Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Šestého kraje. Moje rodino, spolukrajané a sousedé. I když to málo kdo z vás očekával - popravdě řečeno, také jsem se přikláněl k té horší variantě - vrátil jsem se z tohoto posledního ročníku 125. Hladových her. V aréně by se dalo říct, že štěstí bylo přikloněno na moji stranu, když tu nyní mohu před Vámi stát. Po celou tu dobu mi domov velmi chyběl. Ten hluk, smog, několik známých tváří i ten občasný déšť. Ale přeci jen v aréně bylo něco, co mi připomínalo domov. Velká dřevěná loď. Díky ní jsem vzpomínal na domov, na ty krásné chvíle, které jsem tu prožil a také na svoji matku, která pracuje v lodní dopravě. Ne že by bylo moc času na vzpomínání, ale při pohledu na tuto dřevěnou krásku, jsem se těmto myšlenkám prostě neubránil. I když mi zprvu přišlo velmi divné, že se loď nachází uprostřed písku, nakonec jsem byl rád, že tam je. Zkrátka, domov mi velmi chyběl a po krátké době, kterou jsem zde mohl strávit, jej budu muset opět opustit. Ale doufám, že všichni víte, že Šestý kraj zabírá v mém srdci velký kus, který si rozhodně ponesu s sebou kamkoliv mě mé kroky zanesou. Nyní bych rád přešel k trochu smutnějšímu tématu. Moje spolukrajanka, která šla do her společně se mnou. Jmenovala se Malory...mám takový pocit, že celým jménem Malory Yorke. Tahle dívčina mi přišla velmi uzavřená a vyděšená. Možná to bylo tím, že jsme si spolu nepromluvili, ale zprvu se mi zdálo, že o nic nejevila zájem. Na jednu stranu se jí vůbec nedivím, ale na druhou stranu pociťuji určité výčitky z toho, že jsem se s ní alespoň nepokusil promluvit. Nechtěl jsem být vlezlý. Nicméně, nevěděl jsem jak se jí v aréně daří, ani jsem se tam s ní nepotkal, ale podle záznamů vím, že se držela docela dlouho. Ovšem mutové byli to poslední co spatřila... Rád bych proto vyjádřil upřímnou soustrast její rodině, pro kterou muselo být opravdu těžké, tímto způsobem ztratit milovanou holčičku a také bych rád vyjádřil upřímnou soustrast všem lidem z jejího blízkého okolí, kteří tuto dívku znali, kteří ji viděli vyrůstat a prožívali s ní i její rodinou všechny rozhodující chvíle v jejím životě. Ztráta blízké osoby je vždy těžká a pro rodiče musí být ještě dvojnásobek obtížná, když pohřbívají svoje dítko. I když Vám to možná nepřijde, Hry mi daly opravdu hodně, jak psychicky tak i fyzicky. Nikdy jsem neuměl ovládat žádnou zbraň a díky trenérům ve výcvikovém centru jsem se toho mnoho naučil. Neztrácejte proto hlavu, pokud bude Vaše jméno napsáno na vylosovaném lístečku. V Kapitolu budete mít příležitost se naučit to, co neumíte. Stačí jen chtít. Budu se proto snažit být dobrým mentorem všem vylosovaným splátcům z našeho kraje. Pokud budou mít zájem, budu tu pro ně. Děkuji za vaši pozornost... +3
