[ géjl zej-vi-er hý-nou ]
 |
|
| |
vitality [ n/a ] × defense [ n/a ] × reputation [ 0 ]
- Gael byl vychován ulicí, už jako malé dítě poznal, jaké to je strádat a bojovat o svůj život. V pustině plné gangů, korporátních lovců a rozpadlých zákonů ví, že přežívá ten, kdo myslí rychleji než ostatní. Umí nechat drony proletět kolem sebe, protože ví, kam se nedívat. Dokáže využít chaos — výpadek proudu, střelbu v dálce, falešný poplach — a proměnit ho ve svou výhodu. Nikdy nejde přímo proti systému. Používá chyby, které v něm již existují, zcela ve svůj prospěch. Neučil se z knih, ale z chyb, vlastních i cizích. Rozumí nepsaným pravidlům ulice, ví, komu se vyhnout, kdy mlčet a kdy zmizet. Dokáže číst atmosféru místa během několika vteřin a pozná, když se schyluje k problému. Nenechá se snadno napálit, protože už viděl příliš mnoho pastí. Zná rytmus ulic a to stejné aplikuje kdekoliv se ocitne. Jako první vždy potřebuje znát řád, ve kterém se má pohybovat. Lehce tak ví, kdy se mění hlídky, kde se obchoduje s vodou, kdo je slabým článkem skupiny a kdo skutečně drží slovo. Naučil se udržovat dobré vztahy s těmi, kdo mu za to stojí. Umí poznat, jestli je někdo zoufalý, nebo nebezpečný — a někdy je to totéž. Ví, že přežití není o síle, ale o tom, kdy odejít dřív, než se objeví krev nebo sirény. Na to, jak trpí nedostatkem sebedůvěry, je až překvapivě dobrý lhář. Bez mrknutí oka potvrdí cokoliv, co po něm potřebujete, přidá uvěřitelné detaily, nemá problém prodat vlastní rodinu, pokud je to jemu samotnému k prospěchu. Je mistr manipulace. Dokáže v lidech probudit pocit viny, pochybnosti o sobě samých i falešný pocit výjimečnosti. Není na škodu, když vám záleží jen na sobě, není totiž nic, čím by ho ostatní mohli vydírat, kromě jeho vlastního života. Vše, co kdy řekne, si pamatuje, udržuje si detailní přehled o všech lžích a informacích, které kdy vypustil ze svých úst. Vnímá každý detail v konverzaci. Pokud se s ním někdy dáte do řeči, bude až do konce života znát vaše jméno, vzhled, barvu vlasů, kde máte jakou pihu a které zvíře vás jako malé kouslo. Dobře si uvědomuje, že informace jsou ta nejcennější komodita mezi chudými i mocnými. Pamatovák na tváře mu už nesčetněkrát zachránil život, nebo alespoň velmi nepříjemný výprask. Jeho chytrost mu dala dary, které člověk nezíská jen tak samotnou existencí. Ve chvílích, kdy je skutečně sám, čte mnoho různých knih a spisů. Naučil se tak spoustu cizích výrazů v jazycích, kterými kolem něj nikdo nemluví. Má vágní představu skoro o všem, co se děje v ostatních krajích a hlavním městě. Strávil totiž mnoho nocí odposloucháváním nejrůznějších lidí, ať už stařečků v nevěstinci, nebo mírotvorců na jejich nudné šichtě. Máloco ho tedy dokáže zaskočit natolik, aby jeho reflexy nevěděly dopředu, jak se připravit. Na ulicích začínal jako malé pískle, první s nataženou rukou a smutným pohledem. Z toho mu zůstala jistá schopnost tvářit se ještě slabší, než je, a vlastně i bezbranným. Jeho patolízalství je spíše silnou stránkou, jelikož nemá problém udělat skutečně cokoliv, co se po něm chce. Jak rostl, přišel na to, že je lepší si věci přivlastňovat než čekat, až se nad vámi někdo slituje. V tomhle světě se nekradou jen věci. Krade se energie, data, identita. Umí zmizet s čipem, který neměl nikdy opustit kapsu svého majitele, nebo s dokumenty, které by mohly začít války. Má talent na poznávání důležitých věcí i v na první pohled zbytečných a nezajímavých věcech. Bere jen to, co mu