Francis Jr.: Ahoj! Jsem rád, že jsem opět doma, ačkoliv zároveň za to tak docela rád nejsem. Je to dost divný pocit. Ačkoliv Sedmičku absolutně zbožňuji, tak tu dnes nechci být, ale zároveň odsud nechci znovu odjet. To všechno proto, že náš kraj je tak moc úžasný a za to z větší části můžete právě i vy. Mám tu své přátele a milované sestřičky, pro které bych udělal všechno na světě, a ony se jistě těší, až mi to budou moct oplatit nějakým kanadským žertíkem… Kráse našich lesů a jejich vůni se nemůže vyrovnat nic na světě. Jenom podle té vůně a té záplavy zeleně vím, že jsem konečně doma a to je krásný pocit. Díky našemu kraji jsem měl jisté zkušenosti, které se dali využít v aréně. Když mě vylosovali, tak jsem byl jen malý podvyživený třináctiletý kluk, který měl jít spíše na smrt. Vlastně na Sklizni jsem si chtěl vystřelit ze sestřiček. Dělal jsem, jakože se chci přihlásit dobrovolně, ale na poslední chvíli jsem se jen podrbal. Ten jejich ustrašený pohled mě vážně pobavil, ale úsměv mi zmizel ze rtů hned, když vytáhli moje jméno. Asi to byl osud nebo karma, to nevím, ale v tu chvíli mi bylo jasné, že do arény rozhodně nechci, a že to není žádná sranda. Ani už neví, jestli jsem se bál, nejspíš jo. Každý se bojí, ale já jsem byl smířený s tím, že tam umřu, že mě vezou jenom na popravu, že už to tu nikdy znovu neuvidím, že to poslední, co si budu spojovat s dvojčaty, bude ten žertík. Byl jsem tam připravený umřít, což vážně udivilo Tallys, mojí spolukrajanku. Snažila se mě nějak povzbudit, že to není ještě jistý, ale já měl svojí hlavu. Ona to byla vážně odhodlaná vyhrát a já jsem jí to ze srdce přál. Z celé duše jsem doufal, že to vyhraje ona a náš kraj bude mít vítězku. Byla pro mě jako starší sestra a měl jsem jí vážně rád. Když jsme přijeli do Kapitolu a zavřeli nás do přípravného sálu, tak jsem ji přemluvil k tomu, co mi vždycky šlo. Většina z Vás ví, co tím myslím. Sice se do toho bála jít, ale přemluvil jsem ji a nakonec to byla vážně sranda. Callista se nám oběma snažila pomáhat, jak jen mohla a díky ní jsem získal tak silné spojence. Chápal jsem, proč nejsem ve spojenectví s Tallys. Beze mě měla lepší šanci a to bylo dobře. Když nás pak dali do arény, tak jsem se bál spíš o Tallys. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo, jelikož to měla vyhrát ona. Chtěl jsem jí nějak pomoct. Když se mě Greer zeptala jak moc je dobrá, tak jsem nevěděl, co mám říct. Nechtěl jsem, aby v ní viděla hrozbu, takže jsem jí zalhal, jenže to mělo opačný důsledek, než jsem čekal. Nechtěl jsem, aby jí ublížila. Nakonec se mi to nějak podařilo zastavit a přemluvit Greer, aby jí nechala být, ale bohužel Tallys tomu zranění nakonec podlehla. Měl jsem se snažit víc. Vážně jsem věřil, že to Tallys dokáže a proto jsem se rozhodl, že se to pokusím přežít tak dlouho, jak jen to půjde a že jí třeba budu moct nějak pomoct. Tallys totiž byla vážně úžasná a hrozně moc mi chybí... Když už se aréna blížila pomalu ke konci, tak jsem snad ani nedoufal, že bych to mohl přežít. Všichni ti mutové a souboje, které jsem sledoval, všechny ty vraždy... bylo to příšerné. A přece jenom jaké šance jsem měl proti svým spojencům, který bych stejně zabít nemohl, jelikož pro mě byli jako rodina a moje šance proti nim byly mizivé. Vlastně jsem ani nevěřil, že jsem zvládl přežít tak dlouho. Nakonec se to odehrálo, tak jak se to odehrálo. Díky štěstí tu teď před Vámi můžu stát a jsem za to opravdu rád. Tallys a spojenci mi stále chybí a nikdy ani nepřestanou, ale život musí jít dál. Chtěl bych vyjádřit svou upřímnou soustrast její rodině. Opravdu byla úžasná a její ztráta je hrozná. Věřím, že náš kraj bude mít v budoucnu plno dalších vítězů, jelikož na to má dost potenciálu a zkušeností, o kterých se ostatním krajům ani nesní. Doufám, že nás neopustilo štěstí, které v aréně provázelo mě, jelikož je vždy lepší ho mít na své straně. Toto je ode mě vše. Je mi líto, že tu můžu být opět jen chvilku, ale i ta chvilka je daleko lepší než nic. +3

