[ rouzí alisý vejn ]
 FC: Zoey Deutch Defense: 19 Victory year: 127th Annual Hunger Games | Contact: renaiti@seznam.cz Token: Prsten ze starého drátu Hobby: Běh, opravování věcí, fotografování |
[ before the Hunger Games ] Jako malá byla Rosie velmi dobrá v basketbale. Věnovala se mu až do svých jedenácti let, kdy jí zjistili chorobu, kvůli které s ním musela přestat. Možná by se někdo divil, že děvče, které strávilo dost dlouhou dobu v nemocnici, přeci jen něco umí. Ona je však velmi dobrá v boji zblízka. Nejvíce jí to jde s katanou a s meči nebo noži, které jsou jí podobné. Zvládne pracovat s čakramem a vrhacími noži, ale ne vždy se však trefí do svého cíle. Když nemocná proležela celé dny v posteli, tak četla knihy. Nejprve jenom takové, které obyčejně děvčata v jejím věku čtou, později však přešla na knihy zaobírající se technikou, vědou a výzkumem. Večer dlouho do noci seděla nad kupou knih a snažila si z nich zapamatovat co nejvíce. Rosie se už odmalička jevila jako chytrá hlavička, tak jakoby se dalo říct o většině z Třetího kraje. Jako třináctiletá už uměla opravit rádio nebo jednodušší věci. Jakmile se jí zdraví trochu zlepšilo, otec jí slíbil, že ji naučí pracovat se sekerou. Nejdříve ji učil ji jen držet, než přešli na sekání dřeva a až ve čtrnácti si s ní Rosie konečně mohla vyzkoušet boj. I navzdory svojí chorobě se snažila dát do tréninku vždy všechno. Nejdříve začala chodit jen na krátké procházky někam do přírody, až později došla do bodu, kdy začala pravidelně běhávat i přesto, že jí to doktor nedoporučil. Samozřejmě to nikdy nebylo na dlouhé tratě, aby se nezadýchala. Taktéž ví, jak se leze po stromech, což se naučila, když ještě byla malá. V tom věku o ní také dost často říkávali, že je jako ze železa. Pokud odněkud spadla, nikdy ji nic nebolelo a ona si na nic nestěžovala. Rosie má jednu hlavní výhodu. Pokud se na ni ostatní podívají, vidí slabé a bázlivé děvče. Zdání však klame, Rosie byla už odmalička silná. Ani za nic se nechtěla vzdát svého sna, že jednou půjde do Her a vyhraje je. Je houževnatá, nikdy se jen tak nevzdává a vždy musí dosáhnout svého cíle. Vůbec se nezdá být výbušná, ba naopak se vždy snaží být na ostatní co nejmilejší a nejpřátelštější. Vždy je klidná a v dobré náladě. Věří však jen lidem, které dobře zná nebo takovým, které si pořádně „proklepla“. Zvládne odhadnout, jestli to na ni ostatní hrají jen na oko a ve skutečnosti se jim vlastně nedá věřit. Na to, že je jí patnáct, tak některým lidem připadá mnohem starší. To, že překonala těžkou chorobu a téměř zemřela, v něj vyvolává ještě větší potřebu co nejvíce si svůj život užít.
[ the days after ] Poměrně se dost nových věcí naučila hlavně ve výcvikovém centru v Kapitolu. Díky tomu je dnes mnohem zručnější ve vrhání nožů, což jí nikdy nešlo úplně nejlépe. Taktéž se naučila pracovat s kopím, které nikdy předtím v ruce nedržela. Nejen tam se to naučila, měla k tomu příležitost i v aréně, kde na vlastní kůži zjistila, jak přežít v přírodě a využít věci, které nabízí. Ona tam toho však velmi mnoho neměla, protože její aréna byla jen jedna velká sněhová koule. Od té doby má mnohem rychlejší smysly a všechno si nejdříve dobře promyslí, než něco udělá. Už jí pár lidí i řeklo, že na ně působí nějak jinak, což je možná způsobeno tím, že Rosie po vítězství stouplo sebevědomí a snaží se všechno brát jen z té lepší stránky. Nebojí se ani někomu pořádně vynadat a říct mu, co si o něm skutečně myslí. To nejlepší, co se jí však mohlo stát, že její dávná choroba se jakoby propadla pod zem a už se nevrátila. I proto může Rosie častěji běhávat a cvičit. Po nějakém čase se běh stal dokonce i jejím koníčkem, bez něhož by už nezvládla žít. Chodí běhávat skoro každé ráno do města, lesa, jednoduše všude, kde se jenom dá.