prodlouží život. Pohybuje se tiše a přirozeně, jako by krádež byla jen další forma chůze. Ví, jak splynout s davem, jak odvést pozornost a zmizet dřív, než si někdo vůbec všimne, že něco chybí. Pro ty nejcennější trofeje si chodí k obětem přímo domů. Zámky vnímá jako hádanky, ne jako překážky. Má trpělivost sedět v tichu a naslouchat jemným náznakům, které ostatní přehlížejí. Každé cvaknutí je pro něj jazykem mechanismu, který se učí číst. Nejde o spěch, ale o cit. A taky o fakt, že hrubou silou by ho stejně neurazil. Díky povaze jeho práce potřebuje i něco víc než jen svá slova ke své obraně. Střelné zbraně dělají hluk. Nože jsou tiché. Používá je jako poslední argument v úzkých uličkách, kde se signál ztrácí a kamery jsou rozbité. Jsou jednoduché, spolehlivé, nehacknutelné. V jeho rukou nejsou o brutalitě, ale o rychlosti a přežití. Pro situace, kdy je až moc na očích, se naučil využívat tenké, ale zato ostré jehly. Ví, že jedna správně mířená rána vás dokáže zabít i ochromit, aniž byste si všimli, že se něco stalo. Na výjimečné situace je tu pak chemie. V jeho kraji běžná věc. Nejde o okázalé zabíjení. Spíš o tiché oslabení. O látky, které zpomalí, otupí, vyřadí bez výstřelu. Ve světě, kde je přímé násilí magnetem na pozornost korporací, je nenápadnost tou nejnebezpečnější zbraní. Používá to s chladnou rozvahou, a to jen tehdy, když není jiná cesta. S čím už se tak moc nechlubí, je jeho schopnost zpěvu. Malý, roztomilý fakt na jinak nesympatickém klukovi. Nejde jen o obyčejné tóny, které ze sebe dokáže dostat, naučil se tak mimikovat i některé hlasy. Když s daným člověkem stráví nějaký čas, ví, jak vyslovuje jednotlivá slova, a dokáže interpretovat jeho přednes. Zvládne i různé zvuky svého okolí, což je poměrně užitečné, pokud chcete odvést něčí pozornost jiným směrem.
- Všechny slabiny se sbíhají v jednom bodě: zoufalá snaha dokázat, že na něm záleží. Na první pohled působí sebejistě, téměř nedotknutelně. Povrchnost a přehnané sebevědomí jsou jeho obranným mechanismem. Nechová se tak proto, že by skutečně trpěl pocitem sebejistoty a neomylnosti, ale protože se děsí možnosti selhání. Myšlenka, že by byl slabý, zbytečný a lehce nahraditelný, je pro něj nesnesitelná. Jeho hlavní motivací není moc ani chaos — je to jeho strach z bezvýznamnosti. Proto musí mít všechno pod kontrolou. Připustit, že něco nezvládne, by znamenalo připustit vlastní bezcennost. Vše, po čem celý život tak hrozně moc touží, je hluboká potřeba uznání. Nejde mu ani tak o obdiv davů, ale o to, aby ho někdo skutečně pochopil a potvrdil, že jeho existence má smysl. Když se mu tohoto uznání nedostává, nahrazuje ho extrémy — činy, které jsou vidět, slyšet, které nejde ignorovat. I negativní pozornost je lepší než žádná. Jeden z jeho největších problému je jeho naprostá neschopnost vydržet chvíli v klidu. Přestože ví, kdy říct jaké slovo a jak mít navrch v konfliktech jen svými slovy, má problém je nepoužít. „Mlčeti zlato“ je mantra, která se mu nikdy do hlavy neuložila. Nemá filtr, co na srdci, to na jazyku, hlavně ve chvíli, kdy se dostane do zbytečně stresové situace. Neudrží žádná tajemství, svěřit mu cokoliv, co má význam, je jako napsat své nejtajnější tajemství na oblohu a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Protože informace jsou to nejcennější, s čím se dá obchodovat, nemá problém prodat vlastní rodinu. To tedy i proto, že mu na ní nijak nezáleží. Rodinné vztahy nebyly nikdy jeho silnou stránkou, vychovala ho ulice, a