143rd Annual HG - Profilové zkoušky

Jasmine Lombard – Otázka: Pokud byste mohli vrátit čas a prožít jednu chvíli znovu, ne změnit, jen ji zažít znovu. Která by to byla a proč?

• 1. kraj - Neta-lee Kiyopemi & Elias Rayen
• Body → rozhovor: [0/10] x [0/10]

• 2. kraj - Bellona Fullerton & Vender Crius Sinclair
• Body → rozhovor: [9/10] x [7/10]

Bellona Fullerton: Svůj čas, kdy pódium patří pouze jí, hodlá řádně využít ku svému prospěchu. Vstoupí na potemnělý stadion a zastaví se až zhruba ve středu. Pódium je osvíceno pouze bílými a červenými světly, jež mají dopomoci k tomu, aby na její pohyby bylo dobře vidět. Osvětlení nedodává úplně jasnou viditelnost, avšak zajišťuje, že všechno, co předvede bude pro diváky viditelné. S prvními linoucími tóny hudby si v pravé ruce po svém boku aktivuje rudý světelný meč, jenž doprovází i charakteristický zvuk, přehlušující tóny písně v pozadí. Meč si dá do vodorovné pozice před své tělo a osvítí tak částečně svůj obličej. Její tělo je zahaleno v černé kápi, jež má jejím pohybům dodávat estetickou hodnotu, neboť se plášť za ní hezky vlní. Jako první předvede klasické výpady do vzduchu s mečem, společně s různým točením zápěstí, výskoky, otočkami a přehazování si mečem za zády. Nakonec opět skončí na místě, ze kterého začínala a v pozici s vodorovným mečem před sebou. Využije této chvíle a sundá si kápi, kterou odhodí co nejvíce stranou, aby se jí nepletla pod nohama. Přesně v ten moment se na pódium dostaví další člověk, jeho tvář však není rozeznatelná, pravděpodobně se jedná o nějakého z trenérů. Mužská postava drží v ruce též světelný meč, ovšem proti ní jej má oboustranný. Osoba bez varování iniciuje útok a zahájí tak jejich duel. Každé střetnutí mečů je doprovázeno charakteristickým zvukem a zábleskem, kroky působí, jako kdyby byly vedeny přesně v rytmu. V jednom ze střetů, kdy se k sobě dostanou velmi blízko, se jí podaří vyměnit si meče a uzmout si pro sebe ten oboustranný. Chopí se té chvíle, aby naplno ukázala, co v ní je, neboť se nejedná o tak odlišnou zbraň od holi, kterou používala při tréninku v Eskrimě. Daří se jí odrážet útoky svého protivníka a zaměstnávat ho svými výpady, až dojde k bodu, kdy zasadí pomyslnou poslední ránu a protivník se s hranou agónií sesune k zemi. S úsměvem k němu přistoupí, přehodí si meč do levé ruky a pravicí mu pomůže se dostat zpět na nohy. Následně mu meč předá a ukloní se, přičemž nezvaná osoba se z pódia odporoučí. Jakmile dozní poslední zvuky hudby, v zákulisí jí zapnou mikrofon, který má připevněný na oblečení. „Krásný dobrý večer, dámy a pánové,“ poví s úsměvem, ale slyšitelným zadýcháním v hlase. „Možná to vypadá, že mé představení bylo daleko od dotazu, který jsme od moderátorky obdrželi,“ zasměje se. „Ovšem záleží, z jakého úhlu pohledu se na to díváte. Pro osobu, která za nedlouho jde do arény, je pochopitelně nejrozumnější návrat do takové situace, ze které se mohla přiučit něčemu novému ve svých dovednostech a ještě se tak zdokonalit. Na druhou stranu,“ obě ruce obrátí dlaněmi vzhůru, jako kdyby jimi naznačovala pomyslné misky vah. „Pro obyčejnou dívku by to mohla být chvíle, kdy její rodina byla ještě šťastně pohromadě. Ještě než se je matka rozhodla opustit a otec se začal od dcery distancovat,“ významně se podívá do kamery, evidentně naznačujíc tuto skutečnost někomu konkrétnímu. „Záleží tedy jen na vás, jakým dojmem na vás působím a co si myslíte, že bych si zvolila,“ uculí se. „Malý spoiler, žádná odpověď není špatně,“ poví šeptavě. „A to je z mé strany vše, bylo mi ctí,“ mrkne spiklenecky do kamery. „Krásný zbytek večera a šťastné Hladové hry!“ rozloučí se entuziasticky a s úsměvem se odebere zpět do zákulisí.