Claudia Riqueti: Zdravím. Jmenuji se Claudia a vyhrála jsem předminulé Hry, tedy 124. Ročník. Musím říct, že na váš kraj jsem byla opravdu hodně zvědavá. Víte, holka z vesnice je vždycky zvědavá na město. Jsou to pro mě úplně neznámé krajiny, i když už jsem se s tím v Kapitolu setkala. Je tu tu hrozně veliké! Moje první slova byla jenom "Páni!". Je hezké vidět zase něco jiného, než venkov. No a ty všechny stroje, co tu máte? To je prostě bomba! Vaši splátci, Wyatt a Dafne. Před Hrami jsem je moc nevídala. Možná jsme se potkali na přehlídce, ale to je všechno. Přesto jsem měla v podvědomí, že jsou a že budou velkými soupeři. Pamatuji si, že byli spolu ve spojenectví. Dokonce měli na svědomí i pár obětí. Bojovali a společně se dostali až do finále, ve kterém jsem se s nimi setkala. Popravdě, měla jsem docela nahnáno. Dva na jednu, to nemohlo dopadnout dobře. Kdyby chtěli, mohli mě úplně v pohodě zabít a pak nějakým způsobem jeden z nich dosáhnout vítězství, jenže oni to neudělali. Pouto mezi nimi bylo opravdu silné a nejspíš by ani jeden z nich nemohl žít s tím, že toho druhého zabil, tak to skoncovali oba. Dost mě to vzalo. Celé jsem to sledovala z dálky, sražená na kolenech a s očima v slzách. Nejdřív jsem měla sto chutí tam za nima jít a zabít je sama, jenže jejich poslední přání před smrtí zřejmě bylo umřít společně a bez pomoci někoho jiného. Tyhle přání by se měla lidem plnit. Byli to bojovníci až do svých posledních chvil. Přeji všem pozůstalým upřímnou soustrast. Děkuji vám všem za pozornost! +2
Archer Francis Jr.: Zdravím Šestý kraj. Je mi velkou ctí, že tu před Vámi mohu stát. Je to tu úplně jiné než u nás v kraji. Jsem zvyklý vídat převážně zeleň a té tu zrovna moc nemáte. Pro mě je to vážně divné. Prostě to je dost jiné, ale přesto to má svůj půvab. Všechny ty stroje, co tu tvoříte jsou úžasné a pro mě většina skoro až nepředstavitelná. Vaši splátci jsou každý rok velmi odvážní. Ani v mém ročníku to nebylo jinak. Já jsem se s nimi bohužel nesetkal. Pamatuji si jejich tváře jen matně, avšak oba dva vydrželi dost dlouho. Dívka měla tu smůlu nebo možná štěstí, že jí potkal Sylver a ukončil to, jelikož pak nezažila všechnu tu hrůzu, která přišla. Vážně to v aréně není procházka růžovým sadem, ale to všichni víte. Chlapec měl oproti ní vážně smůlu. Umřel na dehydrataci a hlad, což znamená dlouhé hodiny, které jsou hotová muka. Takovou smrt si nezaslouží nikdo, a přes to se to stává tak často... Tímto bych chtěl vyjádřit svou upřímnou soustrast oběma rodinám padlých splátců a jejich přátelům. Vím, jak je těžké a jak bolí, když ztratíte milovanou osobu. Přesto však musíte být odvážní, jako byli oni a pokusit se žít dál své životy tak, jak by to jistě chtěli i oni. S tímto se s Vámi rozloučím. Nevím, co víc bych mohl říct. Mějte se tu hezky a hodně štěstí v dalších letech, jelikož i na něm záleží. Doufám, že budete mít plno dalších vítězů, kteří budou hrdě reprezentovat váš kraj. +2
Claudia Riqueti: Zdravím, Pětko! Moje jméno je Claudia Riqueti a jsem vítězka z Desátého kraje. Váš kraj mi vždycky vrtal hlavou. Energie, to je taková věc, co mě v podstatě fascinuje. Pracovat každý den s tak vysokým napětím nebo jako technik v elektrárně, to si já osobně neumím představit. Všechny lidi, co takhle pracují, obdivuji. Žít v nebezpečí, že vás věc, se kterou pracujete může zabít však znám. Takovou mojí elektřinou jsou koně. Ono ten pocit, že kůň se kdykoliv může splašit, shodit vás a zašlápnout taky není zrovna příjemný. Tohle je nejspíš podle Vás nesmysl. Musíte si říkat: "Vždyť ta holka blábolí nesmysly!" jenže ne. Opravdu mám někdy pocit, jako bych