ne milující pár rukou, který by ho obejmul a řekl, že všechno bude v pořádku. I proto neumí přijímat komplimenty, neví, co dělat, když ho někdo za něco pochválí nebo mu, nedej bože, poděkuje. Je zvyklý přijímat slova díků ve chvíli, kdy někomu ušetří jeho mizerný život a nedá mu ochutnat podrážku své boty, ale obyčejné upřímné „děkuji“ je pro něj až příliš silné sousto. Nevěří, že by tohle slovo někdo myslel upřímně, aniž by bylo vyřčeno ze strachu z toho, co by se mohlo stát, pokud by nevyjádřil svůj neskonalý vděk. Jeho morální kompas je rozbitý. Ono, není problém, že by nerozeznal dobro od zla, ale nikdy neví, kde přesně leží hranice, kterou už by neměl překročit. Všechny problémy, na které narazí, bere přes vlastní cíl. Jakmile si jednou něco označí za „nutné“, dokáže si ospravedlnit téměř jakýkoliv čin. „Účel světí prostředky“ se stává mantrou, která mu dovoluje spát v noci, tedy alespoň do chvíle, než ho dožene vina. Pocit viny je jeho nejzranitelnější bod, jeho úhlavní nepřítel a nikdy ho neopouštějící milenka. Nedokáže odpustit — ani ostatním, ani sobě. Jakmile jste se jednou v jeho očích provinili, a je jedno, jak závažný byl prohřešek, můžete si být jisti, že tato chyba už navždy zůstane zapsaná v jeho paměti. Způsobuje to jeho neschopnost utvářet si vážnější vazby a hlubší přátelství. Chybovat je lidské, ale on se za normálního člověka vlastně nikdy nepovažoval. Na všechny totiž klade úplně stejné nároky, jaké má sám na sebe. Každá chyba se mu ukládá pod kůži jako důkaz, že selhal. Místo aby se poučil, trestá se. Spousta jeho riskantního chování, násilí a závislostí mu dál ničí život. Většinu času má v systému nějakou látku, která stimuluje jeho krevní oběh k alespoň minimální aktivitě, bez toho by zřejmě byl zcela jiný a i klidnější. Ne každá bitka a každé mučení, které ve svém životě zažil, byly způsobeny jeho neopatrností. Vyhledává sebetrýznění, ať se snaží tento fakt zapírat sebevíc. Všechny tyto věci nejsou jen únikem, ale i formou sebetrestání a způsobem, jak aspoň na chvíli umlčet vnitřní chaos. Uvnitř sebe vede neustálý boj. Chce být lepší, ale neví jak. Neumí přijmout pomoc, protože by to znamenalo důvěřovat. Samota je pro něj bezpečnější než zklamání. Spolupráce vyžaduje loajalitu, jenže on se bojí závazků. Nedokáže být loajální, protože hluboko uvnitř počítá s tím, že bude zrazen. No a v takovém případě chce být tím, kdo zradí první. Fyzicky rozhodně není nikterak silný. Slabé tělo a omezená výdrž ho nutí spoléhat se na chytrost, manipulaci a eskalaci konfliktu dřív, než se projeví jeho limity. To v něm posiluje přesvědčení, že klid je nebezpečný. Nedokáže žít v míru. Potřebuje konflikt, protože konflikt mu dává směr, identitu a pocit, že je živý. Jelikož nedokázal najít žádné zalíbení v životě, který vede, nemá ani žádnou silnou motivaci a velmi rychle se vzdává, když narazí na jen trochu větší problém, před kterým si nevěří, že může vyhrát.
- [ appearance ] Vyšinutý a excentrický. Tak by se dal jednoduše popsat jeho vzhled. Působí přesně jako jedovaté rostliny ve volné přírodě, které vám už na první pohled dávají najevo, ať se k nim za žádnou cenu nepřibližujete. Je mu přirozené pohybovat se ve stínech, a tak i přes svůj na první pohled vyzývavý vzhled ví, jak splynout s davem. Vyrostl tam, kde se člověk učí dívat dopředu a zároveň si neustále hlídat záda. Ulice mu vtiskla do tváře výraz, který nepatří jeho věku. Něco mezi ostražitostí a únavou, mezi vzdorem a tichým