Soraya Zaria Clervaux

Character Profile

District 04Aquatic & Marine Sciences

Soraya Zaria Clervaux

[ səˈraɪə zɑːˈriːə 'klɛrvo ]

human student neutral

quote

signature song

>> now_playing.exe

The Hand

Annabelle Dinda

player

Dahlia

face claim

Jeong Jin-sol

date of birth

August 29, 2209

age

fifteen | 15

zodiac sign

virgo ♍︎

height

163 cm | 5'4"

sexuality

bi-curious

residence

District 4, Fort Antares

currency

syns

950

noctis

estate & possessions

companions

inventory

levels

overall

privilege

reputation

vital systems

defense

vitality

0%100%

combat skills

survival skills

attributes

clearance required

abilities

Mantrou jejího života je neustálá potřeba zdokonalovat cokoliv, k čemu se alespoň na malou chvíli upne. Jen díky tomu se může pyšnit několika cenami za všemožné sportovní aktivity a oceněními za její studijní úspěchy. Už od dětství měla blízko k vodě. Nevnímala ji jen jako prostředek k přežití a práci, skutečně se s ní sžila a přijala ji za nedílnou část svého života. Kdo u nich neumí plavat, jako by nebyl. Plavání pro ni není jen sportem nebo volnočasovou aktivitou. Nikdy se necítila tak klidně, jako když poprvé ponořila hlavu pod vodu a zkusila s ní splynout v jedno. Naučila se ovládat svůj dech, šetřit si kyslík v plicích za všech okolností. Nejen ve vodě, ale i na souši, kdy se snaží co nejméně dávat najevo svou přítomnost. Jen pohupování mezi vlnami moře jí však nestačilo, a tak se začala potápět. Prvně se šnorchlem, později zkusila jít do čím dál tím větších hloubek s tou správnou výbavou. Uprostřed oceánu není slyšet nic jiného než vaše vlastní myšlenky. Musela tak překonat strach ze sebe samé a samoty, která ji provázela. Svým způsobem byly tyto lekce terapeutické a posílily její psychiku lépe než kdejaký psycholog. Pod hladinou se formovala její schopnost vydržet v klidu, jen pozorovat své okolí a jednat bez zbytečných gest. Voda ji naučila vnitřnímu klidu a faktu, že se vždy musí spolehnout jen sama na sebe. Aby se dostala do větších hloubek a zajímavých míst, bylo třeba vynaložit trochu větší úsilí a najít způsob, jak se na taková místa nejlépe dopravit. V době moderních pohonných jednotek a možností přepravy propadla kouzlu obyčejných jachet a plachtění. Od počátku věděla, že nechce být jen pasažérem, a tak podnikla všechny kroky pro získání vlastního průkazu. Překvapivě pro ni byl celý výcvik poměrně jednoduchý, snad i díky tomu, kolik toho o plachtění načetla od první chvíle, kdy objevila možnost využívat jen vlivů přírody k pohybu. Základy první pomoci sice považovala za trochu zbytečné, ale v budoucnu se jí několikrát hodilo vědět, jak si ošetřit otevřenou ránu a jak pomoci člověku s mořskou nemocí. Není to jen o cestě, ale i o stroji. Jak poznat, co její lodi chybí, jak správně uvázat lana a postarat se o celkový chod přídavného motoru, nevynechala jedinou lekci, která by jí byla k užitku. Orientace na širém moři patří mezi ty těžší věci k naučení, jelikož bez pevniny na obzoru nebo bójky je celé vaše okolí prakticky nerozeznatelné. Čtení v mapě a využívání navigačních prostředků bylo pro úspěšné cesty naprosto kritické, a tak se je s nelibostí naučila. Není totiž nijak