Claudia Riqueti: Zdravím, lidičky! Moje jméno je Claudia a pocházím z Desátého Kraje. Musím říct, že Váš kraj mě opravdu pohltil. Hned jak jsem vyšla z vlaku, věděla jsem, že tenhle kraj má něco do sebe. Možná to dělá ta vůně dřeva, možná ty všude přítomné stromy, ale poprvé za celé turné se cítím opravdu dobře, klidně, spokojeně. Vy všichni máte obrovské štěstí, že žijete v tak nádherném kraji! Ale dost o kraji, dnes tu jsem, abych pohovořila o vašich splátcích. Už od první chvíle, co jsem je spatřila, mi bylo jasné, že budou silní. Hodně silní. Oba se přihlásili dobrovolně a to vyžaduje velkou odvahu a hlavně sebevědomí. Vím to, protože i já jsem si vybrala tuhle cestu do Her. Ta dívka, Olympie.. Nedá se na ni zapomenout. Všem jednoznačně ukázala, že není radno si s ní zahrávat. Přece jen, mít potyčku s mírotvorcema hned na přehlídce, na to jsem neměla ani já, a že jsem si tenkrát dost věřila. Působila na mě už od začátku jako.. Jako taková rebelka? Nevím, jak to jinak vyjádřit. Zkrátka na mě opravdu velmi zapůsobila a myslím si, že kdybych proto ní stála ve finále, tak nemám absolutně žádnou šanci. Je škoda, že tak velká osobnost zemřela. Rodině, přátelům i známým přeji upřímnou soustrast. Co se týče toho chlapce, Jakea.. Nebyl takovou osobností jako Olympie, ale jistě také zaujal. Vždyť se, jak už jsem zmiňovala, přihlásil se sám a to samo o sobě žádá pozornost. V aréně nebyl nějak extra výrazný. Jediné, co si pamatuji je to, že bohužel zemřel na hlad a dehydrataci. Tyto dvě věci jsou velmi zrádné a nebýt jich, tak má určitě šanci na výhru. Opět přeji všem pozůstalým upřímnou soustrast. I když jsem ho neznala, byl to určitě fajn kluk. Každopádně, váš kraj se v posledních ročnících, včetně toho mého jeví velmi silně, takže doufám, že budete mít spoustu dalších super vítězů jako je třeba Archer. +3

Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Sedmého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a jsem z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Hladových her v pořadí již 125. ročníku. Když se řekne Sedmý kraj, představím si lesy, jejich vůni a zeleň. Nicméně jsem tu od toho, abych pronesl pár slov k Vašim padlým splátcům. Vaši splátkyni si vlastně ani pořádně nevybavuji, nesetkal jsem se s ní v aréně ani v Kapitolu. Co se ale týče Jerryho... Jeho tvář jsem párkrát zahlédnul ve výcvikovém centru, myslím, že konkrétně u cvičení s těžkými zbraněmi, kde jsem ho viděl, jak se oháněl se sekerou. No a krátce před vstupem do arény nás naši mentoři dali dohromady. Měl jsem z toho smíšené pocity a když jsme byli vypuštěni k Rohu hojnosti, snažil jsem se ho co nejrychleji najít, i když jsem vůbec nevěděl koho vlastně hledám. K mému štěstí jsem ho po delší době našel. Ale během chvilky všechno štěstí vyprchalo, když se rozhodl jít proti dívce z pětky. Snažil jsem se mu krýt záda, od potenciálních nepřátel, ale... Dívka ho zasáhla příliš silně a já bych bohužel neměl nato ji přeprat sám. Museli jsme proto od Rohu co nejrychleji pryč. Chvilkové "bezpečí" nám poskytnula poušť, kde jsem ho nechal se chvíli prospat a poté jsme si vyměnili hlídku. Ráno jsem mu ještě přinesl trochu vody a potom se zvednul ten vítr. Poslední co si z našeho setkání pamatuji a co mne bude provázet až do konce života, je jeho vyděšený výraz, který jsem mu v tu chvíli opětoval. Probudil jsem se u nějaké lodi a od té doby jsem Jerryho nemohl najít. Neztrácel jsem naději a pevně jsem věřil v to, že se ještě potkáme. Ale dny postupně plynuly a čím víc jsem nad tím hloubal, tím víc jsem si myslel, že ho už neuvidím. Strašně mě mrzí, že jsme se nepoznali dřív. Nikdy jsem nebyl ten typ, který by neohroženě navazoval konverzace a nebál se, že plácne při rozhovoru nějakou pitomost. Je mi proto nesmírnou ctí, že jsem tohoto mladíka mohl mít - byť na krátkou dobu - za spojence. Nechť je ti země lehká Jerry Vaši splátci každým rokem poukazují na to, že jsou neohrožení a vědí, jak se mají v aréně chovat. Ovšem zůstat smí jen jeden. Proto Vám přeji hodně štěstí do dalších ročníků a nemálo vítězů, kteří budou natolik stateční jako Archer nebo padlý splátce Jerry. Děkuji za pozornost... +2

