Abbie Brice

[ ebí brajs ]

 

Player: Viol FC: Felix Raya Defense: 10 Tesserae: 5

Contact: klavdyn@seznam.cz Age: 16 deceased - proříznuté hrdlo: N.E.F. Strength: 3 Token: Píseň po matce

Zbraně zrovna Abbie nijak nenadchly. Není to nic u holky z Devátého kraje nenormálního. Abbie prostě nikdy neprojevovala nějakou úctu ke zbraním. Moc přístupu k nim stejně ani nemá. Abbie se i přesto jednou sama rozhodla, že si pořídí luk, jedině tato zbraň v ní projevila zájem, dokonce tak velký zájem, že si sama vyrobila terče, do kterých skoro každý den střílela šípy. Její otec na ní byl a je pořád celkem pyšný, jenom ho mrzí že jsou z Devátého kraje. V Devátém kraji, není moc přístupu ke zbraním, to je jasné. Mrzí ho to, protože si o Abbie myslí, že by dokázala víc, kdyby se narodili ve vyšších krajích, jako je První kraj nebo Druhý kraj. Abbie si s tím ale hlavu neláme. Je hlavně ráda, že může aspoň s nějakou zbraní cvičit své dovednosti. Luk má už od svých dvanácti let, takže už má nějaká ta léta procvičená, a ví jak s lukem zacházet. Ale profík zdaleka není. To Abbie však nevadí, protože jak se každým dnem snaží víc, a víc si sama v sobě připadá jako profík. Velké sebevědomí je v jejím ohledu velmi dobré, protože Abbie si popravdě nikdy moc nevěří. A když si věří, věří si doopravdy na max. a to je u ní vzácné. Abbie zbožňuje procházky na poli, většinou tam musí chodit z donucení, a to hlavně, aby sklízela obilí, a aby prostě a jednoduše jenom pracovala. Ale často se tam toulá sama po večerech a přemýšlí nad tím, jestli má její život smysl nebo jestli nemá. Často si i povídá sama se sebou a to většinou, když se přes den dělo něco zajímavého, všechno si to v hlavě urovná a nahlas o tom všem mluví. Kdo by ji taky na roztáhlém poli mohl slyšet? No, Abbie je prostě přebornice na osamocené povídaní. Není to její nějaká „schopnost“, která by byla v jejím životě zajímavá, ale i tak, jsem to musela zařadit. Abbie, jak se už zmínilo, chodí skoro každý den na pole pracovat, a většinou jenom to. Proto Abbie už od svých šesti let pracuje na poli, a proto jí nevadí těžké práce. Sílu celkem z těchto prací má, a jde to na ní vidět. Lidi z Devátého kraje prostě většinou pracují jenom na poli, mají to vrozené v krvi, teda až na výjimky. Abbie patří mezi ty lidi, kteří na tom poli jsou už od malička. Abbie tu práci bere jako adrenalin. Proto si sem tam u práce potichu zpívá, a nikdo jí ještě nikdy neřekl, že by zpívala hrozně.

Abbie to umí s lukem, umí dobře pracovat na poli a má celkem sílu v rukách, ale je tu jedna věc, kterou nikdy pořádně neuměla. Abbie má problémy s mluvením, velmi často se zakoktává, když s ní někdo mluví nebo má problémy odpovídat cizím lidem na otázky. Abbie není moc společenský člověk, to o ní ví hodně lidí, proto ani nemá moc přátel, vlastně nemá skoro žádné. Její otec si s tím dělá už dlouho starosti, a někdy se snaží Abbie přesvědčit k tomu, aby byla více společenská, jenomže když jí toto otec řekne, otočí se k němu zády a dál to neřeší. Ona se s tím snaží něco dělat, ale prostě to nejde. Když jste od malička velký strašpytel, a naopak nejste vůbec ukecané a uplakané dítě, najdete si zálibu v mluvení velice těžko. Abbie po většinu času spíš proleží v posteli, prosedí u kreslícího plátna nebo ji najdete na poli. A když její otec jede do města a je doma sama, tak chodí po celém domě a povídá si nahlas sama se sebou, aby se naučila mluvit, a umět si povídat s ostatními lidmi a ne jenom se sebou. Výrazně se lepší a s lidmi už dokáže nějaké to slovo prohodit. Ale nikam moc nechodí, je buď doma nebo na poli, a tam moc lidí nebývá. I když na to nevypadá, je to velmi tvrdohlavá holka. Někdy když nemá náladu a mluví na ní její otec nebo její kamarádka, tak umí odpovídat hnusným tónem. Někdy to tak ale ani nemyslí, a má hned vážné problémy. Je i velmi nedůvěřivá, takže moc ničemu co jí řeknou ostatní, jednoduše nevěří. Důvěru chová jenom k otci a k její kamarádce Jasmine. Nikomu dalšímu nevěří, a nikdy nevěřila. Její slabé stránky jsou většinou problémy s chováním, v síle to rozhodně není.

