Avacyn: Ačkoliv se nejedná o premiérové vystoupení v reality show, připadá si tu jako naprostý nováček. Minule se jí možnost rozhovoru s vítězem vyhnula, a tak není divu, že je lehce nervózní, když má nyní s jedním mluvit. V krásných šatech na míru ušité právě pro tuto příležitost, se vydá na pódium, obličej jí zdobí široký úsměv. „Dobrý večer, dámy a páni,“ promluví do mikrofonu, v jejím hlase však není znát špetka nervozity, za což ovšem může fakt, že je android. „S velkou radostí vám chci opět představit nového vítěze. Mnozí z vás jste ho jistě měli za žhavého favorita, doslova. Dalo by se říct, že jeho největším nepřítelem byla láva, nemám pravdu?“ otáže se publika a stočí pohled do zákulisí, kde by měl být připravený Leonardo, kam taktéž rozpřáhne ruku, aby jej uvedla i gestem. „Leonardo Zamora,“ řekne entuziasticky a s publikem mu zamává.
Leonardo Zamora: Jeho rozpoložení není sice zrovna ideální na veřejný rozhovor, ovšem nemá tak nějak na výběr, povinnosti jsou povinnosti. V zákulisí se netváří zrovna přívětivě. Nechává ještě poslední úpravy vlasů na jeho návrhářce, než se na sebe ještě podívá do zrcadla. Následně již přichází čas, kdy musí vejít na pódium. Uchopí do ruky svůj mikrofon a nasadí na tvář co nejpřívětivější úsměv, načež se s lehkým zamáváním vynoří ze zákulisí. „Krásný večer, Paneme, Čtvrtý kraji a všichni, kteří jste mi tam venku fandili,“ pozdraví diváky se zářivým úsměvem a pošle jim i jeden vzdušný polibek. Dojde až k moderátorce, kterou na přivítání zlehka obejme. „Krásný večer i tobě, Avacyn. Jsem rád, že se spolu znovu máme možnost vidět,“ pokývne na ni. „Vypadáš úchvatně,“ mrkne na ni spiklenecky. Následně už se pohodlně usadí na své místečko. Na tváři si stále drží neutuchající úsměv, přičemž z Avacyn nespouští oči. Trochu přizvedne ruku s mikrofonem, aby se ujistil, že jej bude při jeho odpovědi dobře slyšet.
Avacyn: Nechává Leovi prostor, aby se na svém místečku uvelebil, poté si též pohodlně usadí do křesla a narovná se v zádech. „Leo,“ osloví ho, avšak se na chvíli odmlčí, aby diváky uvedla do napětí. „Jak se nyní cítíš, když ses přidal do řad vítězů. Můžeme očekávat nějakou formu pomsty mířenou na Sigourney? Všichni jsme byli svědky toho, že vám to tam pěkně rozpálila. Ani si pořádně nevyužil plamenomet, který jsi u Rohu hojnosti získal, ale popravdě se ti ani nedivím. Bylo pro tebe horší se potýkat s podmínkami arény, nebo ostatními splátci?“ zeptá se ho, načež celá aréna utichne a stovky párů očí je mířená jeho směrem, a to ani nepočítá ty za televizní obrazovkou.
