Samuel Collins: Ehm… *Odkašle si.* Ani nevíte, jak jsem rád, že jsem zase doma. Dvanáctý kraj mi tak chyběl po dobu, co jsem byl v aréně a teď budu muset zase odjet. *Povzdechne si.* Doufám, že si nikdo nemyslí, že jsem zradil Dvanáctý kraj tím, že jsem se spojil s profíkem. Opravdu tomu tak není. Se Charlotte, mojí spolusplátkyní a zároveň spolukrajankou jsem se bohužel moc dobře neznal, ale měl jsem tu čest s ní prohodit pár slov ve výcvikovém centru. Chtěl jsem se s ní spojit, přece jen oba jsme byli ze stejného kraje. Když nás hodili do arény, vše bylo takové hektické. Museli jste se snažit ulovit nějakou věc a potom zůstat naživu. Při tom zmatku jsem Charlotte nenašel a bohužel, pak už bylo pozdě. Je mi to opravdu líto a chci vyjádřit její rodině upřímnou soustrast. Tak to bude asi vše, co jsem měl na srdci. +3
Dylan Frenandéz: Ahoj, jedenáctko! Vlastně jsem neměl v plánu sem vůbec chodit, jedenáctka nepatří mezi kraje, které bych měl zrovna v lásce, ale musím. Kvůli vašim splátcům, kteří zemřeli v mém ročníku. Vím, na co asi myslíte - zabil jsem je já. Hned první den, bezcitně jsem jim prohnal těly harpunou, ale to bylo tam a je to dávno pryč a přál bych si zažít jedinou noc, kdybych v nočních můrách nepotkával jejich umírající tváře. Je mi moc líto, že jsem musel někoho sobecky zabít, jen kvůli sobě. Delilah a Daniel byli fajn, většinu věcí před arénou ale moc nezvládali, takže byli snadnou kořistí pro každého, proto tím chci říct - kdybych to neudělal já, byl by to někdo jiný. Chápu pozůstalé, které by po mě něčím právě teď rádi hodili, zabil jsem jim členy rodin, ale život vítěze je kolikrát mnohem horší než rychlá, milostivá smrt. Někdy jim závidím, že jsou už dávno mrtví a nemusejí se zajímat o to, jak se na ně budou dívat ostatní. Věřte mi, dívat se na rodiny lidí, které jsem zabil, není žádný med. Kdyby to šlo, rád bych to odčinil, ale myslím, že nedokážu najít způsob, kterým bych Vám mohl nahradit jejich ztrátu. Jediné, co můžu říct je, že zemřeli hned. Žádné dlouhé, nekonečně se táhnoucí minuty bolesti před smrtí jsem ji nenachystal. +3
Christian Jack Rutherford: Musím říct, že pocity ohledně vašeho kraje, před časem opravdu hodně kolísaly, ale teď už se to ustálilo. Původně jsem měl k vašemu kraji naprosto neutrální vztah. Nijak mi nevadilo, že jste chudší nebo tak. Ale aréna to prostě změnila. Rico se tvářil ze začátku nevinně, ale pak prostě... a ta holka, pořád utíkala? Prostě, chci tímhle říct, že byste asi trochu víc měli dbát na výchovu vašich dětí a trochu si je krotit. Protože Vás ve 119. Hrách reprezentovali docela na ho*no a akorát ukázali, že tu sou fakt divnolidi. Mír s váma. +1
Samuel Collins: Ahoj. Upřímně ani nevím, co bych měl říct. Splátce z vašeho kraje jsem se v aréně nestřetnul a ani v Kapitolu jsme se nějak nebavili. Ale i tak je mi to líto, protože smrt je vždycky hrozná a chci vyjádřit svou upřímnou soustrast obou rodinám, které ztratili své milované v aréně. Vím, že tu jsem od toho, abych vyprávěl o vašich splátcích, ale opravdu není moc co k tomu říct. Tak bych rád řekl něco o vašem kraji. Sám pocházím s odlehlého kraje, takže vím jaké to je, když váš kraj podceňují, ale já jsem opravdu rád za návštěvu vašeho kraje. Nebýt Vás, neměli by jsme důležité věci jako ovoce a zeleninu. A i když nemáme možnost se už od mala trénovat jako někdo i tak jsem výjimečné kraje. A určitě budete mít už brzo taky dalšího vítěze. *To je asi ode mne vše. Tak se tu mějte. +2
