Kyra Glenshaw: Zdravím Šestý kraj. Jmenuji se Kyra Glenshaw a jsem vítězka z Osmého kraje. Objevila jsem se v 116. ročníku a ukázala, že není vše jen umět se zbraněmi, ale že dojít k vítězství se dá i jinými cestami. Se splátci z Šestého kraje jsem se však bohužel moc neznala. Nebo to tak možná bylo i lepší. Ovšem nepoznala jsem je, takže se možná dokázali po celou dobu Her někde skrývat. Hry jsou vážně ošidné, dokáží Vás svést z cesty, změnit Vám myšlení a můžou Vás přivést k takovým lidem, že ani nevíte, jak je to možné. Jistě jste všichni viděli ta - skoro dech beroucí - spojenectví. Skutečně se to stát může a klidně se to může i opakovat a další, kdo bude na turné vítězů, bude třeba někdo ze Šestého kraje. Myslím si, že tento kraj tu má jistě spoustu nadaných a chytrých lidí a myslím si, že to je mnohdy více, než-li se umět ohánět zbraní kolem sebe. Ale můžete tak být nebezpečnější, to ano. Díky za pozornost, mějte se. +1
Kyra Glenshaw: Ehm, zdravím Čtvrtý kraj, já jsem Kyra Glenshaw, vítězka z Osmého kraje. Účastnila jsem se 116. ročníku a na splátkyni ze Čtvrtého kraje si vzpomínám velmi dobře - ono aby taky ne, když jsme se spolu utkali tváří v tvář ve finále. *Pronese a přitrouble.* Talise byla skutečně silná. Už poprvé jsem ji mohla vidět při úvodním masakru, kde spolu se svým spojencem - Larsem ze Sedmičky - rozdávala rány. Tehdy jsem poprvé pochopila, že v aréně to zase tak snadné nebude. Několik dní jsem se Talise a jejímu spojenci snažila vyhnout, stejně jako Avalon a jejím spojencům. Byla jsem ráda za svou spojenkyni, Carmen z Jedničky, která když mě našla, tak mě ihned nezabila. Vlastně mi celkem pomohla a pomáhali jsme si určitým způsobem až tak nějak do konce. Pak však přišel zlom, jelikož jsme potkali Talise s Larsem. Nejprve jsme se chtěli bránit, jenže namísto toho jsme si ujednali spojenectví, které znělo tak, že zkrátka zabijeme Dvojku a její spojence, no a pak se uvidí... v tu dobu už jsem nevěřila, že bych se mohla stát vítězkou. Myslela jsem, že to bude spíše Talise nebo Carmen, ale vím, že jsem si myslela, že se na to hodí spíše Talise, která se kolem sebe stále oháněla svým trojzubcem. Společně s tou zbraní tvořila vážně smrtelnou kombinaci. *Uchechtne se.* Jenže dny plynuly a náš souboj s Dvojkou stále nikde. Nakonec nás k útoku a konečnému jednání vyprovokoval Kapitol, pomocí malých, ale za to neskutečně otravných panenek. Bohužel jsme tím přišli o dva spojence, a tak jsme nakonec zůstali s Talise sami. Jenže i tak jsme nechtěli zůstat pozadu, a tak jsme se vrhli k našim dvěma protivnicím. Nejprve se nám do cesty postavila Camilla z Desátého kraje. Pamatuji si, že byla celkem silná. Rozhodně se člověk nemohl nechat zmást tím, že není profík. Jenže ta pak spáchala sebevraždu a vrhla se mezi panenky. Pak jsme se postavili i samotné Avalon... nebo spíše Talise, protože jsem si tehdy začala uvědomovat, jak blízko jsem vítězství... a navíc jsem taky viděla ten vyčerpávající souboj mezi Dvojkou a Čtyřkou. Viděla jsem v tom svou šanci na přežití. Talise to nejspíše došlo, a tak jsem se.. snažila občas pomoci s likvidováním Avalon, ale ta už byla stejně na pokraji svých sil, až nakonec také spáchala sebevraždu. Pak jsem zaváhala a to jsem neměla dělat, jelikož pak už na mě vší silou útočila Talise... musela jsem dělat, co bylo třeba... musela jsem se snažit bránit. Jenže pak mi přišel ten sponzorský dar v podobě brnění. Ani nevíte, jak je těžké, soukat se do brnění a přitom utíkat... ale nějak jsem se do něj dostala, ačkoliv do té doby jsem i tak schytala dost ran. Měla jsem pocit, že ten souboj je nekonečný a v posledních chvílích jsem uvažovala, jestli jsem vůbec naživu. Ani nevím, kdy to všechno skončilo, protože jsem tak nějak upadla do bezvědomí. Probrala jsem se už mimo arénu. No, zkrátka to určitě nebylo nic snadného, ale občas není vše jen to, že máte k dispozici zbraně, se kterými umíte, protože jste s nimi trénovali. Tak jestli nemáte žádné otázky, tak se asi rozloučím, uhm, mějte se hezky. +1