Leonardo Zamora: Při jejích slovech se musí zlehka zasmát, což zachytí mikrofon, který má přiblížený více k obličeji. Než se pustí do odpovědi, tak se volnou rukou zlehka zapře o své levé koleno. „Myslím, že místo pomsty by se spíše hodilo poděkování na účet Sigourney, že připravila opravdu jedinečnou podívanou, nemám pravdu?“ vyzývavě se podívá směrem ke kamerám a přítomným divákům, jako kdyby se tam snad pokoušel najít souhlasné přitakání lidí. Nakonec znovu pootočí hlavu k moderátorce. „I když se toho v aréně odehrálo hodně, jsem vděčný, že jsem mohl být součástí právě tohoto ročníku. Možná je to jen můj subjektivní názor, protože jsem si ho prožil na vlastní kůži, ale myslím, že 141. Hry nenechaly jen tak někoho klidně spát,“ přechází svými slovy chvíli okolo horké kaše, jako kdyby si snažil dát čas na nalezení správné odpovědi na hlavní otázku. „Poslední trojice splátců byla skutečně ta opravdová výzva, kde nebylo jisté, kdo si ukořistí vítězství,“ pokouší se znít co nejvíce skromně. „Ovšem, co si budeme nalhávat, prostředí bylo mnohem nehostinnější. Před vlezlým horkem se nedalo skrýt, zatímco před ostatními splátci to možné bylo. Stejně tak je jednoduché se utkat se sobě rovným člověkem, ale prakticky nemožné se rovnat silám působení různých toxinů na vaši mysl,“ zakončí své povídání pokývnutím hlavou, čímž jasně dá najevo, že nemá, co více by k této otázce dodal.
Avacyn: Leovu odpověď na první dotaz opravdu nečekala, poněvadž ne každý dokáže ocenit výtvor tvůrců. Možná se ale jenom pokouší neznít nepřátelsky, aby se nedostal do dalšího průšvihu. Ptáček, rozuměno jako bulvární časopis Guilty Pleasure, už jí pošeptal, že si gendarmerie žádá jeho prezenci. Zasměje se společně s publikem, i když nechápe žádný humor za tím, ale Kapitolané se odjakživa smáli každé prkotině. „No, to máš rozhodně pravdu. Finále bylo na standardy velmi neobvyklé, každopádně jsi nevypadal, že by to pro tebe bylo velkým problém, že ano?“ zeptá se, ale dotaz je spíše myšlený řečnicky. „S obrovskými kruhy pod očima se potýkali nejen tví fanoušci, ale zřejmě i nějaká ctitelka,“ kmitne provokativně obočím. „Prozradil by jsi nám, kdo je dívka, která ti v aréně posílala lékárničky? Nebudu zcela mimo, když budu tvrdit, že se znáte velmi dobře?“ S posledním slovem střelí pohledem do kamery a zpět k Leonardovi.
Leonardo Zamora: Na spíše řečnickou otázku jen s úsměvem přikývne hlavou, aby její slova potvrdil. Nechce Avacyn skákat do řeči, a tak si vyposlechne všechno, co má prozatím na srdci. Otázkou se nezdá být nijak zaskočený a opět ji přijme s nehasnoucím úsměvem, který však vypadá přirozeně a nepůsobí křečovitým dojmem. „Musím říct, že jsem podobný dotaz očekával,“ zazubí se. „Ale nemám vám ho vůbec za zlý, také bych byl zvědavý,“ pokrčí rameny, načež věnuje pohled krátce i přítomným divákům, jako kdyby předpokládal, že tento dotaz je spíše na jejich nátlak, než z vlastní zvědavosti Avacyn. „Myslím, že jakékoliv zapírání, že nevím o koho jde, by bylo naprosto marné,“ uchechtne se. „Jedná se opravdu o dívku, kterou velmi dobře znám již nějaký ten čas a jsem jí vděčný, že do jisté míry arénu takhle prožila se mnou. Díky jejím vzkazům jsem se tam necítil tak sám a připomínalo mi to jasný cíl, proč jsem chtěl vyjít jako vítěz. Myslím, že jistou roušku tajemna a soukromí je však vždy potřeba si trochu zachovat. Zároveň ani nevím, zda by přímo chtěla, abych její identitu takto prozradil,“ levou rukou se trochu rozpačitě podrbe na zátylku. „Možná to ale nebude trvat ani tak dlouho a seznámíte se s ní sami a garantuji vám, že si ji určitě zamilujete,“ spiklenecky na Avacyn mrkne. „Vím, že odpovědi bych tento večer měl poskytovat především já, ale určitě nebudu jediný, kterého zajímá, zda jsi měla i ty v aréně nějakého svého favorita?“ zeptá se Avacyn zvědavě. Má snahu převést tuto konverzaci spíše do příjemného dialogu, než pouze něčeho, co se z velké části podobá jeho zpovědi.