Dylan Frenandéz: Zdravím celou desítku! Zdravím celou desítku! Nikdy jsem neměl o desítce špatné mínění, ale vlastně nebylo ani dobré, přišla mi jako takový ten obyčejný kraj, plný lidí, co se denně prohání na koních a dělají rodeo, měl jsem k vašemu kraji vyloženě neutrální vztah, ale po hrách se to změnilo. Vaší splátkyni jsem neznal, nijak jsem si jí ani před Hrami, ani během nich nevšímal, nepotkal jsem jí v aréně, ale teď vím, že zemřela na dehydrataci, to je celkem ošklivá smrt a také pěkně zbabělá. Ale reprezentaci vašeho kraje alespoň u mě zachránil Dwight. Když jsme ho potkali před finále, byl jsem celkem překvapený, ž+e se tak odlehlý kraj drží tak dlouho! Co se jeho schopností týče, byl v některých situacích mnohem inteligentnější než my dva s Cellence dohromady. Když nás naháněli tím obřím dinosaurem k rohu, já běžel do vody a ona za mnou. Jen Dwight se vrhnul do džungle, my jsme zatím zažili nepříjemnou situaci s podvodními krokodýly a ztratili jsme dost času, takže bych o něm řekl, že mu to víc myslelo. Byl jsem celkem rád, když se rozhodl, že se s námi spojí, protože bez něj bychom tak rychle nevyřídili skupinu splátců, která se schovávala u Rohu. Řekl bych, že měl prostě jenom smůlu. Ten dinosaurus mohl sežrat kohokoliv z nás a vybral si zrovna jeho, přemýšlel jsem nad tím, co by se asi tak dělo, kdyby sežral Cellence, je těžké to přiznat, ale myslím, že by mě porazil a zaslouženě vyhrál. Na odlehlý kraj a na to, že byl bez tréningu si vedl dobře, proto bych chtěl vyjádřit upřímnou soustrast jeho rodině a všem známým, byl jeden z mála, kdo to mohl přežít, jen při něm nestálo tolik štěstí jako při mně. Taky jsem si nemohl nevšimnout, že váš kraj vysílal do Her i nemálo dobrovolníků, což je podle mého úžasné, když se tady netrénuje nebo něco takového. Takže Desítko, vedete si dost dobře! Jen tak dál! +3
Kyra Glenshaw: Zdravím Desátý kraj. Jsem Kyra Glenshaw z Osmého kraje, vítězka 116. Hladových her a jasný důkaz, že i neprofík může vyhrát, což by mi mohl potvrdit i Sam z 12. kraje. Když jsem se do arény dostala já, věřila jsem, že bych mohla vyhrát, ačkoliv jsem nikdy pořádně netrénovala. Prostě jsem si jen říkala, že každý den musím bojovat s nepřízní osudu, takže mám spoustu zkušeností, které by mi v aréně pomohly, ale v aréně to nakonec bylo o dost těžší. Mého prvního spojence zabili skoro na začátku a já měla strach, že budu sama... vlastně jsem nejdřív sama být chtěla, ale... to místo mě přesvědčilo, že by nebylo fajn být sám. Pokud někdo 116. Hry sledoval, určitě ví, že to bylo o spoustě zvláštních spojenectví mezi profíky a neprofíky. Tomu ročníku vládla hlavně Avalon, o které všichni věřili, že to vyhraje. Ovšem my se rozhodli, že jí to jen tak nedarujeme. A nakonec se to povedlo, jenže se mnou ve finále zůstala čtyřka - hodně silná čtyřka. Nebyla jsem nejlepší, ale... udělala jsem, co jsem musela, jelikož