[ nikasija morgensn ]
Player: Renaiti
FC: Marie Avgeropoulos
Defense: 13
|
Contact: renaiti@seznam.cz
Token: Tristanovy hodinky
|
Snad jediné, v čem si dokázala ve svém životě najít harmonii, byla práce s jejím tělem. Našla si způsob, jak být nejen dobrá v oblasti vzdělání, ale i nějakých těch fyzických schopnostech a zkombinovat tyhle dvě věci do sebe. Udělala ze sebe jednoduše osobu, za kterou se nemusí stydět, ať už se to týká jejího vzhledu či toho, co vypustí z úst. Dokáže tedy občas působit dost sebevědomě, což je ale ve většině případů jen taková přetvářka, aby nedala najevo svoje slabiny. Nicméně nemohou se jí upřít její pohybové schopnosti. Rozhodně je hbitá, což by pro ni mohlo být výhodou při nějakém vyhýbání se útokům. Bez mrknutí oka však zvládne udělat třeba i provaz či roznožku, jeden by si až myslel, že je dočista gumová s její flexibilitou. Nějaké vlohy k tomu samozřejmě musí mít i vrozené, protože jinak by to nešlo, ale zbytek ji naučila tvrdá práce na sobě samé, aby se mohla zlepšovat v tanci, který ji baví. Street dance totiž obsahuje celkem dost tanečních prvků, při kterých člověk ohebnost rozhodně potřebuje. Samozřejmě se to však nenaučila ze dne na den, ale musela na sobě pracovat. S tím souvisí i to, že pokud je o něčem opravdu přesvědčená, dokáže si jít za svým cílem klidně i přes mrtvoly. Její příprava nezahrnovala pouze učení se tanečních kroků. Musela zapracovat i na svojí kondičce. Té dosáhla pravidelným běháním, díky němuž nemá v současné době problém uběhnout delší vzdálenosti. Maraton by asi úplně nezvládla, ale její tělo je na tenhle druh pohybu už alespoň natolik zvyklé, že se jen tak hned nezadýchá. Navíc přišla i na to, že se díky běhu dá hezky pročistit hlava, což pro ni poskytuje další plus, když se potřebuje oprostit od problémů, které před ni její rodina staví, tak je osvobozující jen tak vyběhnout do města a nechat všechny problémy, aby ji nemohly dostihnout. Samozřejmě jí to nestačilo a měla potřebu si vyrýsovat tělo tak, aby s ním byla spokojená a v ten moment u ní na scénu přišlo fitness. Sice neměla možnost se dostat do žádné posilovny, ale to pro ni nebyla překážka. Zvládla to i doma s vlastní vahou a pár činkami. Nechtěla se totiž stát kulturistkou, ale jenom si trochu vyrýsovat svaly, takže jí to stačilo. Když už nebyla spokojená s ničím jiným v životě, tanec a fitness ji drželi nad vodou. Aby se však nezmiňovaly pouze její klady fyzické, nutno podotknout, že díky zaměření její školy si na ni nikdo jen tak v oblasti fyziky a zeměpisu nepřijde. Ačkoli není žádný šprt, zvládla toho ve škole pochytit tolik, aby měla základní přehled. Nějaké ty znalosti má i z oboru biologie, ale tam si pamatuje spíše jen to, co chce. Lidské tělo ji vždy fascinovalo, například oproti bylinkám či zvířatům. O těch má jenom ty nejzákladnější informace, rozhodně by však nezvládla rozeznat jednotlivé druhy a zda je rostlinka jedovatá či ne. Má v sobě zakódovaný i dobrý orientační smysl, ještě aby ne, když vyrůstala ve městě, kde je občas složité se v ulicích vyznat. Zvládne si tedy celkem dobře zapamatovat cestu nebo naopak nějakou najít.
