[ ˈlʌvɪt ˈsæʃə ˈklɛrvo ]
 |
|
| |
vitality [ n/a ] × defense [ n/a ] × reputation [ 0 ]
- Jeho první zbraní bylo jeho vlastní tělo. Cvičení rovnováhy na úzkých trámech, kontrola dechu, dokud ho plíce nepálily, hodiny nehybnosti, kdy pohyb znamenal trest. Naučil se padat bez zvuku, běhat bez rytmu, udržovat napětí ve svalech, aniž by se třásl. Bolest byla brána jako informace o limitech těla, které je třeba překročit, ne jako něco, čeho se měl bát. Od někoho tak mladého a drobného by člověk nikdy nečekal množství síly, kterým disponuje. Je v tom cosi čirého až znepokojivého, nepřirozená síla, která vás překvapí ve chvíli, kdy se zdá, že už máte Lovetta mezi svými prsty bez možnosti uniknout. Pokud ho chcete zastavit na místě, je lepší použít kovové řetězy a doufat, že nenajde způsob, jak si zlomit kost v těle nebo vykloubit jednu ze svých končetin. Není to něco, co by zkoušel často, jakmile ale zjistil, že to dokáže, neváhá podobných triků použít znovu. Jeho tělo se totiž díky své mladosti stále dokáže velmi rychle zotavit z nepříjemností a zranění, do kterých se takto může dostat. Vytrvalost nebyla volbou; pokud chtěl vydržet všechny lekce a nepadat hubou napřed, musel zapracovat na tom, co vydrží. Spánková deprivace buď zostřovala jeho soustředění, nebo ho lámala, každý den byl v tomto jedinečný. Nejvíce ho pohání téměř brutální odhodlání se zlepšovat. Odmítá přijímat hranice jako trvalé, neustále se tlačí přes bolest, strach i selhání. Každá slabina se pro něj stává problémem k vyřešení, každá chyba lekcí. Tahle touha překračovat sám sebe hraničí s posedlostí, ale zároveň je tím, co ho udržuje naživu. Naučil se, kam až lze jeho tělo tlačit, než ho zradí, a jak se i přesto dál hýbat. Tyto schopnosti si ale nechává ve větší míře pro sebe, používá je jen, když si je jistý jejich efektivitou, místo toho, aby bezmyšlenkovitě všem ukazoval, čeho je schopný. Jakmile ale udeří, nechává v tom skutečně veškerou svou sílu, která překvapí nejednoho dospělého. Jeho znalosti jedů jsou rozsáhlé a hluboce osobní. S toxiny pracuje opatrně a s respektem. Součástí agendy, jak z něj vytvořit co nejlepší zbraň, totiž byly i lekce s jedy na jeho vlastní osobě, díky kterým si vybudoval jakousi citlivost na vše, co mu koluje v žilách. Dokáže vycítit, když se mu do organismu dostane něco cizího, rozpoznat povahu látky a jednat dřív, než se naplno projeví. Nejde ani tak o imunitu jako o důvěrné porozumění, dialog mezi tělem a nebezpečím. Zbraně v jeho výcviku přišly později a byly vybrány s důrazem na jejich tichost. Od začátku si jeho instruktoři vybírali takové nástroje, které trestaly chyby. Na obranu upřednostňuje boxery, jelikož je může na svou ruku navléct ještě v kapse nebo rukávu a překvapit svého nepřítele. Pak má také rád vystřelovací dýky, cokoliv, co schová na svém zápěstí a použije v momentu překvapení, v něm vzbuzuje určité nadšení ze souboje. Prak pro útoky z dálky, určený spíše na odvedení pozornosti. Oblíbil si ho už v dětství jako hračku, takže fakt, že ho mohl používat dál jako zbraň, byl příjemným plusem. Neustále ho nosí s sebou, když se nudí nebo potřebuje chvilku pro sebe, zkouší, pod