Abbie neměla zrovna to štěstí. Narodila se totiž zrovna v den, kdy byla Sklizeň. Proto její porod nebyl pro její rodiče moc šťastný, ba naopak přímo děsný. I tak byli rodiče velice rádi, že se jim narodila překrásná malá holčička, která dostala jméno Abbie. Abbie byla od malička tiché dítě, a taky nevýrazné. Její matka byla už po porodu velmi oslabená, a byla oslabená dalších šest let. Otec si myslel a i věděl, že to bylo porodem. Abbie tomu ještě nerozuměla, vždyť byla nemluvně. Když byla Abbie starší a bylo jí šest let, její matka Elodie se rozhodla, že i přesto že jí je velmi špatně, se půjde podívat na pole po nějaké práci. Otec o tom nevěděl, že jeho oslabená manželka vyrazila ven, a k tomu hledat ještě práci. Byl odjetý ve městě a Abbie byla ve svém pokoji. Elodie se najednou podívala na žhnoucí slunce, a v tu chvíli ji silně píchlo u srdce, a na místě upadla do bezvědomí. Našly ji ženy, které ji znaly a odnesly ji domů. Klepaly dlouho na dveře až se konečně dočkaly ustrašené malé holčičky stojící ve dveřích. Ženy zanesly její matku dovnitř a položily ji na gauč. Snažily se Abbie nějak odtáhnout pryč od její matky, a u dveří se objevil její otec. Když jenom uviděl svoji ženu, rozběhl se k ní a snažil se ji probudit. Marně. Elodie se už vůbec neprobrala, ani nedýchala. Abbie se musela smířit s tím, že má už jenom svého otce. Když Abbie vyrostla, pořád nevzala smrt své matky za dobro, nikdy, to tak nevezme. Její matka, jí pokaždé zpívala píseň, která Abbie dokázala vždy uspat. Byla to sladká melodie, teď ji už nikdy neuslyší. Zbyla jí jenom tahle vzpomínka, jenom ukolébavka, jenom to jediné. Abbie se hodně od matčiny smrti změnila, i když se to nezdá. Dříve byla trochu víc ukecaná, a teď už nepromluví skoro vůbec. Zájem má jenom o svůj luk a o práci na poli. Pro tohle jediné ona žije. Někdy si sama sobě říká, že její život nemá smysl. Kdyby se na svůj život dívala trochu víc optimisticky, nemyslím si, že by tohle říkala. Ale, kdybych byla ona, asi bych to pochopila víc. Abbie si po čase našla celkem dost kamarádek, a pouze jedna z nich byla ta nejlepší ze všech. Její jméno je Jasmine. Jsou to nejlepší kamarádky, a to protože Jasmine prožila něco podobného jako Abbie. Jasmine bydlela společně s babičkou a dědou. Její děda, s kterým si Jasmine rozuměla ze všech nejvíc, také umřel. Jednou musel. Jasmine a Abbie se většinou baví o životu v Kapitolu. A vždy je to ta stejná otázka: "Proč jsme se narodili tady? Proč ne tam, v Kapitolu?" přemýšlí nad tím jaký život to musí být. "Luxusní", taková odpověď je zřejmá, hlavně když se mluví o Kapitolu. Abbiin život je obyčejný život člověka, který se snaží přežít na úkor svého kraje. Snaží se přežít další den, protože nikdo nikdy neví, kdy nebo kde bude její osudný den. Kdo ví, možná její poslední den způsobí Hladové hry.