Vender Crius Sinclair: Jakmile Bellona zakončila své působivé vystoupení, bylo na něm, aby si podmanil diváky. Na rozdíl od své krajanky neměl připravenou žádnou velkolepou show – coby syn prezidenta byl natolik výraznou součástí letošního ročníku, že to jednoduše nepotřeboval. Celé pódium se ponořilo do tmy, avšak až na jediný kužel nažloutlého světla na samém jeho okraji. Koketoval s myšlenkou, že by ke svému monologu připojil i nějakou podobně laděnou hudbu, ale nakonec usoudil, že už by to bylo přes čáru. Vystoupil na jeviště a došel ke stolku, odkud sebral skleničku s čímsi, co mělo připomínat whiskey. Jelikož ještě nemohl legálně pít, musel se spokojit s nějakou náhražkou, která však splnila svůj estetický účel. Přesunul se až k okraji pódia a dramaticky se zadíval do publika, přičemž si usrknul ze skleničky. „Jak vidíte, jsem trochu sentimentální,“ začal mluvit. Poupravil si mikrofon, který měl připevněný na klopě saka. „Hodně jsem nad tou otázkou přemýšlel, protože jsem měl pocit, jako kdyby mi byla ušitá přímo na míru. Je hodně okamžiků, který bych rád prožil ještě jednou, ale právě kvůli tomu, abych je mohl změnit,“ pronesl zachmuřeně, přičemž vrhnul pohled do kamery a lehce se poškrábal na chřípí nosu. „Existuje ale jedná vážně šťastná vzpomínka, ke které se rád vracím. Jsem fanatik přes filmy,“ pokrčil rameny a dopřál si další doušek, „a v ten den jsem dostal vlastní filmové studio. Splnil se mi tím můj největší sen,“ usmál se. „Jo, jsem vážně sentimentální,“ zopakoval a zadíval se na dno skleničky. Tekutina už byla pryč a z neroztátých kostek ledu, které ležely na jejím dně, jej nyní zábly prsty. „Asi chcete slyšet nějakou moudrost na závěr. Važte si těch šťastných momentů, protože jsou zatraceně vzácné. A jakmile o ně přijdete, budete si přát vrátit čas, to mi můžete věřit. Děkuji za pozornost.“ S těmito slovy skleničku nechal, aby mu vyklouzla z ruky, a s hlasitým třísknutím se roztříštila o podlahu. Kužel světla, který jej ozařoval, v tom okamžiku zhasnul. Otočil se na patě a odešel zpět do zákulisí.

• 3. kraj - Echo Skarlexton & Pixel Frollick
• Body → rozhovor: [5/10] x [5/10]

Pixel Frollick: Neměl tušení, jakou show by tentokrát měl předvést. Génia s prezentací mozku tu měli v předešlém ročníku a svými chemickými schopnostmi tvůrce oslnil již během soukromých vystoupení, takže byl skutečně bezradný – obzvlášť poté, co měl tu možnost ze zákulisí sledovat splátkyni z Druhého kraje. Když přišel čas na to, aby se na pódiu vystřídal s jejím krajanem, doslova na jeviště vběhl. Zastavil se zhruba uprostřed. Sklopil oči k sotva viditelné značce, kterou na zemi udělali pro lepší orientaci, aby jej kamery zabíraly ze správného úhlu a vzdálenosti. Udělal krok zpět, aby stál přímo na ní. Byl poněkud posedlý perfekcionismem, což bylo pro splátce z jeho kraje typické. Většina z nich trpěla jakýmsi defektem, který způsobovalo příliš vysoké IQ. Odkašlal si. „Dobrý večer. Abych pravdu řekl, mluvení před velkým publikem mi vůbec nejde, takže… asi tak,“ začal, přičemž opět sklopil oči ke svým botám. „Na soukromých zkouškách jsem ale zaválel, viděli jste přece moje hodnocení,“ zapýřil se a zvedl bradu, přičemž publika věnoval samolibý úšklebek. „Mojí největší předností jsou fyzika a chemie. Jako svůj nejoblíbenější moment bych určitě označil okamžik, kdy jsem provedl první pokus, který mi nevybouchnul přímo do ksichtu. Do paměti by se mi to ale zarylo i v opačném případě.“ Nadechl se, aby ještě něco dodal, ale nenapadlo jej nic lepšího, než stará známá fráze, která tuto událost doprovázela už od pradávna: „Děkuji a… šťastné Hladové hry a kéž vás vždy provází štěstěna!“ Rukama se rozmáchl do prostoru, načež odešel zpět do zákulisí.

