[ dáhlia benekt ]
Player: Nina
FC: Sophie Vlaming
|
Contact: ninalapcikova@zoznam.sk
Age: 18 deceased - několikrát pobodána: M.F.
|
Dalo by se říct, že je opravdu hodně přemýšlivá a neunikají ji ani maličkosti. Její výhodou je, že dokáže svou pozornost plně soustředit na vícero věcí, i když někdo by měl třeba oslabené vnímání. Dokáže běhat od jedné práce k druhé, a přesto ji odvede na sto dvacet procent. Když se soustředí, hodně ale opravdu hodně si dopodrobna zapamatuje a jak bylo řečeno, ona se dokáže soustředit i na více věcí, takže je „rychlo uk“. Dobře chápe vnímá a není nutno ji něco opakovat. Ve svém oboru se stará o opracovávání kůže. Ano, možná byste někdo řekl, že o to se starají ještě v samotném Desátém kraji, pokud ale chcete koupit kůži opravdu levně musíte si veškeré úpravy od primárních až po specifické udělat sami. Má v rukou obrovskou sílu, i když by se mohlo zdát, že je má jako špejličky do jednohubek. Má pevné uchopení nožů se kterými pracuje a hodně toho udrží, obzvlášť když doručuje těžké zboží a nosí ho na rukou. Sice neměla moc možnost to vyzkoušet, ale zcela určitě by se díky síle v rukou dokázala rychle přemísťovat ve vodě a rychle plavat tempa. I když se na rukou nerýsují nějaké extra viditelné svaly a tím by nikdo netipl, že má takovou sílu v rukou jakou má, opravdu by vás až mohlo překvapit jaké rány dokáže tahle vysoká světlovlasá dívčina z Osmičky zasadit. Kdyby bylo potřeba, určitě by se někde dokázala dlouho za pomocí rukou udržet, třeba v korunách špatně dostupných stromů, kde je těžké se pohybovat nebo vůbec usadit. Dokázala by rychle lézt, jelikož by se odkázala na práci rukou a tím pádem by se rychle vyšvihla tak vysoko, jak potřebuje. Není obvyklé, aby ji síla v rukou zradila. Má celkem dobrou výdrž a umí se nadechovat tak, aby ji dech vydržel celkem dlouho. Tou výdrží myslím i zadržení dechu pod vodou a hlavně kondici u běhu, i když není nějak dvakrát rychlá, dokázala by běžet dlouho – jinak řečeno místo toho, aby rychle utekla by se dokázala rychleji postupně přemísťovat. Po zotavení z události, co se ji v šestnácti letech stala se snažila soustředit svou pozornost na boj. Aby si nikdo z jejich blízkých nemusel podobným projít, aby je ubránila, a aby svému dítěti odstraňovala překážky z cesty. Začala mít totiž záchvaty úzkosti a jak nejlépe se zapomíná na duševní bolest? Fyzickou prací, správně. Ze zbytků látek a kůží co ji u práce přebývali si sešila cvičnou figurínu (jako obyvatel osmičky jsou skvělé šicí schopnosti samozřejmostí) a i když pořád přemýšlela s chladnou hlavou, dokázala zasadit figuríně opravdu tvrdé rány, čehož by nikdy předtím při představě, že bije člověka nebyla schopná, to až to napadení ji nějakým způsobem zocelilo místo toho, aby se sesypala. Naučila se bojovat i pěstně ale také zkoušela řadu nožů a technik, což je ve spojitosti s jejím racionálním uvažováním opravdu vražedná kombinace. Po incidentu s těmi muži se ji v mozku nějakým způsobem zablokovalo vnímání bolesti. Sice ji pořád cítí, ale pouze otupěle jako vzdálený a nedůležitý vjem. Jakoby její mozek zablokoval veškeré cítění bolesti. Neví tak, kdy má dost a kdy je tak zraněná až je to vážné, dokázala by pokračovat jelikož se ji nějak vyvinulo dobré zvládání bolesti. Poslední dobou se snaží vyhledávat klid, i když ho má v životě kvůli nočním výstřelkům jejího dítěte málo. Přes to to ale není tak dávno co se ještě ráda smála ve velkých davech lidí, takže se umí skvěle pohybovat ve společnosti, prostě když chce, tak je nemožné, aby u ní řeč stála na bodě mrazu. Nějakým způsobem se před lidmi umí chovat vždy tak, jak je potřeba aby si ji oblíbili. Pokud má být akčnější, budiž. Pokud má být tou, co někoho následuje, budiž. Pokud má jen povídat nebo naopak sedět v roli posluchače, budiž. Ani