[ árvid džorgensn ]
 |
|
× [species] human × [date of birth] march 11, 2191 | ♓︎ pisces × [loyalty] capitol × [credits] 8 600 | |
defense [ 2 ] × deceased - sražena motorovým vozidlem
- [ appearance ] Bledá pokožka, tmavé vlasy, jež se jen stěží dají popsat jako tmavě hnědé v kontrastu s jejími nordicky modrými kukadly a štíhlým nosem nad dominujícími plnými rty – to je obličej Arvid. Věčně zasněný pohled je u ní na denním pořádku, protože, i když je kdekoliv ve společnosti, její mysl se prodírá tisíci kreacemi, které se snaží dokonale zkombinovat, aby je následně dokázala přenést na papír. Moc společnosti nevyhledává, nejraději by byla zavřená mezi čtyřmi zdmi a celý den proseděla jen u navrhování, no, její práce a touha posouvat se výše jí to bohužel nedovoluje, a právě proto musí překonávat svou nechuť a je dost možné, že na každé větší společenské události okolo ní projdete, aniž byste si jí všimli. Její tichá a až moc vnímavá povaha z ní dělá člověka, kterému dost lehko někdo začne důvěřovat. Když je potřeba mluvit, dokáže to. Nedělá jí až takový problém mluvit s jednotlivci, menší skupinkou, ale předstoupit před davy by nejspíše dokázala až po pár skleničkách. Většinou je k nalezení ve volných šatech všech možných barev, vévodící je ale andělská bílá. I když nedává svoje tělo moc na odiv, nestydí se z něj. Roky touhy navrhovat pro nejvyšší vrstvu společnosti ji donutily udělat ze sebe „rádoby modelku“, protože žádnou jinou u sebe neměla, že ano? Do společnosti se vydává pravidelně ve svých vlastních modelech, aby přitáhla zraky – a ty teda nejsou její oblíbené. Nazývá je „jeptiškovské pytle“.
- [ personality ] Kromě toho, že mluví jen když je to potřeba a zbytek času mlčí, je dost zvědavá. Když se na něco upne, vykecá danému klidně díru do hlavy, byť by to bylo jen kvůli dvěma sekundám pohledu na manžetový knoflíček – poté v tichosti zase zmizí. Průbojnost – alespoň ta hlasitá – je jí dosti cizí, místo toho se prodírá skrze životní nástrahy spíše rukama a svou prací. Respekt si zaslouží, to sice ano, ale jen málokdo ji dokáže respektovat od první chvíle, na čemž má asi podíl její „zasněnost“ a vytrženost ze světa. Je to citlivka, dost často brečí – ovšem v soukromí, zlobení se jí ale nikdy moc nevydrží. Není zrovna dvakrát hádavý typ a možná právě proto, že se jen málokdy umí ozvat, je považována za naprosto obyčejnou tuctovku, kterou potkáte na každém rohu. No, není to pravda, nikdy by sama sebe mezi ty tuctovky nezařadila, nikdy by o sobě neřekla, že je obyčejná. Vnímavá, citlivá, tichá, jen málokdy agresivní a to vše proto, že sama sebe skrývá. Ono přání, aby byla její práce viděna, ji zahání do kouta, protože už jednou bylo zmíněno, že velké davy nejsou její oblíbenou věcí. Možná to zní divně, ale kvůli zklamání, které zažila ze strany svého otce, se stále hledá a ačkoliv jí je, kolik jí je, stále si nedokáže stát za svým, přestat se snažit chovat jako dáma a ono dítě, které v ní kdysi bylo tak zapíráno, se stále okamžiky prodírá na povrch. Její nejoblíbenější barvou je rudá, ale málokdy ji vkládá do svých modelů, protože rudá prostě sluší málokomu.
