Friday, April 01, 2016

129th Annual HG - Rozhovory III




*Stále postává v zákulisí a nepřítomně se kouká před sebe. Při tom si motá s prstýnkem na prstu a přemýšlí. Brzy se však ozve její jméno. S výdechem a rázným krokem se vydá na pódium. Nikdy zrovna ráda nevystupovala před zraky tolika lidí. Letmo zamává divákům a přitom po nich hodí plachý úsměv,* zdravím! *pronese mile a pohodlně se usadí do křesla naproti redaktorovi. Na tváři má stále nehasnoucí úsměv a s mírně chvějícíma rukama očekává svoji první otázku...*

Aký je život v jedenástom kraji? Skús ho porovnať so životom v Kapitole.
*Pozorně poslouchá jeho větu a jen srozumitelně pokývne hlavou.* Je to tam jiné, hodně jiné, *neustále si při povídání motá nervózně s prstýnkem.* Už když jsem byla ve vlaku valila jsem oči na všechnu tu používanou technologii, u nás je vzácnost, pokud má někdo třeba jen hodinky, *zasměje se nad tím, co je pro Kapitolany běžnou věcí.* I když jsem se trochu bála, že mě mírotvorci svlečou až do naha při kontrolní prohlídce, abych u sebe neměla nic nebezpečného, *zazubí se.* Ale musím přiznat, že i přes to pro mě bylo úžasné vstávat v pozdější dobu a k tomu mít ještě připravené jídlo, *pousměje se a pokračuje,* i když je pro mě práce hračka, během i tohoto zdánlivě krátkého pobytu v Kapitole jsem si uvědomila, že jsem už na hraní moc stará! *uculí se na redaktora a poté i na diváky...*

Ako dievča zaujímala si sa niekedy o módu?
O módu? *zopakuje po něm otázku a na okamžik se zamyslí.* Ne, že bych se nezajímala o to, co bych si měla vzít na sebe nebo co třeba zrovna letí, ovšem v jedenáctce to zrovna dvakrát nejde. Sestry jsou rády, když mají nějaké starší věci po mě nebo matce. Navíc na pole nebo do sadů bych si stejně nemohla oblečení moc vybírat, *zazubí se a pohledem přejede přítomné diváky,* ale myslím si, že kdybych měla lepší možnost, určitě bych se o módu zajímala víc, *pokývne mírně hlavou.* Co si ale budeme povídat, moje šaty ze sklizně jsou již dávno pasé, teď letí šaty z hranolek, *nakloní se k redaktorovi a špitne s šibalským úsměvem jeho směrem...*

Prezraď mi, aké záujmy má také 18 ročné dievča z jedenásteho kraja?
*Opět se narovná a pozorně poslouchá muže před sebou.* Nevím, jak jsou na tom ostatní holky z Jedenáctky, ale já jsem od ráda až do večera na poli nebo v sadě, takže vlastně mezi moje zájmy patří sklízení plodin, *zasměje se,* ne, dělám si legraci. Samozřejmě to patří mezi náplň mého dne, ale občas zůstanu vzhůru ještě o trochu déle, abych se mohla odreagovat v podobě tance, to je taková moje náplň života, *objasní nakonec...*

*Po zodpovězení poslední otázky se postaví. Ještě jednou přelétne pohledem celou místnost a zastaví se u redaktora,* děkuji za příjemný rozhovor, *poděkuje pokorně a mírně se při tom ukloní.* Krásný večer Kapitolané! *rozloučí se nakonec energickým hlasem s celým sálem a zářivě se ještě usměje do kamery. Se sebejistým krokem a občasným mávnutím zamíří zpět do zákulisí...*

Tak, a na pódiu prosím vás privítajte jedného z našich najmladších chlapčenských účastníkov tohtoročných Hunger Games, Adama Paluku z Jedenásteho kraja. Nože chlapče. Poď medzi nás. *Zavolá chlapca na pódium, kde ho už čaká horúce kreslo, v ktorom dnes večer už sedelo okolo dvadsať splátcov a museli si prejsť tým istým, čo teraz čaká jeho.*
Dobrý večer. *Pozdraví. Musí priznať, že je ohromený týmto miestom, a napriek tomu, že ho videl v televízii už nespočetne krát zdá sa mu, že to tu dnes vyzerá nejako inak. Dlho neotáľa a bez vyzvania si sadne do kresla určeného pre splátcov, veď predsa takéto rozhovory už videl v televízii takže približne vie, ako by to malo prebiehať.* Tak teda, čo by ste sa rád odo mňa dozvedel? *Spýta sa moderátora.*

