[ ajnytya ]
 |
|
| |
defense [ 0 ]
- [ appearance ] Každý, kdo se s Inith setká poprvé, by řekl, že se musí jednat o mladou slečnu z nějaké z bohatých rodin. Že je to modelka, fotí pro velké společnosti, jistě úspěšná žena. Vzhledem totiž připomíná malou dětskou porcelánovou panenku. Malinké jemné ruce, malinká chodidla, velmi hubená drobná postava. Není mnoho lidí, kteří by byli menší, než je ona sama. Jen její hlava nedostala zprávu o tom, jak velká má být. Kulaťoučké tváře a velké oči, které vás v tichosti pozorují. Jediné, co jí do dokonalosti chybí, je menší, roztomilý nos. Ten její je totiž dlouhý a protáhlý. Vlastně se jedná o dominantu jejího obličeje. Ona sama se však nevidí jako krásná, od té doby, co přišla o hlas se nevidí nijak, jen jako nástroj, stejně jako koště v kumbálu. Její vlasy už mnohokrát změnily barvu i tvar, nejlépe se však cítí v kaštanově hnědých a polodlouhých tak, aby si je vždy mohla dobře svázat a nepřekážely jí při práci. Moc na ně ale nedbá, protože s každou změnou pracovní pozice přichází i změna ve vzhledu. Původně však byla černovláskou, jak lze dohledat na některých fotografiích, pokud se na nich náhodou objevila. Co už málokdo ví, je to, že je skoro slepá. Už odmalička měla problémy se zrakem, v době, kdy byl její život normální, nosila tlusté brýle, aby vůbec na něco viděla. Její poslední majitel se však nechtěl dívat na nevkusné obroučky a rozhodl se pro operaci očí, která jí měla umožnit vidět. Bohužel nehodlal za její zrak vypláznout balík peněz, a tak zašli do temné uličky, do pochybného obchodu, který jí měl dát dar vidění. Místo toho však vidí ještě hůře než předtím, byť už ne rozmazaně, spíše tak slabě, jako by přes oči měla poloprůhlednou bílou látku. Nedlouho poté o svého majitele přišla, a tak už nebyl čas na nápravy. Těžko si řeknete, že s vámi něco není v pořádku, když jste avox.
- [ personality ] Když vezmeme v potaz, že stát se avoxem ve vás zanechá spoustu šrámů, vypořádala se s tím Inithia vcelku dobře. Miluje uklízení, ráda má ve všem systém a pořádek. Nevadí jí tak strávit celé dny uklízením velkých prostor. V dnešní době jí s tím pomáhají nejrůznější moderní technologie, přesto však vše ještě jednou přejede pro případ, že by někde nastala chyba. Nedokonalosti ji přivádí k šílenství. V její hlavě převládá rychlé logické myšlení, nemusí nad věcmi zrovna dvakrát přemýšlet, aby jí došlo, co se kolem ní děje. Jelikož však nic nezmůže, je z ní pouze naslouchač, který nikdy nic nevyzradí. I přes nepřízeň osudu v ní stále přetrvává malý rebel, který se neustále baví menšími naschvály a žertíky. Dává si ale pozor, aby na ni nikdo nepřišel. Jedná se většinou o maličkosti, jako jsou špatně schované klíče, špatná barva spony a podobně. Přesto však své pány poslouchá na sto procent a nikdy by si nedovolila je zradit. Přeci jen, strach z toho, co by se jí ještě mohlo stát, je dost silnou motivací. Vcelku rychle se přizpůsobuje novým situacím, nikdy si na lidi netvoří příliš silné osobní vazby, neboť moc dobře ví, že život je pomíjivý a v Kapitolu můžete o svoje postavení přijít velice rychle. Je vcelku zkušený malíř, ráda si také čte nebo sleduje filmy. Je to pro ni jediný způsob komunikace s lidmi, jediné chvíle, kdy jsou všichni potichu a sledují stejnou věc. Neschopnost promluvit je každým dnem větší a větší zátěž na její psychické zdraví. Raději tak tráví většinu svého osobního času o samotě, snad aby ji hlava naponoukala snažit se mluvit, přestože už toho nebude nikdy schopna. Z těch hezčích osobních věcí, lze zmínit například její lásku ke slonům. Kdo ví proč, ale tato tajemná stvoření ji fascinují. Hlavně jejich velikost a majestátnost. Nejoblíbenější barva je červená, nepůsobí na ni jako barva agrese nebo vášně, spíše v ní probouzí odhodlanost a hrdost, dvě věci, které ve své situaci potřebuje ze všeho nejvíce.