Naprosto nesnáší, když jí někdo říká, co má a nemá dělat. Je toho názoru, že svůj život si umí vést sama a rozhodně nechce být něčí loutka. S tím částečně souvisí i fakt, že v jedné minutě se dokáže chovat jako to největší zlatíčko pod sluncem, ale stačí jenom jedno neuvážené slovo jejího společníka – které ani nemusí být myšleno nějak špatně, jen ona si ho trochu jinak vyloží – a už je pohroma na světě. Na první dobrou by do ní pravděpodobně nikdo netipoval, že by se během několika málo sekund mohla proměnit v naprosto běsnící stvoření, které je schopné zuřit, rozčilovat se a křičet z plných plic. Má tu nevýhodu, že člověk s ní jednoduše musí umět pracovat. Není třeba kolem ní chodit po špičkách, aby se náhodou nerozčílila, spíše potřebuje takový individuální přístup a aby jí dotyčný porozuměl, což se někdy zdá jako naprosto nadlidský úkol. Rozhodně je tedy jednou z těch výbušnějších osob a zároveň celkem i postrádá nějakou trpělivost. Ať už by se jednalo o komunikaci s někým, Nica není zrovna nejlepší adept na vysvětlování čehokoli, nebo o nějaké jemnější práce, které by pro ni také byly spíše zlým snem. Nicméně kromě toho všeho je zde jedna obrovská kapitola, která je pravděpodobně její největší slabinou. Dala by se popsat jedním prostým slovem –Tristan. Tenhle kluk ji dokáže přivést k naprostému šílenství ve všech možných ohledech. Svým chováním, myšlením i přístupem k ní. Občas je z něj tolik zmatená, že jí přijde jednodušší se s ním hádat, protože mu jinak nerozumí. S tím rozhodně souvisí i fakt, že je extrémní žárlivka. Nesnese pomyšlení, že by se kolem něj mohla motat nějaká jiná dívka. Ačkoli se snaží prezentovat, že ho nechce, tak je asi opak pravdou. Chová se však jako pokrytec, jelikož s tím, jak se k němu chová, šťastný rozhodně nebude a zároveň nechce dopustit, aby našel štěstí v náručí někoho jiného. Je v tomto ohledu strašně komplikovaná a někdo by klidně i řekl, že jednoduše sama neví, co chce. Což možná taktéž není daleko od pravdy. Sice je tvrdohlavá a je schopná se za svůj názor horlivě přít, avšak zároveň není ve svých přesvědčeních nějak stálá. Pokud se objeví něco, co jí vyhovuje více, nevidí problém ve změnění svého postoje. Hodilo by se však zmínit i nějaké její mínus, co se týká fyzické stránky. To nejzásadnější asi bude v tom, že by správně měla nosit brýle na dálku. To je asi takový její největší handicap. Zatvrdila se však v tom, že jí brýle nesluší a odmítá je proto nosit. Má to štěstí, že by neměla mít silnější brýle, než je jedna dioptrie, ale i tak má občas problém v dálce něco rozeznat, případně něco přečíst.
Celý její život je jedna velká snaha o to, aby se vyvlékla ze zaběhlých rodinných tradic a nalajnovaného života. Člověk by řekl, že už když se narodila, tak pro ni rodiče měli dávno vymyšlené, jakým směrem se bude její život ubírat. Měla jít stejnou cestou jako její dvě starší sestry – vystudovat prestižní školu, dobře se vdát a mít rodinu. Jenže to by nesměla mít temperament takový, jaký má. Už odmalička ji naprosto rozčilovalo, když jí rodiče neustále diktovali, co smí a nesmí dělat. Možná právě tím to všechno začalo, ten její neustálý vzdor. Není to ani tak, že by po ní chtěli nějaké strašné věci, všechno je to v rámci jejího dobrého vychování, jenom prostě nesnáší, když ji někdo upozorňuje, co by měla dělat. I jako malé dítko se snažila jim dát svůj postoj najevo, to si za to ale většinou vysloužila nějaký pohlavek. Nicméně pravděpodobně se z toho moc nepoučila. Čím byla totiž starší, tak se rodičům začala vzpouzet čím dál víc a už jim ani hrozba nějakého výprasku nepomohla ji zkrotit. Jednoduše jim nedala jinou možnost, než se s tím smířit, že už je prostě taková. Navíc její podvědomí na některé jejich kompromisy reagovalo stejným způsobem a v určitých věcech byla schopna je poslechnout. Příkladem byl třeba její nástup na celkem drahou soukromou školu, zaměřenou na vědu. Dobrovolně by o přihlášku nezavadila