Avacyn: „To víš,“ zasměje se, tentokrát zcela upřímně, neboť už jí to vtipné připadá. „Vztahy budou vždycky populárním tématem,“ dodá, přičemž rukou odhodí prameny vlasů dozadu. „Asi jí tedy můžeme vděčit za to, že jsi totálně nezešílel, jinak bys tu pravděpodobně se mnou neseděl,“ mrkne na něj a mírně se v křesle zavrtí. „Budeme si muset vystačit s tím, že známe alespoň její jméno,“ nadechne se zhluboka, načež zklamaně vydechne, ale ve skutečnosti se z toho opravdu nehroutí, pouze se podle scénáře snaží být teatrální. Jakožto android to zvládá na výbornou, protože se zatím nestihla emocionálně vyvinout do takové míry, aby měla svědomí z předstírání. Když se jí zeptá na otázku, pozvedne překvapeně obočí a ohne hlavu do strany. „Ale jdi ty,“ zasměje se, přičemž bezděčně mávne rukou ve vzduchu. „Dneska tady nejsme od toho, abych měla pozornost já,“ řekne, protáčejíc oči, patrně jako laškovný prvek v jejím naučeném chování. „Obvykle fandím Dvojce, ale pst,“ snaží se znít tajemně, i když si sama uvědomuje, že to nyní žádným tajemstvím není, když je sleduje národ. „Tentokrát jsem trochu,“ ukáže palcem a ukazováčkem titěrnou velikost, „přehodnotila své favority, takže,“ poslední slovíčko řekne velmi zdlouhavě, aby opět napínala, „jsi to byl ty,“ pozvedne významně ukazováček a mlaskne jazykem mezi zuby. „Teď zpět k tobě a téma vztahy nadále pokračuje. Všichni jsme tu byli, když ti Lynx před celým Panem vyznávala lásku, přesto jste neměli společnou cestu skrz arény. Proč tomu tak bylo?“ svraští při dotazu obočí. Jí samotné se nelíbí, že ho staví do nepříjemné pozice, jelikož ať bude odpověď jakákoliv, nemusí to na něj házet zrovna dobré světlo. „Musela tě ale opravdu milovat,“ dodá tiše.
Leonardo Zamora: Decentně se zasměje spolu s Avacyn, přičemž postupně spustí ruku s mikrofonem dolů a pozorně ji poslouchá. Na malý okamžik se do úsměvu ani nijak nenutí, jelikož se mu její slova poslouchají hezky. „Tak to jsem rád,“ uculí se potěšeně. Ovšem při zaslechnutí jména Lynx se mu veškerá radost, hraná i nehraná, z tváře dočista vypaří. Zůstane pouze nic neříkající výraz. Odvrátí pohled od Avacyn a zadívá se na přítomné diváky. Nervózně si poposedne a při poslední větě moderátorky jeho tvář značně pobledne. „Umm…“ rozhlédne se po publiku a očima zabloudí i k samotné Avacyn, jako kdyby v někom z přítomných snad hledal oporu a někoho, kdo tohle téma zodpoví místo něj. Přivře na chvíli oči, než je s vydechnutím znovu otevře a rovnou si mikrofon přiblíží blíž k ústům. „Myslím, že o jejích citech se opravdu pochybovat nedalo,“ začne velmi pomalu, přičemž má tendenci se maličko usmát, snad jako kdyby vzpomínal na společné chvíle s ní. Trvá to však pouze nepatrnou chvíli, než se jeho tvář opět vrátí k odměřenému výrazu. „Svůj osud si nezasloužila, měla prožít přesně ten život, který si vysnila,“ naráží svými slovy na jejich společný rozhovor před arénou, kde toto Lynx zmínila. Znovu si poposedne, než pokračuje: „Ale už v momentě, kdy zazněla naše jména na náměstí, jsem věděl, že jí ten sen nebudu schopný