silná v rozeznávání světových stran, ale díky praxi se dostala do bodu, kdy tyto věci dělá zcela automaticky. Pozná tak také, kdy se blíží bouře, a podle síly větru určuje vývoj počasí dalších hodin. Když se zrovna neplaví po vodě a je odkázána používat své nohy k chůzi po souši, musí vždy něco dělat. Patří k těm chytřejším lidem, k těm, kteří tráví většinu času v knihách a studiem. Jelikož jí rodiče nedávali moc prostoru na aktivity, při kterých by se mohla zranit, začala se věnovat teorii snad všeho, o čem se dá něco napsat. Její akademická znalost zbraní je tak nepřekonatelná. U většiny věcí chápe jejich konstrukci, historii i slabiny. Ví, proč něco funguje a co se pokazí, když se to zanedbá. Tahle znalost jí dává náskok před ostatními, protože nespoléhá jen na reálné zkušenosti u omezeného výčtu věcí, ale je přesvědčena, že v případě, kdy se setká s něčím novým, bude vědět, jak zhruba daná věc funguje. Naštěstí při nástupu do akademie dostala prostor vzít do ruky více než jen knihy a sítě. Kuše jí sedla přirozeně — vyžaduje klidnou ruku, trpělivost a přesnost. Není to zbraň impulzivních lidí. Čeká, vyhodnocuje, střílí jen tehdy, když ví, že nemine. Podobně je na tom s používáním luku. Výstřel přichází ve chvíli, kdy se všechno na okamžik srovná. Kuše však preferuje i z toho důvodu, že nemusí věnovat tolik úsilí, aby udržela tětivu správně napnutou, a šípy si jí nezarývají do konečků prstů. Byť ne tak efektivně, přesto s určitou grácií umí přesně házet s noži a kunai. Úplnou specialitou jsou však různé jehly. Ty totiž může nosit nenápadně ve vlasech a využít jejich tenkost a tvar k rychlému, ale přesto smrtícímu zásahu. Zřejmě na to mají vliv nespočetné hry šipek, které proti svému bratrovi vedla. Jelikož neoplývá fyzickou sílou, museli si s ní na akademii poradit i jinak a zajistit, aby nikdy na fyzický kontakt nedošlo. Preferuje tedy zbraně, které udrží ostatní daleko od ní. Pro nikoho tak není překvapením její vytrvalý trénink s kopím. S ním si drží odstup, kontroluje prostor kolem sebe, nutí protivníka reagovat. Většinu zbraní drží v obou rukách, a to nezávisle na tom, jestli daná zbraň pro svou efektivitu takový úchop potřebuje. I proto trénovala raději s méně oblíbenými zbraněmi, jako je estoc a changdao. Obě zbraně drží ostatní daleko od ní a umožňují její případný rychlý útěk, pokud je samozřejmě opustí na místě. Jako pilný student nezanedbala přípravu na možné efektivní způsoby zbavení se konkurence, ovládá tedy základy toxikologie, hodně ji zaujaly chemické reakce různých látek a věci, které za normálních okolností vypadají poměrně neškodně. S jejím myšlením by se hodila více na kariéru politického asasína, který se nenápadně zbaví konkurence spíše svými slovy než činy, k tomu má ale v tak mladém věku ještě daleko. Kromě přípravy na svou profesionální kariéru zabijáka, a to bereme s velkým sarkasmem, věnuje svůj volný čas i sportům. Má zvláštní cit pro házení disků, ať už sportovních nebo improvizovaných. Umí odhadnout váhu, rotaci, trajektorii. Je to dovednost, která vznikla z kombinace hry, tréninku a schopnosti využít tu trochu výbušné síly, co má, a usměrnit ji do prostředku, kterým dokáže nejen ohromit, ale i zranit.