jakým úhlem se může trefit do svého cíle. Je to zbraň, kterou většina lidí odsoudí jako primitivní, v správných rukou se ale stává přesným a smrtícím nástrojem. Jedna rychle a dobře mířená rána může vyřešit mnoho problémů, hlavní výhodu vidí v nemožnosti na první pokus vysledovat, odkud byla vypálena. Krátké čepele pro souboje zblízka, dostatečně malé na to, aby se daly schovat, dostatečně ostré na to, aby rychle dokončil svou práci. Lekce na akademii mu ukázaly, kam mířit a kde zasadit ránu. Není to člověk, který by dobrovolně šel do duelů. Zásek do šlach, proklouznutí mezi žebry, vždy cílí na měkká místa, která nechrání žádné brnění. Brzy se naučil, že zbraň by na sebe nikdy neměla přitahovat pozornost, a to samé by neměl dělat ani její uživatel. Vrhací zbraně trénoval neúnavně, přestože s nimi měl potíže. Cvičil tak dlouho, až se začal zdravit s každým selháním jako se starou známou, pokračoval, dokud frustrace nepřestala zpomalovat jeho ruce. Když minul, byl poslán zkusit to znovu, nehledě na to, jak byl hladový, unavený a sám. S přesnými údery má potíže dodnes, ale alespoň má rychlost a sílu, které jeho nedokonalost vyvažují. Střelné zbraně mu byly představeny sporadicky, spíš jako formalita. Naučil se je používat, odstraňovat jednoduché závady, hlavně zmizet po jednom výstřelu. Psychický nátlak byl stejně nepřetržitý jako důraz na denní disciplínu. Lhali mu, zkoušeli ho, úmyslně ho uváděli v omyl. Autority měnily pravidla bez varování. Důvěra byla dávána a zase brána, aby se ukázalo, jak se přizpůsobí. To vše za účelem absolutní poslušnosti. Zjišťovali, jak daleko ho mohou dotlačit, aniž by ztratil svou použitelnost. Bere to za svou silnou stránku, fakt, že dokáže plnit úkoly bez většího morálního dilematu, i když na to mohou mít různé strany svůj pohled. Nehrozí, že by zamrzl v situacích, které vytvářejí nepříjemná rozhodnutí mezi tím, co je dobře nebo špatně, vždy zvolí větší dobro celku a svůj život. Lekce, které na akademii začal podstupovat, ho alespoň trochu vrátily do reality běžných dnů. Největší důraz byl kladen na sledování nepřátel a infiltraci, i kvůli jeho nízkému věku. Zvyklý vždy svou oběť první pozorovat, než podnikne jakékoliv kroky, naučil se číst v pohybech i pocitech nepřátel, signály, které by mnoho lidí přehlédlo, eviduje a dokáže si z nich odvodit, co jeho oponent udělá v následujícím kroku, někdy i dřív, než si to on sám uvědomí. Naučil se pronikat do uzamčených prostor, obcházet systémy, splynout s davem kolem sebe. Přes všechen úděl, který mu byl svěřen, měl i trochu prostoru být dítětem a věnovat se i normálnějším věcem. Moře je místem, kde se sbíhá mnoho jeho dovedností. Dokáže rybařit s trpělivostí a přesností, číst vodu tak, jak jiní čtou mapy. Mořské tvory zná do detailu — jejich chování, nebezpečí i slabiny. Surfování ho naučilo rovnováze a načasování, jak se pohybovat se silami většími než on sám, místo aby proti nim bojoval. Oceán se pro něj svým způsobem stal partnerem, protože jeho chování vždy koresponduje s turbulentností jeho vlastního života. Hlavně se nedostat do jeho hlubin, jediné místo, kde panika převládá nad chladným rozumem.