smířením. Někdo v tom může vidět klukovskou naivitu, pro spoustu starších lidí je to jasný strach a nejistota z blízké budoucnosti. Je velmi hubený, při bližším pohledu není těžké spatřit jeho lícní kosti, které jako by se prořezávaly z tváře ven. Popraskané rty často zanechávají na jeho bradě a koutcích úst stopy krve. Ať už je zasáhne studený vzduch nebo vysuší nedostatek vody, i za běžného dne, když začne přemýšlet nebo se jeho tep nebezpečné zrychlí, vždy zamíří jeho ruka k první lehce uvolněné kůži, kterou může najít. Krev tak na jeho tvář neproudí jen z nich, ale často i z nosu, který nese stopy dávných úderů. Pokud vůči němu stojíte v pozici z očí do očí, je vidět, jak se mu nenápadně lomí na dvě strany — to když dostal skutečně dobrý zásah. Zápal v jeho očích dává najevo, že se s každou životní lapálií je odhodlaný se porvat, i když se může na první pohled bát. Na svět se dívá skoro skrze prsty, jeho zorničky jsou nenápadné, schované v tmavě hnědém moři neklidu, tikavým pohledem vždy sleduje své okolí ve snaze mít přehled o každé události kolem něj. Bez trička vypadá jako kostra potažená kůží, není těžké spočítat jeho obratle. Přesto má nějaký ten zbytek svalů udržovaných pohybem, útěky, kdy si moc dobře uvědomuje svůj osud, pokud nebude mít dostatečnou rychlost a sílu. Ramena má vždy lehce shrbená, jako by si zvykla nést víc, než by měla. Vzbuzuje tím i větší nenápadnost v davu a snaží se zapůsobit mohutněji, než ve skutečnosti je. Jeho pohyby jsou tiché a nenápadné, hlavně v davu lidí během dne. Nestojí nikdy zcela uvolněně, váha je vždy připravena se přesunout, ruce nikdy nejsou daleko od těla. Když se zastaví, vždy na okraji toho všeho, splývající se svým okolím, schovaný v temných uličkách. Jediná chvíle, kdy dává najevo svou přítomnost, je v nočním ruchu pouličních rvaček a výměn názorů. Obklopený svojí partou lidí se cítí přece jen o něco bezpečněji a nemá tak problém ostatním ukázat, že i on umí udělit pár ran. Kůže jeho těla je zhrublá větrem a chladem, na kloubech prstů nese drobné jizvy, památky na pády, rvačky i obyčejnou nepozornost. Na některých místech je možné nalézt větší jizvy od nedopalků z cigaret, ale i rány, které vnikly do jeho kůže za jediným účelem. Vlasy má ostříhané nerovnoměrně, nedbale. V délce je poznat, kdy šlo o záměr, a kdy ho někdo o trs vlasů připravil. Někdy si je z nervozity začal vytrhávat a ani jeho záliba v jejich barvení jim nedopřává moc klidu. Jsou tak suché a neohebné, s přibývajícím věkem kratší a kratší. Některé prameny mu tak padají do očí, mastné od prachu a deště. Při jednom incidentu s chemikáliemi jim změnil barvu a od té doby se pyšní žlutými a zelenými tóny. Na někoho, kdo se snaží schovat v davu, odvážná volba. Nosí oblečení, které si nevybral pro styl, byť se to tak může zdát, ale pro přežití. Mikina vždy o číslo větší, rukávy má vytahané a lem roztřepený. Džíny jsou vyšisované, kolena věčně odřená. Každý kus oblečení má svou historii, i když si ji už sám nepamatuje. Vždy volí více vrstev a hlavně spoustu kapes, ať už pro možnost, kdy se dlouho nevrací domů, nebo pro případy, kdy musí schovat důležité věci tak, aby je skutečně nikdo nenašel.