pracovala se samotnou energií. Sice ne s tou, se kterou pracujete vy, ale živočišná síla je taky pořádnej mazec. Další věcí, za kterou Vás obdivuji je ta, že dokážete celý Panem zásobovat elektřinou. Jeden kraj, to je vážně něco. Odvádíte úžasnou práci! Vaše splátce jsem bohužel neznala. Artie i Nicole byli jistě velmi stateční, jenže jim bohužel štěstěna nepřála. Myslím si, že váš kraj krásně reprezentovali. Všem pozůstalým přeji upřímnou soustrast. Snad bude váš kraj mít větší štěstí v příštích ročnících! +1
Archer Francis Jr.: Dobrý den. Je mi ctí, že můžu být zde, v Pátém kraji. První, co mě napadlo, když jsem vylezl ven z vlaku bylo "Páni!" Je to vlastně poprvé, co vidím tolik větrných elektráren vedle sebe a je to opravdu ohromující. Vlastně mě to tu překvapilo. Váš kraj jsem si představoval úplně jinak, ale tohle je daleko úžasnější. Všechny ty nástroje, kterými proudí ta energie - prostě úžasný! Nechápu, jak s tím dokážete pracovat, protože prostě to nechápu. Je to skoro jako nějaké kouzlo, které vznikne spojením několika drátků a dalších úžasných věcí. Také je úžasné, jak tou energií zvládáte zásobovat celou zemi, to je obrovská zodpovědnost a Vy jí zvládáte dokonale. Život zde musí být naprosto ohromující... Vaše splátce jsem neznal. Viděl jsem je pouze z dálky ve výcvikovém centru. Chlapec měl rychlou smrt hned u Rohu Hojnosti, takže nezažil tu hrůzu, co v aréně nastala později. Bojoval statečně proti profíkovi, ale i přes to, to na konci vzdal... Farrah to měla oproti němu daleko těžší, co si tak vybavuji z rekapitulace. Ten drak musel být hrozný zážitek, ale tak už to v aréně chodí... Její smrt nebyla zrovna jedna z těch lepších a rychlých, co si tak vzpomínám. Muselo to hrozně moc bolet, ale ona jim to odvážně a nekompromisně vracela. Dlouho a statečně bojovala, ale byli v převaze... Tímto bych chtěl vyjádřit svou upřímnou soustrast nad mrtvými splátci. Bojovali statečně a dělali svému kraji čest ve všech směrech... To je ode mě vše, takže se s Vámi loučím. Doufám, že vašemu kraji bude přát štěstí a v brzké době se dočkáte vítězů, kteří budou reprezentovat Váš kraj a vše, co je na něm nejlepší. Zlomte vaz! +2
Brayden Humphrey: Zdravím Pátý kraj. Jmenuji se Brayden Humphrey, jsem z Devátého kraje a jsem vítěz 123. Hladových her. Nad dnešním dnem jsem přemýšlel dost dlouho, a také jsem rozmýšlel nad tím, co řeknu. Právě z Pátého kraje pocházel můj nejbližší člověk z arény, spojenec Jeralde Rose. Natrefili jsme na sebe snad čirou náhodou, ale ani on v prvních chvílích nestál o žádný boj, a tak jsme se tak nějak spojili. Dokonce jsme se pozdálili od našich dalších spojenců, a tak jsme se po aréně potloukali jen my dva. Ve dvojici je to snad nejlepší, jelikož se nemusíte tolik ohlížet po velké skupince, ale stačí, když dohlížíte na jednu osobu. Nejhorší je však to, že Vám ta jediná osoba může snáze přirůst k srdci. A to se stalo mě... oblíbil jsem si Jeralda, byl to skvělý spojenec, skoro bych mohl říct kamarád. Lovili jsme spolu a snažili jsme se přežít nástrahy arény. Společně. Byly to fajn časy, i přesto, za jak šílených podmínek nastali. Ale asi je to důkaz toho, že život může být rozmanitý, i když už můžete