- Zásadní brzdou ve všem, co dělá, je jeho rodina. Podařilo se jim do jeho hlavy vtlouct až přílišnou důležitost na rodině a všem, co dělají. Nemá tak sebemenší tendence jít naproti těmto přesvědčením a není nic lehčího, než mu ukázat prstem, kde je jeho místo. Pokud tedy patříte k jeho pokrevním příbuzným, můžete mu vlastně přikázat naprosto cokoliv a on to bez poznámky splní. A nejen rodina, když ví, že jste jakýmkoliv způsobem klienty, moc nepřemýšlí nad povahou a pravdivostí požadavku, pro dobro celku se také obětuje. Metody, kterými toho docílili, si zaslouží své vlastní místo v pekle, byly však účinné. Vryly mu tak do paměti nejen, kde je jeho místo, ale zároveň i přesvědčení, že na jeho názoru nezáleží. Věří až do morku kostí, že vše, co dělá, by šlo udělat ještě lépe, kdyby se snažil trochu více, že vždy má ještě možnost přidat, zlepšit, udělat něco navíc. Je jedno, kolik úkolů splní, kolika cílů se zbaví, pocit v něm zůstává stále stejný. Určitě by to někdo udělal lépe, rychleji, jednodušeji. Jakákoliv chvála, kterou mu udělíte, se na něm udrží sotva na pár minut, než je opět smyta obavami. Oproti tomu kritika na jeho osobu se do něj zarývá jako skoby do ledovce, který nedokáže překonat, nenávistné myšlenky na neexistující selhání a proklínání své nedostačující akčnosti. Většinou to pravda není a přirozeně dělá absolutní maximum, které je v jeho silách. Proto když se snaží více, než je mu běžné, lehce vyhoří nebo selže, protože na to jednoduše jeho tělo již nemá. Je zvyklý srovnávat se s lidmi, kteří jsou vysoce nad jeho úroveň. Zatímco v jiných případech se jedná o slušný motivační faktor, v situacích mezi životem a smrtí je to nebezpečná tenká vrstva ledu, která už se nemůže dočkat, až pod ním praskne. Tím, že ho většinu života drželi jen v rodinném sídle, nemá moc znalostí o přežití mimo pohodlnost vždy plné ledničky a čistého prádla ve skříni. Tyto věci se dějí automaticky a nemusí nad nimi tak přemýšlet. Dalo by se říct, že je to skoro mamánek, zatímco na bojišti se o sebe postará sám a postavit se mu do cesty je bláhový krok, za zavřenými dveřmi nikdy nemusel hnout prstem navíc, ne že by nechtěl, ale bohužel nemá tušení, jak začít. Mimo kontrolované prostředí je téměř bezmocný. Chybí mu dovednosti přežití v divočině, nedokáže číst terén, počasí ani známky života. Města mu dávají smysl — chodby, pravidla, mise. Otevřená krajina ne. Bez struktury selhává. Je až paradoxní, že člověk z jeho kraje neumí obstojně plavat, něco, s čím se člověk jen tak nesetká. Zřejmě za to může nezájem jeho rodiny pouštět ho k divokému a nezkrotitelnému moři, které nemohou ovládat svými povely. Jakmile se kolem něj uzavře voda a vlny naberou nebývalou sílu, panikaří. Většinu fyzického tréninku obětoval síle, ale ne už ladnosti nebo přesnosti. Pokud hází, je to s velkou silou, na tom, kam přesně daná věc dopadne, už mu tolik nezáleží. Když dojde na přímé fyzické souboje, může se zdát, jako by ani v boji být nechtěl. Volí totiž defenzivu před ofenzivou, důsledek jeho tréninku v přesné a tiché infiltraci a manipulaci svých obětí. Je naučen vždy hledat cestu nejmenšího odporu, a tak jsou pro něj přímé souboje překážkou, zvlášť pokud jde o jeho nebo cizí život, a nejen přátelské rvačky. Ovšem, jako se vším, je tento styl boje opuštěn ve chvíli, kdy sáhnete na jeho blízké. V takové situaci jakékoliv zábrany, které má, mizí. Bojuje s čirou agresí, techniku kompenzuje svou sílou a zuřivostí. Je tím sice nebezpečný, ale také zároveň neopatrný a dopouští se chyb, které by cvičený zabiják nikdy neměl dopustit, řízený spíše impulsy než přesností a technikou. V profesi, která si cení fyzické dokonalosti a poslušnosti, jsou tyto skutečnosti brány jako chyby, známky jeho mladistvé nátury podtrhující nespolehlivost a jistou hrozbu v akci. Situacím, které by mohly na jeho nedostatky upozornit, se ze všech sil vyhýbá, a tiše se nesnáší za to, že vůbec musí. Po emoční stránce je poměrně jednoduché svést ho na svou stranu. Je v něm stále něco nevinného a dětského, touha být milován a potřeba prokázat svou důležitost. Pro slova chvály je schopný uběhnout extra míli a nasadit si při tom klapky na oči. Tyto malé sobecké momenty jsou nejsilnější v dlouhých chvílích samoty a jako následek předchozího