- [ personality ] Potuluje se ulicemi jako toulavý pes, co se naučil vrčet dřív než mluvit. Asi nikoho nepřekvapí, že je takové chodící klišé na typického puberťáka, který má velká slova a odvážné kroky, ovšem jen do chvíle, než ho zkusíte postavit před důsledky jeho činů. Staví před sebe zeď velkého neohroženého vůdce gangu, připraveného každého srovnat se zemí, ale o samotě, kdy nemá, pro koho by co dokazoval, zcela ztrácí pevnou půdu pod nohama a pojem o své vlastní identitě. Při prvním setkání působí tvrdě, uzavřeně a výbušně. Ten jeho přidrzlý pohled, ušklíbnutí, které hodí na každou poznámku k jeho osobě. Má ostrý jazyk, rychle se nechá vyprovokovat a často reaguje dřív pěstmi než slovy. Vypadá jako někdo, kdo je neustále připraven bojovat se světem — a vlastně to tak i je. Je hrdý, tvrdohlavý a nerad si nechá cokoli diktovat. Slabost nesnáší, především tu vlastní. Pod jeho drsným povrchem se totiž skrývá hluboká nejistota. Gael vyrostl s pocitem, že nikam nepatří, že je „jiný“ a nechtěný. Neumí zacházet s přijetím ani s laskavostí, když mu někdo projeví uznání nebo náklonnost, reaguje nejčastěji zmateným pohledem a rozpačitými gesty, které značí, že neví, jak daný kompliment přijmout. Někdy se taková situace setká z jeho strany s agresí, jelikož neví, zda si z něj ten druhý jenom nedělá srandu. Odmítá být pointou jakéhokoliv vtipu, když si z něj někdo utahuje, nedává si ani vteřinu na rozmyšlenou a okamžitě se staví do tvrdé ofenzivy. Nemá moc dobré vychování, poslouchání pravidel rozhodně nepatří mezi jeho oblíbené zájmové aktivity. Jelikož ho k tomu život donutil, naučil se, jak hrát tu společenskou hru mezilidských vztahů. Umí se usmívat ve správnou chvíli, říkat to, co druzí chtějí slyšet, a přesně odhadnout, kdy má mlčet. Když si o vás ale myslí, že jste někde pod ním, nebere si servítky vůbec s ničím. Je extrémně přímočarý a upřímný, nebere v tom vůbec žádné ohledy na ostatní. Nemá důvod se před někým přetvařovat, pokud mu samozřejmě nejde o život. Lež je pro něj přirozeným jazykem, nástrojem, který používá s lehkostí a bez výčitek. Pravda pro něj nemá vlastní hodnotu, pouze užitek. Umí být skvělým nástrojem, jak dosáhnout svých cílů, ale i nouzovým řešením pro situace, které nemají jiné východisko. Často rozehrává ostatní proti sobě, aniž by si toho všimli. Sem tam utrousí drobnou poznámku, pomůže si náznakem něčeho, co neexistuje, nebojí se na ostatní přijít s nějakou polopravdou. Nikdy netlačí otevřeně, na to je až příliš chytrý a po těch letech i znalý. Místo toho nenápadně směruje tam, kam potřebuje. Když se něco pokazí, viník je vždy někdo jiný. Nemá čas zabývat se složitými vztahy. Lidi si rozděluje podle toho, jak jsou užiteční, jak dlouho mohou sloužit a čím je možné je nahradit. Jakmile někdo přestane být výhodný, bez zaváhání ho obětuje. Má silnou potřebu kontroly. Je to snaha o tichou vládu v pozadí. Potřebuje mít pocit, že tahá za nitky, že ví víc než ostatní, že je vždy o krok napřed. Myšlenka, že by nad ním někdo získal převahu, v něm vyvolává paniku, kterou nedokáže držet v sobě, a i proto se často dostává do vyhrocených situací zcela zbytečně. Empatie mu nechybí úplně, naopak, rozumí emocím druhých velmi dobře. Právě proto je dokáže zneužívat. Cizí bolest ho nezastaví, pokud mu slouží. Výčitky svědomí buď necítí, nebo si je umí rychle ospravedlnit. Svět je podle něj krutý a on se jen naučil hrát jeho hru lépe než ostatní. Uvnitř je často prázdno. Neustálé lhaní a přetvářka mu nedovolují vytvořit skutečné pouto, a tak zůstává sám, i když je obklopen lidmi. Nikdy by to nepřiznal, ale právě tahle prázdnota ho žene dál, a to k dalším manipulacím, dalším vítězstvím, dalším důkazům, že má situaci pod kontrolou. Je to člověk, který přežívá díky klamu, a zároveň je jím pomalu pohlcován.