Echo Skarlexton: Když se ráno dozvěděla téma, o kterém bude muset před celou zemí mluvit, věděla, že to bude velmi nezáživné a krátké. Nikoli však proto, že by měla Echo, originální majitelka této identity, nudný život a minimum historek, s nimiž by se mohla s ostatními podělit. Prostým důvodem je však smutný fakt, že vážně neví, co se v minulosti dělo, kdyby si většinu informací nesehnala z deníčku, takže nemůže o svých příhodách autenticky vyprávět. Naštěstí se jí povedlo najít způsob, jak to neudělat zcela obyčejné, přičemž by ještě zmákla pozitivní reklamu DyneVision. Jakmile kolega Frollick dokončí svou část, chvíli vyčká, než se publikum uklidní a poté vstoupí na pódium. Stejně jako při úvodním ceremoniálu, se nikterak výrazně nepředvádí, pouze se mírně pousměje, aby nepůsobila nepřátelským dojmem. „Dobrý večer, lidé Panemu,“ pozdraví a zlehka skloní hlavu. „Počítám s tím, že uslyšíte za dnešní večer ještě mnoho skvělých příhod, a proto mne napadlo se odlišit… a budu jenom doufat, že to pro vás bude nejen edukativní, ale i zábavné,“ řekne a ponechá krátkou dramatickou pauzu, aby diváky trochu navnadila. „Jistě všichni znáte bezva věcičku jménem kortikální báze. No, vymyslel to můj otec, kterému vlastně můžu vděčit za bohatý život, který jsem si mohla doposud užívat, čímž chci naznačit, že se vrátit nechci, takže na mě nesázejte. Mám své vlastní důvody,“ odkašle si. „Dle průzkumu jsem zjistila, že mnoho lidí je vůči tomu stále skeptická… a já se vám upřímně nedivím, protože jsem na tom byla stejně. Nechat si něco zarazit do krku? Říkáte si, co je to asi za blbost. Strašidelně to možná zní, ale v přítomnosti máme téměř stoprocentní úspěšnost. Říkám téměř, protože se ve vědeckých oborech nemá mluvit o stoprocentních úspěšnostech, ale to zase odbíhám pryč. Nyní tedy zpátky k otázce. Pokud jste někdy přemýšleli o tom, že byste svůj oblíbený zážitek chtěli prožít znovu, tady je vaše nejlepší šance. Nejen, že si při běžném odpočinku nebo spánku můžete namísto snu vybrat bádání ve vaší minulosti, ale rovněž se můžete stát součástí jiného vesmíru za pomoci AlterScene, která vás zavede na jiná dobrodružství, o kterých se vám ani nesnilo. Rozhodně to považuji za skvělý útěk z reality. A jestliže vás to zajímá, nenechte mě hladovět, když už se mám zúčastnit, a do arény mi s vaší konkrétní otázkou pošlete i lahodný pokrm. Já vážně neumím lovit,“ uchechtne se. Uvědomuje si, že by neměla prozrazovat slabiny, ale zrovna lovení se jí nezdá jako něco, co by se dalo využít. „Ráda bych vám o tom vyprávěla podrobněji, ale nejspíš bychom tu byli až do rána… a nemyslím si, že by ostatní byli nadšení, takže je to ode mne vše,“ dodá a s úsměvem se odporoučí z pódia.

• 4. kraj - Savannah McPherson & Jake Solomon
• Body → rozhovor: [7/10] x [6/10]

Savannah McPherson: Jakmile byl vyhlášen Čtvrtý kraj a s ním ona a Jake, vystoupala sebevědomě na pódium a začala hrát divadlo pro lidi v podobě úsměvů a mávání na všechny strany.  U pódia si povšimla skupiny lidí s cedulí „Bratrstvo kovové ruky“, což nejspíš měli být její fanoušci nebo jen nějací blázni, kterých je Kapitolu plno. Samozřejmě jim tou umělou rukou zamávala a poslala jim vzletný polibek a vztyčený palec, do jednoho z objektivů ukázala i pěst, na důkaz, že do boje půjde naplno a že je připravená. „Zdravím Kapitol! Jak se tu máte! Je senzační, kolik se vás tu sešlo!“ Pozdravila i moderátorku a usadila se do křesla. Zhluboka vydechla a napila se z připravené sklenice vody. „Olej by nebyl?“ Dodala úsečně s nadsázkou. „Potřebuju promazat… ne, dělám si legraci.“ Pak se už se ale zklidnila a nasadila vážnou tvář. Moderátorka zopakovala otázku, kterou předtím dostala. Chvilku si sumírovala v hlavě slova, ale pak se nečekaně otočila na Jakea a kousavě s poloúsměvem dodala: „Dámy mají první slovo, Jakeu.“

Jake Solomon: Spolu se Savannah vykročil na jeviště. Když zahlédl armádu jejích fanoušků, natáhl tím směrem ruku a zvedl palec, ale ihned na to nasadil zkroušený výraz a ukazováčkem si přejel po tváři, aby tak naznačil stékající slzu. Zaujal pohodlnou pozici ve svém křesle, načež vrhnul významný pohled po Savannah. Ta mu svou výzvou však sebrala vítr z plachet. Položil si dlaň na hrudník a hraně zalapal po dechu. „S ní není radno si zahrávat,“ varoval publikum, načež se zasmál. „No, dobře. Když tady pán jinak nedá,“ oplatil Savannah stejnou mincí, načež se natočil tak, aby seděl k publiku čelem. „Musím říct, že Sklizeň byla vážně působivá. Ten pocit, když stojíte před celým krajem a všichni ve vás vkládají svoje naděje, se těžko popisuje slovy,“ řekl upřímně, přestože se jednalo o prachobyčejnou lež, která měla spolehlivě uspokojit Kapitolany. „Co ty, Savannah?“ Promptně předal slovo krajance.