weaknesses

Její schopnosti jsou naučené. Slabiny jsou vrozené — nebo alespoň hluboce zakořeněné. A ty dvě části spolu neustále válčí. Navenek působí, jako by jí na ničem nezáleželo. Určitá laxnost je její obranný postoj. Když nic nebere vážně, nemůže být zklamaná. Ve skutečnosti ale nemá opravdový zájem téměř o nic. Ne proto, že by byla hloupá nebo prázdná, ale protože ji realita unavuje dřív, než v ní stihne něco zakořenit. Nadšení u ní rychle vyprchá, pokud vůbec vznikne. Na jedné straně stojí její potřeba řádu, kontroly a stoprocentního výkonu. Na druhé tělo, které je pomalé, slabé a nespolehlivé. Je drobné postavy, fyzicky slabá, a její tělo to dává neustále najevo. Všechny lekce osobních soubojů, které kdy podstoupila, poukázaly na tento fakt s absolutní jistotou. Bylo šokující, jak málo toho ve skutečnosti vydrží. Jelikož byly lekce osobních soubojů po dlouhou dobu povinné, trpěla jako pes. Jakýkoliv šplh, kdy nemůže zapojit všechny svoje končetiny, je dopředu prohraný souboj. Neunese ani moc bolesti, pokud může, rychle se vzdá. I když se snaží vydržet co nejdéle, rychle poznáte dle slz nebo minima odporu, že prohrála. Když se smířila s faktem, že nikdy nebude silná, začala se soustředit na jiné způsoby boje, ale pokud ji znáte, víte, že stačí použít trochu hrubé síly a máte ji v hrsti. Jakékoliv bojové umění nebo zbraně, které pustí člověka příliš k tělu, jsou pro někoho, kdo se soustředí na stoprocentní výkon, těžko snesitelným selháním. Není ani příliš rychlá, zřejmě ze zvyku chodit vždy tři kroky za mužem, který ji vede společností. Kromě genetických predispozic ji zároveň trápí staré zranění. Špatně srostlá kost v ruce je trvalá připomínka křehkosti, omezení, něčeho, co už nikdy nebude fungovat správně. A přitom šlo o naprostou blbost z její strany, když ji sejmula silná vlna a praštila s ní o palubu lodě. Kdyby tehdy svého mentora poslechla a zůstala v kabině, zřejmě by k tomuto zranění nikdy nepřišla. Při častém potápění přišla na další ze svých slabin. Její oči nezvládají cizí bakterie, potápět se bez brýlí znamená automatický zánět spojivek. Hlavu má ostrou, tělo selhává. Nenávidí ho za to. Ze svého skoro utopení se také nikdy úplně nezotavila. Když je dlouho pod vodou bez kyslíku, začne mít úzkostné stavy. Kapacita jejích plic je sice lepší než u lidí, kteří je nikdy netrénovali, ale přesto jsou určité hranice, do kterých nezachází. Jediné bodnutí a začne zase myslet na ten den. Určitě by na tom byla lépe, kdyby netrpěla poruchou příjmu potravy. Množstvím povinností a nechutí k životu zapomíná jíst. Po letech ve stejném stavu už ani nevnímá, že některý den naprosto zapomene něco pozřít. Zatímco ve chvíli, kdy jsou zásoby tenké, se může hodit mít o jeden hladový krk méně, při zátěži je její tělo jednoduše vyčerpané. Každá únava, každé omezení je pro ni osobní urážkou. Neodpouští si fyzickou slabost stejně jako si neodpouští chyby v práci. Její neustálé potlačování emocí se projevuje na tragickém stavu její tělesné schránky. Jen škoda, že si toho nikdo v jejím okolí nevšímá. Nesnáší, když musí nést víc věcí najednou. I jen delší túra s batohem ji hrozně otravuje a snaží se tak držet počet věcí, které má vždy při sobě, na naprostém nutném minimu. Tento návyk pochází také z potápění, kdy i velká váha je minimálně o polovinu menší díky vodě. Má ráda svobodu ve svém pohybu a nechce být přikována k zemi něčím, co ji zatěžuje. Přetížení — fyzické i psychické — v ní vyvolává paniku a vztek. Jakmile má pocit, že toho na ni někdo nakládá příliš, okamžitě se uzavírá nebo reaguje podrážděně. Jakýkoliv pokus řídit její image bere jako útok. Jediný, komu to trpí, jsou její rodiče. Tím, že kontrolují všechny aspekty jejího vystupování, pokud někdo upozorní na některou z jejích umělých vlastností nebo se trefí do jejího vzhledu, neumí se udržet v klidu. Je extrémně kritická, vyžaduje disciplínu a plné nasazení — a zároveň je laxní ke světu, který po ní něco chce. Ten rozpor ji rozežírá. Pohrdá lidmi, kteří nepracují naplno, ale sama utíká, kdykoli je tlak příliš dlouhodobý. Touží po bezpečí, stabilitě a systému, ale aniž by si to uvědomovala, odmítá závazky, které by ji k nim dovedly. A přesto je to typický perfekcionista. Nic nikdy není dost dobré, hlavně ona sama. Neustále se kritizuje, rozebírá, pitvá. Úzkostlivě přemýšlí o každém kroku, každé chybě, každém slovu. Mozek jede naplno, emoce zůstávají potlačené, zastrčené hluboko, kde nemohou způsobit další škody. Je analytická, vidí detaily, plánuje, a pak zamrzne. Pomalost není jen fyzická, ale i rozhodovací. Přemýšlí tolik, až se sama zablokuje. Perfekcionismus ji nutí chtít ideální výsledek, úzkost jí brání vůbec začít. Raději dělá nic, než aby udělala něco nedokonale. Je paradoxem všeho, co ztělesňuje, její nekonečná přetvářka a manipulace vlastního já ji uvnitř sžírá. Jelikož je zvyklá pohybovat se především na otevřené vodě a v nekonečných hlubinách vod, jakékoliv uzavřené prostory ji způsobují lehké paranoidní stavy, kdy má pocit, že může každou chvíli někdo přijít a ona nebude mít kudy utéct. Únikové cesty si plánuje v každém prostředí, ve kterém se nachází, až se často nesoustředí na důvod, proč někde je a nebezpečí, které může mít hned vedle sebe.