jsem ji nechala se vyčerpat v boji s Avalon. Věděla jsem, že je to zbabělé, ale že je to má jediná šance, jak se jí alespoň přiblížit. A pak tu byly ty sponzorské dary, které mi pomohly. Občas je to o štěstí, ale řeknu Vám, i když nejste kraj profíků, přesto máte nějakou specializaci a každý z vás je v něčem dobrý a to něco se mnohdy může v aréně hodit, jelikož profíci umí hlavně se zbraněmi, ale hodně věcí jde mimo ně. Možná bych svůj proslov ukončila tím, ať neztrácíte naději. Ne vždy je vše ztraceno hned na začátku, a vše není ztraceno ani ve chvíli, kdy uslyšíte své jméno z úst uvaděčky. Ráda jsem Vás viděla, mějte se. +3
Dylan Frenandéz: Zdar lidi! Ano, to jsem já, vrah vašeho splátce, bratra anebo vašeho dítěte. Jen stěží si dovedu představit, jaký ve Vás budím šílený odpor a zlobu, jen se koukněte, to je ta osoba, co Vám zabila někoho blízkého! Takže bych o něm měl něco - cokoliv říct, protože je mi vaší ztráty samozřejmě moc líto a rozhodl bych se jinak, kdyby do té situace nebyl dotlačen. Jasona a jeho spojence z Desátého kraje jsme potkali těsně před Velkým finále. Mohl bych se opakovat a vynachválit ho, že vydržel ve hrách takovou dlouhou dobu a že je to na odlehlý kraj výborný výsledek, ale neudělám to. Jasonova taktika byla dobrá - schovávat se a počkat, až ostatní zemřou, řekl bych, že byl také jeden z nejinteligentnějších splátců v aréně, co se taktik týče, protože znal své schopnosti, nepřeceňoval se, což byla nejlepší věc, co mohl udělat. Taky se dostal daleko, vlastně by téměř byl v samotném finále, kdyby se nepřipletl pod nohy nám. Jeho bojové schopnosti byli dost předvídatelné, proto jsem rád, že byl tento kluk natolik inteligentní a skromný, že si zvolil svou taktiku a ukázal, že i Devátý kraj se může dostat dost daleko! Docela mě mrzí, že jeho život jsem musel ukončit zrovna já. Vím, že je to pro Vás těžké, ale pokuste se to brát z té druhé, lepší stránky. Zemřel až čtvrtý, neboli předposlední den Her v boji rukou profesionálního vraha. Zemřel důstojnou smrtí a zasloužil by si uznání, bohužel to vašemu kraji letos docela zkazila dívčí splátkyně. Zemřela zbytečně, to je na smrti nejhorší. Když se Jason nedovedl bránit, ale statečně bojoval až dokonce je to mnohem lepší, než kdyby se jako ona schovával někde, kdesi v temných koutech a zemřel vyčerpáním nebo čím vlastně… S tím bych se s Vámi chtěl rozloučit… +2
Kyra Glenshaw: Zdravím lid Devátého kraje, jmenuji se Kyra Glenshaw a jsem vítězka Osmého kraje. Jsem jedna z těch, kteří v aréně měli štěstí. Z devátého kraje pocházel můj první spojenec, Marcus. Nejprve jsem ze spojenectví neměla moc dobrý pocit, ale Marcus byl moc milý, a i když nebyl profík, chtěla jsem být ve spojenectví s ním. Byl to dobrý kluk, odvážný a hodný. I když nejste kraj profíků, všichni máte jistě nějaké své přednosti nebo máte nějaký um, který Vám přináší práce a zaměření tohoto kraje. Podobně to měl i Marcus, jelikož uměl se srpem. Věřili jsme, že bychom spolu mohli být vraždící dvojka, ale pravdou je, že 116. Hry patřily opravdu silným a dobrým profíkům. Marcus padl už první den, což mě málem zničilo. Chtěli jsme spolu zachránit mého krajana, kterého ohrožovala Avalon - profíčice. Bylo to zmatené a hodně rychlé. Vím, že jsem chtěla něco udělat, jenže už bylo pozdě... nedokázala jsem.. *zadrhne se.