Savannah McPherson: Nechala Jakea mluvit a přitom si mezitím vyměňovala pár gest s některými z diváků. Pak, když přišla řada na ni, ušklíbla se a řekla: „Já? Já nic. Ale s tím zahráváním má pravdu.” Několik sekund mlčela a napínala publikum, pak už ale přece jen odpověděla: „Těch chvil bylo víc, ale jmenuju jen jednu. Někomu to tady přijde asi nechutný, zvrácený nebo já nevím co, ale znovu bych chtěla prožít tu chvíli, kdy se mi zamotala ruka do sítě, z čehož vzniklo tohle…“ Na chvilku přestala mluvit, pohodila hlavou směrem ke své plechové ruce a pokračovala: „Ne pro tu bolest, ne pro ty peripetie se zvykáním si na kus metalického materiálu, ale pro takový test. Kdyby se to znova stalo, jestli by to dopadlo lépe, nebo ne. Jestli bych měla ruku zachráněnou, nebo jestli bych přišla o menší kus, nebo jestli bych tu lapálii přežila a mohla tu sedět. Kdo ví.“ Pokrčila rameny a pak jen ledabyle mávla rukou. „Už se stalo, teď jsem tady a rozhodně to nehodlám jen tak vzdát. Přišla jsem sem vyhrát a vrátit se domů! Nic jiného už pro mě neexistuje.“ Když dopovídala, počkala, jestli Jake nebude ještě něco chtít říct.

Jake Solomon: Když se Savannah dala do řeči, uznale nakrčil koutky úst a povytáhl obočí. Zapřel se o opěradlo křesla a podíval se na svou krajanku, načež překvapeným pohledem střelil k publiku. „A to jsem si myslel, že jsem přišel na něco vážně úžasnýho,“ žertovně okomentoval její monolog, načež vstal a dlaněmi si ze stehen oprášil pomyslná smítka, která se však na dokonale čistém obleku samozřejmě nevyskytovala. „Tak jo, to bychom měli,“ dodal a počkal, až se vyjádří i Savannah. Hned nato jí nabídnul rámě. „Schválně, jestli mi tu ruku rozdrtí, nebo ne,“ na pár okamžiků se spiklenecky otočil k publiku, přičemž se vydal zpět do zákulisí.

Savannah McPherson: Jake se nakonec jen rozhodl rozloučit. Jeho rámě nemohla před lidmi odmítnout a tak jej jemně přijala. „Jo, ještě to je chlap. Takovým se ruce nedrtí. Ví, co se sluší. A holky, je prý svobodný!” Stejně jako on, se i ona rozhodla rozloučit se. „Mějte se! Přeji všem fajnový večer, díky za pozornost, mám vás ráda!“ Jakmile sešla z pódia do zákulisí, mávání a úsměvy ji šmahem přešly, jen co byla z dosahu kamer. 

• 5. kraj - Elain Barnes & Leeroy Greengates
• Body → rozhovor: [4/10] x [6/10]

Elain Barnes: Elain príde dnu a usmeje sa pokojne. Je až zvláštne pokojná, ako keby jej snáď ani nezáležalo na tom, čo s ňou bude. Vo skutočnosti ale záleží, len je akási tlmená a rezignovaná. Otázka ju mierne zaskočí. „Pýtate sa, aký okamih by som chcela prežiť znova? Musím sa nad tým trochu zamyslieť.“ Povie po pravde a usmeje sa na publikum. Zamyslí sa nad tým. „Okamih, ktorý by som chcela prežiť znova a znova boli moje 14 narodeniny. Dostala som vtedy krásny kožený náramok s vyrytým menom na ňom. A vlastne ho mám tu.“ Usmeje sa a vyhrnie si rukáv. Ukáže tak náramok pod rukávom. „Tak to je on. Páči sa vám?“

Leeroy Greengates: Když byl spolu s krajankou vyzván k příchodu, vystoupil na pódium a hned, co na něj dopadly světla ramp, začal všem v davu mávat, případně jen nějaké lidi zdravit. „Pěkný večer, bavíte se lidi? Zdravím k nám domů a také i všechny zde!“ Pozdravil podáním ruky i moderátorku a usadil se do křesla pro hosta, jež bylo k dispozici. Usedl a vydechl si. Podobné pozornosti si nikdy dosud neužíval a cítil se značně nesvůj. Odpověď na otázku, jež dostal před rozhovory, hledal celou dobu jen velmi ztuha. Elain mu poskytla ještě nějaký ten čas na rozmyšlenou, k jeho vnitřnímu zděšení, ale toho času nakonec nebylo mnoho. Ať přemýšlel jak chtěl, neměl v životě nic, na co by tohle mohl naroubovat, a než si vymýšlet nějakou báchorku, prostě řekl pravdu. „No… jak to pojmenovat. Nemám takovou chvilku nebo nějaký teplý lidský moment jako tady Elain. Mě nikdo náramek nikdy nedal. Většinu toho, co mám, si sám vyrobím. Tím samozřejmě nechci Elaininu odpověď nijak shazovat.“ Na pár vteřin se odmlčel a pak dodal: „Možná jen nežiju dosud dostatečně dlouho, třeba za pár desítek let nějaký takový zážitek mít budu, co já vím.“ Rozesmál se přímo do kamery, což bylo spíše kouzlo nechtěného. „Určitě tu nejsem jedinej, že ne? Prosím, že nejsem?“ Prosebně pohlédl do kamery a do davu, jestli se nějaká ruka solidárně zvedla, ale nikdo se nepřihlásil. „Jo, jste skvělí, nikdo nic. Nevadí, ale jsem alespoň dnes jediný, kdo se nestyděl a neváhal s tím přijít na veřejnost. A to musíte uznat,“ pokračoval s naoko hrdým výrazem do kamery. „Tak asi takhle to je. Ale abyste neřekli, nakonec bych přece jen jednu chvíli zopakovat chtěl – tu, kdy jsem přijel sem a vystoupil z vlaku. Takovýho uvítání se mi nikdy nedostalo a asi už ani nedostane. Je to fajnový pocit. Díky všem a pěkný večer. Hezky se bavte!“ Rozloučil se s publikem a dokonce do davu poslal několik vzdušných polibků. Ještě stihl zamávat do kamery a pak už spolu s Elain mizel v zákulisí.

