[ stýlford hornlovl ]
Player: Pietro
FC: Daniel Brühl
|
Contact: Butschek.Petr@seznam.cz
Age: 17 deceased - totální vyčerpání, vykrvácení
Token: Ušní známka skotu se znakem kraje
|
Desátý kraj naučil Forda, jak mu v masokombinátu říkají, mnoha dovednostem. Právě práce v masně jej naučila ovládat řeznickou sekeru či dlouhé řeznické nože, a aby si nepřivodil nějaké zranění, umí s nimi poměrně solidní kousky, ale jako své primární zbraně je ale označit nemůže. K jejich ovládání ovšem je zapotřebí velké síly, protože při bourání masa je třeba rozsekávat i velmi silné kosti. Je tedy vyznavač hrubé síly, žádnou eleganci u něj nehledejte. Co ovšem může označit jako svou primární zbraň, je oštěp, s něčím tomu podobným totiž probodával kusy ze stáda určené na porážku podobným způsobem, jakým se v jiných krajích zabíjí šípy zvířata, aby se zbytečně neponičilo jejich maso k prodeji, například do krku. Majitel masny mu poté jeden vyřazený daroval, on jej doma ještě trochu vylepšil, když původní hrot nabrousil a na druhý konec dal další špičatý hrot. A pokud nadělal oštěp s jednou špičkou velkou škodu, oboustranný k jeho radosti nadělal dvakrát větší škody, ale jakmile zjistil, že druhá špička jej vždy trochu poraní, raději ji sundal a učil se zacházet se dvěma oštěpy. Napřed zvlášť a pak společně. Máchání se dvěma oštěpy muselo v jeho případě vypadat poněkud komicky, ale jak si poté v masně na tajňačku na jedoucích již vyvržených prasatech ověřil, na pohyblivém cíli se vždy alespoň jeden zapíchl. A ne málo.Desítka mu dává výhodu i ve znalostech anatomie. Sice jen zvířecí, ale některá zvířata mají těla stavěná podobně jako lidé a tak mu nečiní problém vymyslet způsob, jak co nejvíce uškodit. Krev je součástí jeho života tak moc, že už mu přijde jako voda. Krev mu na rozdíl od vody ovšem nevadí. Jednou ji i vypil, ale to byla srandička jeho kolegů, když mu ji vyměnili právě za vodu. Zabití mu problémy nedělá, mezi zvířetem a člověkem v tomhle není podle něj rozdíl. Čeho si na sobě cení nejvíce, je rychlost. Je výtečný běžec – rodičům bylo líto, že Panem nikdy nepořádal olympiádu, určitě by ho přihlásili.
Svět masa, krve a kostí ho nikdy nenutil plavat a ani on sám se nikdy nesnažil tento sport vyhledávat. Vodu používá jen k mytí, pití a při práci, jinak je pro něj španělskou vesnicí a pokud je to možné, vyhýbá se jí. I když pracuje s masem, nedokáže vařit. Vaření je doménou jediného zbylého rodiče, matky. Sem tam ji pomůže, ale jinak k vaření nepřičichne. Ale zařekl se, že pokud bude mít někdy tu možnost, rád se to naučí. On sám to považuje za slabost, ale dle svých slov se s tím už nic dělat nedá. Tou slabostí má na mysli vztah k jiným lidem. Nevadí mu s nimi konverzovat nebo něco jiného, ale on je díky svému zaměstnání vidí v koutku duše jen jako kus masa, který skončí na hácích. Ale to jim nikdy neřekne. Ačkoli je inteligentní, na Desítku velmi lehce nadprůměrně, je jedním z těch, kteří svou inteligenci nepoužívají naplno – u věcí nepřemýšlí a dělá je prostě tak, jak ho to napadne, i když mohou existovat podstatně jednodušší metody. Vše kromě své práce dělá prostě složitěji. Nebyl ještě v situaci, kdy by naplno myslet musel.
Narozen v Desátém kraji na farmě rodiny Hornlovellových, matky Lindsey a otce Steelforda, po němž byl pojmenován. Otec pracoval, jako později on sám též v masně, matka také, ovšem ale v části, kde se maso již balilo na další cestu do Kapitolu. Nouzí ohledně jídla tedy netrpěli, ale při pohledu na to množství, co odvážely vlaky do Kapitolu, si chudě připadat prostě museli. Otec jednou odešel do práce, ale domů se již nevrátil. Nikdy se nedozvěděl, co se otci stalo a ani to vědět nechce. To bylo Fordovi 13, a tudíž musel začít chodit pro oblázky. Netrpělivě vyhlížel proto patnácté narozeniny, aby hned mohl jít do masny požádat o práci a nemusel brát oblázky, napřed pomáhal s nakládáním a odvážením poražených kusů do masny, uhynulých do kafilerie, aby se dostal tam, kde je nyní, na bourací linku, kde maso porcuje a posílá jej matce a dalším ženám do balírny. Práce je sice placená, ale ne pravidelně, a sem tam přece jen musí pro oblázky zajít. Jejich rostoucí počet se mu nelíbí, ale nemá na výběr a je mu jasné, že pro nadcházející ročník je velkým favoritem pro výběr a reprezentaci Desátého kraje. Her se nebojí, ale i tak se uklidňuje tím, že počet oblázků nehraje roli a že se může vybrat i někdo s jedním či dvěma. Jeho vzorem je, byť to ješitně nepřizná, poslední (a jediná) vítězka jeho domoviny, Claudia Riqueti. Rád by dokázal to, co ona.