*Ostane jemne zaskočený zmenou poradia. Nemal by sa predsa pýtať on? Čo to ten chlapec robí?* Prepáč, ale nemal by som sa ja pýtať teba? *Vyjachtá zo seba a nakoniec sa zasmeje, aby to nevyzeralo aspoň tak trápne.* No nevadí, prejdeme teda na tie otázky, ako si naznačil. *šibalsky sa na neho usmeje.* Čo hovoríš na celú túto šou, čo sa odohráva okolo Hunger Games? Páči sa si to, tá pozornosť?
*Otázkou ostane pomerne zaskočený, a preto mu chvíľku trvá, kým sa zmôže na odpoveď, keďže niečo také vážne nečakal.* No, ono sa to má takto. *Začne a snaží sa čo najviac zdržovať. Jednak sa snaží, aby ten časový limit určený pre jeho rozhovor uplynul čo najrýchlejšie a zároveň ešte stále nevie, čo presne chce povedať. Myšlienky by možno aj boli, ale ešte nasleduje ich formulácia a prezentácia.* Hunger Games sú sáme o sebe veľmi zaujímavý projekt, a celkovo bol to zaujímavý nápad a úprimne by ma zaujímalo, komu v hlave skrslo niečo také. *To vymýšľanie ho stojí námahu, veď kto by už len obdivoval Hunger Games? Jedine nejaký premotivovaný profík, inak asi nikto.* No občas mám dojem, že vy Kapitolania to prežívate všetko omnoho intenzívnejšie ako samotný splátcovia. Nie že by na tom bolo niečo zlé, ale fascinuje ma to. *Prizná sa.*

Takže to príliš prežívame? To je zaujímavý názor, musím sa priznať, že som také niečo ešte nepočul. *Skonštatuje a pohľadom si premeria chlapca sediaceho oproti nemu.* A však ja by som to až tak nehrotil. Je možné, že niektorý to prežívajú extra, ale inak je to podľa mňa celkom v pohode akcička. *Snaží sa zachrániť povesť Kapitolanov aby nevyzerali ako úplné hysterky.* No, presuňme sa teda ďalej. Ako prebiehal tvoj tréning? A ako sa ti vlastne páčilo vo výcvikáči? Doma asi nemáte bežne toľko zbraní po hromade, že? *Spýta sa celkom nevinne, no vyznie to dosť arogantne.*
Výcvikové centrum? Musím povedať, že som si tie tri dni fakt užil. *Začne nadšene rozprávať.* Áno, máte pravdu, u nás v jedenástom kraji nenájdem len tak niekde toľko zbraní po hromade a tak bolo zaujímavé čo i len obzrieť si niektoré, ktoré ste živote v skutočnom živote nevideli nie to s nimi ešte narábať. Tá voľnosť výberu bola fakt úžasná. A nie len čo sa týka zbraní, umelé stromy na šplhanie, interaktívne cvičenia na lepšie naučenie zapamätanie si rastlín, alebo aj tie simulátory, ktoré boli vážne úžasné a ľutujem, že som sa na niečo také rozhodol ísť až posledný deň. Bola to vážne úžasná skúsenosť, a kebyže mám tú možnosť skúsim to ešte raz, pretože je to akoby taká aréna na nečisto, a však s tou výhodou, že tu v skutočnosti zomrieť nemôžete, čo sa už o aréne povedať nedá. *Uzavrie tému výcvikáč takýmto preslovom.*

Z toho tvojho rozprávania to znie fakt úžasne. Až tak úžasne, že by som si to tiež rád niekedy vyskúšal v tom tréningovom centre, myslíš, že ma tam pustia len tak? Asi nie, čo? *Začne sa smiať na svojom vlastnom vtipe, ktorý príde vtipný asi iba jemu.* No nič, tak, čo by sme sa ťa ešte spýtali? Ty nemáš nápad na nejakú zaujímavú a pútavú otázku? *Spýta sa a usmeje sa na neho, a však potom mu predsa len niečo napadne.* Čo hovoríš na svoj kostým z prehliadky? *Spýta sa ho.*
Takže kostým? *Zopakuje po moderátorovi a na chvíľku zatvorí oči, aby si ten kostým opäť v mysli predstavil. A pri spomienke na tie hranolky sa usmeje.* Musím povedať, že ten kostým bol vážne úžasný. Vôbec ma nenapadlo, že by niekto mohol vymyslieť niečo také, a musím teda povedať, že som bol poriadne nervózny pred tým, než som ten kostým uvidel. A však bol úžasný, vážne tie hranolčeky. Aspoň som sa počas čakania na prehliadku nenudil a mohol som sa hrať s tými hranolčekmi, aj keď som pri tom pravdepodobne niekomu pripadal ako malé dieťa. A ešte tá vôňa, ktorá šla z tých hranolčekov... Hmm, ľutujem, že som ich nezjedol už počas prehliadky, mal som na ne poriadnu chuť, aj keď neviem, či by Kapitolania uvítali, keby som prišiel na koči polonahý. *Povie s úsmevom.*