splnit. Kdyby mě někdo zabil, ať už protivník nebo nějaká katastrofa v aréně, tak by to možné bylo. Ovšem dobrovolně bych nebyl schopný spáchat sebevraždu a zároveň pro mne nepřipadal ani v úvahu scénář, že bych ji zabil vlastní rukou. Dostal jsem se do prekérní situace, ze které jsem možná pro někoho vyšel jako vítěz, ale za docela krutou cenu,“ poví zamyšleně, přičemž nějak nehlídá, co za slova se mu line z úst. Pohodí lehce hlavou, načež se uchechtne. „Jak se říká, každá mince má ale dvě strany a na té druhé straně jsem dost možná jenom sobec, který jde ke svému úspěchu přes mrtvoly. Obrázek si na mě asi každý musí udělat sám,“ pokrčí rameny ledabyle a pohledem přechází po přítomném publiku. „Svého času jsem Lynx opravdu miloval. Prožili jsme spolu krásný vztah a vděčím jí za spoustu nezapomenutelných vzpomínek, ale nic nemůže trvat věčně a i to krásné musí jednou skončit. Naše osudy se propojily v mnoha směrech, ale překřížily bohužel právě v Hladových hrách. Bylo by pro mne šíleně bolestivé s ní trávit poslední chvíle právě v aréně s pocitem, že ji už nikdy nebudu držet v náručí třeba při koukání na film,“ na okamžik se odmlčí, jako kdyby ztratil nit. Nakonec si odkašle, aby znovu pokračoval. „A snažit se ji udržet naživu jenom proto, abych se s ní ve finále potom popral na život a na smrt?“ pohodí záporně hlavou a povzdechne si. Snaží se lidem poskytovat zdánlivé detaily a mluvit rozsáhle, aby diváci mohli být spokojení, ovšem pochopitelně si podstatnou část nechává pro sebe. „Musel jsem ji prostě nechat jít vlastní cestou, vítěz mohl být jen jeden,“ podívá se na Avacyn, jako kdyby se u ní snažil najít pochopení a zároveň jeho výraz jasně naznačuje nevyřčenou prosbu, aby se od tohoto tématu odklonili pryč.
Avacyn: Lidské emoce jí po tolika letech už nejsou cizí, avšak empatie je stále celkem velká neznámá. Ačkoliv chápe bolest dotyčného – podle svých studií, nemůže tak zcela přijít na to, co konkrétně pociťuje, ale musí to být nepříjemné. Občas je lepší být android. Při zmínce o kruté ceně jí LED kontrolka na pravém spánku zčervená, přičemž se zamračí. Systém jí totiž okamžitě upozorní na negativní slova ohledně Hladových her, která nejsou brána zrovna přívětivě. Po chvilce se však uklidní a věnuje mu úsměv, kontrolka je opět modrá. Nechává jej domluvit a do řeči mu nezasahuje, i když by nejspíš měla, ale vzhledem k tomu, že celkem zápasí se slovy, tak zůstává raději zticha. Má scénář, když dojde na nepříjemné téma, ale část Avacyn nechce být necitlivá a rozhodne se tedy programu vzdorovat, alespoň na chvíli. Jakmile dojde Leo konce, pohlédne k publiku. „Byla to skutečně krutá cena?“ začne, bez úsměvu, její výraz je nyní ledově chladný. Následně se zhluboka nadechne a položí mu dlaň na koleno, jež má blíže k ní. „Leo, říkáš nám tady, jaký jsi sobec, ale já si nemyslím. Už jen fakt, že to dokážeš přiznat nebo si to o sobě jen myslíš, je náznakem toho, že je to zřejmě věc, která se ti na tobě nelíbí, respektive jím v hloubi ani nejsi,“ pozvedne tázavě obočí, očekávajíc souhlas z jeho strany. „Aréna je rozhodně složitým testem,“ zdůrazní poslední slovo, „myslím, že mnozí budou souhlasit, že jsi jím prošel na výbornou. Dal jsi přednost sobě a na tom já osobně nenalézám nic špatného. A když to byl podle tvých slov člověk, kterého jsi zřejmě už nemiloval tolik jako kdysi, je to opravdu ztráta?