Dylan Frenandéz: Asi si všichni pamatujete minulé turné vítězů a zastávku ve Čtvrtém kraji také. Byl jsem tu... docela výraznou osobou řekněme, koho by tenkrát napadlo, že se ten ožralý kluk s prostřeleným lýtkem, co se plácá ve svých zvratkách, neschopný pohybu, neschopný zastavit dávení a krvácení dožije rána, že? *Trochu se zasměje* Vlastně byste byli všichni rádi, kdyby tady před Vámi vypustil duši, už jste toho mizerného otrapu nikdy nemuseli potkat! Čekal by někdo z Vás, že ten samý člověk bude za pět let stát na pódiu nad vámi, jako bohatý vítěz? Ha? Zatímco před pěti lety jsem ležel přesně támhle na zemi, dusil se, krvácel a prosil o pomoc, nikdo z vás nehnul ani brvou, jenže, co jsem se vrátil, každý něco potřebuje. Rodiče, co mě přestali považovat za svého syna, mi najednou otevírali náruč! Každý, kdo mě tu nechal, najednou potřeboval finanční pomoc. Ale pomohl někdo mně, když jsem tu málem vypustil duši? Ne. Proto se s Vámi nestýkám, proto vás nemám rád, mami, tati, to je hlavně na vás. *Pak si trochu odkašle. * Myslím, že se zde nenašel jediný člověk, který by mě opovržlivě nepropaloval pohledem, až na Hadith. Znal jsem jí už před hrami, byl první pořádně horký den, celý den jsem byl ve svém pokoji jako v kobce, styděl jsem se vystrčit nos ven, ale večer mi oknem do pokoje foukal takový ten letní vzduch a já se po několikadenním trápení rozhodl vypadnout ven, šel jsem si zaplavat rovnou k oceánu, ale ještě před tím jsem si jen tak sedl na pláž, zapálil si a zíral do dálky na oceán. A najednou jsem viděl jí, šla si zaplavat, měla krásné dlouhé vlasy, vypadala trochu jako mořská víla, nestydím se to přiznat, prostě jsem na ní zaraženě civěl a pak si ona všimla i mě, byla jediná, kdo by se nikdy neptala na tu příhodu na turné, byla to jediná osoba, se kterou jsem dokázal zas normálně mluvit, byla úžasná. Mluvili jsme spolu dlouho do rána, a když se začalo rozednívat, políbil jsem jí… jenže poté jsme se viděli až na sklizni a bylo po všem, snažil jsem se jí ignorovat, protože to pro mě bylo lépe snesitelné. O její smrti mohu jako o jediné nefalšovaně říct, že mě doopravdy strašně moc mrzela, byla jediná osoba v aréně, za kterou bych byl schopný položit život, protože byla tak okouzlující, upřímná jako malé dítě a nádherná. Lhal bych, kdybych Vám řekl, že jsem jí nemiloval. A teď i asi říkáte, co tu plácám za nesmysly, že jsem se s ní ani nesnažil spojit. Kdysi mi řekla, že nebude chtít vyhrát, že jen počká, až najde osobu, pro kterou by mohla umřít a já tou osobou být nechtěl. Nikdy nezapomenu na naši náhodnou schůzku na pláži, nikdy nezapomenu na její nesobecká slova a její sladký úsměv… *Trochu popotáhne.* Chtěl bych vyjádřit pořádnou upřímnou soustrast její rodině, Čtvrtý kraj její smrtí přišel o úžasného člověka. Tím bych se chtěl na nějaký čas zase rozloučit. Ahoj, domove. +2