× × ×
- [ file 001 ] Dětství Arvid nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. Její matka při porodu naposledy vydechla, bez toho, aby na ni byť jen pohlédla, a právě proto žila celý život pod křídly vlastního otce, který se k ní dlouhou část jejího života choval jako k princezně a div ji nezamkl ve věži. Od útlého věku byla vyučována domácími učiteli, jelikož pustit ji ven mezi lidi prostě nepřipadalo v úvahu a věřte tomu, že za to papánek zaplatil téměř i krví. Proč tomu tak bylo? Na to se ptejte otce a ne jí, protože ona sama to nikdy nepochopila. Když dovršila onoho rebelského věku, kdy puberta házela své nálady jak se jí zachtělo, začala se Arvid – jak táta rád říkal – vybarvovat po své mámě. Nevěděla toho o ní moc, většina rodiny ji ani neznala, jelikož ji k nim otec nepustil. Zdědila po ní jak touhu po vzdělání, tak lásku k umění, oblékání a očitou shovívavost k méně zámožným jedincům. Zatímco její papánek nosil domů výplaty, ona je ukládala a kdykoliv mohla, anonymně darovala, ať už to bylo na cokoliv. Když jí bylo osmnáct let, otec se tak jako pokaždé vydal kvůli práci do Osmého kraje. Snad aby potěšil svou jedinou dcerušku, dovezl jí nejjemnější látky, které se jinde nedaly sehnat. Netušil, že Arvid v hlavě nemá prázdno, a právě proto ho požádala, aby mohla jet s ním. Potom, co jí nevyhověl, uplatila otcova nejbližšího pobočníka a pod záštitou služebné vyjela s ním. V půlce cesty se však odhalila a otci nezbývalo nic jiného, než ji vzít sebou. To, že byl celou dobu nervózní a apeloval na ni, aby zůstala ve voze, se zdálo až moc podezřelé. Ovšem tvrdohlavá Arvid by nebyla sama sebou, kdyby otcova slova byť jen na pár sekund poslechla. Prvotní pohled na chátrající Osmý kraj jí sesadil úsměv z tváře, ale když se dostali na trh, kde zahlédla všemožné látky, šaty, obrazy a podobné umělecké cennosti, opět ožila. V nákupní horečce se dostala až k zapadlému stánku, kde ji „přepadla“ cizačka. Ne fyzicky, ale spíše psychicky. Vyslechla si od ní chválu na její vzhled a že měla dceru, jež vypadala úplně stejně. Pár slov stačilo k tomu, aby se dozvěděla, že její dceru před necelými devatenácti lety odvlekl jistý muž do Kapitolu. O pár chvil později, po příchodu jejího otce, začalo všechno dávat smysl. Tajná láska, útěk, falešné papíry, tajná svatba, dítě, porod a smrt. Vše maskováno ve jménu její tety, sestry otce, která potratila a následně spáchala sebevraždu. A tak tatínek vychovával „dceru své sestry“ jako svou – pravdu nevěděl téměř nikdo. Pouhých pět lidí, z čehož čtyři jsou už dávno po smrti. V ten den se Arvid dozvěděla, že polovina jejích předků je z Osmého kraje. Bylo to na její doteď nedotčenou psychiku více než dost a ztratila se ve tmě. Probrala se až doma, kde se jí otec snažil vysvětlit, jak to vše bylo. Nějakou chvíli byla Arvid jako tělo bez duše, než si protestně prosadila svou – za veškeré lži chtěla pryč od otce. Ten, po pěti letech smlouvání a výhrůžek, nakonec svolil, zařídil jí vlastní bydlení, služebnou a pravidelnou finanční podporu. Arvid to nestačilo. Začala toulky městem až objevila to, po čem její srdce prahlo nejvíce – spřízněnou duši. Mladík, jehož jméno je dnes dávno zapomenuto, syn jednoho z módních průkopníků v Kapitolu. Přes jejich společný románek se dostala i do onoho kouzelného průmyslu, ale nic netrvá věčně. Po pár letech, co se románek díky zrzce od vedle, ukončil, skončilo i její učení u mistra a od té doby fungovala na volné noze. Když jí odbila třicítka, přestalo jí stačit dělat jen záskok ve velkých událostech a vlastnit butik na rohu. Její ambice ji zkrátka přerostly s hlavním cílem – být viděna. A když ne ona, tak její díla. A právě tam začala její cesta coby stylisty pro Hladové hry.