• 6. kraj - Jacklynn MacKenzie & Treyton Kalen
• Body → rozhovor: [0/10] x [0/10]

• 7. kraj - Cici Torje & Rowan Weston
• Body → rozhovor: [0/10] x [5/10]

Rowan Weston: Velmi nejistě vyšel na pódium. Pod drobnohledem kamer a publika ještě nikdy nebyl, takže si přirozeně připadal nepatřičně. Prostor pódia se s jeho příchodem zbarvil do temně zelené, přičemž místy probleskovaly i světlejší odstíny – jednalo se o imitaci slunečního světla, které se prodíralo hustým listím stromů, které Rowanovi byly tak důvěrně známé. Nechybí však ani zvuky typické pro les – zpěv ptáků, hučení potůčku či šumění stromů. Uprostřed jeviště stála dřevěná přepravka. Rychle k ní došel, sáhnul dovnitř a vytáhl z ní ochočenou zrzavou veverku. Začal zvíře hladit, načež jí nechal, aby mu vylezla na rameno. „U nás doma jsme vážně pevně spjatí s přírodou. To znamená, že objímáme stromy, přijímáme jejich energii a tím pádem máme super vztahy i se zvířaty.“ Kmitl pohledem k veverce, která mu přelezla na druhé rameno. Podal jí oříšek, který měl zastrčený v kapse kalhot. „Jednu takovou veverku jsem zachránil, když mi bylo asi deset. Bylo to ještě mládě. Sám jsem jí vychoval a zase vypustil do přírody,“ řekl jednoduše. „Hezký večer a přeji příjemnou zábavu,“ pronesl strojeně, sebral ze země přepravku a spolu s veverkou se odebral zpět do zákulisí.

• 8. kraj - Ashley Sullivan & Lamonte Hall
• Body → rozhovor: [0/10] x [0/10]

• 9. kraj - Rosalynn du Bellay & Cody Leonios
• Body → rozhovor: [0/10] x [1/10]

Cody Leonios: V zákulisí stojí bez jakéhokoliv hnutí a vypadá naprosto klidně. Neusmívá se, nemračí se a nic, jen tam tak postává a čeká, až zazní jeho jméno. Když na to dojde, nechce tu být a dělat ze sebe šaška, neboť měl spoustu času přemýšlet a tohoto si je moc dobře vědom. V momentě, kdy jsou pozváni na podium si své krajanky vůbec nevšímá a vejde tam. V ruce drží mikrofon a ani si nesedá do křesílka, které tam je k dispozici. Zapne mikrofon a dá si ho do dostatečné vzdálenosti, aby byl dobře slyšet a upoutal na sebe pozornost. „Takže,“ pronese s nádechem a porozhlédne se po všech lidech, co jsou tady v obecenstvu. „Tobě a tobě a vlastně vám všem…,“ ukazováčkem prvně ukáže na pár lidí v hledišti, než po nich prstem přejde jako po celku, „by čistě teoreticky mohlo být u prdele to, do jaké chvíle bych se rád vrátil a prožil ji znovu. Vsadím se, že vás to ani nezajímá, jen se těšíte na to, až se všichni navzájem povraždíme a tohle je šaráda okolo. Ono také jak jinak, když máte znuděné životy.“ Pronese se znechuceným odfrknutím. Ještě má na srdci něco dalšího a je odhodlaný to tady říct, no a co, že nikoho asi neokouzlí. „Pokud vás to však tak zajímá, tak bych byl možná mnohem raději ve chvíli, kdy mě otec jen a prostě třeba bil, než ve chvíli, kdy vím, že mě vedou na jakousi smrt jak prase na porážku.“ Povzdychne si. „Ukázal bych vám vztyčený prostředníček, nechci však nějaké problémy,“ kmitne rameny a pak se z podia raději vypaří, než plácne další blbost.