Samuel Collins: Zdravím obyvatele Čtvrtého kraje. Vašeho splátce jsem sice neznal a v aréně jsem ho ani nepotkal, za to Soledad ano. Tedy ani jí jsem nějak moc neznal, moc jsme spolu nemluvili. Věděl jsem jen, že to byla holka ze Čtvrtého kraje a uměla s harpunou. Poprvé jsme se v aréně potkali v nosní dutině spolu i s holkou ze Trojky. Vlastně jsem si myslel, že po mě střelí, ale snažil jsem z toho vyjít nezraněn, tak, že jim nabídnu spojenectví. Samozřejmě ze začátku nechtěli a já vlastně taky ne. Ale byl začátek Her a tím čím víc spojenců tím jste byli silnější. Sice to pak s Ginger nějak nedopadlo, se Soledad jsme byli spojenci až do konce. Jsem si jistý, že byli chvíle, kdy chtěla zdrhnou a vlastně to už i jednou udělala, ale já měl vodu a v aréně je voda stejně tak důležitá jako zbraň. Když už bylo finále a rozhodli jsme se najít ostatní uvědomoval jsem si, že už nás je jen 4, a že bych to mohl vyhrát, ale myslel jsem si, že to bude spíš ona, ale i tak jsem se snažil ze všech sil. Když jsme je našli tak to bylo dva na dva. Jako první zaútočil Ryan a proto jsem na něho taky zaútočil, ale to i Soledad, a tak abych se taky nestal terčem její harpuny, přesunul jsem se k Paige. O tom jak Soledad zemřela jsem se dozvěděl až pak. I když jsme nebyli žádní kamarádi, byla to moje spojenkyně a nezasloužila si takovou smrt. Vlastně nikdo z nich, vždyť to byli všichni ještě jen děti. *To je ode mně vše. Sbohem Čtvrtý kraji. +2
Kyra Glenshaw: Zdravím. Někteří mě již možná znáte, jsem Kyra Glenshaw, pocházím z Osmého kraje a ku překvapení některých, jsem vítězka 116. Hladových her. V mém ročníku obvykle převládala velká spojenectví, avšak splátce z třetích krajů jsem vlastně ani pořádně nepotkala. Vlastně si myslím, že je velká škoda, že ani jeden z nich nebyl v našem "týmu", jelikož když se tam poslední dny, v našem velkém hotelu, udělala velká zima, jistě by se hodil někdo, kdo se umí provrtat v drátcích, aby opravil tu zpropadenou klimatizaci. Byla tam totiž ohromná zima. Když jsem šla do Her, myslela jsem si, že mám nějakou šanci na výhru, jelikož i když jsem neměla přístup do výcvikových center, stejně byl každý můj den boj, kdy jsem se snažila sehnat dostatek jídla a dalších věcí pro svou rodinu. Proto jsem doufala, že mám alespoň nějaké zkušenosti, které profíci nemají. Jenže už pří úvodním masakru jsem se mohla přesvědčit, že to zase tak úplně není pravda. Když jsem je viděla, skutečné profíky, páni! Vážně jsem se jich dost bála, ale neměla jsem zrovna dvakrát na výběr. Nějakou dobu jsme se od nich drželi dál, jenže pak jsme se snažili ochránit mého krajana a můj spojenec zaplatil tuhle záchranu životem. Najednou jsem zůstala sama. A nevěděla jsem, kam pořádně jít. Jenže pak se toho seběhlo hodně, jistě to někteří z Vás viděli - nejprve spojenectví s Carmen, a pak dokonce i se samotnou Talise Leightonovou. Možná by bez těchto spojenectví na tomto místě stála Avalon, další profík. Anebo možná Talise. Vlastně si říkám, že jsem měla pořádnou dávku štěstí. Čímž Vás ale rozhodně nechci nějak zklamat - výcviková centra rozhodně nejsou vždy rozhodující. Člověk se musí stále spoléhat na svůj rozum a také na to, co umí - i kdyby uměl šít, lézt na stromech, opravovat různé věci... uhm... vše se to dá zužitkovat, vše se může hodit. Naděje umírá rozhodně až poslední. A stojím před Vámi já, to už něco musí znamenat. Pokud někdo nemá dotazy, tak už zase uvolním místo dalšímu vítězi. Jsem ráda, že jsem mohla poznat Třetí kraj. Mějte se. +1
Samuel Collins: Zdravím Třetí kraj. V aréně jsem potkal jen jednoho vašeho splátce, a to Ginger. Poprvé jsme se tváří v tvář sešli v nosní dutině a ze začátku to nebylo příjemné setkání. Myslel jsem si, že mě Soledad zastřelí harpunou a nebo Ginger do mě střelí šíp, ale nakonec se z nás stali spojenci. Myslím, že když jsme usnuli tak nás Soledad prostě opustila a na mě a Ginger čekalo nemilé překvapení v podobě slizkého hnusu a obřích much. Vím, že spojenci by si měli navzájem pomáhat, ale věřte mi, že v tu chvíli jste se mohli soustředit jen sám na