clearance required

appearance

Patří k těm ženám, které upoutají na první pohled svou jemností a elegancí, která z nich vyzařuje. Jen její samotná existence dokáže povznést úroveň společnosti, ve které se nachází. Vzpřímená figura, ruce založené v klíně, a to ať už sedí nebo stojí. Působí jemně a křehce, nikdo by v ní neshledal hrozbu. Jemný úsměv na tváři, nikdy nedává najevo emoce, které se jí honí hlavou. Byla tak odmalička vychována, aby byla jen tichou prezencí v životě ostatních, pokud není hlavním tématem dané situace. Díky její velmi štíhlé figuře jí padne skoro každý kousek oblečení. Nosí především značkové oblečení a pohodlné materiály, které skoro necítí na své kůži. Kromě toho reprezentuje rodinný klan zlatými doplňky, často děděnými po generace, s dojemným příběhem, který by ji nemohl více nezajímat. Překvapivě, na rozdíl od většiny žen, nenosí náušnice — díky častému potápění je přestala nosit, až jí dírky v uších zarostly. Jelikož jde o standard její rodiny, nic z toho není ve stylu, který je jí vlastní, a je často poznat, že se necítí úplně ve své kůži. Pro dobrou image ale vytrpí mnohé. Nenajdete na ní tak jedinou modifikaci, tetování, ale ani jizvu. Když se někdy zranila, rodiče se vždy postarali, aby jejich dcera nepřestala vypadat jako panenka. Tak se i cítí — jako panenka zasazená do své krabice, aby nic nemohlo narušit její vzhled. V celé rodině se dědí velmi světlá pleť, hladká a chladná jako porcelán, a světlé vlasy. Ty její se s přibývajícím věkem barví spíše do špinavé blond, ale to není nic, co by trocha peroxidu nemohla spravit. Nemůže přece vypadnout z rodinného stereotypu dokonalosti. Jemně se vlní kolem jejího obličeje až zhruba do půli zad. Většinou je nechává volně rozpuštěné, pouze když je sama, stahuje je do drdolů a copů, aby jí nepřekážely v očích, jak tráví většinu času nahnutá nad knihami. Oči má velké, mandlového tvaru, tmavé a hluboké, s klidným, pozorným pohledem. Díky jejich tmavosti je těžké poznat, kdy se její zorničky zúží jako varování před bouří. Pro společensky vytíženou rodinu jsou takové oči nepřijatelné, zvykla si proto nosit barevné čočky v modrém tónu, aby svým očím dodala trochu života, jak by řekla její matka.