nabýt dojmu, že v tomhle životě žádná rozmanitost není. Skutečně jsem byl schopen v prvních chvílích se za Jeralda postavit, nenechal bych ho jen tak ve štychu. Ovšem Jeralde se rozhodně nedal. Dokázal se bít skoro jako.. zkušený, ano. Člověk by si řekl, že když někdo není profík, je automaticky nula, ale Max byl skutečně silný a dokázal čelit mnohým nástrahám. Asi proto jsem si jej také tolik oblíbil.Myslím si, že si výhru zasloužil... na jednu stranu jsem mu ji přál. Kdybych to nebyl já, měl by to být on. Ano, zní to sobecky, já vím. Až do poslední chvíle jsem si lámal hlavu s tím, co uděláme. Co když zbudeme my dva? Ale nevěřil jsem tomu, myslel jsem si, že se něco stane... něco. Jenže pak jsme zabili nějaké splátce a náhle nám tvůrci oznámili, že místo dvou kapslí, které by znamenaly život, máme jen jednu. V prvních chvílích jsem vůbec nevěděl, co dělat. Přesto jsem se nakonec vrhnul za Maxem. Možná jsem na jednu stranu doufal, že si z nás Kapitol střílí. Jenže když jsem doběhl na to místo... k zelené řece.. všechno se tam rychle změnilo, i když jsem nechtěl. Max udělal první krok... a já, já. Nikdy nezapomenu na ten moment, na tu chvíli, kdy se to všechno zlomilo. Ale ne, neberu mu to za zlé. Vítěz může být jeden, museli jsme to dotáhnout do konce. Stále na něj vzpomínám... jedině v dobrém. Myslím si, že svému kraji udělal čest a ukázal všechny pozitivní stránky, který tento kraj má. Ano, splátce z Pátého kraje pro mě byl v aréně nejdůležitější, vím, že na něj budu vzpomínat až nadosmrti. Díky za pozornost, Pětko. Moc se mi váš kraj líbí. Mějte se. +3
Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Pátého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a pocházím z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Her, 125. ročníku. Co se týče vašeho kraje, už první pohled z okénka mne velmi udivil a musím se přiznat, že se mi i zalíbil. Pevně doufám, že život v tomto kraji je pro Vás potěšením, protože pro mě by to tak určitě bylo. Nicméně, nezbývá nic jiného než abychom přešli k tomu smutnějšímu tématu. Vašimi splátci v mém ročníku byli Felicity Row a Seth Rodgers. Felicity si pamatuji moc dobře, setkal jsem se s ní v aréně. Konkrétně tehdy, když ji můj spojenec napadnul. Už tehdy jsem pochopil, že ona nepatřila k těm dívkám, které by se jen tak vzdaly. Dala mu ten jeho útok pořádně sežrat, jen co je pravda. Nicméně přírodní podmínky k ní byly nemilosrdné a bohužel byly to poslední co prožila. Co se týče Setha, toho jsem osobně neznal. Pamatuji si ho především z Výcvikového centra, kde byl opravdu často. Jen velmi matně si na něj vzpomínám od Rohu hojnosti, ale tam byl opravdu velký zmatek než abych ho mohl sledovat. Ale ze záznamu vím, že bojoval statečně. Při masakru se pustil do boje s nějakým chlapcem a to se nevidí zrovna často, že by se někdo z profi kraje pustil do masakru. Tímto bych rád vzdal holt oběma statečným bojovníkům, kteří čestně reprezentovali Váš kraj a také bych rád popřál upřímnou soustrast jejich rodinám, kteří o tyto dva bezpochyby úžasné lidi přišli. Upřímně doufám, že štěstí bude příště stát na vaší straně, protože odhodlaní bojovníci jako Felicity a Seth si to určitě zaslouží... +2