neúspěchu, který díky jeho rozpoložení nemusí být ani nijak signifikantní. Ti, kteří poznají jeho osamělost a touhu po uznání, mají otevřené dveře k tomu ho navést pomocí pár hezkých slov a slibů k nejrůznějším věcem. Poměrně dlouho mu trvá, než přijde na nekalé úmysly ostatních, často až když už je poněkud pozdě něco změnit. Naštěstí nejde o věci, kde by trpěli ostatní, a využitý bývá jen on, stejně mu vždy na té jeho malé duši podobné situace zanechají jizvy, které nemá, jak vyléčit. Takové situace ale snáší lépe, než by měl, a nenávist v něm dlouho nezůstává — určitou mírou věří, že si takové chování pro svou nedokonalost zaslouží. Alespoň mohl být někomu na chvíli užitečný, a stálo ho to jen trochu své cti. Není tak divu, že jakékoliv vedení je pro něj naprosto nemyslitelné. Nedokáže si představit, že by na něj někdo musel spoléhat a vést se jeho úsudkem, když ani on sám nevěří, že to, co dělá, je skutečně dobře. Odpovědnost nad rámec bezprostředního úkolu se jeví jako něco, co je určeno pro silnější lidi, než je on. Ve všem je vždy odkázán na své nejbližší, přeci jen poslouchat příkazy je mnohem jednodušší než mít možnost volby. Podobně zamrzne vždy, kdy má pocit, že jeho volba může něco významně ovlivnit. A přes to všechno je tu stále jeho morální kompas, který ho staví do situací, ze kterých si přeje zmizet, jako by nikdy neexistoval. Ví totiž, co je správné a co špatné, a to i když si nemůže dovolit podle toho jednat. Tíha každého zmařeného života s ním přetrvává, těžká a neotřesitelná. Ve světě, který od něj očekává, že bude zbraní, může být jeho největší slabinou to, že se jí nikdy doopravdy nestane.
- [ appearance ] Dítě, které je nuceno dospět mnohem dříve, než by si přálo. Lovett svým vzrůstem i obličejem okamžitě v lidech evokuje pocit potřeby chránit jeho maličkost před celým světem. Fakt, že k plnoletosti mu ještě pár let zbývá, se snaží zamaskovat svým oblečením a různými doplňky, někdy dokonce sáhne po make-upu, kterým si zvýrazňuje lícní kosti nebo vytváří umělé vrásky na čele a kolem úst. Bez toho je však roztomilým klučinou, na kterém nejedna slečna nechá své oči o pár vteřin déle. V obličeji je vidět radost ze života, jeho mladost a hravost, není chvíle, kdy by mimikou vydržel v klidu. Jeho oči sledují život kolem sebe s nebývalou pozorností, každý detail, který najde, je rozzáří a jeho zorničky vystřelí do vesmíru. V barvě jeho očí by se mohl člověk utopit, tóny modré a zelené jako mořská pěna, zahledět se do nich je jako říct si o to, aby vás siréna utopila v hlubinách oceánu. Ještě nestihl ztratit dětské kulaté tváře, i jeho nos připomíná měkký knoflík, do kterého se můžete trefit a zakývá se všemi směry. Silným dědičným genem celé jejich rodiny jsou zářivě blonďaté vlasy. Ty jeho občas vypadají, jako by ztratily veškerý pigment, nebo je právě ukradl z hlavy nějakého starce. Lehce se mu lámou a zanechává je za sebou na místech jako tichou připomínku vlastní existence. Nikdy nad nimi moc nepřemýšlel, ovšem poslední rok, kdy strávil většinu času mimo domov, nebyl nikdo, kdo by mu je pravidelně upravoval, a aniž by se snažil, narostly mu až těsně nad ramena. Byť by je měl brát za bezpečnostní riziko, neboť tím zvyšuje šanci, že se mu někde chytnou, nebo si ho někdo omotá kolem ruky, nechává je tak, jak jsou. Při práci i tréninku je nosí svázané do culíku nebo drdolu, a to spíš, aby se mu nelepily na krk, jelikož kratší prameny mu do očí padají skoro pořád. Fakticky i vzrůstově je ještě malé pískle, měří tak dvě třetiny toho, co většina mužů v jeho rodině. Přesto jeho tělo dosahuje určitých hodnot, které rozhodně pro tak mladého klučinu nejsou běžným jevem. Jeho náročný výcvik mu dal kromě síly i skryté svaly, které vždy při zatnutí rukou a nohou dají najevo svou přítomnost. Svaly na břiše má viditelné vždy, byť by se mohlo zdát, že u někoho tak mladého je poměrně lehké vytvarovat je s minimem tuku a rychlým spalováním, jsou skutečně těžce vydřené. Rád se obléká do tmavých barev, nosí oblečení, které na něm působí větší a schovává, jak drobný ve skutečnosti je. Rád nosí různé piercingy, ne kvůli vzhledu, ale užívá si ten pocit, když mu jehla projde kůží, má proto spoustu míst, kam vložit kousek kovového šperku, nejnovější přímo v jeho rtu.