modifications

Placeholder

personality

Za každým dokonalým dítětem, které s rodiči pózuje na fotce v předsíni, je neviditelný nátlak na předvádění dokonalosti, pokud ji nedosahujete tak nějak automaticky. Sora v takové rodině vyrůstala a nikdy tak nenašla pevnou půdu pod nohama, kým vlastně ve skutečnosti je. Odmalička to byla tatínkova holčička, ale ne v sentimentálním smyslu. Otec pro ni nikdy nebyl zdrojem něhy, spíš měřítkem správnosti a právě té zmiňované dokonalosti. Naučila se od něj, že svět má pravidla, povinnosti a že slabost se neukazuje. Právě proto je o ní těžké říct, že by měla výraznou nebo silnou osobnost. Ne proto, že by byla křehká, ale protože se neprosazuje, nemá potřebu zabírat prostor. Existuje tiše, efektivně, bez zbytečných slov. Tak, jak jí to vždycky učil, jen takový doplněk do života druhých. Samotu nevyhledává z žádných významných důvodů. Lidé jsou hluční, chaotičtí a emočně neefektivní. Potřebuje řád, strukturu a předvídatelnost, jinak má pocit, že se všechno rozpadá. City neříká nahlas. Slova považuje za laciná. Nemá to v povaze, za celý život pochvalu slyšela tak málo, že si ani nevzpomene, kdy naposledy jí někdo v rodině za něco skutečně pochválil. Ani k vlastnímu bratrovi se neumí zachovat tak, jak by starší sestra měla. Spíše než jako sourozence ho bere jako kolegu. City tak umí projevit jen činy, nejčastěji tím, že si pamatuje maličkosti, které zmíníte, a v krizové situaci bez vyzvání kromě sebe chrání i druhého. Otevírá se však pomalu a s nedůvěrou. Věrnost pro ni není nějaká samozřejmost, ale závazek. Ví, kdy se od ní věrnost očekává a kdy ji musí oplatit. I proto ji život spíš otravuje. Většinu věcí dělá proto, že musí, ne proto, že by v nich viděla smysl nebo radost. Povinnosti plní mechanicky a precizně, ale vnitřně je unavená ještě dřív, než začne. Přesto se nikdy nevyhýbá odpovědnosti a nad přáním jejich stvořitelů neprotestuje. Tuto situaci ji neulehčuje ani její inteligence. Je totiž skutečně hodně chytrá, možná víc, než je jí samotné příjemné. Přemýšlí pořád. Analyzuje lidi, situace, sebe. Znalosti sbírá jak na běžícím páse, utišuje tak potřebu mít nad vším kontrolu. Čím víc ví, tím menší prostor dává ostatním, aby ji využívali. Je brutálně kritická, a to především k sobě. Neodpouští si chyby, slabost ani zaváhání. Od ostatních očekává totéž: stoprocentní nasazení, odpovědnost, disciplínu. Lajdáctví a výmluvy v ní vyvolávají tiché opovržení. Nikdy ho neřekne nahlas, ale v jejích očích budete už navždy méněcenní.