* ubránit jak toho prcka, tak ani Marcuse, zvláště, když se tam připletla jedna holka z desítky. *Povzdechne si.* Musela jsem utéct, jinak bych tu už asi ani nestála. A pak přišla ta série různých a dost poblázněných spojenectví. Bylo to zvláštní, jak jsme všichni, v ohrožení života, zvládli fungovat. Ale abych to ukončila... i když nejste kraj profíků, přesto můžete v Hrách zvítězit. Není to jen o tom, že můžete chodit do výcvikového centra, každý den může být váš výcvik. Nenechte se zastrašit, je spousta věcí, které profíci neumí, a ve kterých můžete zazářit naopak vy. Mějte se a užívejte si každého dne s vašimi blízkými a přáteli. +3
Samuel Collins: Zdravím obyvatele Osmého kraje. V aréně jsem měl co do činění jen s málo splátci, a dívka z Osmého kraje k nim nepatřila. Padla dost brzo, a když se začal úvodní masakr snažil jsem se popadnou nějaké věci a zůstat naživu, takže jsem si jí ani nevšiml, ale z rekapitulace Her jsem viděl, co se stalo. Víte, když Vás vylosují, už tak je to dost děsivý a potom Vás šoupnou do toho tunelu a vy nevíte, kde se vynoříte. Tyhle hry byly dost děsivé. Dostali jste se někam, kde to neznáte a kde je tma… Nedivím se, že se asi vaše krajanka bála, taky jsem se bál a mít strach není nic za co by se člověk měl stydět. Měla smůlu, že na ní narazil v tu chvíli splátce, ale jinak by tam určitě ukázala co umí, tak jako její spolu krajan Ryan. Ten měl pravdu dobré výsledky, že jsem celkem i rád, že jsem to nebyl já, kdo s ním na konci ve finále bojoval. Ano, vydržel opravdu dost dlouho, vlastně se není čemu divit, není to tak dávno co z Osmého kraje vyšel další vítěz. Takže jste opravdu velmi schopný kraj, nejen ve Vašem zaměření, ve kterém jste mistři, ale jste i schopní bojovníci a co je na tom to úžasné je, že k tomu, aby jste byli dobří nepotřebujete mít v kraji výcvikové centrum. To je nejspíš vše, mějte se. +3
Kyra Glenshaw: Ahoj Osmičko. Ani nevíte, jak to tu zase ráda vidím, mám tenhle kraj moc ráda, a potom, co jsem dostala šanci se sem vrátit, je pro mě ještě krásnější. Já jsem Kyra a Osmička je můj domov, ovšem nyní hlavně vesnice vítězů. Ano, přežila jsem 116. Hry a dokázala, že ani my, kteří nemůžeme do výcvikových center, nejsme v Hrách ztraceni. Svého krajana, mladého Jeroma, jsem pořádně ani neznala, snad ne ani od vidění a skoro vůbec jsem jej nevídala ani v Kapitolu. Přesto jsem se jej hned první den v aréně pokusila zachránit, společně se svým spojencem z devítky. Neuspěli jsme, ne tak, jak bychom měli, ale to se asi dá chápat, když se vydáte do nebezpečného souboje s opravdu dobrou profíčicí z dvojky, Avalon. Ona se nezastavila před ničím, ani před bezbrannými... pravda, taky jsem se někdy musela uchýlit ke zlým věcem, což mě ještě dodnes trápí, ale tam v Aréně je to o ničem jiném. Přesto jsem nechtěla, aby žádná z mých obětí trpěla. Až na ty profíky, kteří si s každým dělali, co chtěli. A Avalon nakonec trpěla... Je to sice hnusné a i jí je mi líto, jelikož profíci za své smýšlení mnohdy nemůžou. Tlučou jim to do hlavy celý život a