“ zeptá se znovu, napůl řečnicky, neboť tím chce téma uvést ke konci a svým způsobem očistit jeho názor na Hladové hry. „Ano, vítěz mohl být jeden,“ přikývne a přejde k finální otázce. „Nyní se nám to krásně napojuje. Co se týče vraždy, tato zkušenost pro tebe nebyla první, že ano?“ zeptá se, ale opět mu nenechává prostor, aby se k tomu okamžitě vyjádřil. „Byla to rozdílná zkušenost, než jsi měl v aréně?“ řekne striktním tónem. Ačkoliv to nebylo potvrzené, ptá se ho, jako kdyby bylo.
Leonardo Zamora: Jeho rozpoložení je značně pozměněné od toho, s jakým vykročil na pódium. I když se snaží si udržet na tváři úsměv, není už natolik zářivý jako na počátku. V momentě, kdy mu Avacyn položí ruku na koleno, tak se jí zadívá do očí. Při jejích slovech na sucho polkne, ale nedokáže od ní odtrhnout oči a ani jí na to něco smysluplného říct. Nervózně se zasměje a poposedne si, když uslyší její otázku ohledně opravdové ztráty, kterou vyhodnotí jako řečnickou, neboť na ni slovy nikterak neodpovídá. Na jeho vrtění se v křesle jde poznat, že téma pro něj rozhodně není zrovna nejpříjemnější. Jeho rozpoložení však nepomohou ani navazující dotazy, ovšem pokouší se na tvář navrátit přívětivý výraz. „Vidím, že Neo byl opravdu dobrý řečník a dokázal vám nasadit brouka do hlavy,“ pousměje se. Odtrhne oči od moderátorky a pootočí hlavu k publiku, čas od času pokukuje i do přítomných kamer. „Nessa byla však opravdu první člověk, kterého jsem vědomě připravil o život. Nebylo v tom nic osobního, ani jsem to nedělal kvůli nějakému pobavení. Byla to čistě otázka přežití,“ vysvětlí. V jeho hlase není znát ani špetka nějakých pochybností. „Aréna pro mne tedy byla premiérou v mnoha ohledech, včetně zabíjení lidí, ačkoliv mi to někteří stále nechtějí věřit,“ pokrčí nad tím ledabyle rameny. „Myslím, že pokud si svého života opravdu někdo váží, pak je schopen pro něj udělat cokoliv. Aréna ve vás jenom tuhle vlastnost probudí a dá jí možnost proplout na povrch. Je lepší žít se špatným pocitem, že máte na rukou něčí krev, než hnít pod zemí jako mrtvola, nemám pravdu?“ položí řečnickou otázku pro jednou i on. „Pokud byste však za vraždu brali i usmrcení zvířat, třeba takových ryb, pak jsem asi bohužel vinen v plném rozsahu,“ pokusí se zavtipkovat a sám se nad svým humorem trochu zasměje, ale následně zvážní. „Koneckonců, porcovat ryby se u nás v kraji opravdu učíme od raného věku a jistým způsobem by se to také asi dalo považovat za zabíjení,“ větu nechá viset ve vzduchu, aby měl možnost se nad ní každý dle libosti zamyslet. Sám netrpělivě na okamžik zaměří pohled k místu, kde obvykle po rozhovoru bývá promítána rekapitulace Her. Hned vzápětí se však na Avacyn zářivě usměje v očekávání, na co dalšího se jej zeptá.