clearance required

[file_001] // origin & early life

Když se vezme všechno kolem a kolem, je vlastně docela štěstí, že skončila jen se dvěma jmény. Její rodina má totiž ve zvyku vždy svému dítěti dávat jména po jeho rodičích a prarodičích, strýčcích a tetách, kteří opustili svět předčasně, a někdy i po rodinném psovi, pokud ho mají raději než své vlastní děti. Není tam atypické, abyste měli ve svém rodném listě jmen hned sedm. I z toho je docela jednoduché představit si, v jakém chaosu a podivnostech Sora vyrůstala. Její rodina si vždy vážila dokonalosti více než lidí, kterým ji přisuzovala. Jejich bohatství bylo vybudováno na kráse, řádu a reputaci. Sora byla vychována jako nedílná součást tohoto systému, jako holá duše, kterou je třeba formovat k obrazu dokonalosti. Od nejútlejšího věku rozuměla, že uznání rodiny nezíská svou zvědavostí a dětskou nevinností, ale z prokázané disciplíny. Zatímco ostatní si hráli venku na hřišti, ona pracovala na své předurčené budoucnosti. Na vzdělávání si dali záležet nejen rodiče, ale hlavně mentoři, kteří jí byli k dispozici každou hodinu každého dne. Studiu věnovala vše, co měla, až přestala cítit spokojenost s podaným výkonem, v hlavě myšlenky jen na to, jak být ještě lepší, chytřejší, strach ze zaostávání. A přes to všechno nikdy nebyla středem pozornosti. Vždy se našel muž, který danou věc udělal lépe, dříve než ona, rychleji, než byla schopná. Jenom jejich úspěchy byly oslavované a hříchy odpuštěny mávnutím ruky. Její vlastní úspěchy se setkaly s krátkým uznaným pokývnutím, spíše jako samozřejmost než šance cítit se skutečně hrdá na to, co dokázala. Ve stínu rodiny bylo vše, co udělala pro jejich dobro, na její individualitě nikdy nezáleželo. Když se přestala snažit, aby její soukromé úspěchy našly místo u rodinného stolu, pochopila, že na nich nikdy nezáleželo. Musela najít cestu z této ubíjející situace, a tu našla na moři. Jak sladká byla svoboda, když poprvé vyplula mezi vlny toho nespoutaného oceánu možností, který se nepodvoloval slovům její matky. Už na pobřeží ji přivítal vzduch, který se najednou dýchal snadněji, moře vítající ji bez jakéhokoliv očekávání a požadavků. Každým rokem se potápěla hlouběji. Pod hladinou se svět zúžil na tlak, rytmus a světlo. Bylo to jediné místo, kde ji nebylo možné opravovat ani usměrňovat. Její rodina se k ní tam nedokázala dostat, ani s očekáváními, ani se zklamáním. Ty chvíle pod hladinou byly její soukromé neviděné chvíle svobody, o kterých nikdy nemluvila. Stejně jako oceán nemohl chtít nic po ní, nemohla ani ona žádat slitování po něm. Jednoho odpoledne se tak voda, jindy nabízející svobodu, obrátila proti ní. Proud se bez varování změnil, strhl ji dál od břehu a vyrazil jí dech z plic. Panika rychle ovládla všechny její smysly. Končetiny ji pálily, zorné pole se zúžilo a poprvé si uvědomila, že se možná už na hladinu nevrátí. Moře, které ji dosud před rodinnou chránilo, ji nyní odmítalo vrátit zpět. Když ji konečně dostali z vody ven, plíce plné vody a svaly na pokraji selhání, první reakce její rodiny nebyla tím, co očekávala. Hlasy, které se nad ní ozývaly, nevolaly po pomoci, neprokazovaly strach nad jejím životem. Z každé strany se linul vyčítavý tón, obvinění z nedbalosti. Oh, jaká ostuda by to byla, kdyby zrovna jejich dcera utonula v tak klidných