se to nesnaží nějak odhadnout, podvědomě se prostě chová tak jak její odhad uzná, že v dané situaci a dané společnosti má – tak, aby si lidi dokázala získat. Nějakým způsobem vyřazuje sympatii, kterou by si mohla lidi opravdu dost získat. Nebavilo by ji hrát na světem ublíženou zraněnou holku, na které byla páchána nespravedlnost. To prostě není její styl, nemá ráda když lidé fňukají, pokud se jim něco nelíbí ať to samí z mění. Umí makat a psychicky je po tom napadení ještě o hodně silnější, než slabší. Maskování je její věc, na všechny barvy a odstíny nebo materiální rozlišení má prostě oko. Má smysl pro detail a často si všimne i maličkostí, pokud ji něco nesedí. Je všímavá i u své práce ale i mimo. Když se ale vrátíme k té fyzické síle, po bližším zkoumání a zkoušení všeho možného nového ji do ruky nejlépe sedla opravdu ta ostrá mačeta. Umí se jí mrštně a s rychlostí a přitom precizností ohánět. Na obyčejnou holku z Osmého kraje by i za tyhle ponuré schopnosti oproti profi krajům mohla být vděčná. Mačetu si nechala vyrobit u lidí, co se zaměřovali na kovové a železné honosné doplňky, takže měli k dispozici něco jako kovárnu. Vedl ji jeden z bratrových známých. Mačetu ji vyrobili a nebyla ani moc drahá. Trénovat s ní ji baví prostě proto, že může zapomenout a jen promýšlet strategii boje a využití technik. Je to takový únik od světa. Ještě, že má ona a její matka dost zákazníků, jinak by neměla zbytky látek a kůží, ze kterých by mohla vyrábět ty figuríny který jsou po jejich náletech vždy v dost zuboženém stavu s odťatou hlavou. Skrývá se v ní víc, než vám ukáže na první pohled nebo i po delším zkoumání. Jak říkám, opravdu dokáže překvapit.
Jak bylo zmíněno, není nějak dvakrát rychlá. Rozhodně není jedna z těch, co zaběhne úseky v rekordním čase, možná spíš v mírně podprůměrném. Sice ji to vynahrazuje úspěch u vytrvalostních běhů, přes to je rychlost nohou něco co by se mohlo hodit. Zkrátka neběží ani z daleka tak rychle, jak jí to pálí. Jako malou ji její starší bratr při koupání silně udeřil do hlavy a byla tak v bezvědomí téměř dva a půl minuty s hlavou ve vodě. Občas po tom incidentu, když měl za úkol ji hlídat jen tak ze srandy závodili o to, kdo z nich vydrží pod vodou nejdéle. Prostě si napustili lavory vodou tak, jak nejvíc si to mohli v Osmém kraji dovolit a snažili si co nejpřesněji stopovat čas. I když tím vlastně přišli na její výdrž bez kyslíku, vzadu na hlavě má ale do teď velkou jizvu, kolem které je okruh v poloměru asi tří centimetrů jediným místem na těle kde Lia cítí bolest jako normální člověk, ba by se dalo říct že víc. Nesmím zapomenout zmínit, že to její bratr zašil na jeho poměry brilantně, jelikož nemá prsty na to aby drželi jehlu – na to on vůbec není. Tím, jak se mu to povedlo se ještě dlouho potají chvástal a nešlo by jinak než neupozornit na to, že se opravdu snažil. Bylo ale jasné, že je to potřeba zašít, starostlivost doktorů byla hrozně drahým luxusem a chtěl to utajit před rodiči. Ani si nevšimnete, že tam má Lia malou vynechávku vlasů, jelikož ji je bratr mírně přistřihl aby se mu lépe šilo. Nosí účesy, kterými chybějící vlasy skvěle zamaskuje a nosí vlasy tak, aby to nebylo poznat. Naštěstí se ji tam nedostala nějaká infekce, ale ta obrovská jizva tam bude pořád, přece jen to že to bratr zašil jak nejlépe uměl neznamená, že se to vůbec mohlo vyrovnat schopnostem lidí z osmičky nebo samotných doktorů. Na šití opravdu její bratr nemá ruce, což je naprostý opak jejich matky která je v šití zručná. Lia neumí uzly. Nikdy je neměla proč vázat a kromě těch jednoduchých žádné neumí. Možná by se je ale měla naučit, nikdy nevíte kdy se to bude hodit. Těmi jednoduššími si pomohla při sestrojování figurín nebo nimi zkrášlovala designe bot, ale tam to končí. Neumí nějaké praktické. V