Archer Francis Jr.: Zdravím Čtvrtý kraj. Jsem rád, že můžu vidět něco málo z vašeho kraje. Ještě ve vlaku mě uchvátil ten pohled na to modrozelené moře, které je pro Vás na každodenním pořádku. Pro mě je to, ale něco úplně cizího a úchvatného. Divil bych se, kdyby se ve vašem kraji našel někdo, kdo se v něm ani jedou nesmočil, na to vypadá až moc lákavě. Ale na druhou stranu všechny ty potvůrky, co v něm plavou určitě nahání hrůzu a nějaké i oprávněně. Musí být jistě zábava se v něm potápět a vidět tu nádheru, co je pod hladinou... Z vašich splátců šel v očích třináctiletého chlapce vážně docela strach. Oba byli silní a rozhodně mohli vyhrát. Rozhodně byli v aréně dost výrazní. Aurora se předvedla hned na začátku, kde zabila dvě dívky, avšak ani Darren nezůstával nijak pozadu a taky se zapojil. Byli schopni spolupracovat, což jim v aréně rozhodně pomohlo. Darren měl rozhodně tuhý kořínek, však se ho pokoušeli nejednou zabít, ale on to vždycky nějak zvládl přežít. Přežili vážně dlouho. Nakonec je skoro ve finále zabili. Já tam jen tak stál a vyděšeně přihlížel. Bál jsem se o své spojence, jelikož šli proti vašim splátcům. Greer se rozhodně nijak nestarala o to, aby to měla Aurora rychlé. Přihlížel jsem, jak jí bodala a dusila... Byl jsem v šoku, neschopný se pohnout. Nakonec mě probudilo až ta, jak Sylver bojoval s Darrenem. Vůbec se mi to nelíbilo, proto jsem se rozhodl mu nějak pomoc. V tu chvíli mě nenapadlo nic jinýho než využít toho, že jsem byl tak prťavý a proběhnout jim mezi nohama. Pak jsem si už jen vybavil, co mě v aréně naučila Greer a sekl jsem Darrena pořádně do nohy, nebo přesněji do kolena. Pak ho už jenom Sylver dorazil. Tímto bych Vám chtěl vyjádřit upřímnou soustrast nad jejich ztrátou. Bojovali až do úplného konce a rozhodně se svého osudu nezalekli. Dělali svému kraji čest. Doufám, že budete mít plno dalších takových splátců, ze kterých se stanou vítězové, kteří budou reprezentovat Čtvrtý kraj a vše, co je na něm nejlepší. Přeji Vám hodně štěstí. +1
Ezra Donnovan: Zdravím Vás obyvatelé Čtvrtého kraje! Jmenuji se Ezra Donnovan a pocházím z Šestého kraje. Zvítězil jsem v tomto posledním ročníku Her, 125. ročníku. U nás v kraji není příliš mnoho míst, kde by se člověk mohl odreagovat u vody nebo si v ní pořádně zaplavat. My jsme taková "betonová džungle" která má z určitého pohledu od přírody docela daleko. Proto se mi v tomto ohledu Váš kraj velmi zamlouvá. Můžete být blíže přírodě. Abych se, ale nějakým způsobem dostal k mému ročníku Her. U Rohu hojnosti měli vaši splátci výhodu, když se muselo k předmětům doplavat a i když nebyl čas na to, sledovat kdo vystartoval jako první, myslím, že oba Vaši splátci tuto šanci chytili za pačesy. Když jsem poprvé spatřil Aquarius Watersovou a Jaxe Treightona na přehlídce, musím přiznat, že jsem k nim pociťoval určitý respekt, oba byli zdatní a jak jsem se později dozvěděl, dívka se přihlásila dobrovolně, což o něčem samozřejmě také vypovídá. Nicméně moje cesta v aréně se jednou zkřížila s cestou Jaxe. Na boj proti němu jsem neměl sílu, to jsem věděl už od první chvíle, proto jsem se raději vzdálil. Každopádně ze záznamu vím, že Jax se jako úplně první dostal do