[ before the Hunger Games ] Pro Rosie jsou určitě její největší slabinou její nevlastní rodiče. Kdyby se jim něco stalo, nikdy by se s tím nesmířila. Nikdy neměla možnost poznat pravé rodiče, ale ani po tom nějak velmi netouží. Mezi její světlé stránky rozhodně nepatří trpělivost. Nedokáže posedět pár minut na jednom místě bez toho, aby začala něco dělat. Je také velmi tvrdohlavá a mnohdy si nedá říct ani poradit, vždy si prosazuje svůj názor. Nemůže utíkat na dlouhou dálku. Sice umí utíkat rychle, ale po chvíli se zadýchá a často se stane, že se nemůže ani pořádně nadechnout. V ten okamžik musí mít u sebe inhalátor, jejího věrného přítele, bez kterého by asi nepřežila. Rosie má kromě toho panický strach z velkého hmyzu a slizkých plazů. Je ten typ člověka, který když spatří třeba i jen malého pavouka, začne pištět a ječet jako smyslů zbavená. Nikdy by si ani žádného brouka nebo červa nedala do úst, to by asi raději umřela hladem. Mimo to nemá ráda velké výšky a stromy, nižší skály jí problém nedělají, ale pokud by měla stát na kraji padesátimetrové propasti, dost možná by dostala panický záchvat. Velký problém by jí dělaly i luky, jelikož nikdy neměla možnost si vyzkoušet z něj vystřelit, vlastně ani žádný nikdy nedržela v rukou. Další její nevýhoda je to, že by nedokázala zabít nějaké malé dítě nebo protivníka, který se zdá být slabý, vystrašený a ještě k tomu bez zbraně – jako měla možnost některé takové vidět v předcházejících ročnících. Ona prostě není ten chladnokrevný zabiják, který by zmasakroval každého, kdo mu přijde pod ruce. Přestože kvůli výhře je jasné, že musí někoho zabít, jenom tím není úplně nadšená.
[ the days after ] Jsou lidi, kteří mají po Hrách z něčeho strach, kterého se nemohou zbavit do konce života. A Rosie je rozhodně jednou z nich. Pro výhru musela vzít několik životů a sama si přiznala, že si zabíjení užívala. Teď jí je to však upřímně líto, protože zjistila, že se z ní stal chladnokrevný zabiják, což ona si nikdy předtím nemyslela, že takovou osobou je. Často se v noci budí s hlasitými výkřiky a celá vyplašená, ale vždy ji přijde uklidnit jeden z rodičů. Má děsivé sny buď o mrtvých tělech splátců, kteří se jí chtějí pomstít, nebo o ledových mrtvolách, jež ji pronásledují přes celý les. Od té doby, co se vrátila domů má občas nečekané výkyvy nálad. Někdy je to stále to stejné milé a usměvavé děvče jako předtím, ale někdy zase celý den nevyjde z pokoje a nechce s nikým mluvit, případně na někoho prostě jen tak bezdůvodně vybuchne. Její slabiny se vlastně nějak velmi drasticky nezměnily. Ani jich moc nepřibylo, ale bohužel některé ani nezmizely.
[ before the Hunger Games ] Rosie se narodila ženě, která nikdy nechtěla dítě. S manželem se teda rozhodli, že ji dají k adopci. Ještě jako malá strávila zhruba dva roky v dětském domově, což si díky svému věku nepamatuje. Jednoho dne se zalíbila mladému páru, který si ji vzal domů. Rosie měli nade všechno rádi a starali se o ni jak jenom mohli, i z toho důvodu, že oni nikdy nemohli mít děti. Zkrátka, brali ji jako vlastní. Rosie žila spokojený a šťastný život až do jejích jedenácti let. Ten den začal jako každý druhý. Rosie šla po škole na trénink basketbalu, ale uprostřed hry zničehonic dostala něco, co se podobalo astmatickému záchvatu a nemohla dýchat. Naštěstí pro ni zanedlouho přijela záchranka. Vzali ji do nemocnice, kde se jim ji podařilo stabilizovat. Její rodiče nechápali a nedokázali si vysvětlit, co se jí stalo. Hned další den na ně čekala smutná zpráva. Doktor jim potvrdil, že Rosie zůstávají maximálně dva roky života. Její máma se skoro zhroutila, jako by jí zabodli kůl do srdce. Rosie tedy strávila pár následujících týdnů v nemocnici, poté ji pustili domů. Ona sama věděla o svojí nemoci, ale nedělala si z toho velkou hlavu. Snažila se co nejvíce užívat si života, jak se to jenom dalo. Její rodiče by pro ni udělali všechno na světě, aby byla šťastná. Když jí bylo dvanáct, tak ji otec začal učit bojovat. Rosie