vlastně... občas je mi jich i líto. Proto mi ve výsledku nedělalo dobře nic z toho, co se dělo, i když k přežití to bylo nutné. Ale abych nějak došla ke svému závěru, rozhodně se nenechte zastrašit tím, že nemůžete do center. Každý den může být boj a každý den může přinést jiné a jiné znalosti a zkušenosti... proto se jim nebraňte, ale přijměte je... nikdy totiž nevíte, kdy se Vám budou hodit. A také nezatracujte své blízké, mějte se rádi a užívejte si s nimi každé vteřiny. Díky za vaši pozornost. +2
Dylan Frenandéz: Ahoj, Sedmičko! Máte to tu celkem hezký! Měl bych tu mluvit o vašich padlých splátcích, ale pravda je taková, že toho o nich mnoho nevím. Setkání se Sebastianem jsem propásl, dřív než jsem vůbec stihl zaregistrovat, že je pořád naživu a je sám, byl sežrán bandou dinosaurů. Ale s Aimee jsem nějakou zkušenost měl, všiml jsem si jí už před hrami, protože měla ty brýle, bylo mi jí docela líto, když vezmete v potaz to, že celou dobu špatně viděla, muselo to být složité a potom jsme jí potkali v naší zvláštní skupince spojenců, bylo to u řeky a zemřela tam. Kvůli nám. Ale mohu říct, že jsem dlouho neviděl tak hrdou a statečnou splátkyni z odlehlejšího kraje - byla moc hrdá na to, aby se nechala zabít mnou anebo profesionálce z Prvního kraje a proto se radši zabila sama, byl jsem vážně dost naštvaný, když už někdo umře, měl by aspoň umřít našima rukama, když o to usilujeme, ale ona se rozhodla jinak. Bylo to zvláštní... A také bych kvůli tomu měl trochu zanadávat na její spojence, kteří ji tam nechali. Kdyby se nám postavili čelem a nevykašlali se na ní, mohla být naživu o něco déle, proto je mi to líto. Byla to prostě obrýlená holka, trochu připomínající šprty, které jsme rádi šikanovali ve škole, ale mezi nimi a jí byl zásadní rozdíl. Vybrala si vznešenou formu smrti a za to si zaslouží uznání. Upřímnou soustrast všem pozůstalým... +2
Kyra Glenshaw: Zdravím, jsem Kyra Glenshaw, vítězka 116. Hladových her. Když se řekne Sedmý kraj, představím si lesy, jejich vůni a zeleň. Ale také si vybavím Hry a splátce. Dívku ze Sedmého kraje jsem vlastně ani pořádně neznala. Možná jen od pohledu. Zato chlapce jsem znala, Larse. Prvně to byl protivník, pak se z něj stal spojenec, se kterým jsem trávila poslední dny v aréně. Byl jedním z těch, kteří se mnou, s Talise a Carmen, měli jít zabít dvojku, tedy Avalon a její pomocnici z desítky. Ovšem nebylo to snadné, jelikož jsme se navzájem nějak vyhýbali, a nakonec už to přestalo bavit samotný Kapitol, a tak na nás zaútočili panenky. Hromada panenek. Ještě teď vidím jejich zlostné tváře. Lars byl skutečný bojovník, ale bohužel už byl v posledních chvílích velmi vyčerpán. Stejně jako Carmen. A tak jsme s Talise zůstali sami. Přesto ale musím říci, že byl Lars velmi schopný, a i když nebyl profík, tak zvládl nahnat hrůzu. Myslím, že svému kraji udělal čest. A samozřejmě i Aprilynne. Ovšem chápu, arény jsou rok od roku různější a člověka dokáží překvapit kdečím. Není snadné vždy zachovat chladnou hlavu, ale myslím si, že v mém ročníku se objevilo mnoho nadaných splátců i z jiných krajů, než-li z těch bohatších. Ovšem zůstat smí jen jeden. Děkuji, že jste si mě vyslechli. +3