určené místnosti v pyramidě, což byl opravdu úctyhodný výkon. Obzvláště když se neohroženě probojovával přes mumie. Bohužel v místnosti na něj čekalo nemilé překvapení, kterému nakonec podlehl... Celkově si myslím, že Jax si za svůj výkon v aréně zaslouží vzdát holt, řádně se chopil úkolu splátce a rozhodně to nebyl ten typ, který by seděl a čekal co bude dál. Rád bych proto popřál upřímnou soustrast jeho rodině i blízkým, které muselo seběhnutí okolností velmi zasáhnout a zarmoutit. Do dalších ročníků bych Vám proto rád popřál hodně štěstí. Děkuji za pozornost... +2
Claudia Riqueti: Zdravím, Trojko! Jsem moc ráda, že tu dnes mohu být. Před Hrami jsem se s vašimi splátci nesetkala, ale ve Hrách jsem měla tu čest s oběma a ne zrovna v dobrém slova smyslu. Jako první jsem se setkala s Theodorem. Naše setkání nebylo zrovna milé. S Thaddeusem jsme na něj narazili hned první den u rohu a přirozeně jsme začali bojovat. Musím říct, že to byl opravdu velký protivník a dal nám oběma zabrat. Nedokážu si představit, že bych proti němu stála sama. Vím, že naše činy jsou příšerné a proto nežádám o odpuštění. Jenom jsem vám všem, známým, rodině, chtěla popřát upřímnou soustrast. Jistě to byl báječnej kluk. S Jalender jsem bojovala hlavně já. Když jsem se s ní setkala, v aréně už nás zbývalo jen pár. V tu chvíli jsem neviděla jiné řešení, než ji zabít. Dnes už jsem rozumnější a asi bych se rozhodla jinak. Nejspíš na mě mělo vliv i ta aréna, ve které se člověk rozhoduje jinak, než ve skutečném životě, i když nechce. Je mi to líto. Strašně mi drásá srdce, že jsem byla schopna udělat něco takového a strašně se vám všem za všechno omlouvám. Taky mě to bolí a hodně. Trápím se tím a trápit se tím budu i dál. Do konce života. Snad pro mě budete mít alespoň malé porozumění. Oba vaši splátci mi dokázal, že váš kraj je silný. Doufám tedy, že příští ročníky pro Vás skončí mnohem lépe. +1
Archer Francis Jr.: Zdravím Druhý kraj. Je pro mě ctí být v kraji plném odvážných bojovníků. Zde se Hry neberou jen tak na lehkou váhu a nic nenechává osudu. Být součástí Her je pro Vás pocta, a proto máte tolik dobrovolníků, za kterých se stávají vítězové. Vaši splátci Vás pokaždé reprezentují naplno, plní energie a připraveni k boji. Ani v mém ročníku tomu nebyla výjimka. Sylver a Greer byli ti nejlepší bojovníci, jaké jsem kdy viděl. Když jsem poprvé potkal Sylvera tváří v tvář, tak to bylo ve výcvikovém centru. Zrovna jsem se tam oháněl se sekerou, myslím, když si přišel zatrénovat s mečem. Když jsem ho viděl, jak zdemoloval tolik figurín jednou ranou, tak jsem jen ohromeně zíral, s pusou někde u podlahy. Až pak jsem si vybavil, že se dobrovolně přihlásil. Vlastně jsem se ho ze začátku i bál, ale rozhodně jsem mu to nechtěl dát nijak najevo. Tak když porovnáte osmnáctiletýho kluka, co vypadá jek Terminátor a třináctiletý ustřelený kecky, tak se ten prcek má důvod bát… První slova, co mi řekl, byly: "Chtěl bys umět, co?" Asi na to nečekal žádnou odpověď, ale já mu jí stejně dal. Vlastně se mu ve mně povedlo vyvolat ještě větší hrůzu, když mi řekl, že profíci své oběti rádi mučí. Pak mi dal radu, abych nikomu nevěřil… Vlastně jsme spolu o žádném spojenectví