Avacyn: „Hmm,“ přikývne hlavou a drahnou chvíli ticha, která nastává po Leovém posledním slovu, se pokouší napravit dramatickým pohledem do publika, nabádajíc k nějaké reakci. Hned nato uslyší nejen povzbudivé tleskání, ale též menší bučivý nesouhlas – diváci zřejmě očekávali, že se dočkají pikantního skandálu, o kterém se bude ještě dlouho mluvit. Jenže novopečený vítěz je bohužel až moc opatrný, čemuž se nelze divit. Nemyslí si o něm, že je hloupý, ale jaksi sázela na fakt, že si vítězové mnohdy myslí, že dosažením statusu výherce Hladových her, získávají neomezenou imunitu. Ve své podstatě je to pravda, za předpokladu, že je dotyčný Kapitolu bezmezně věrný. „Dobře,“ řekne mile, avšak se usměje trochu zklamaně, jelikož má dojem, že selhala. „Velká gratulace patří tobě, Leonardo,“ vstane a udělá pár kroků vpřed. „Nyní prosím uvítejte prezidenta. Elijah Wesmyron, dámy a páni,“ řekne s velkým entuziasmem a společně s publikem mu zatleská, načež se oddálí od důležitého dění, aby nezacláněla.
Elijah Wesmyron: Moderátorka večera jej vyhlásí, jak se sluší a patří. Jeho první korunovace vítěze tak může začít. Stejně jako vždy u předchůdkyni, i jeho osoba je odměněna ovacemi. Gestem divákům naznačí, že je to dostatečné a přejde rovnou k řeči. „Pěkný večer všem!“ Další slova jsou však už mířena na vítěze. „Dobrý večer, Leonarde. Jsem z tvé výhry velmi nadšený, jako z každé, které dosáhne profesionál. Poslední léta jsou jejich doménou. Čtvrtý kraj má nyní velmi kvalitní přírůstek do rodiny vítězů. Když vezmu, že poslední korunovace patřila Prvnímu kraji, ve Druhém mají o čem přemýšlet.“ Upřeně pozoruje Leonardovy reakce. Mluví k němu klidně, bez nějakých přehnaných emocí. „Abych tedy učinil tvůj dosažený úspěch definitivním, gratuluji ti tedy tímto k vítězství ve 141. ročníku Hladových her! A zde je koruna, kterou sis vybojoval.“ Dá pokyn avoxce, která ihned donese podušku s pozlacenou korunou v podobě vavřínového věnce. Na povel začne hrát panemská hymna a on za jejích tónů položí korunu Leonardovi na hlavu. Za dozvuků hymny se postaví vedle Leonarda a vítězoslavně jej vezme za ruku a zvedne ji. „Vážení, vítěz 141. ročníku Hladových her, Leonardo Zamora ze Čtvrtého kraje!“ Poté se ozve potlesk publika a opět je nucen jej gestem uklidnit. „Podívejme se nyní, jak Leonardo k tomuto triumfu došel.“ Odstoupí stranou a jen se zaujetím sleduje sestřih z vysílání arény.