- [ personality ] Těžko by někdo hledal tak mladého kluka se silnějším morálním kompasem, než má právě on. Celý jeho život se točí kolem neutrálnosti a snahy vidět vše v tom správném světle, tedy tak, aby nikomu nekřivdil. Je zvyklý vždy vyslechnout celou pravdu daného jedince a až na základě všech možných informací vyvodit nějaký závěr. Je upřímný, má čest a jméno, které musí udržet čisté, ovšem tato upřímnost je mu často ke škodě. Pravda je často přeceňovaná a může mu nepěkně zavařit. Přesto ji vždy zvolí. Jeho slovo je slib, který hodlá dodržet od chvíle, kdy ho poprvé vysloví. A pokud ho má dodržení stát spánek, krev nebo klid, zaplatí bez jediného slova. Utrpení a bolest, které mu přijdou do cesty, snáší tiše, pokud tím udrží své blízké v bezpečí. Není v něm pocit mučednictví ani touha být vnímán jako ušlechtilý spasitel, jen tvrdohlavé přesvědčení, že chránit je jeho úloha a selhání nepřipadá v úvahu. Je tu ale něco silnějšího než jeho vlastní slovo. Pro svou rodinu se neptá, zda to, co dělá, je správně, ptá se jen, zda je to nutné. Když ano, není třeba ptát se na žádné další otázky, jen konat činy. A přesto je pod tou fasádou silných rozhodnutí a pevné morálky stále žalostně mladý. Drží se dětských snů s upřímností, která hraničí s pošetilostí. Představuje si jednoduchou budoucnost, krásné konce, laskavost oplácenou laskavostí. Tyto naděje jsou pro svět, ve kterém se pohybuje, příliš křehké a ostatní je odmítají jako naivní, zaměňujíce čistotu za nevědomost. Jsou ale určité hranice, za které není dobré zajít. Jakmile jsou totiž překročeny, tahle měkkost a dětská naivita mizí rychleji než pára nad hrncem. Ke zradě, neúctě nebo ohrožení těch, které chrání, je nemilosrdný. Jeho krutost není hlasitá, neuchyluje se ke zbytečnostem. Bez citu, s absolutní přesností eliminuje vše, co narušuje jeho prostor. Akt krutosti ho netěší, ale neváhá. Ve své práci nechává srdce stranou. City jsou luxus, který si nemůže dovolit, dokud úkol není splněn. Dělá, co je třeba, s pevnou rukou a nečitelnou tváří, a smutek, pochybnosti i touhu si schovává na chvíle, kdy se nikdo nedívá. Pochybnosti o správnosti ho samozřejmě nahlodávají, ale neví lépe než poslouchat své starší opatrovníky. Ve své podstatě jsou v něm dvě stránky v neustálém boji: dítě se sny, které se mu nikdy nesplní, a přesto doufá, že někde v budoucnosti bude mít šanci konečně prožít naivní lehkosti dětského života, a voják, který bez myšlenek na vlastní názor plní úkoly mu přidělené, bez ohledu na to, zda má vůbec možnost je vykonat bez šrámů na duši. Ztrácí tak pomalu svou osobnost pro kolektivní dobro, a v nocích, kdy se probudí se studeným potem, hmatá do prázdna po podstatě vlastní existence.