Takže hranolčeky hovoríš? Ako musím priznať, že keď som videl poprvý krát, vyčaril mi úsmev na tvári. Fakt sa tvojej stylistke, teda Casey vydaril. Casey, nás sleduješ odkazujeme ti, že ten kostým bol vynikajúca práca. *Začne chváliť stylistku. No keď začne Adam filozofovať o tom, že keby zjedol tie hranolčeky bol by polonahý vyprskne smiechom.* Tak ako to by bolo vážne zaujímavé. A však tu v Kapitole sme toho videli už toľko, že keby si prišiel polonahý, ľudia by to brali ako normálnu vec. Ver mi, stylisti vymysleli v tomto Kapitole už rôzne módne kreácie. No ale to by už bolo z nášho rozhovoru všetko. Ďakujem ti, že si sa so mnou podelil o tvoje pocity pred arénou a držím ti teda palce v aréne. Veľa šťastia. Dámy a páni, Adam Paluka. *Zakričí do mikrofónu.*
  • 12. kraj - Lizzie Sharbino

Ako si vnímala hry pred tým, keď si ich sledovala z domova a teraz, keď už si ich súčasťou?
*Pohodlně se zavrtí v křesle a přitom se nadšeně usmívá. Poslouchá jeho otázku a mírně přikyvuje,* na hrách se mi vždycky líbily právě přehlídky a rozhovory, kdy byli všichni splátci středem pozornosti, *vypoví svoje myšlenky.* Strašně moc jsem se proto těšila na úplně první den a také na dnešek, *pronese nadšeně,* samozřejmě i na celý Kapitol a jeho skvělé obyvatele, *zamává řasami a pošle vzdušnou pusu do publika.* Je mi ctí, že mohu být součástí něčeho tak velkého, *dodá nakonec s mírným úsměvem...*

Akú máš taktiku do arény? Budeš sa maskovať a ukrývať, budeš sa snažiť od všetkých čo najviac vzdialiť alebo do nich jednoducho vletíš? Alebo niečo celkom úplne iné?
*Zamyšleně se dívá na redaktora a při tom přemýšlí nad svojí odpovědí,* abych byla zcela upřímná, člověk může plánovat a plánovat, jenže když nás potom vypustí do arény, všechno může být úplně jinak, *pronese zamyšleně,* vlastně jsem ani nijak do hloubky nepřemýšlela nad tím, jakou taktiku zvolím nebo tak, *pokračuje dál,* pokud se totiž ocitneme někde, kde bude nouze o místa pro zkování asi se nevyhneme přímým střetům, ale tak...měla jsem možnost trénovat, tak se ukáže, jak dobré trenéry tu máte, *usměje se,* nebo spíše jak pozorná jsem, *uculí se a přitom si rukou uhladí šaty...*

Aké to bolo opustiť rodinu a prísť sem súťažiť?
*Zprvu trochu váhá nad odpovědí,* dalo by se říct, že ze mě rodiče v žádném případě neměli radost, ale chtěla jsem poznat i jiný způsob života než jaký je u nás. Jsem přeci velká holka a se svým životem mohu nakládat jak chci, *zazubí se na diváky,* samozřejmě to bylo těžké je opustit. To že před spaním necítím to teplo z matčiny náruče mě opravdu chybí, ale na to teď nemohu myslet. Nejsem tu přeci od toho, abych si stěžovala, ale ukázala, co ve mě je, *posledních šest slov pronese hlasitěji, než doposud...*

*Neochotně se zvedne z pohodlného křesílka,* můžu tu ještě zůstat, dobře se mi tu sedělo, *zamručí s mírným úsměvem k redaktorovi. Nakonec překříží nožky, mezi prsty si chytí lem šatů a mírně ručky pozvedne a při tom se ukloní,* krásný večer Kapitole! *zakřičí na závěr a s hopskáním se opět odebere zpět do zákulisí...*
  • 12. kraj - Dexter Fireleigh

*Rozhodně není překvapující, že dost váhal, jestli by sem vůbec měl přijít, protože jeho známka za soukromko je přímo nevysvětlitelná. Sám ani neví, jak to udělal a oni se ho na to jistě budou ptát. Co jim řekne? Krucinál! Nakonec se mu ale přesto pokusí nahodit miloučkou dětinskou grimasu a s tou dojde na podium, načež pozvedne ručičku a k nevinnému úsměvu přihodí i dětinsky rozmáchlé zamávání, se kterým dojde až ke křeslu a usadí se.*