• 10. kraj - Maeve Siegfried & Niko Kindly
• Body → rozhovor: [6/10] x [6/10]

Niko Kindly: No, viditelně je nervózní už v zákulisí, sám by to nikdy nepřiznal, ale nejspíš to ani není z rozhovorů. Když přijdou jako kraj na řadu, vkročí na pódium jako první a ve chvíli, kdy ho ozáří světla reflektorů, si přehodí mikrofon z jedné ruky do té druhé a zapne ho. „Čauky, nebo spíš dobrý večer,“ řekne rozpačitě a sedne si na pódium tak, že nohy svěsí z něj dolů. „Hele, když jsem tuhle otázku obdržel ráno, bylo mi jasný, že se mi to nebude chtít okecávat, protože se děsím toho, že mi budete všichni věnovat pozornost. A rozhodně se tedy nepřipojím k mé spolukrajance a tomu, co si připravila, ale prostě odpovím co nejrychleji, jo?“ Podrbe se na zátylku a to doplní nervózním smíchem, zamává nohama ve vzduchu a rozhodne se dál mluvit. „Takže se vám fakt omlouvám, že vám tu nepředvedu nějakou tu úžasnou show, kterých dneska bylo beztak mnoho. Jako jo, říkal sem si, že zatančit by bylo cool, ale ne,“ zatřese na důraz toho hlavou a polkne. Jako na pokyn se za ním spustí směs fotek a videí z jeho života. „Neměl jsem zrovna nudnej život, vyrůstal jsem v dětském domově, než si mě a mé dvojče adoptovala jedna úžasná rodina, která utrpěla ztrátu ve Hrách. Myslím si, že to byl dobrý člověk, neznal jsem ho, ale určitě,“ koukne do kamery a zase si přehodí mikrofon, aby si otřel zpocenou ruku. „A já bych asi nejradši znovu prožil první rodinné Vánoce s nimi, protože to byl asi jeden z těch světlých dnů v mém životě.“ Zvedne se, tady odpověděl a je čas se vypařit, takže o krok couvne. „Ale doufám, že se za nimi vrátím a prožijeme spolu spoustu dalších Vánoc, díky.“ Vypne mikrofon, otočí se a odejde. Poslední slovo nemířil ani na lidi, spíš jen pro své rodiče.

Maeve Siegfried: Pozorně ze zákulisí poslouchá Nikovu šťastnou vzpomínku, která jí celkem rozesmutní, navenek to však nedává nikterak najevo. Jakmile kolega skončí a dostane od koordinátora povel, že může nastoupit, zhluboka se nadechne a s širokým úsměvem se dopraví až do středu pódia, kde se nachází stůl s dvěma pokrmy, které připravila předem, aby tolik nezdržovala zbylé dva kraje. „Zdravím, krásní lidé Kapitolu a Panemu. Doufám, že si dnešní večer patřičně užíváte a že svým dílem ještě dvěma z vás potěším,“ řekne a nervózně přesune váhu z jedné nohy na druhou. „Původně jsem to chtěla připravit před vámi, ale to by nějakou chvíli trvalo. Každopádně se nebojte, že by to bylo studené, bylo to připravené těsně před mým nástupem,“ uchechtne se, přičemž lehce zrudne. Netuší, jestli to už neříkala a stále neomílá to samé dokola. Chvíli nečině postává, než si uvědomí, že by mohla pokračovat dál. „Oh, ano,“ plácne se dlaní do čela a sundá podnosy z talířů. „Moje rodina se již několik let specializuje na maso z plemene Wagyu. A možná se to může zdát morbidně, ale moje nejlepší vzpomínky pochází právě odtamtud. Ne ten proces… víte co myslím,“ zkřiví obličej a snaží se tím naznačit část, při níž se skoti zabíjí. „Ale to předtím, když se jim pouští vážná hudba a vytváří se jim co nejpohodlnější život. Hah,“ uchechtne se, přestože by to humorné být vůbec nemělo, „teď si uvědomuji, že je to vlastně podobný i tady, protože my se před arénou máme taky skvěle.“ Chvíli se směje, zčásti to zní jako brek, pravděpodobně už šílí z celého pobytu v Kapitolu a vědomí o tom, že se brzy dostane do arény, odkud se nevrátí. Namísto toho, aby ohlásila výherce dvou hotových steaků s grilovanou zeleninou, se bez rozloučení vzdálí zpět do zákulisí.

• 11. kraj - Mabel Hopeless & Nathan Morrison
• Body → rozhovor: [6/10] x [6/10]

Nathan Morrison: Postává v zákulisí a nervózně podupává nožkou. Je to jako věčnost, než jsou konečně jejich jména ohlášena. S plachým úsměvem se otočí směrem k Mabel a jako pravý mladý gentleman jí nabídne rámě, aby společně mohli vystoupit na pódium na stadionu. Jakmile se ocitne před zraky všech lidí a kamer, tak maličko zaváhá s krokem, ale nakonec se přiměje k rozpačitému úsměvu se slabým zamáváním a vesele pokračuje až ke křeslům, která jsou tam pro ně připravena. Pódium je opravdu minimalistické, jsou zde pouze dvě křesla – jedno zelené a druhé růžové. Podlaha je vytvořena z panelů, z nichž vychází zelený hologram napodobující vysokou trávu. Vypadá to tedy, jako kdyby se cestou ke křeslům splátci pohybovali po nějaké louce.