sebe. Vůbec se tam nedalo hnout a mouchy dělali vše pro to, aby jsme to měli ještě těžší. Jen tak co jsem zahlédl, tak bylo jasné, že Ginger je bojovnice. Rozhodně se nevzdala bez boje. Když jsme se konečně dostali z nosní dutiny, Ginger někam utekla a potom jsem jí už nepotkal. Kdyby jsme zůstali pohromadě jako spojenci, tak bych jí pomohl jako Soledad, rozdělil bych se o vodu, ale to se už bohužel nedá vrátit zpět. Chci vyjádřit její rodině upřímnou soustrast a i rodině jejího krajana. Ttřetí kraj je opravdu ohromný. Obdivuji vás jak dokážete pracovat s technikou. Pro mě je to dost velký oříšek. Jsem si jistý že bude brzo nějaký vítěz ze Třetího kraje. +1
Kyra Glenshaw: Zdravím Druhý kraj. Jmenuji se Kyra Glenshaw a jsem vítězka z Osmého kraje. Jak jistě víte, účastnila jsem se 116. ročníku, kde jsem se s dívkou z Druhého kraje potkávala... ne příliš často, ale přesto to byla velká hrozba. Avalon byla skutečně dobrá bojovnice, která uměla nahnat strach. Podobně jako od dalších profíků, jsem se i od ní snažila držet dál. Ačkoliv hned první den jsem se na ni společně se svým spojencem pokusila zaútočit. Vím, že to byla chyba, ale chtěla jsem prostě ochránit slabšího, svého krajana, kterého ohrožovala. Nebylo to profesionální, ale bylo to lidské. Ale pochopila jsem, že proti profíkům si nevystačím jen se zbraněmi. Právě Avalon mi dokázala, že má důvěra - že bych mohla vyhrát - je úplně scestná. Musela jsem před ní utéct, kvůli čemuž jsem spadla do spárů další profíčici - tentokrát té z Prvního kraje. Carmen na mě však nezaútočila, byť to tak v prvních chvílích vypadalo - namísto toho se mnou šla do spojenectví, ve kterém jsme si pomáhaly. Myslím si, že i když to může znít vtipně, spojenectví mezi profíky a neprofíky by nemělo být vnímáno tak negativně. Přeci jen, kraje mají různé specializace, takže, i když někdo nemusí dobře válčit, může se třeba dobře orientovat v přírodě, může to být dobrý konstruktér pastí... cokoliv. Všichni jistě také víte, jak jsme se nakonec spojili s Talise a Larsem, abychom mohli čelit Avalon a jejím spojencům - vážně nás muselo být více, tak dobrá vaše krajanka byla. Nakonec jsme však zůstali jen čtyři - já s Talise a Avalon s Camillou. A splátců ubývalo, až jsme zůstali jen my dvě s Talise. A přesto všechno jsem stále tady. Myslím si, že to je hlavním důkazem toho, že ne vždy může být profík nejlepších. Když jste v aréně, nemůžete usnout na vavřínech, protože jste prostě mohli trénovat více času, než-li ostatní. Nikdy nevíte, co se může přihodit. Aréna je nevyzpytatelná pro každého. Ovšem šanci může mít každý. *S nadechnutím semkne packy.* Tak, ráda jsem viděla Druhý kraj, mějte se. +2
Samuel Collins: Zdravím Druhý kraj. Tak... *odkašle si* s vašimi splátci jsem se bohužel v aréně nesetkal anebo spíš naštěstí. Vlastně mě dost překvapilo, že padli tak brzo, ale to je právě aréna, stát se může cokoliv. Víte, vy máte neuvěřitelné štěstí, že máte výcvikové centrum. Vy a Čtvrtý a První kraj. My ostatní to štěstí nemáme, ale to neznamená, že jsme úplně neschopní. V Kapitolu se se zbraní naučit dá a i máme jiné schopnosti, které se můžou v aréně hodit. Umět se zbraní je fajn, ale když si nebudete umět sehnat vodu nebo potravu, je vám to celkem i k ničemu. Jen chci říct, že i když je tedy větší část vítězů z profesionálního kraje, tak i z ostatních krajů dokáží být silní soupeři a není dobré je hned podceňovat. Víte, o profesionálních krajích jsem nikdy neměl dobré mínění a jsem si jistý, že ani vy o Dvanáctém kraji, ale teď už to chápu. Když Vás pošlou do arény a už zbývají jen čtyři splátci, vše se změní. Překvapil jsem sám sebe. Ze začátku jsem