ani pohledem, ale právě na popud rodičů tam začala chodit. Musí však nechat, že se v tomto oboru celkem našla a baví ji to, ačkoli by to nikdy nikomu z rodiny nahlas neřekla. Její rodina nepatřila nikdy mezi ty nejbohatší, ale ani k těm chudým. Peněz měli vždy dost, nicméně nebyli nikdy natolik významní, aby jí příjmení Talbott mohlo otevřít nějaké dveře naprosto bez práce. Všechno, co dokázala, bylo díky její práci a píli. Nicméně vyrůstala v prostředí konzervativní rodinky, kde se tradovaly některé věci, které by člověk i řekl, že jsou někdy ze starověku. Právě proto je Nica považována za jakousi černou ovci rodiny, protože nikdy tyhle nastavené standardy nechtěla následovat. Přišlo jí to všechno až příliš staromódní a ji vždy táhly ty modernější věci. Snad jako každá dívka měla vždycky své sny a snažila si je plnit. Občas bylo však obtížné s tím vším skloubit školu, protože když si při nástupu na novou školu připadala málo vytížená, přidala se k jedné partičce street dance tanečníků a tenhle způsob vybití energie si oblíbila. Každopádně všechno se nějak dalo zvládnout a snad by se i dalo říct, že byla se svým životem spokojená. Až tedy přesně do dne, kdy jí bylo oznámeno datum její svatby. O situaci v rodině se nikdy příliš nezajímala a bylo jí všechno jedno, dokud to nezasahovalo do jejích věcí, což tohle zasahovalo více než dost. Stejně jako dvě její starší sestry i ona si měla vzít někoho, koho jí rodiče vybrali. Připadala si, jako by se jí v ten moment celý svět zhroutil. Když se s Tristanem potkala poprvé na večeři i s jejími a jeho rodiči, připadalo jí, že ani on z toho celého není zrovna nijak nadšený. Zároveň v něm ale poznala i kluka ze školních chodeb, a tak jej znala alespoň podle vidění. Snažila se to pak s rodiči řešit, ale její protestování bylo naprosto marné. Pochopila, že by byli schopni ji k oltáři dotáhnout klidně i spoutanou v řetězech. Poprvé v životě tak byla naprosto v koncích a nezbylo jí nic jiného, než se jejich vůli podvolit. Jistý podíl na tom pravděpodobně měl i fakt, že ve škole už dříve po Tristanovi občas pokukovala, protože vzhledově jí nepřipadal vůbec špatný. Pokud by jí rodiče pravděpodobně vybrali někoho, kdo by se jí nelíbil, dost možná by byla schopná protestovat mnohem více, ale nějaký malý hlásek v hlavě jí nejspíše našeptával, že by za to měla být ráda. To však ještě nevěděla, jak to bude vypadat po svatbě. Nejspíše si naivně představovala, že když se odpoutá od rodičů, bude všechno v pohodě, ale to se pěkně zmýlila. Místo idylického vztahu to mezi nimi spíše vypadalo na italskou domácnost. Hádky byly na denním pořádku a vztah mezi nimi spíše nebyl, než byl. Prakticky tohle byl jediný způsob, jak spolu nějaký čas byli schopni komunikovat. Poté přišla fáze ignorování. Každý si jel to svoje a snad to i vypadalo, že by to mohlo tímhle způsobem fungovat. A právě v tenhle moment se v Nicasiině hlavě poprvé zrodil plán na dobrovolné přihlášení do Her. Ačkoli se totiž snažila působit, že je naprosto vyrovnaná, uvnitř ji neskutečně užíralo, že jejich vztah není zrovna žádná hitparáda. Nikdo totiž neví, kolik nocí nešťastně probrečela a že z toho byla vážně špatná, po té psychické stránce. Měla za to, že by se všechno mohlo vyřešit tím, když mu prostě ze života zmizí a zároveň tím rodičům dá jasný vzkaz, co si o jejich stylu výchovy myslí. Jednou však k ní zničehonic Tristan přišel a společně si trochu popovídali. Najednou z něj měla úplně jiný dojem a připadala si, že by to mohlo fungovat. Tedy do té doby, než přišla další hádka. Nejhorší na tom je, že si ona sama neuvědomuje, že by pravděpodobně stačilo, aby trochu pozměnila svůj přístup a mohlo by to mezi nimi fungovat. V tomhle ohledu je však příšerný pokrytec. Nevidí chybu v sobě, ale snaží se to házet na ostatní, což je nejspíše jeden z důvodů, proč je tak těžké s ní vycházet. A tak se pro ni myšlenka na dobrovolné přihlášení do Her opět stala aktuální.