Známka číslo dvanásť, to je neskutočné, takú známku sme tu mali naposledy... Ani si nespomeniem. Ako si to dokázal?
*Dobře a je to tady. Hned první otázka. Dlaničky se mu téměř hned zapotí a on ucítí, jak se mu do hlavy valí krev.* V-víte, ani já jsem to nečekal, původně jsem si myslel, že budu mít nulu, protože jsem toho vážně moc neudělal. Lidé si asi myslí, že jsem se za noc naučil nějaké bojové umění, ale tak to vážně není. To, co jsem udělal, bylo dost jednoduché, asi by vás to všechny překvapilo, ale... jak se říká, kouzelník nikdy neprozrazuje své triky, tak bych u toho asi zůstal. Přeci jen to pak bude mít své kouzlo, *pousměje se a ztěžka polkne. Je zajímavé, jak se z jeho nejistého hlasu náhle stal hlas odhodlání. Jak tu lež náhle zvládl vyslovit bez sebemenšího zaškobrtnutí. Jenže on vlastně tak úplně nelhal. Jen si to prostě nechal pro sebe a trochu to přikrášlil.*

Aký je to pocit, keď prídeš z malého dvanásteho kraja do veľkého mesta ako je Kapitol. Ako vnímaš tú zmenu?
*Je rád, že je mu položena další otázka, která už se netýká jeho úspěchu v soukromku. Kdyby si musel vymýšlet dál, asi by se nakonec rozklepal a všechno přiznal. A kdo by si pak o něm myslel něco hezkýho?* No, ta změna je fakt velikánská. Jak jste řekl, náš kraj je maličký a i když v něm máme pár hezkých míst, na které rád chodím, přesto je Kapitol oproti tomu jiný kafe. Všechny ty vysokánský budovy, to ohromný náměstí a ty technologie. Ze svýho pokoje se vlastně můžu přemístit kamkoliv, třeba domu, díky tý obrazovce, a když chci, můžu si z ledničky vzít jakýkoliv pití nebo ze skřínky nabrat jakékoliv jídlo. Třeba bonbony, ty jsou tady fakt výborný. Hrozitánsky jsem si na nich pochutnal a málem jsem kvůli nim prasknul, *poznamená, s čímž se i tlumeně zahihňá a opět vyšle jeden andílkovský kuk do publika a do kamer.* Ale i tak se mi stýská po domově. Chybí mi tady hlavně kamarádi a rodina. Ty mi bohužel nenahradí ani technologie, ani ty hrozně chutný bonbony, *prohodí, s čímž se pokusí... asi vyvolat lítost v tom publiku, které hrozně přecitlivěle reaguje skoro na všechno? Možná.*

Máš nejaký svoj talizman pre šťastie, ktorí ti bude pomáhať prejsť arénou čo najďalej?
*Při další otázce se mile pousměje a několikrát rychle kývne, a pak ruku nechá zmizet v nějaké té kapsičce na svém obleku.* Jo, talisman jsem si naštěstí vzal. Naštěstí říkám proto, že mi poslední dny fakt pomohl to nějak vydržet, když mi bylo těžko. Je to jedna z věcí, kterou jsem si mohl z kraje přivést, a tak jsem se k němu dost upnul. Připomíná mi to, co bylo...*/...a už možná nebude. Určitě ne./ pomyslí si ještě, načež rozevře dlaň a moderátorovi (a publiku) ukáže starý kompas, který i otevře a pokusí se jej ukázat na kameru.* Tenhle starý kompas kdysi sloužil mému dědečkovi a teď bude sloužit mě, abych nezapomněl na svůj kraj a stále s ním byl ve spojení. Jestli mi pomůže v aréně? Možná, ale nedivil bych se, kdyby ne. Ale to nevadí, bude mi stačit i jen pouze jako připomínka. *Pronese a s tím kompas zaklapne, a pak prstem přejede přes jemné rýhování na něm. Když je interview u konce, rychle se zvedne, ukloní se, zamává, a pak zmizne z podia pryč. S tím zmizne i jeho úsměv a nálada mu opět spadne pod bod mrazu.*

*Vystrelí umelý ohňostroj a zaznejú fanfáry..* Dámy a páni, dostali sme sa až na úplný koniec našich rozhovorov so splatcami pre 129. ročník Hunger Games. Dúfam, že ste si dnešný večer užili aspoň tak ako ja ak ste si ho užili ešte viac, budem len rád. Určite si niektorý splátci vďaka týmto rozhovorom získali cestu k vašim srdciam, tak ako aj k tomu môjmu. Zajtra nás už čaká aréna, a ja by som teda chcel popriať všetkým splátcom nech sa im darí, a nech šťastie stojí vždy na vašej strane. Dobrú noc miláčikovia. *Tá posledná veta mu vykĺzne a však keď sa tak stane už nie je cesty späť. Len zčervenie a rýchlo zmizne v zákulisí, kde sa po ňom zľahne zem.*
Posted by at

other worlds

stranger2s.jpg