Leonardo Zamora: Přikývne na slova Avacyn a s povytaženými koutky do lehkého úsměvu se přidá k potlesku, jakmile je ohlášen příchod stávajícího prezidenta. Zároveň se ještě postaví, aby jako křupan neseděl při příchodu někoho vyššího postavení. Zapne si sako obleku, přesně jako je naučený, a pak už jen sepne ruce za zády a s pokorou poslouchá, co mu prezident povídá. Většinu času jen maličko pokyvuje hlavou, až při slovech, že ve Druhém kraji mají o čem přemýšlet, se neubrání úsměvu. Rychle si to však uvědomí a znovu nasadí vážnější výraz, kterým sleduje avoxku přibližující se s korunou. Jakmile Elijah vezme korunu do rukou, tak lehce skloní hlavu, jak se v takovou chvíli sluší a patří. „Děkuji, pane,“ pronese, jakmile ve vlasech ucítí nezvyklou tíhu. Následně se otočí směrem k publiku a nechá si zvednout ruku do vzduchu. Chvíli se ještě snaží tvářit seriózně, ale nakonec tomu momentu podlehne a s úsměvem si potlesk ostatních užívá. Sám je na rekapitulaci zvědavý, proto bez dalších řečí usedne na své místo na pódiu s očima upřenýma k plátnu.
Po dlouhé době konečně nastává okamžik, na který všichni nadšenci Hladových her čekají. Na řadě je shrnutí velkolepých momentů a intenzivních zážitků z arény. Vzhledem k tomu, že předchozí aréna, v níž účinkovali ti nejsilnější, žádného vítěze bohužel nepřinesla, nedočkali se fanoušci rozhovoru. Přestože se rekapitulace v pohodlí domova promítala na televizních obrazovkách, nebyla to zdaleka ta oslavná událost, na kterou byli Kapitolané zvyklí. Letošní ročník však nového vítěze přinesl, a novou éru vítězů tak příznačně započal profesionální kraj. Osvětlení stadiónu se sníží, následně se zapnou čtyři velké obrazovky, které začnou hrát filmové ukázky a reklamy všeho druhu. Po bezmála deseti minutách se nad stadiónem objeví odpočítávání, načež stadiónem projede laserová vlna, snímajíc dostupnou oblast pro hologramové promítání. Je to novinka letošního roku, která má přítomného diváka zavést co nejreálněji do arény – stadión se během chvilky promění vizuálně v peklo a rekapitulace Her tak může začít.
Avacyn: Vzhledem k tomu, že si průběh letošní arény pamatuje velmi dopodrobna, nepotřebuje rekapitulaci významně sledovat. Během promítání tedy vnímá primárně Leonarda, neboť se jí po celý rozhovor zdál velmi neupřímný a tímto způsobem se pokouší z jeho reakcí získat jeho upřímný pohled na věc. Nedělá to ani tak proto, že je to cílem moderátorky – vytvořit ze splátce produkt, o kterém se bude ještě dlouho mluvit – ale spíše kvůli vlastní zvědavosti. Bohužel v této oblasti dost tápe. Koneckonců je vytvořená právě naopak; aby nebyla příliš empatická, čehož si v poslední době začala všímat a došla k závěru, že to pravděpodobně není úplně normální. Důkazem je toho například smutek, zoufalost či dokonce i radost, která se promítá nejen v hologramových splátcích, ale i v divácích. Pokud nepočítá svůj první život, který ve skutečnosti nebyl její, ale Fawcett, tak snad ještě tolik emocionálních reakcí nezažila. Kapitolané jsou ale obecně přehnaně citliví a teatrální. Jakmile rekapitulace skončí, je to pro ni docela vysvobození, i když se na dnešní večer nehorázně těšila. Nebylo to nejhorší, ale zkrátka nebude příště očekávat něco velkolepého, aby z toho nakonec nebyla tak zklamaná. Zvedne se z křesla a dojde na kraj pódia. „Bylo mi potěšením s vámi dnes strávit nádherný večer. Děkuji moc Kapitole, Paneme!“ pošle vzdušné pusinky divákům i do kamery, načež se otočí k Leovi, kterému vyšle přívětivý úsměv a znovu se otočí k publiku. „Ještě jednou náš pekelný vítěz, Leonardo Zamora,“ vybídne publikum k poslednímu aplausu a sama mu zatleská. Následně se kulaté pódium za doprovodu ukončující fanfáry pomalu snižuje, dokud kompletně nezmizí pod plochou stadiónu.