Osmém kraji není moc zeleně, takže Lia neumí úplně nejspecifičtěji rozeznávat byliny. Vidí trávu, nějaký kopretiny, kopřivu ví jak vypadá květina co ji dala jméno, prostě obyčejné základy co se učí ve školách. Pokud jsou ale nějaké rostliny podobné, přičemž jedna je jedovatá, určitě by mohlo hrozit, že s ní přijde do styku. Nějak si nepamatuje co vše je v přírodě možnost jíst a co ne, jelikož v Osmém kraji to moc vědět nepotřebovala. Jídla měli dostatek a nebyly odkázání jíst byliny. Bylinné mastičky a jiné udělátka, které měli údajně ulevit od různých neduhů také kupovali rovnou od lidí, co se na to specializovali. Nevyráběli si je, prostě slyšeli o tom, že ta rostlina obsažená v té masti nebo roztoku pomáhá, a pokud to řekl někdo, kdo se v tom orientuje, brali to jako pravdu. Nekupovali jich moc ale ty byliny, o kterých někdy matka se známými mluvila si Lia zapamatovala, byly to ale většinou ty na bolest břicha, plodnost a jiné věci které nějak nepotřebuje léčit. Lia nemá ráda pláč a křik, dalo by se říct že ji nějakým způsobem děsí a často se ji vynořují nejhrůznější vzpomínky, když ho slyší. Prvních pár měsíců proto nebyla schopná starat se o vlastní dítě, jelikož z dětského křiku měla sklon dostat záchvat úzkosti. Neumí se s ním vyrovnat, připadá si jakoby ji do uší řezalo milion střepů a svírá ji to srdce tak moc. V tu chvíli ji dost pomohla matka, která zodpovědnost za dítě převzala a za to ji bude Lia vždy vděčná. Liiným největším problémem je, že je klaustrofobik. Nedokáže být v malé místnosti, nebo v nějaké která je přeplněná lidmi. Přivolá ji to pocity úzkosti, ke kterým je opravdu hodně náchylná, i když se ji daří je poslední dobou držet pod kontrolou. Při záchvatech o sobě neví, dokáže vnímat jen to všechno co se na světě momentálně kazí a nedokáže skoro ani uvažovat racionálně. Má pocit jakoby se topila, kolem sebe vidí stíny a kdyby nebyla pod dozorem a všechny zlé vzpomínky by v tu ránu vyplavali aby ji ještě víc přitížili, byla by schopná vlastním tělem rozmetat cokoliv v místnosti jen, aby to díky fyzické bolesti přestala v hlavě vnímat. Fyzickou bolest ale necítí jinde, než na hlavě. O jejich záchvatech ví jen ti, co vědí o tom kdo je otcem jejího syna. Ten sám ji ještě nikdy při záchvatu nezažil, a ona by se asi hanbou propadla. Je možné, že jednou jak mile ji záchvat pochytí a vy budete stát na blízku, i když s úmyslem pomoct, omylem vás svou neohrabaností zraní, to by tady totiž také nebylo poprvé. Neumí se s ním vyrovnat, připadá si jako by ji do uší řezalo milion střepů a svírá ji to srdce tak moc.
Na přelomu léta a podzimu se do tříčlenné Bennectovic rodiny z Osmého kraje přidal další, čtvrtý člen. Holčičku pojmenovali Dahlia, jelikož Bennectovi byli s financemi v tom období celkem bídně a mohli si dovolit vychovávat malou dceru, jen díky zakázce na drahé luxusní šaty, které měly být celé pokryty našitými látkovými stejnojmennými květinami. Tuhle zakázku se podařilo získat Malee – matce Lii, jejíž práce byla opravdu vynikající, jen bylo třeba prorazit a získat si nějakou pověst. Měly být do šatů pak posazené textilní třpytivé kamínky, a jeden z nich Malee Bennectová pro svou dcerku uchovala jako upomínku na pěknou historku o tom, jak dostala Dahlia své jméno. Od té zakázky dostávala Liina matka hodně práce, takže na tom nebyli tak bídně jako doposud. Nežili si sice v nějakém blahobytu, ale žili ve skvělých poměrech, ve kterých nemuseli hladovět. Tím pádem se Lia narodila do zabezpečené rodiny a nebyla jejich přítěží, jak se ze začátku báli. Lia vyrůstala spolu s až o osm let starším bratrem Tabem, se kterým vycházela poměrně dobře. Měli občas sourozenecké spory, ale nikdy to nebyla taková válka. Prostě se nepotřebovali nějak porovnávat nebo dohánět, dávali na sebe navzájem pozor