nemluvili. Taky k čemu by jim byl malej podviživenej třináctiletej kluk, že? No asi jsem nebyl úplně tak zbytečná a ztracená existence, když přišla Desirée vyjednat spojenectví. Když mi to Callista oznámila, tak jsem tomu nemohl uvěřit. Greer jsem se potkal až v aréně, ale už předtím jsem ji párkrát viděl ve výcvikovém centru. Byla vážně výborná a šel z ní i strach. Já jsem se jí ale z nějakého důvodu nebál. Ani mě to nenapadlo. Teda to není úplně přesný, když jsem se jí snažil přemluvit, aby nechala mou spolukrajanku Tallys být, tak jsem se jí bál docela dost a na konci taky. Oba dva byli úžasní a neohrožení. Myslím, že ani nevěděli, co to strach znamená. Snažili se ze mě udělat bojovníka, jakým byli oni sami, a to pro mě bylo něco vážně úžasného. Hrozně moc to pro mě znamenalo, ačkoliv to tak možná nevypadalo. Slova "buď bojovník" mám pořád na paměti… Vlastně jsem kvůli nim zabil. Nebylo to nic pěkného a to, jak mi rozpatlali její krev po obličeji, bylo příšerný, ale v aréně jsem se z toho dostal právě kvůli nim… Snažil jsem se je nezdržovat, a když to šlo být i nějak nápomocný, což se moc nestávalo. Greer ani Sylver v aréně nezaháleli a řezali to tam hlava nehlava, bylo na nich vidět, že to jsou rozhodnutí vyhrát. Vlastně jsem v to i doufal, že to vyhraje jeden z nich. Že třeba Greer pak bude moct být tou modelkou, nebo že Sylver bude další vítěz… Pamatuju si lekci, kterou mi Greer dala. Kam udeřit protivníka, aby ochrnul, a kam aby umřel… Je to neuvěřitelné, ale za tak krátkou dobu mi oba hrozně moc přirostli k srdci. Byli pro mě rodinou a já nechtěl, aby to skončilo tak, jak se to stalo. Když bojovali proti čtyřkám, tak jsem jen přihlížel. Nevěděl jsem, komu bych měl jít pomoc. Je to směšné, ale já se o ně doopravdy bál. Nakonec jsem vyběhl na pomoc Sylverovi, ačkoliv to nepotřeboval. Když ten souboj skončil, tak jsem nevěděl, co se stane. Myslel jsem si, že půjdou po mě. Že to se mnou třeba vezmou rychle kvůli tomu, co jsme zažili a pak půjdou po sobě a jeden z nich tu dnes bude stát místo mě. Rozhodně jsem nečekal, že mě Greer skopne na zem a půjde po Sylverovi. Když jsem byl na zemi, tak jsem už očekával tu poslední ránu, ale ona nepřišla. Nemohl jsem už vstát, takže jsem s hrůzou a slzama sledoval ten jejich souboj. Jediné, co jsem ještě zvládl, bylo mluvit. Prosil jsem je, aby toho nechali, aby se nechali na pokoji. Pak bezvládně padli k zemi a to mě donutilo se k nim nějak pokusit dostat. Nejdřív jsem si myslel, že to jenom hrají, že si ze mě dělají srandu, ale to nebylo vůbec vtipný. Takže když se ozval ten hlas a řekl, že jsem vítěz, tak jsem ho skoro ani nevnímal. S hrůzou jsem pořád viděl, jak se do sebe pustili… Chtěl bych vyjádřit svou upřímnou soustrast jejich rodinám. Vždy je hrůza přijít o někoho milovaného, obzvlášť když to byl někdo tak úžasný jako Greer a Sylver. Pořád mi chybí… Váš kraj bude mít bezpochyby plno dalších vítězů a já doufám, že budou aspoň ze čtvrtiny tak skvělí jako byli Sylver a Greer, vaši neohrožení bojovníci, protože jestli ano, tak budou dělat čest kraji. Přeju Vám hodně štěstí. Zůstaňte bojovníci, kterými jste a zvládnete všechno. +3