Brayden Humphrey: Zdravím lid ze Sedmého kraje. Jmenuji se Brayden Humphrey a jsem vítěz 123. Hladových her. Své vítězství jsem vůbec nepředpokládal, jelikož aréna byla skutečně zákeřná a připravit se na ní ani pořádně nedalo. Dokonce jsem v prvních chvílích ani neměl nikoho za svého spojence, takže jsem se musel sám protloukat celým tím radioaktivním prostorem, ze kterého se člověku neustále zvedal žaludek. Všechny ty výpary kolem. Nakonec jsem však měl štěstí a narazil na skupinku Jedenáctky a Sedmičky - vaší Artemis Cortex. Pamatuji i, že ve chvíli, kdy jsem tam přišel, zrovna Jedenáctka mordovala splátkyni z Prvního kraje - z toho šel strach. Vaše splátkyně Artemis však byla odvážná a rozhodně si tím nenechala nahnat strach. Docela jsem ji obdivoval. Nakonec jsme se tak nějak dali dohromady, ovšem já se nakonec znovu odpojil, jelikož jsem hledal potravu a cokoliv pitného. Bylo tam toho zatraceně málo a mé zásoby rychle ubývaly. Pak jsem se spojil s... Jeraldem... a tak jsem Artemis a Blakea na nějakou chvíli ztratil z dohledu. Vím, že jsme se pak setkali až o nějakou tu hodinu později, jelikož do té doby jsem se po aréně potloukal s mým jediným spojencem. S tím jsme hledali vše, co by se dalo sníst, vypít, a také jsme hledali splátce. I když jsem se snažil uvažovat, co nejméně brutálně, přesto jak se aréna postupně blížila k finále, přesto se mě občas chopil pocit, že bych mohl zvítězit, a tak mi představa, že padneme na nějakého splátce a... no, už mi to prostě nebylo tolik cizí, i když jsem se snažil přesvědčovat, že to prostě nejsem já. Jenže v aréně se dost často stanete někým naprosto jiným. Vím, že vaši splátkyni Artemis jsem viděl naposledy u Rohu hojnosti. Schovávala se před tím kyselým deštěm, který neskutečně pálil a byl na kůži neskutečně nepříjemný. Vím, že do té doby jsem měl pocit, že jsem se zdravím ještě docela v pohodě, ale pak už jsem se cítil čím dál hůř. Pak jsme utíkali, no a dál si pamatuji, že Artemis už s námi nebyla. Nejspíše to bylo tou mlhou nebo tak. Asi už byla hodně vyčerpaná, ale jelikož jsem ji bral jako svou spojenkyni, byl jsem rád, že jsem jí nemusel ublížit sám. Nerad ubližuji svým krajanům a spojencům. Občas je to nutné, ale stejně je to odporné. Artemis navíc vyzařovala energií a schopností. Bylo vidět, že ví, jak manipulovat se sekerou, což je, myslím si, velká přednost tohoto kraje. No, rád jsem viděl tento kraj, vypadá to tu věru úžasně. Pokud nikdo nemáte žádné otázky, pomalu vyrazím. Děkuji a mějte se. +3

other worlds

stranger2s.jpg