× × ×
- [ file 001 ] Narodila se jako Inithia Babangida do průměrné rodiny ve Třetím kraji, což samozřejmě znamená, že se automaticky měla lépe než mnoho vrstevníků v jiných krajích. Odmalička byla zahrnována láskou, a to jak od rodičů a příbuzných, ale hlavně od svého staršího bratra. Byť nejsou vlastní, vždy je k sobě pojilo speciální pouto, a ví, že by na ni nedal dopustit. Vždy dělal, co mohl, aby se cítila v bezpečí. Snad jen díky pevnému rodinnému zázemí se mohla naplno věnovat škole. A že byla šprt, všechno měla v malíčku ještě před začátkem ročníku, neustále se na něco ptala, zkoumala a zkoušela. Rodiče z ní měli velkou radost, celá její familie byla plná úspěšných lidí, kteří se prosadili v oboru technologií, a tak nebylo překvapivé, že i Inithia následovala šlépěje celé své rozsáhlé rodiny. Její nadání šlo nejvíce poznat v hodinách programování. Technika se stala jejím nejlepším kamarádem. Těch reálných zase tolik nebylo. Nikdy jí nepřišlo divné, že netráví čas s přáteli, sedět doma u knih a elektroniky jí zaměstnávalo natolik, že nad něčím takovým, jako je přátelství, vůbec nemusela přemýšlet. I mimo školu se snažila zlepšovat, hledat, co jí jde nejvíce, a pracovat na svých chybách. Čím blíže byla své pubertě, tím méně se zajímala o ostatní lidi a stále víc zírala do svítící obrazovky ve svém pokoji. Virtuální realita se stala jejím domovem. Celé dny trávila na různých místech, která jinak neměla šanci navštívit. I když by ostatním hráčům mohla říkat kamarádi, neboť spolu strávili mnoho času, viděla v nich jen jedničky a nuly. Ani žádná krása Kapitolu, kam občas s rodiči zavítala, nemohla překonat umělé vodopády, digitální ptactvo a simulované počasí. Vše, co chtěla, měla lusknutím prstu. Byť měla její rodina stále radost, že mají nadané dítě, začínali si dělat starost s tím, kdy si Inithia konečně najde práci. Poté, co překročila hranici osmnácti let, byli nekompromisní. A tak Inith zamířila do jedné z mnoha firem, které se ve Třetím kraji nacházejí. Spolu se svým týmem dodávali Kapitolu návrhy na nové pasti do arény, pracovala na vizuálech k přehlídkám, samé zajímavé věci. Jí samotnou nikdy netrápilo, pro koho pracuje a kde se její výtvory nacházejí. Práce jako každá jiná, říkávala. Brzy však začala být ctižádostivější a zvědavější. Už jí nestačilo jen dostávat zakázky, zpracovat je a odeslat. Chtěla se podívat do samého jádra událostí. A tak po večerech zkoušela obejít zabezpečení nejrůznějších sítí, a podívat se, jak arény tvoří samotní tvůrci her. Omylem se však dostala na server, kde rozhodně neměla co dělat. Chvíli trvalo, než pochopila, kde je. Spousty státních tajemství, rozpočty, obranné systémy. Čin, za který se trestalo smrtí. Okamžitě začala mazat stopy své návštěvy, ale už bylo pozdě. Druhý den jí na dveře kanceláře zaklepalo pár milých pánů v uniformách. Výslech byl dlouhý a náročný. Byť se snažila vše zamaskovat, stejně věděli, že se dostala do jejich systému. Jelikož ale nemohli přijít na to, co vše mohla vidět, a Inithia dokázala spolehlivě předstírat, že to byl jen omyl, nedostala kulku do hlavy. Přeci jen, žádné tajnosti skutečně nehledala. Stejně však její příběh šťastný konec nemá. Aby si byli jistí, že skutečně nic neřekne, přišla o to nejcennější. Její jazyk. Nějakou dobu jí ještě nechali pracovat na programech, pořád patřila k nejlepším lidem, které firma měla. Vedení se však příliš nepozdávalo mít ve firmě někoho, kdo byl považován za zrádce. Její vlastní rodina nikdy nepřijala fakt, že by byla nevinná. Zavrhli ji a prodali do Kapitolu jako běžného avoxe. Ani její bratr se jí v tu chvíli nedokázal podívat do očí. S obrovskou dírou v srdci tedy odcestovala do Kapitolu, bez možnosti využít svých schopností. Jen pěkná osobní služka pro lidi, kteří neholdují strojům.
