Demitri Nereus

[ demitri néreus ]

 

    

Player: Eleanor FC: Josh Holloway Strength: 7 Victory year: 88th Annual Hunger Games Hobby: Sport, večírky

Contact: Annettak@seznam.cz Age: 58 deceased - poprava za tajné informace Defense: 3 Mentor: - Token: Snubní prsten

[ before the Hunger Games ] Demitri byl vždy neskutečný perfekcionista. Ve spojení s jeho urputností to vytvořilo poměrně zajímavou a nebezpečnou kombinaci. Jakožto nadané a talentované dítě navštěvoval výcvikové centrum ve Čtyřce, kde se prakticky učil se všemi možnými zbraněmi. Trénování bral smrtelně vážně a za každou cenu chtěl ovládat vše perfektně. Nejvíce si rozuměl se zbraněmi, které mu propůjčovaly určitou sílu a také lehkost. Velmi obratně zacházel s trojzubcem, který bral jako jakýsi symbol svého kraje a právě s ním se snažil vytrénovat k dokonalosti. Samozřejmě se naučil bojovat s meči, házet s oštěpy či se ohánět různými mačetami a noži. Jeho nesnesitelná honba za dokonalostí mu však trošku vlezla na mozek, což se u něj projevovalo značnou agresivitou, zejména při boji, jež mu taktéž jakýmsi způsobem pomáhala. Hlavu si poté čistil během nebo plaváním, které mu pomáhalo s fyzičkou.

[ the days after ] Po Hrách se konečně zklidnil. Uvědomil si, jak jeho chování bylo přehnané, avšak stále se udržuje v jakési kondici. Každé ráno si chodí zaplavat, ne na dlouho, třeba jen na půl hodinky. Běhat taktéž chodí, aby si udržel kondici. Skončil však se zbraněmi, s jakými trénoval na Hry. Jediné, co jej láká, jsou nové věci. Rád si sem tam zajde na střelnici, kde se zaměřuje především na koncentraci a přesnost. Kousek perfekcionalismu v něm přece jen však zůstalo, a tak se rozhodl investovat tuhle svojí vlastnost do boxu, ve kterém se snaží především podchytit techniku, než jen bezmyšlenkově bouchat do pytle nebo někoho jiného. Aréna ho také přiměla všímat si života kolem sebe a nebýt upnutý na jeden cíl. Proto se naučil poznávat několik rostlin, třeba i vodních.

[ before the Hunger Games ] Vždy si připadal dost nejistě se zbraněmi, které nemohl přesně koordinovat. Luky, kuše, či cokoliv podobného u něho nemělo šanci uspět. Bral to sice jako osobní porážku, ale i tak se je snažil ovládnout alespoň na nějaké základní úrovni, ale prostě na to neměl nadání. Velký problém mu taky dělal boj. Neměl problém naučit se techniku a zvládnout teorii, ale jakmile došlo na boj bez pravidel, nevěděl, co má prostě dělat. Najednou jako by netušil, kam strčit jakou pěst a kam vykopnout nohu. Celkově ho pravidla dost omezovala, jelikož byl zvyklý se vždy podle nich do puntíku řídit. Jeho povaha ho omezovala v dalších věcech, bral si až moc vysoké nároky a už a jako dítě se snažil vybičovat k dokonalosti. Jak už bylo zmíněno, odnesla to jeho psychika, která mu sice něco dala, ale více vzala.

[ the days after ] V aréně si toho dost zažil, pár škaredých nakládaček, které ho konečně naučily bojovat i „bez pravidel“, avšak nikdy se pořádně téhle své umanutosti nezbavil. Po finále mu sice většina zranění perfektně uzdravila, přesto částečně ztratil cit v levé ruce a taky na části obličeje. Ten obličej je mu sice ukradený, ale vždy si připadá dost zvláštně, když používá levačku, prostě si na to nemůže zvyknout. Také, jak už bylo zmíněno, se prakticky vzdal všech zbraní z výcvikového centra. Když už tam přece jen občas zajde, aby ukázal mladým talentům jeho předtím naprosto mistrovskou práci s trojzubcem, má z toho divné pocity, které by se snad daly přirovnat k výčitkám. To, co prožil v aréně, ho taktéž hodně poznamenalo v osobním životě. Uvědomil si, že není schopen nikomu stoprocentně věřit a ještě teď občas mívá pocity úzkosti.

[ before the Hunger Games ] Odmala vyrůstal pouze s matkou a mladší sestrou Tristanou. Jelikož kolem sebe neměl žádný pořádný mužský vzor, zapříčinilo to zřejmě to, že se Demitri už v velmi raném věku uzavřel do sebe a žil ve své ulitě, jehož jediným posláním bylo být dokonalý. Jeho perfekcionalismus naprosto pohřbil jakoukoliv naději mít normální dětství. Bylo to jako nemoc, když trávil volné odpoledne a víkendy zavřený ve výcvikovém centru, zatímco ostatní děti si hrály u vody. Jeho matka to přehlížela, ba naopak to spíše podporovala, nevěřila totiž, že by se jeho bláznění vystupňovalo až natolik, že by se přihlásil do Her.

[ the days after ] Po Hrách přišel zlom. Konečně psychicky dozrál a uvědomil si své hloupé priority a návyky. Mnohem víc se otevřel a z věčně nervózního, soustředěného a pravidly posedlého chlapce se stal usměvavý, uvolněný a příjemný chlap. Po vítězství si samozřejmě užíval všeobecného uznání a pochval a zřejmě tahle věc mu nejvíce pomohla v tom, zbavit se té své příšerné potřeby být nejlepší. Konečně všem ukázal, co v něm je a jakoby najednou ztratil smysl existence. Když pominula všeobecná eufórie, zjistil, že je naprosto ztracený. Sice stále chodil alespoň jednou týdně vyučovat do výcvikového střediska, avšak najednou ho to už tak nenaplňovalo jako dříve. Ve dvaceti se oženil, prakticky s první dívkou, která se nahrnula. Od té doby si začal střežit více své soukromí, prostě mu to přišlo správné, i když on vždycky publicitu zbožňoval. Po deseti letech manželství a třech dětech mu konečně došlo, že zřejmě manželský typ nebude a taky ten jeho „problém“ s nedůvěrou, a se svou ženou se dal rozvést. Konečně měl možnost vrátit se do světa nekonečných večírků v Kapitolu, užívat si krásných žen a zneužívat ještě onu popularitu, která stále přechovala. Zatímco jeho ex-žena se přestěhovala na samý kraj čtyřky, on se vrátil do svého starého domu, kde se momentálně stará o svou nemocnou matku, když zrovna neobjíždí turné nebo se jako starý mládenec nezpíjí pod obraz v Kapitolu. Tam si vysloužil přezdívku Nero, jež má být jakési snobsko-kapitolské zkomolení jeho příjmení, avšak mu se líbí, tudíž si tak nechává říkat.