× × ×
- [ file 001 ] Vymodlený syn v generaci žen, se jménem zděděným po člověku, kterého nikdy neměl šanci potkat, a očekáváním do něj vloženým, které nemůže splnit ani kdyby životů žil hned pět. Lovett měl od začátku svého života nevýhodu vysoké laťky, kterou mu rodiče nastavili vůči všemu, co dělal. Alespoň si nemohl nikdy stěžovat na nedostatek jídla nebo obecně špatný život. Rodiče mu vždy vyhověli ve všem, co chtěl dělat, ale o to větší nároky na něj měli, aby uspěl. Na jakékoliv selhání nebyl prostor, a každé škobrtnutí o předem nastavené cíle bylo odměněno přísným pohledem a chladným tónem hlasu, který mu oznámil, kde všude ve své existenci udělal chybu. Bral to jako samozřejmost, každé takové zklamání přiznával svým nedostatkům a udělal vše pro to, aby se podobná věc už nikdy neopakovala. I proto byl odmalička vedle své sestry při všech lekcích, i když šlo o věci, které byly nad jeho úroveň. Cokoliv, aby viděl ten letmý úsměv své matky, byť jen na vteřinku, věděl, že udělal něco dobře. Byly chvíle, kdy chtěl tohle všechno opustit a jít ven, hrát si s ostatními a být skutečně dítětem, nejen chodící loutkou, kterou ovládá někdo jiný. Sílu na to nikdy nenašel. Přesto se v jeho hlavě množily různé otázky. Začalo to výlety s jeho sestrou k moři, kdy on poznával hvězdice vysušené na okraji pláže, zatímco ona se potápěla v jeho blízkosti. Nechápal, proč se vytratili s takovou tajností, proč nesmí o ničem, co ten den viděl, mluvit, a z jakého důvodu ležel na zemi po tom, co schytal pohlavek od svého otce. Od toho dne už na pláž nezavítal, ale jeho sestra už ho na společné lekce nikdy nedoprovodila. Jelikož chtěl zamezit hádkám mezi jeho rodiči, neptal se, studoval dál a vše, co se mu honilo hlavou, si nechal pro sebe. Jen když jejich otec už několik dní nepřišel domů, dovolil se optat na jeho nepřítomnost, ale pod chladným pohledem matky zaplul zpět do studovny. Jen jeho sestra se nad ním slitovala, a tak pochopil, že na jeho návrat domů bude čekat marně. Oslava jeho dvanáctých narozenin přinesla odpověď na mnohé otázky. Protože už byl dostatečně starý na to, aby se dostal do slosování Her, byl očividně i dost starý na to pochopit skutečný princip fungování jejich rodiny. Všechny ty hrdinské činy, velkolepé podniky — jen fraška, aby se odvedla pozornost od jejich skutečného zdroje obživy, a to role neviditelných pěšáků, šedých eminencí, politicky nestranných, ale zato vždy do posledního bodu kontraktu pečlivých vojáků. Jestli na to měl kapacitu pochopit přesně, co se v jeho životě mění, nikoho moc nezajímalo. Od toho dne začal trávit čas více s různými mentory než vlastní rodinou, jeho přátelství s vlastní sestrou se začalo postupně vytrácet a místo hraček měl v rukou zbraně, které by každá jiná normální rodinka zavřela za dva zámky. Nic víc ale dovoleno nebylo. Jen zůstávat v sídle a celé dny a noci trénovat všechny možné věci, jak svou duši, tak své tělo. Vrcholem byla noc, při které v rámci tréninku ho unesli a dali mu ochutnat několika mučících praktik. Dle slov rodiny pro cvik, aby věděl, co ho čeká, když nebude dostatečně opatrný, ale i proto, aby si mohli být jistí, že něco vydrží. Vše přetrpěl, nestěžoval si, bylo vidět, jak mocná byla výchova a kolik toho byli schopni v jeho hlavě zakořenit. Nikdo normální by po takové zkušenosti doma nezůstal, Lovett to ale bral