[ kesyh tómlinsn ]
Player: Diddi
FC: Adriana Křečková
Occupation: Escort, Stylist → District 11
|
Contact: hp.diddinka.hg@gmail.com
Age: 28
Status: deceased - skok z okna
|
První, čeho si na ní všimnete, jsou její dlouhé, červené vlasy, se kterými tvoří nejrůznější kreace, jako jsou copy, drdoly, lokny, atd. – nosí v nich všemožné věcičky, co se jí líbí a samozřejmě její milovaná tetování, kterých má opravdu požehnaně. I na kapitolské podmínky je hubená – vždy taková byla, ať jedla cokoli a v jakoukoli hodinu – a je rozhodně hezká. Oči má onyxově černé, obklopené dlouhými řasami a rty, pro které by zabíjela většina holek. Svou výškou sto šedesát dva centimetrů nijak nevyčnívá z davu. Kraje jí asi vnímají jako velmi extravagantní a o to jí jde, aby vynikla z davu, no, aspoň trošku, zase nechce vyčnívat až moc, chápete, ne? Na pódiu působí velmi bezstarostně, ale uvnitř taková není. Naopak jí je velmi líto těch, co vylosuje do Her a jejich rodin – ale něčím se přece živit musí, no ne? Před pár lety by se o ní v klidu dalo prohlásit, že je rozmazlená, ale svět jí otevřel oči. Někdy se u ní objevují deprese, ale když je zrovna nemá, tak je velmi milá, přátelská, upovídaná, někdy docela bláznivá a je to dost velká puntičkářka – nesnáší, když něco není na svém místě. Nenávidí pocit bezmoci a taky nemá moc ráda nemocnice – aby taky ne, když při první návštěvě byla přivázaná k lůžku, a pak si jí nechali na psychiatrii… Pokud má zrovna svou hloubavou náladu, tak Vás vydrží poslouchat maximálně pět sekund, pak se zadívá někam za Vás a zapřemýšlí se do toho tématu – o kterém s ní mluvíte – a postupně se jí začne honit hlavou úplně něco jiného. Když jí vytrhnete z transu s otázkou „Posloucháš mě?“ tak její odpověď nejspíš bude „Ehe? Cože jsi říkal/a?“ a pak se na Vás usměje tak nevinně, že se musíte začít smát, i když vám to udělá třikrát za sebou. Díky bohu, tuto náladu moc často nemívá, ale když na ní přijde, tak je to teda něco.
Je jedináček, což znamená pro většinu Kapitolanů synonymum pro rozmazlená a ona taková vážně byla. Změnilo se to, když se jí rodiče rozvedli a oba se o ni přestali jakkoli zajímat a dávali jí jasně najevo, že ji už nemilují a že by jim bylo líp bez ní, ale finančně ji podporovali dál, avšak pouze penězi na jídlo a nezbytné oblečení a školní záležitosti – byl to pro ni opravdu šok, protože ji jako malou rodiče zbožňovali a rozhodně jí nic neodpírali a ona je hluboce milovala. Tou dobou jí bylo patnáct let a byla tím hrozně zdrcená. Najednou pro ni bylo být s matkou, u které nakonec zůstala, nepředstavitelné až mučivé. Otec se vzdal všeho majetku výměnou za to, že ji nebude muset mít on, ale stejně mu to neprošlo a musel si ji brát minimálně na víkendy – a to k němu tak vzhlížela – takže zde to taky zrovna nebylo přátelské prostředí. Snažila se být pořád někde mimo domy rodičů a to nebylo vůbec těžké. Při svých toulkách po Kapitolu se dostala snad všude, a proto si začala brát tužku a skicák a vše to zachytit na ten papír, aby měla naději, že zas bude jinde. Zanedlouho se jí začali dostavovat deprese a jednou se pokusila o sebevraždu v podobě skoku z okna. Když se tehdy probudila v nemocnici, byl pro ni neúspěch velkým zklamáním. Poprvé v nemocni a hned přivázaná k posteli a rodiče jí jenom řekli, jaká je škoda, že se jí ten pokus nezdařil, až tak ji nenáviděli. Jakmile se jí zranění zahojila, tak ji přivezli na psychiatrii, kde ji měsíc přesvědčovali, že ji rodiče milují, ačkoli tomu tak nebylo a doktoři to pak také zjistili. Poté se jí snažili vyléčit ze sebevražedných sklonů a to se jim taky za půl roku podařilo, avšak deprese stále mívá. Doktoři jí také doporučili pokusit se osamostatnit. Tehdy poprvé začala přemýšlet o tom, že si musí najít co nejdřív práci, aby se od nich dostala co nejdál, aby už nevídala ty nenávistné pohledy. Začala vylučovat povolání, která nechtěla dělat a ironií osudu bylo to, že byla uvaděčka – nechtěla jí být kvůli tomu utrpení rodin, které následuje po ztrátě blízké osoby, jelikož to znala osobně, když se jí rodiče ze dne na den začali nenávidět. Nakonec přišla na povolání, které by ji bavilo – stylistka – sice by potkávala splátce, ale ne ty rodiny. Bohužel život má zvláštní smysl pro humor, a tak jí zavál do cesty právě toto povolání. Teď se vrátíme do období života, které pro ni bylo skoro rájem, tedy před rozvodem rodičů. Ve škole byla královnou – nejoblíbenější a jedna z nejhezčích holek – a přesto se nad nikým nepovyšovala, na všechny byla milá, s každým prohodila aspoň pár slov. Byla chytrá, vtipná a i umělecky nadaná, každý za ní chodil pro radu, každý kluk chtěl být s ní a každá holka chtěla být jí. Měla spoustu kamarádek a hodně slibnou budoucnost. Tehdy stačilo, aby na něco pohlédla a rodiče jí to už kupovali, někdy je dokonce přemlouvala, že to nemají kupovat, že se jí to nelíbí, že to stejně vyhodí, ale stejně to koupili. Tím u ní dosáhli toho, že když nebylo po jejím, tak bylo zle a hodně odmlouvala (s obojím skončila po rozvodu). Teď to vypadá, že byla jenom rozmazlený fracek, ale tak ji vychovali a navíc jim každý den říkala, jak moc je má ráda a jak moc pro ni znamenají a oni jí to říkali také – proto to pro ni je po rozvodu takový šok. Nikdy nebyla v nemocnici – až do té „nehody“ – ne, že by nebyla nemocná, prostě jen nebyla tak vážně, aby tam musela. Na každé narozeniny měla nádhernou oslavu se spoustou nádherných dárků, byla výborná hostitelka, ovšem 15. narozeniny byly jiné, když přivezli dort, tak jí rodiče oznámili, že se rozvádí, takže oslava dopadla katastrofálně, a když se jich zeptala, proč jí to řekli na její narozeniny, na její oslavě přede všemi, tak jí neodpověděli, jen na ni vrhli tak nenávistný pohled, že sklopila zrak a byla zticha. Pak začal ten kolotoč okolo rozvodu…