× × ×
- [ file 001 ] Narodil se bez jména, nebo alespoň bez takového, které by někdo vyslovoval s láskou. Jeho matka byla jednou z dívek v nevěstinci, místě plném kouře, alkoholu a cizích rukou. V prvních letech života byl spíš součástí inventáře než dítětem. Ležel odložený vzadu v klubu, na matraci mezi bednami, kde se střídali lidé, hluk a pachy. Někdy ho někdo pochoval, jindy na něj zapomněli celé hodiny. Svým brekem se snažil vynutit alespoň tu nejzákladnější pozornost pro své potřeby. Možná už tehdy pochopil, že když bude vypadat skutečně hodně zoufale, najde se nějaká duše, která se nad ním slituje. Nevadila mu přítomnost cizích lidí, věděl, že pro něj znamenají přežití. Matka ho vychovávala jen do tří let, a i to slovo „vychovávala“ je nadsazené. Byla unavená a většinu času nepřítomná. Někdo musel vydělávat na těch pár věcí, které ke svému jménu měl. Když zmizela úplně, nikdo se neptal proč. Prostě tam jednoho dne nebyla. Chlapec zůstal a svět se nezastavil. A přesto byl veselý a na každém dni viděl něco pozitivního. Nakonec si ho vzala jedna ze starších žen, která z místního podniku odešla již před dávnou dobou. Nebyla krutá, ale byla tvrdá a unavená. Brala ho spíš jako závazek než jako dar. Z jakého důvodu se k němu tak ochotně přihlásila, nikdo nevěděl, ale nad tímto prapodivným vztahem jí vůči jeho matce nikdo přemýšlet příliš nechtěl. Sama neměla příliš na rozdávání, přežívala jen z ochoty ostatních a občasného přivýdělku, což rozhodně nebyl stabilní příjem, na kterém by mohla živit dítě. Nedokázala ho před tímto krutým světem chránit, jen ho naučila přežít. Spali, kde se dalo, jedli, když bylo co. Brzy pochopil, že domov není místo, ale rychle pomíjející okamžik, kdy se nemusíš bát. Vyrůstal ve slumech a ulicích, kde děti dospívají rychle, nebo nepřežijí. Ulice ho vychovala lépe než kdokoli jiný. Naučil se číst výrazy, nálady, nebezpečí. Naučil se, kdy se usmívat a kdy zmizet. Často žebral, což se naučil od své opatrovnice. A že mu lidé dávali. Byl malý, špinavý, s velkýma očima. Roztomilost byla jeho první zbraní. Když už almužny nestačily, naučil se krást. Nejdřív drobnosti jako jídlo nebo kredity, cokoli, co nebylo hlídané. Později víc. Nešlo o chamtivost, ale o kontrolu. Krádež mu dávala pocit, že svět může aspoň na okamžik ohnout podle sebe. Samozřejmě to nešlo bez následků. Často se dostal do rvaček, ať už s vrstevníky, kteří chtěli totéž, nebo s lidmi, které okradl. Naučil se nebýt silný, ale rychlý. Nebýt statečný, ale mazaný. V devíti letech ho chytili při krádeži, která nebyla tak docela jeho vina, ale on to nedokázal vysvětlit. Trestat takto malé dítě by bylo i na ruku zákona příliš kruté, ale jeho opatrovnice už takové štěstí neměla. Veřejně ji zbičovali. Před lidmi. Ten hrozný smích, pohledy kolemjdoucích, opovrhování, které z nich všech cítil. Ten den se zlomila hned dvě srdce. První bylo to její, které až do poslední chvíle věřilo, že by z něj mohl být normální mladý kluk. A druhé Gaelovo. Tehdy se v něm něco zlomilo a už se spolu víckrát nesetkali. Krátce nato se stal součástí pouličního gangu. Spousta mladých kluků, kteří neměli to správné místo ve světě. Nenásledoval je proto, že by chtěl, ale proto, že jinou možnost neměl. Jít proti nim nebo zůstat sám znamenalo jistý hlad, skupiny si své distrikty moc dobře hlídají. Ten, který tomu všemu velel, vládl strachem. Gael pro něj dělal všechno. Nosil věci, kradl, mlčel. Bál se ho. Naučil se dělat slabého, poslušného, nenápadného. Pochopil, že přežije jen tehdy, když splní každý rozkaz. Občas dostal pochvalu. Občas uznání. Ty drobné záblesky schválení se mu zaryly hluboko pod kůži. Pak najednou zůstal sám. Jejich velitel byl odveden do Her, s partou byl konec. A on byl volný. Na chvíli šťastný. Svoboda mu chutnala, ale byla prázdná. Chyběl mu ten pocit, že je pro někoho důležitý. Že ho někdo vidí. Že má hodnotu, i kdyby jen jako nástroj. A tak začal vytvářet vlastní svět. Shromažďoval kolem sebe jiné opuštěné duše. Děti, ztracené lidi, slabší než on. Nikdy však nedokázal být ten, kdo by vládl strachem a silou, spíše byl takovou přestupní stanicí. Ale ty krátké chvíle, kdy se na něj dívali jako na spasitele… Stal se závislým na tom pohledu. Ne na moci samotné, ale na potvrzení, že existuje. Tehdy si adoptoval své druhé jméno, Xavier. Symbol nového, jasného domova. Nikdy se nepředstavuje ostatním jinak. Často má potyčky se zákonem. Neumí žít klidně. Potřebuje chaos, cítit to riziko vlastního bytí. Dělá věci, které ho udrží bdělého, které mu připomenou, že ještě žije. To vše proto, aby zaměstnal svou hlavu, jinak by musel čelit prázdnotě, která ho pronásleduje od dětství.
- imunita na muta