se snažil bojovat s těma myšlenkama, co mi proudili v mysli, ale nakonec jsem se tomu poddal a udělal něco, co jsem myslel, že nikdy nedokážu. Vzal jsem někomu život jen proto, abych ten svůj ochránil. A vy jste na to trénovaní už od malička, tak je jasné, že jste v aréně už na to připravení, což je vlastně výhoda. No nevím jestli se váš pohled na Dvanáctý kraj změnil, když do něho přibyl nový vítěz, ale každopádně i přes všechny ty možnosti, které máte, je aréna nepředvídatelná a může se stát všechno, i věci, na které se nedají připravit, takže z těch 24 splátců má určitě šanci kdokoliv na výhru. +2
Dylan Frenandéz: Zdravím Jedničku! Svá první slova a první část proslovu bych chtěl věnovat Alfiemu. Byl to moc dobrý bojovník, sám jsem se divil, že jsem ho dokázal zabít. Řekněme, že mi dal co proto, když mě málem zabil holýma rukama a já měl po své ruce celý sortiment zbraní, nic víc, než jeho ukrutnou sílu jsem nestihl poznat, ale myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že ve mně budil velký respekt. Vlastně o obou vašich splátcích by se dalo říct, že to byli moc dobří bojovníci a oba dva mi dali, co nejvíc mohli. Někdy mám pocit, že mi Alfie musel z hlavy vymlátit dobrou polovinu mozku a no… Však to druhé všichni víte. A dál tu byla Cellence. Krásná, drsná Cellence. Spojenectví s ní a s Blubber ze Šestého kraje mi zajistilo vítězství, kdybych se s ní nespojil, byl bych dávno mrtvý. Musí uznat, že bylo celkem srandovní, pozorovat, jak nechce pít vodu z řeky nebo jíst tu polévku, byla to taková dáma, řekněme. Ale byla také tou nejlepší bojovnicí, se kterou jsem měl tu čest. Myslím, že hned u rohu zabila splátce z Druhého kraje a škoda, že o kousek unikla dívka ze Sedmého kraje. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem jí neměl rád. Bylo hezké pozorovat, jak může být taková dívka jako ona plná síly a připravená zabíjet. Také bylo fajn, že mi věřila. Já jí ne. Když na nás vypustili toho velkého T-Rexe a jeho malé kamarádíčky, neběžela se schovat do džungle, ale běžela za mnou do vody, kde nás málem sežrali krokodýli, ale to už k tomu nepatří. Pár věcí mě ale vážně mrzí, ona by byla mnohem lepší vítěz než já. To mi došlo později, až po dlouhém pobytu doma po hrách. Zasloužila si vyhrát a chovala by se mnohem lépe, než se chovám já. Za další to bylo finále, tím nemyslím, že mi usekla koule, ale to, jak jsem se zachoval já. Můj útok na ní byl zbabělý, krčil jsem se na Rohu, než bych stál dole na zemi a koukal se, jak mě probodává její šíp. Choval jsem se jako zbabělec, jako malá holka a to už sám sobě nikdy neodpustím, měl jsem se postavit její velkému odhodlání tváří v tvář a neschovávat se. Cellence byla úžasná bytost, dlouho jsem ji nemohl vytěsnit z paměti, dlouhou dobu u mě byla každou noc a děsila mě v nočních můrách. Dokonce mi jí několik dívek dost připomínalo, ale žádná z nich nemohla být taková jako ona. Je mi líto, že jsem to udělal, to myslím naprosto vážně. Kdybych byl v té situaci znovu, bylo by to jiné, nechoval bych se jako zbabělec a ona by měla větší šanci vyhrát a ano, možná bych zemřel, ale aspoň s koulema. *Trochu si odkašle.* Vaši splátci si vedli moc dobře, byli to skuteční bojovníci, oba dva plní energie a lví síly. Cellence také byla výborným spojencem. Kdybych si měl vybrat jednoho ze všech splátců a on by mohl žít dále byla by to Cellence, kdybych si mohl sám vybrat svého vraha zvolil bych si Alfieho. Protože umřít rukou jedno z vašich splátců by pro mě byla pocta. +3