jako čest, důkaz, že je užitečný. I přes tento posun v jeho výcviku ale nikdy na žádnou skutečnou misi nemohl. Nešlo mu do hlavy, proč by ho měli držet v kraji, když se plně očekává jeho kooperace a zapojení do hlavního podniku celé rodiny. Na tento fakt nikdy nedostal uspokojivou odpověď. Považoval to čistě za zbabělost, nevyžádanou ochranu jeho osoby před světem, ve kterém měl samostatně fungovat a rozhodovat. Když se však dozvěděl, že jeho sestra studuje na akademii, která je jak stvořená pro vše, co se teď musí učit mezi těmi stejnými čtyřmi stěnami, které ho pomalu dohánějí k šílenství, asi poprvé v životě pocítil chuť za něco bojovat ve svém vlastním sobeckém zájmu. Protože jak mohli dopustit, že někdo, kdo nemá mít tušení o všem, co dělají, věnuje svůj čas přesně těmto činnostem. Možná to byla trochu i vzpomínka na dny, kdy jako malý měl vždy rozhodující hlas, co se bude dělat, k velké nespokojenosti jeho sestry. A tak i tento malý neexistující souboj potřeboval vyhrát. Rodinu tehdy postavil před rozhodnutou věc — akademii bude navštěvovat, ať se jim to líbí, nebo ne. Šlo o tak skandální chování, že by o něm mohli psát na titulní stránce jejich soukromého týdeníku. Nejeden porcelánový hrníček z drahé kolekce toho dne dopadl na parkety jejich pokoje a nenávratně se roztříštil, stejně jako jeho důvěra v rodinu, která ho celý život jen schovávala před reálným světem. Musel však něco obětovat. Jako důkaz vděku za respektování jeho rozhodnutí slíbil, že hned po dostudování vstoupí do manželského sňatku s jakoukoliv ženou, kterou mu zvolí. Budoucnost natolik vzdálená, že nad ní ani nepřemýšlel a na dohodu přistoupil. Pokud si myslel, že svým nástupem do školy něco na vztahu se Sorayou změní, pletl se. Od prvního dne se mu obloukem vyhýbala, poté přijala fakt, že se ho zřejmě jen tak nezbaví, a tak toleruje jeho přítomnost v nejnižším možném provedení. Co byl ale úspěch, je jeho studium. Někde jinde by se možná pozastavili nad tím, jak může takové škvrně přeprat starší žáky a proč mu fyzická bolest nikdy nezkřiví úsměv. Není pro něj ani tak důležité, jak dobře si vede v měřítku akademie, jako jemné pokývnutí jeho matky na znamení uznání za to málo, co sám o sobě dokázal. Akademie mu otevřela dveře nejen k lidem v jeho věku, se kterými si má konečně co říct, ale i k možnosti doprovázet rodinu při práci. To vše balancuje s nikdy neutichajícím hlasem ve své hlavě, který pochybuje nad jeho schopnostmi a pohledem sestry, který podezřívavě sleduje každý jeho krok. Vyvstává tak otázka, která linka jeho osobního příběhu ho dožene první, a jestli zemře rukou jiného muže, nebo své vlastní bláhovosti.
- Soraya Zaria Clervaux × Kromě jejich podobnosti mezi nimi není na první pohled sourozenecký vztah poznat. Postupem času se od sebe čím dál tím více odloučili. I díky tomu, že jí nemůže nikdy říct, kam se celé dny ztrácel, a proč tak ochotně zůstává se svou rodinou, je pro ně těžké najít nějaké společné téma. Aby toho nebylo málo, neustále mu říká Sasho, aby ho ještě více iritovala, přestože ví, jak své druhé jméno nemá rád. Snaží se ze všech sil udržet jejich pouto při životě, ale vypadá to, že tato loď již dávno odplula. Zatímco Soraya ho za rodinu označuje, on si tím není tak jistý. Protože pro něj je rodina všechno a nikdy by se k ní nemohl chovat stejným způsobem, jako ona k němu.