Mabel Hopeless: V zákulisí se sama pere s nervozitou, ale snaží se to nedávat najevo nejen kvůli Nathanovi, ale i sama sobě. V momentě, kdy jí je nabídnuto rámě, se tomu zasměje a s velikánským úsměvem na rtech ho přijme a napřímí své záda, aby nebyla nahrbena a už od první chvíle nepůsobila jako chudinka. V momentě, kdy jsou před zraky lidí, zamává s úsměvem jako Nathan a pak se jim nechá doprovodit ke svému křesílku, kde se usadí a překříží nohu přes nohu, čekající, než si sedne i její spolukrajan, kterému už ráno dala za radu, že tady může využít své roztomilosti doufající, že ji vyslechne. Chvíli si pohrává s mikrofonem a pak promluví: „Krásný večer, Kapitole,” pousměje se rozpačitě koukající na Nathana. „Pokud bych měla okomentovat to, jak jsem se cítila, když jsem obdržela tuhle otázku. Fakt zněl tak, že se mi nad tím prvně nechtělo vůbec přemýšlet,” přizná s úšklebkem pravdu.  

Nathan Morrison: Dovede Mabel k jejímu místu a sám se poté usadí na zelené křeslo. „Dobrý večer,“ poví s úsměvem, ale ihned zmlkne, aby se podíval na krajanku, která se na chvíli ujme slova. Potí se mu ruce, což se snaží omezit tím, že si přehmátne mikrofon do druhé ruky, aby si mohl dlaň otřít o kalhoty. Očima zůstává i nadále viset na Mabel a při jejích slovech se zasměje. Následně nastane chvíli ticha, neboť přichází řada na něj. Pohledem střelí rychle ke kamerám, ale poté zase zpět ke krajance, jako kdyby mu její přítomnost dodávala kuráž. „U-určitě jste tu dnes večer viděli spoustu skvělých představení,“ dostane ze sebe a snaží si udržovat úsměv, který ale působí velmi plaše. „Tak jsme si s Mabel řekli,“ pokyne rukou směrem ke krajance. „Že bychom si tu s vámi dnes chtěli jen chvíli posedět a popovídat, jako když se přátelé sejdou nad nějakou dobrou kávou či jiným drinkem,“ postupně pohled zvládne udržet směrem k divákům a vypadá to, že se začíná trochu otrkávat. Jakmile řekne svoji část, vypne si mikrofon a dá tak prostor Mabel, na niž se zářivě usměje.

Mabel Hopeless: Povzbudivě na Nathana kouká a usmívá se. V momentě, kdy skončí, zapne svůj mikrofon. „Přesně jak Nathan řekl,” postaví se a z podlahy před ní vyjede před stoleček s čajovým servisem, kde je v porcelánové konvičce tak akorát teplá voda a ve dvou hrnečcích sáčky ovocného čaje. Opatrně sevře do své ruky konvičku a sáček v šálku zaleje. Jeden z hrníčků podá Nathanovi, avšak bez podšálku, aby mohl držet mikrofon v jedné ručce a hrneček v té druhé. „Na čaj bych vás pozvala ráda klidně všechny, ale to by prý nešlo tak ho tedy nabídnu alespoň svému spolukrajanovi,” pousměje se rozpačitě a ještě než vezme svůj šálek, nabídne Nathovi extra čokoládovou sušenku, co tam leží, pak si i se svým hrnkem sedne. Kdyby měl potřebu si čaj dosladit, bylo myšleno i na to s mističkou, kde je pár kostiček cukru. „Abychom se ale dostali k té otázce, tak prožít jednu chvíli znovu? Myslím, že to je dost obtížné vybírat si jen jednu, teda minimálně za mě, napadlo mě takových chvilek několik,” nedopoví a sklopí hlavu a vypne svůj mikrofon, který si nechá ležet v klíně a s úsměvem se záhy natáhne a rozcuchá mu vlasy, poté si opatrně lokne čaje.  

Nathan Morrison: Po celou dobu nespouští z Mabel oči a zcela upřímně se při jejích slovech i veškerých pohybech usmívá. Mikrofon si na chvíli odloží do klína, aby mohl zbaštit nabídnutou sušenku. Stejné sušenky jsou avoxy nabídnuty i všem divákům ve VIP sekcích a v prezidentské lóži. „Také mi to přijde jako těžký úkol, vybrat jen jednu chvíli,“ přitaká své krajance. „Ale určitě to není nemožné,“ dodá s nádechem optimismu, hlas se mu stále trochu chvěje. Přesně v tu chvíli se začnou na obrazovkách, které jindy ukazují skóre či přiblížený pohled na hlavní dění stadionu, promítat fotografie jeho rodiny – sester, matky, zesnulého otce a Keitha, splátce 137. Hladových her. Nejedná se o žádné profi fotky, často jen z domácího pořízení, tudíž kvalita není tak dobrá. „Má rodina tu pro mě byla vždy v těch dobrých i špatných časech a po smrti tatínka a bratra, jsme už nikdy neměli možnost prožít čas všichni společně,“ na hlase je mu jasně znát knedlík v krku a slzičky má téměř na krajíčku. „Rád bych tedy vrátil čas na poslední společné Vánoce, kdy jsme večeřeli v plném obsazení stolu a všichni jsme byli šťastní. Bylo by hezké znovu prožít tu atmosféru a promluvit si zase s tatínkem a Keithem,“ dokončí svoji myšlenku a tu podloží i společná rodinná fotografie, jež se objeví jako na povel. Tím se opět odmlčí a upije ze svého šálku, který neplánovaně osolí jedna z jeho slziček, které se mu vyderou na povrch. Následně se podívá na Mabel, snad jako kdyby doufal, že odvede pozornost na sebe.