postupně začaly také zajímat vědecké knihy a knihy o technických vynálezech. Už jako třináctiletá dokázala opravit lampu nebo třeba starou televizi. Na Rosie na první pohled vůbec nebylo vidět, že je nemocná, až do jednoho dne, kdy zase dostala záchvat a téměř se udusila. Lékaři ji doporučili brát léky a být v klidu. Rosie proto musela přestat s tréninkem a čím dál více se věnovala knihám. Její choroba ji připravila o mnoho věcí. O basketbal a do té doby skvělý život. Její zdravotní stav se postupně čím dál více zhoršoval. Rosie byla proto každý den více a více vyčerpanější. Pokožka jí zbledla a objevily se jí dokonce i tmavé kruhy pod očima, až by mohla někomu připomínat upíra. Celé dny proležela v nemocničním pokoji, připojená na hadičkách a každý den do ní píchali nespočetné množství léků. Kvůli tomu nikdy neměla možnost najít si mnoho přátel, jejím domovem byla totiž nemocnice. Její rodiče se nemohli dívat na to, jak jejich dcera trpí. Jednou v noci se Rosie zastavilo srdce. Tu noc se její život pokoušelo zachránit několik doktorů. Už to vypadalo, že Rosie nepřežije a naděje se snižovaly, když vtom jim naskočila a srdce jí začalo zase pracovat. Doktoři si to nedokázali vysvětlit, byl to zázrak. Po několika týdnech se Rosie zdraví zlepšilo natolik, že mohla jít znovu domů. Doktoři jí to sice nedoporučili, ale i přesto znovu začala trénovat. V ten čas se právě naučila pracovat s katanou, s níž jí to jde asi nejlépe. Poté vyzkoušela sekeru, s níž jí to trvalo trochu déle. Nejdříve se ji musela totiž naučit správně držet, aby se s ní sama neporanila. Oba rodiče jsou na ni velmi hrdí a podporují ji ve všem, co dělá. Až když jí bylo čtrnáct, prozradili jí, že je z dětského domova a její praví rodiče se jí vzdali. Rosie to nějak příliš nezasáhlo, ba naopak je spíše začala mít o to více ráda. Je jim vděčná za to, že si ji vzali. Nebýt nich, možná by ještě stále trčela v dětském domově. Ještě se občas stane, že Rosie dostane menší astmatický záchvat, ale na to má inhalátor. Čím dál více začala i chodit ven, dlouhé procházky na čerstvém vzduchu jí jen prospívají. Znovu se začala potkávat s novými a starými kamarády. Je přátelská povaha, pokud ji někdo pořádně nevytočí, nemá důvod vybuchnout jako časovaná bomba. Až v den jejích patnáctých narozenin začala uvažovat, že se jednou sama přihlásí do Her. Rodičům to povědět nechce, jelikož je tím nechce zranit. Ale ona sama věří, že má šanci na to vyhrát.
[ the days after ] Po Hrách se toho v životě Rosie hodně změnilo. Díky vítězství si s sebou domů odnesla slávu a bohatství na zbytek svého života. Cítí se jako znovuzrozená. Navíc kapitolští doktoři umí opravdu dělat zázraky, protože bez nich by domů jinak přišla s několika jizvami na těle, ale takhle nic. Ani stopa po zraněních, která v aréně utrpěla. Někteří, kteří ji v Třetím kraji znají o trochu lépe, říkají, že se z ní po návratu stal jiný člověk. Ať chtěla nebo ne, aréna ji rozhodně změnila. Je to sice stále ten stejný usměvavý člověk jako vždy, ale přeci jen má občas chvilky, kdy chce být sama a s nikým nemluvit. Doma ji však po návratu čekalo mnoho překvapení. Tím největším byl pro ni malý bráška Neo, kterého si rodiče adoptovali. Rosie to dojalo až k slzám, protože si vzpomněla na svého spojence, kterého viděla umírat. Další překvapení pro ni byl nový dům. Ještě před měsícem by si ani nepomyslela, že by mohla žít v takovém luxusu. Do domu si okamžitě nastěhovala rodiče, kteří jsou na ni nesmírně hrdí. Pamatujete si ještě na nemoc, kvůli které skoro přišla o život? Po té už dnes nezůstalo vůbec nic. Někdy přemýšlí, jestli to bylo tou arénou nebo ji doktoři v Kapitolu nějak zázračně vyléčili společně s těmi jizvami. Ať je to jakkoli, Rosie díky tomu mohla klidně odhodit svůj inhalátor do koše. Svoje bohatství si začala hned naplno užívat. Jako první si koupila vyšlechtěnou kočku Nelly, která jí dělá každodenní společnost. Začala i častěji běhávat a posilovat, jelikož s dýcháním už problém nemá. Za