Kyra Glenshaw: Zdravíčko, jsem Kyra Glenshaw, vítězka z Osmého kraje, která se objevila v Las Vegas, teda ve 116. ročníku Hladových Her. Můžu na rovinu říct, že to nebylo nic snadného. Nejprve jsem si myslela, že to nějak dokážu, že ukážu všem, jak moc jsem dobrá, protože se každý den potýkám s nepřízní osudu, což by mi mohlo v aréně pomoci. Jenže už při úvodním masakru jsem mohla vidět, jací jsou profíci, což mě... dokonale vyděsilo. Všechny mé představy se začaly trhat, a tak jsem musela neustále pomýšlet, jak si zachránit krk. Měla jsem štěstí, měla jsem spojence. Myslela jsem, že bychom si mohli pomáhat, a tak ve většině soubojů uspět. Jenže jsem se nehezky přepočítala, protože můj spojenec zemřel hned v prvním souboji... a to jsme chtěli zachránit nebohého malého kluka, který evidentně vůbec neměl ponětí, kam se to dostal. Ta holka, Avalon, mu poměrně ubližovala. Chápala bych, kdyby se jej pokusila zabít co nejméně bolestně, ale nestalo se. Nelíbilo se mi to, jenže jsem to přecenila a toho kluka nezachránila. Pak jsem musela utéct a v herně Black Jacku jsem se schovala pod stůl.., ale našla mě tam - splátkyně z Prvního kraje. Měla jsem za to, že mě zabije, jenže se místo toho stala mou spojenkyní. Byla sama, stejně jako já, a možná, i přes to, z jakého byla kraje, byla taky překvapená, jaké to v aréně je. Z obrazovek to vypadá úplně jinak. S Carmen jsme si tedy začali pomáhat. S vodou s jídlem. Byla to vážně výborná spojenkyně, která člověka neodsoudila proto, z jakého je kraje. Pak jsme narazili na Talise ze Čtyřky a Larse ze Sedmičky. Myslela jsem, že se strhne boj, ale namísto toho jsme se spojili, abychom byli silnější v boji s dvojkou a s jejími spojenci. Uspěli jsme - jenže jsme přitom přišli o Carmen i o Larse. Myslím, že ten závěrečný souboj viděl každý. Nejprve Talise s Avalon... chtěla jsem Talise pomoci, jenže jsem si uvědomila, že jsem jen krůček od vítězství, a i když to bylo hnusné, přesto to bylo třeba. Byl to plán, jako každý jiný. I když škaredý a já si to všechno nikdy neodpustím. Ale možná jsem díky tomu plánu přežila, protože když Talise padla, já byla jen krůček od smrti. *Povzdechne si.* Není to snadné, ale v aréně se dá zvítězit i jinými způsoby, než-li se zbraněmi. Občas záleží také na tom, jaký máte plán, a jak jste s tím schopni pracovat. Ale vážně se nemůžete nechat zblbnout tím, co Vám říkají ostatní nebo co vidíte na obrazovkách. Tam je to o dost složitější. *Odmlčí se.* Takže, pokud nemáte žádné dotazy, tak bych se rozloučila. Jsem ráda, že jsem Vás viděla - mějte se. +2
Samuel Collins: Zdravím První kraj. V aréně jsem se osobně s vašimi splátci nesetkal, ale vaše splátkyně zemřela kvůli páce, kterou jsem zmáčkl. Víte, já to dělat nechtěl, už když jsem poprvé slyšel ten hlas, který nás pobouzel do mozku stlačit páky, měl jsem k tomu odpor. Samozřejmě Soledad se ta myšlenka líbila. Takže není divu, že se tam pak rozhodla vyjít a já šel s ní, protože to byla má spojenkyně. Byla to dost dlouhá cesta. Neměli jsme tam hodiny a všude byla tma, takže nevím, jak dlouho nám to trvalo, ale řekl bych že to bylo tak na den. Nejdříve jsme logicky šli nahoru, když jsme věděli, že tam někde je nos. Už jsem čekal, že projdeme očima a pak se dostaneme do mozku, ale tak lehké to opravdu nebylo. Když jsme se ale konečně dostali k pákám a já jsem... no... nevím, co to do mě vlezlo, ale chtěl jsem ty páky zmáčknout. Nevím proč, ale když už tam byly, tak jsem to chtěl udělat. Ale bylo těžké rozhodnout, protože se mohlo stát cokoliv. Nebudu lhát, že jsem neměl v úmysl poslat na někoho nějaký útok, ale nevěděl jsem, co se stan,e a kde se to stane, takže v tom ani nebyl žádný osobní záměr. I tak cítím opravdu vinu za její smrt. Chtěl bych vyjádřit upřímnou soustrast rodině a opravdu se omlouvám. +1