Mabel Hopeless: Nathana celou dobu sleduje, vlastně její pohled je jen a jen jeho, takže si jeho slzičky všimne, a to i pohledu, který žadoní o to, aby odvrátila pozornost na sebe, proto si rychle narve sušenku, co zrovna pojídala, do pusy a zapije ji rychlým lokem čaje, pak hrníček odloží a ujme se slova. „U nás doma jsme nikdy neměli šťastný život, většinou se trápíme hlady a ani nemluvím o tom, že se mačkám na posteli klidně ve třech. Existuje však takový kouzelný okamžik, na který ráda vzpomínám.” Mrkne na Natha a chytne ho za ruku povzbudivě, sama to totiž potřebuje, protože jí osobně přijde děsivé se dělit o to, co tady ze sebe vysouká, je to jen pro někoho normální okamžik, ale pro ni to byl asi nejlepší den. „Někdo se tomu možná vysměje, ale ráda bych se vrátila do chvíle, kdy jsem měla dvanácté narozeniny, byl to fakt nejlepší den, protože jsem dostala narozeninový dort, který byl krásný, nádherně zdobený, doopravdy měl na sobě dvanáct svíček, co jsem mohla sfouknout a k večeři jsme měli lososa s bramborem a celá rodina jsme se přejedli,” pousměje se při myšlence na ten den. „Nikdy jsem už nic tak dobrého nejedla, teda do chvíle, než jsem tady, čokoládová pěna je výborná!” nadhodí s úsměvem, i když je vidět, že při myšlence na rodinu lehce posmutněla. 

Nathan Morrison: Vděčně na krajanku hledí a poslouchá ji. Povzbudivě se na ni snaží pousmát, jakmile povídá o svém dni, který by chtěla prožít znovu. Ze srdce se zasměje při zmínce o čokoládové pěně. Následně nastane chvíle ticha, než si uvědomí, že by měl asi říct něco on. „Utápění v minulosti ale přináší často jen nepřekonatelnou bolest,“ dostane ze sebe velmi opatrně. „Žijte přítomností a užívejte si všeho, co vám teď připadá báječné, abyste jednou nemuseli litovat toho, že jste někomu něco neřekli nebo jste něco neudělali,“ pousměje se, pravděpodobně nadšený, že ze sebe toto moudro zvládl dostat. Postaví se, aby odložil svůj prázdný hrneček a zároveň se připraví na odchod, neboť se jejich čas naplnil. „Krásný zbytek večera,“ zamává do kamery a podívá se na Mabel.

Mabel Hopeless: „Přesně tak,” pípne na souhlas a vynutí se usmát, pak vstane, vezme Nathana za ruku a dojde do středu pódia, kde něco Nathovi šeptne, pak zvedne ruku a zamává, aby se s Nathanem dostala ruku v ruce mimo lidi.

• 12. kraj - Mellisa Lindley & Remmo Neri
• Body → rozhovor: [2/10] x [0/10]

Mellisa Lindley: S výrazem naprostého nezájmu se dostaví na pódium. Ruce má založené na hrudi a už na první pohled je jasné, že ze své přítomnosti není nikterak nadšená. „Zdravím,“ začne kupodivu zdvořile. „Když jsem se dozvěděla otázku, bylo mi jasné, že tuto akci zdvořile odmítnu,“ zasměje se. „Potom mi ale docvaklo,“ přiloží si ukazováček ke spánku, aby svá slova podtrhla. „Proč bych se měla vracet k nějaké vzpomínce sama? Proč bych vás nemohla vzít s sebou,“ rozpřáhne ruce, jako kdyby chtěly ty davy obejmout. Obrazovky na stadionu přestanou zachycovat ji, ale začne se na nich promítat docela jiný obraz, který doprovází pouze její hlas do pozadí. „Tohle jsou mí rodiče,“ na obrazovkách se objeví jejich obličeje. „A tohle, tohle je poslední chvíle, kdy jsem je viděla,“ okomentuje přehrávající se video z jejich veřejné popravy v Desátém kraji, kdy jsou oba přinuceni kleknout na kolena a kulka jim je prohnána spánky. „Byla jsem nucena prožít své poslední okamžiky s nimi tak, že jsem je sledovala umírat,“ její hlas už není tak silný, jako na počátku, zní poměrně zlomeně. „Takže jestli jste chtěli slyšet nějaké nostalgické okénko, tady ho máte. Ale je mi jasné, že to nedokážete ocenit tak, jako já. Zkuste si na jejich místě ale představit vaše milované osoby,“ zamračí se a hřbetem ruky si otře slzy, jež se jí hrnou do očí. „Vaše!“ vykřikne. „Soucítím se všemi, kteří se teď dívají na rozhovory a zanedlouho budou přihlížet smrti svých dcer, synů, bratrů či sester,“ a s tím odhodí mikrofon na zem, neboť propukne v pláč, a tak se rychle snaží dostat zpět do zákulisí, aby ji takhle nikdo neviděl.