a občas proběhly jen krátké hádky kvůli malichernostem. Kolem dvaceti tří let se Tabimu podařilo osamostatnit, a momentálně žije sám a na svoje živobytí si vydělává. Když bylo Dahlii šestnáct, jednoho pozdního večera, když byli ulice téměř liduprázdné se vracela domů. Aby se stihla vrátit před večerkou, vzala to zkratkou přes méně obydlené ulice, kde se moc často nevyskytovali lidé. Nikdy netrpěla na přehnaný strach nebo podobně, takže se podobným zkratkám nevyhýbala. Napadli ji ale dva neznámí muži, kteří Liu udeřili do hlavy do míst, kde má jizvu od incidentu ve vodě, a i přes mžitky před očima a omezené vnímání si pamatuje vše co se stalo, bohužel i to, že ji znásilnili. Z šoku nebyla schopná se téměř hnout, a až po hodinách se s bolestmi dokázala zvednout a nějak dostat domů. A tím domů myslím Tabiho dům, jelikož ho často navštěvovala. Když viděl, v jakém je jeho sestra stavu, postaral se o ní i když mu neřekla, co všechno se stalo. Věděl jen to, co viděl – že byla hodně zmlácená. Po tom incidentu tehdy v noci se Lia trochu změnila. Nebylo to moc patrné ale bylo tomu tak. Měla problém mluvit a nedokázala se žádnému muži podívat do očí. Trpěla nočními můrami a záchvaty úzkosti. Vše z toho se ale snažila rodině zatajit, aby jim nemusela vysvětlovat, co se tu noc stalo, aby na to nemusela vzpomínat. Když se ale zjistilo, že Lia čeká dítě a nevědělo se s kým, musela jim Lia povědět pravdu. Předtím, když ji neviděli, hodně zuřili, že Lia čeká dítě, když je ji teprve šestnáct. Po tom, co jim to Lia pověděla se ale na ni začali dívat jinak, čemuž chtěla Lia předejít, když jim před tím pravdu tajila. Nikdo jiný kromě jejich rodičů, bratra a samotných útočníků, do jejichž tváří neviděla a zřejmě je už víc krát nespatřila neví, co se tehdy stalo. Rodinu pak zasáhla další strast, když ve skladišti, kde pracoval Vin, otec rodiny, začalo hořet a Bennectovic děti přišli o tátu. I přesto to ale rodinu nepoložilo. Když bylo Linino těhotenství více viditelné, ona i matka se stáhli do ústraní svého domova a matka pracovala odtamtud. Později to vysvětlili tak, že matka měla komplikované těhotenství vzhledem ke svému pokročilému věku a Lin se o ni starala. Matka Liino dítě před ostatními uznala svým a vychovávala ho, jelikož Lia ze začátku nemohla. Bála se, že vždy když se na něj podívá, vzpomene si na tu noc a navíc měla děs z pláče. Když se ale po několika měsících jakž tak zotavila, aby mohla vychovávat dítě, odešla ze školy a začala pracovat. Její pracovní zaměření byli na oděv a boty z kůže, a dobře se ji dařilo. Matka Malee pracovala víceméně pořád z domu a o Rena se starala, než přišla Lin z práce nebo když byla Lin venku a mlátila do figurín, o čemž samozřejmě rodina neměla ponětí. Přestože moc lidí neví pravdu o tom, že je Lin Renova matka, stará se o něj a miluje ho nehledě na tom jakého má otce. Vychovává ho s tím, že ona je jeho matka a že Malee je jeho babička. Historku o otci si zatím nemusí naštěstí ani vymýšlet, jelikož malého jednoletého Rena to ještě netrápí. Lia se děsí, protože ví, že se jednou začne ptát. Byla by hrozně ráda, kdyby jednou přišel den, kdy by mohla všem říct, že to ona je Renova matka. Zatím ale není vhodný čas – nechce otázky. Přece jen je ji osmnáct, není to běžné, lidé by se ptali. V blízké době si pravděpodobně bude muset vymyslet výmluvu o tom, jak se to stalo, jednou to určitě bude potřeba. Své matce bude za pomoc navždy vděčná, obzvlášť, když ji pomáhá i přes její občasné výstřelky, a i když občas zmizí, aby mohla být sama a měla klid a ticho. Možná až Rena pustí víc do světa, pustí si pusu omylem na špacír a řekne něco, co by neměl. To, že žena vyhlašovaní za jeho matku je jeho babička a něco, co by neměl každý vědět dokud tomu Lia nebude připravená čelit. Svůj talisman má