Claudia Riqueti: Zdravím, Druhý kraji! Vždycky jsem obdivovala vaše splátce. Jejich bojovnost, chtíč, to je něco neuvěřitelného! Chlapec v mém ročníku tedy takový nebyl, ani jsem nezaregistrovala, že tam vůbec byl, ale můj obdiv si vyžádala dívka z vašeho kraje, Zauri. Už jenom pohled na ni naznačoval, že je profičice a to mě popravdě dost děsilo. Od začátku si šla tvrdě za výhrou. Nedělalo jí problém odklidit někoho z cesty, když jí v ní stál. Nebála se dělat pro výhru i věci, co jí byly proti srsti. Popravdě, snažila jsem se jí vyhýbat, protože střetnutí s ní by pro mě znamenalo jistou smrt. To jsem nechtěla. Setkali jsme se tedy až v den finále. Avšak ani tam jsem s ní neměla tu čest já, protože si ji vzali do parády šestky. Dva na jednu, to pro ni nemohlo dopadnout dobře. Bránila se zuby nehty, ale bohužel tento boj prohrála. I tak ji ale obdivuji za to, že se do poslední chvíle nevzdala a bojovala. To by většina lidí neudělala. Všem pozůstalým, ať už po Zauri, nebo po Christopherovi přeji upřímnou soustrast. Je mi líto, že museli zemřít zrovna ve Hrách. Myslím si, že Vám ani nemusím přát štěstí do dalších ročníků, protože budete jistě mít spousty vítězů i bez mého přání. Přece jenom, jste profíci a je to vidět. +2
Brayden Humphrey: Zdravím První kraj. Mé jméno je Brayden Humphrey a jsem vítěz 123. ročníku Hladových her. Patřím mezi ty lidi, kteří se do Her přihlásili dobrovolně. U Devátého kraje to může působit podivně, to je mi více než jasné. Člověk si spíše dokáže představit lidi z Prvního nebo Druhého kraje, jak se hlásí. Já sám jsem to udělal ne proto, že bych věřil že vyhraji, ale proto, že jsem chtěl, aby alespoň jeden rok klesla šance, že se do Her z našeho kraje, dostane někdo až přespříliš mladý. Nepočítal jsem se svou výhrou, ale i tak jsem se, po celý čas v Kapitolu, snažil udělat vše pro vlastní vítězství. Chodil jsem poctivě trénovat, snažil jsem se brát na vědomí všechny rady. Cokoliv, co by se mi mohlo hodit. Ačkoliv v aréně už jsem se s tolika profíky nepotkal. Bylo to skoro jako ročník neprofíků. Jedinou splátkyni přímo z vašeho kraje jsme viděl padat z okna. A překvapilo mě to, alespoň tehdy. Pak jsem pochopil, že arény jsou dost nevyzpytatelné místo a ani trénink vám nemusí pomoci k výhře. Vždycky musíte mít na své straně štěstí a třeba i ty správné spojence. Asi to mě dovedlo tak daleko. Měl jsem se na koho spolehnout a nebyl jsem tam sám. Ačkoliv z té arény by asi zcvoknul každý. To prostředí bylo odporné. Smrdělo to tam a skoro vůbec tam nebyla příroda. Teda ano, byl tam les a alespoň za ten jsem byl rád. Jinak jsem postrádal všechno, co měl náš kraj.. postrádal jsem pole, postrádal jsem tu atmosféru našeho kraje a všechno... to všechno vás v aréně může zaskočit, i když se můžete tvářit, že je to všechno naprosto v pohodě. Přesto jsem rád, že jsem se odamtud dostal, ačkoliv mě to stálo mnoho sil a dobrého přítele. Ale aréna mě ani tolik nezměnila, za což jsem rád. Nestal se ze mě... tak úplně jiný člověk. I přes všechny ty příhody. No, to je asi ode mě vše. Díky, že jste mě a můj pohled na věc vyslechli. Snad to pro Vás bylo alespoň nějakým seznámením s tím, jak to berou lidi z ostatních krajů. Měj se, Jedničko! +1
No comments:
Post a Comment