pomoci rodičů si ve městě vytvořila také vlastní malou firmu na opravování věcí. Nejspíše se někdo může divit, kolik toho jenom takhle mladé děvče dokáže. Velmi se těší z výhody chodit do Kapitolu a také toho samozřejmě často využívá. Krátce po její výhře byla naprosto šťastný člověk a těšila se i na svůj první rok mentoringu, protože chtěla lidem z jejího kraje pomáhat. Netrvalo dlouho a stalo se něco, co ještě nikdy v životě nezažila. Pobláznila se do jednoho klučiny, kvůli němuž získala i výprask na pranýři, protože byli ve špatný čas na špatném místě. Will byl najednou člověk, který znamenal celý její svět. Mnoho si spolu prožili a na ty chvíle nikdy nezapomene. Když však šel do Her, dost ji to zasáhlo, ale snažila se samu sebe přesvědčit, že ho odsud dokáže vytáhnout živého. Bohužel se tak nestalo a dost možná to byla příčina celého jejího zlomu. Sice se říká, že první láska je los, který nevyhrává, ale neznamená to, že ani nemůže vyzkoušet, jestli by jim to neklapalo i dlouhodobě. Snažila se po jeho smrti trávit více času s přáteli, mezi nimiž byla veselá a šťastná jako vždy, ale když se za ní zavřely dveře pokoje, jako by sundala tu svoji pozitivní masku a všechno to na ni spadlo. Užírala se takhle dlouho a nebyla schopna o tom někomu říct. Až se to dostalo do takové fáze, že nebyla schopná svůj život zvládat. Nedokázala být pořádným mentorem, a tak ji čas od času nahradil někdo jiný, protože se buď topila v lihu, nebo byla psychicky dočista mimo. Najednou si nedokázala užívat života jako dříve. Tyhle roky si pořádně ani nepamatuje, moc neví, co se během nich stalo. Další zlom nadešel až se spojením vesnice vítězů. Najednou už neměl kdo se o ni starat, rodiče si s sebou totiž vzít nemohla. Bylo to pro ni donucení se postavit zase alespoň trochu na nohy a dát se do kupy. Sice je občas pořád citově dost labilní, ale je to už o dost lepší. Přestala hledat úniky z reality v podobě léků či pití a je připravena dát svůj život zase dohromady a znovu začít pořádně žít. Nechala se zaměstnat jako fotografka pro kapitolské reklamy a billboardy, aby měla pořádný důvod k tomu do toho znovu nespadnout a začít se zase ukazovat na veřejnosti.
× Claudia Riqueti - Tahle osoba jí je hodně blízká. Sice nepochází ze stejného kraje, ale obě si prošly arénou a zažily si nepříjemné věci. Už od první chvíle, kdy se jí představila jako její mentorka, Rosie věděla, že si nemohla přát nikoho lepšího. Rozuměly si a dokázaly si najít společné téma, což se jí dlouho s někým jen tak nestalo. Před arénou jí byla hodně nápomocná a díky její podpoře to nikdy nevzdala. Za to bude Claudi vždycky vděčná. Po návratu se s ní Rosie začala stýkat docela dost a viděla v ní kamarádku jako ještě v nikom. Jenže potom se stalo pár nečekaných věcí a jejich cesty se pomalu začaly rozcházet. V současné době ji to velmi mrzí, když se podívá zpět. Nebylo to nic osobního, jen se u Rosie objevila taková slabá chvilka – trvající několik let, ale to je vedlejší. Nejhorší na tom je, že teď by to nejraději vrátila do starých kolejí, jenom už neví, jak to udělat. Bojí se toho, jak na ni Claudi bude reagovat, třeba ji nenávidí.
× Wynter Emerson Caelum - Párkrát se s ní bavila a rozhodně se jí nezdála jako špatná osoba. Jenom z ní občas měla takové docela smíšené pocity. Na druhou stranu, ze začátku to byla právě ona, kdo jí ukázal, jak si užívat života. Není proto pochyb o tom, že by si s ní rozuměla. Vždycky si přála mít ztřeštěnou kamarádku, s níž by mohla dohnat všechny ty roky, které musela proležet v nemocnici. Nemá ani tušení, že by k ní Wynter mohla cítit třeba něco hlubšího. Jenže stejně jako u Claudi, ani s Emerson nedokázala zabránit tomu, aby se jejich kontakt přerušil, když na tom Rosie byla psychicky špatně. Ví, že se jí snažila několikrát kontaktovat, ale Rosie nebyla v tom stavu, aby se s někým byla schopná bavit. Teď zpětně ji hodně mrzí, že takhle všechny odstřihla, a pokud to jenom trochu půjde, bude se to snažit nějak urovnat.