pořád u sebe, neztratila ho, i když je tak maličký že by lehce vypadl z kapsy. Po všem co rodinu postihlo se Lia zocelila. Odmítla se psychicky sesypat jako domeček z karet. Musí tady být pro svou rodinu a pro syna, který je v tak velkém světe bezbranný. Tvářila se jako by se ta noc nikdy nestala, jakoby měla Rena z jiného důvodu. Odmítla k Renovi pojit ten útok. Je to její syn, nehledě na to všechno a ona ho miluje tak jak by správná matka měla. Její noční můry se skoro vytratili, i když se pořád někdy zvyknou vynořit. Je náchylná k záchvatům úzkosti, přece jen necelé tři roky nejsou dost času na to, aby se z takové věci mohla zotavit. Na to se nikdy nezapomíná, pořád to cítíte. Lia se ale tomu odmítla poddávat, aby mohla být Renovi matkou, která ho dobře vychová. Tvrdě dře, aby nemusela být na matce nebo bratrovi nijak závislá, jelikož bratr šetří na svatbu a matka by si měla moct na starobu dovolit v práci trochu polevit. Její rodina je ráda, že je Lia pořád schopná se smát a být v kontaktu s lidmi, i když pořád odmítá jakýkoliv vztah. Není u ní zvykem se až tak moc smát, ale úsměvy nebere jako vědu a nedělá ji problém je prostě rozdávat, aby potěšila lidi kolem sebe, i když ji není zrovna nejlépe. Vše bere v klidu, s chladnou hlavou, nemá ve zvyku mít zastřený úsudek nebo jednat impulzivně. Lidé co říkají, že inteligentní část obyvatelstva je pouze v Trojce, určitě nikdy necestovali po krajích. U všech prací je potřeba rozum, ne pouze zručnost. Lia se na všechno snaží dívat ze všech možných pohledů. Promýšlí různé kroky dopředu a z vědomostí a poznatků, co se ji podaří nasbírat, se snaží odhadovat budoucí kroky ostatních a všechny možné dopady rozhodnutí. Je ráda když může vést zcela nezávaznou konverzací bez pout a křečí, do které často slova uchopí vážná témata, i když v takových rozhovorech dokáže být dobrým rádcem a posluchačem. Umí si kvalitně a rozumě popovídat, ne jen rychle plácat páté přes deváté, na svůj věk je dost vyspělá, i když není nějakým způsobem utažená. Prostě si uvědomuje, že má zodpovědnost a podepsalo se to na ni tak, že věci vnímá trochu jinak. Svým vzhledem je dá se říct nevýrazná, takže by si ji nikdo nemusel všimnout a brát ji jako hrozbu nebo silného soupeře. Nemá potřebu se nějak vytahovat a zbytečně vystrkovat hlavu z davu, ale když přijde správný čas, sama vám v praxi ukáže jak si dokáže poradit. Její úsměv se nedá nijak jednotvárně vyložit, takže nikdy nemůžete zcela jasně určit jestli je namyšlený, smutný, zamyšlený nebo nadšený. Nejen, že to umí Lia dobře skrývat – když chce, ale nikdy nejsou její pocity pouze jednotvárné. I když kvůli tolika zlu, co ji obklopovalo se tomu dá těžko věřit, přesto se snaží připomínat sama sobě, že nikdo není na 100% dobrý nebo na 100% zlý. Její strach a nedůvěra už pominula, její vědomí si uvědomilo, že ne všichni muži jsou stejní. Ne, že by se neustále mužů vysloveně bála a viděla v nich hrozbu, prostě ale tak nějak není připravená na vztah a není moc lidí, co by ji mohli milovat i s dítětem a s minulostí, na kterou má dost bolestivých vzpomínek. To jak se z situací vypořádala o ní samo o sobě vypovídá, jak silná ve skutečnosti je. Je teď rozumnější, cítí se v osmnácti letech dospělejší, má zodpovědnost za lidský život. Chladná hlava, rozum, charisma a to jak je psychiky obrněná je její nejsilnější zbraní. Občas přemýšlí o tom, jak je škoda že její otec nikdy neměl možnost poznat jejího syna. On se totiž nikdy nechoval nějak zvlášť láskyplně, i když zlý také nebyl. Nechce ani myslet na to, co by bylo s jejím synem, kdyby se ji něco stalo. Sice by pravděpodobně skončil v péči babičky nebo jejího bratra, ale ona je jeho matka a ona je ta, co mu chce zajistit dobrou budoucnost. To je je jí motivace a určitě by byla schopná jít přes mrtvoly.