vodách. Nikdo ji neobejmul. Nikdo se nezeptal, jak blízko byla smrti. Záleželo jen na tom, že to viděli ostatní. V následujících dnech byl celý incident přetvořen v lekci o zdrženlivosti a odpovědnosti. O nebezpečí na životě se nemluvilo. Vše se točilo okolo její rodiny, jak by takový incident zničil vše, na čem tak tvrdě pracovali. Tehdy skutečně pochopila, že její život má cenu jen v celkovém obrazu reprezentace. Na jejím přežití záleželo proto, že její nepřítomnost by vyvolala otázky. Něco se v ní ten den skutečně zlomilo. Stala se tišší, opatrnější v tom, co o sobě odhalovala. Dům působil chladněji, ačkoli se na něm nic nezměnilo. Pokračovala v excelování, ale už s odstupem, jako by se připravovala na budoucnost někde jinde. Na její nehodu se poměrně rychle zapomnělo, a to i díky rozvodu jejích rodičů. Zatímco matka, dědička a součást té pravé větve rodiny, chtěla dál žít v tichosti své rodiny a užívat si bohatství, kterého dosáhli jejich předci, její otec se rozhodl prorazit si cestu světem kandidaturou do politiky a jít tím proti největším jménům, které se v kraji nacházejí. Na to jejich rodinný klan nenahlížel zrovna s nadšením, přeci jen to znamenalo jisté ohrožení, pokud by se skutečně pustil proti vlivným osobnostem v kraji, ale i mimo něj. Aby zachovali dobré jméno, rozvod nikdy oficiálně nerealizovali a na papíře jsou tak stále manželský pár. Každý však žije někde jinde a věnuje se úplně jiným věcem. Soraya i její bratr zůstali s matkou, alespoň v prvních měsících. Nikdo s nimi o této situaci pořádně nemluvil a atmosféra domova se začala vytrácet z očí jich obou. V době, kdy byla přijata na akademii, nikdo se nad jejím rozhodnutím nepozastavil, rodinné vztahy zpřetrhané ve všech směrech. Odchod nepůsobil jako vzpoura, byl nevyhnutelný. Nesla si s sebou disciplínu, kterou jí vštípili, i vzpomínku na vodu zaplavující její plíce, na pochopení toho, kde přesně v jejich světě stojí. U bran akademie se neohlédla. Naučila se, jak rychle může zmizet a jak málo by na tom záleželo. A naučila se ještě něco dalšího: že chce život, v němž její přežití není přítěží a její existence nezávisí na tom, jak dobře reprezentuje něčí jméno. První dny v novém prostředí byly drsné. Jednalo se o její první setkání s tvrdou realitou, kde nikoho nezajímalo, že jí něco nejde. Tam, kde by se na ni doma zdvořile usmály a požádaly ji, ať nic podobného znovu nezkouší, akademická půda Iveru ji hodila o podlahu a požadovala, ať zvedne nebe. Lhala by, kdyby tvrdila, že ani jednou nepřemýšlela nad návratem domů. Zvažovala přijít se staženým ocasem zpátky, přeci jen, tato škola byla její nápad, a podrobit se čemukoliv, co pro ni rodiče naplánovali. Jaké však bylo její překvapení, když při jedné návštěvě zpátky doma zjistila, že to její vlastní rodina zařídila, aby podmínky jejího života byly na akademii ještě o trošku těžší, než je běžné. To byla také zřejmě poslední návštěva, kterou u nich doma dobrovolně podnikla. O víkendech se tak vrací ke svému otci, hraje mu poslušnou ambiciózní dceru do jeho kandidátky a snaží se nemyslet na cokoliv ze své minulosti. Přes týden se zase snaží přežít v kompetentním prostředí dalších lidí, kteří stejně jako ona chtějí být ti nejlepší ve svém oboru.

clearance required

Pages

Thursday, January 22, 2026

Soraya Zaria Clervaux