Friday, December 04, 2015

128th Annual HG - Rozhovory II


*Nervózně si protáhla ruce a čekala, až na ni přijde řada. Nebyla nervózní tak moc, jak čekala. Věděla, jakou tvář chce ukázat a věděla co za žádnou cenu od ní nikdo dnes večer neuvidí - slzy a nervozitu. Po zaznění jejího jména vystoupala se svým sluníčkovským úsměvem na pódium a i když mířila k sedačkám, tvář měla otočenou k publiku a rukou vysoko nad hlavou jim jemně mávala. Když přišla k moderátorovi, krátce se mu pozdravila, a pak si sedla na jeden s gaučů. Přeložila si nohu přes nohu dala si spjaté dlaně na kolena. Moderátor se ji začal ptát*

Tento rok máme rekordný počet dobrovoľníkov, pokiaľ sa nemýlim tak až 8 a ty si jedným z nich. Prečo si myslíš, že je vás toľko? Prečo sa niekto z vás neprihlásil už pred rokom, alebo ešte jeden rok nepočkal?
*dokončil otázku a ona se pořád usmívala. Při některých slovech se trošku zasmála, a když přišel čas odpovědi, řekla* tak to je nás dost odvážlivců *pronesla obdivně a zasmála se. Pak pokračovala* určitě jsme tady všichni ze stejného důvodu. Chceme vyhrát, a dokázat co je v nás. Dokázat, že máme na to být vítězem 128. Her, a nevím jak ti ostatní ale já jsem tady i abych si užila společnost vás, největších fanoušků Hladových her, co jste mě dnes večer poctili vaší přítomností *řekla šťastně* zřejmě jsme se přihlásili už teď, protože bychom nevydrželi čekat další rok a nechat si to ujít. Minulé roky jsme se asi ještě všichni připravovali a zdokonalovali, ale dnes jsme tu v plné síle a určitě připraveni ukázat, co v nás je* řekla natočila hlavu trochu na stranu. Láskyplně se zadívala na publikum, a pak svou pozornost přesunula zpět k moderátorovy. Pokračoval*

Keby som sa rozhodol, že chcem navštevovať a spoznávať kraje, mal by som navštíviť aj ten Piaty? Prečo?
*po jeho otázce se trošku zasměje. /jo, tam by se vám líbilo/ i tak se ale dál usmívala a odpověděla* samozřejmě. Patý kraj je krásné místo obzvlášť pro jeho obyvatele určitě, ale s Kapitolem se to nedá srovnat. Ten je velkolepý a překrásný. Kdyby jste chtěli navštívit Pátý kraj, není tam nic překvapivého, ale pravý dobrodruh si tu krásu a trošku jiné podmínky rozhodně užije *řekla, a aby dodala svými slovy pravdivost, tak přitakala. Čekala na další otázku, už to chtěla mít za sebou a vyvalit se do peřin. Zítra je náročný den, ale v kapitolu je pro ni každý dne náročný. Nastražila uši na moderátorovu poslední otázku a pečlivě poslouchala*

Aké máš očakávania od arény?
*zeptal se a ona si zamyšleně složitě povzdychla po čemž se hned rozesmála* na to nemám co říct. Já se ráda nechávám překvapit a o aréně jsem moc nepřemýšlela. Vím jen, že bude určitě naprosto úchvatná, tak jako i ty předchozí arény. Bude to zajímavé a já budu bojovat aby jste za vítěze korunovali mně. Tak se nezapomeňte dívat* řekla mile publiku a usmála se. Po chvíli se už rozesmála trošku víc a když přišle ten správný čas, zase se postavila. Podala si ruku s moderátorem a poděkovala mu za rozhovor. Pak se otočila k publiku a vysoko nad hlavou jim zamávala než se houpavým krokem přesunula zpět do zákulisí, kde si s úsměvem vydechla. /tohle bychom měli/ byla ráda že to má za sebou. Z úsměvem se rozhlédla kolem sebe a pak se rozhodla sledovat odpovědí ostatních splátců. Přece jen jsou to potencionální budoucí spojenci i nepřátelé*
  • 5. kraj - Emerson Galloway
    • Body → rozhovor: 6/10 - oblečení: 7/10 | Moderátor: Anthony Dustin | Designér: Juwis Lignum
    • Popis: Žádný.

Ták, a pomaly sa blížime do polovice, a z Piateho kraja tu máme na rade chlapca menom Emerson Galloway, poď medzi nás.*
*Jak uslyší jeho jméno, udělá se mu vážně špatně. Když totiž viděl svůj kostým v zrcadle, bych zásadně proti němu, ale nic jiného mu nakonec nezbylo. Snaží se nasadit výraz naprosto neprostupného titána, což se mu k jeho prospěchu i podaří. Pak už se s celým odhaleným hrudníkem doslova vrhá doprostřed pódia a lehce afektovaně zamává do všech stran. Nejdřív se rukama trochu zakrývá, ale od toho pocitu se nuceně odpoutá.* Ahoj, zdravím všechny. *Přivítá je vřele a věnuje jeden ze speciálních pohledů moderátorovi. U toho se snaží vypadat jako prostý heterosexuální muž.*

Ahoj Emerson, ako sa darí? *Pozdraví nového prichádzajúceho.* No tak, sadni si u nás. *Usmeje sa na neho a kývne na kreslo, ktoré je určené pre splátcov a on sám sa usadí do toho jeho. Trochu si povolí kravatu, pretože ho začína škrtiť a prehodí si nohu cez nohu.* Poďme na to, vidím, že ty by si to už mal rád za sebou. *Poznamená akoby len tak mimochodom.* Rozhodol som sa, že ti dám takú filozofickú otázku. Keby si si mala vybrať medzi peniazmi, šťastím a láskou, čo by to bolo? A prečo?
*Jak se snažil působit normálně, uniklo mu, že už si může sednout. Učiní tedy tak trochu opožděně a sklopí hlavu, aby si potvrdil, že vážně sedí před celým národem polonahý a ještě ke všemu v živém vysílání. Ještě se ujišťuje, že vypadá dobře a může si to dovolit. První otázka přichází rychle a zrovna hned taková těžká. Nebere si moc času na uvažování.* Asi štěstí. Protože zní docela logicky, že když má člověk štěstí, mohla by se z toho možná vyklubat nějaká láska a šťastná člověk také určitě nežije pod mostem, takže asi tak. Pod pojmem štěstí si každý může představit víc věcí, ale to by bylo odbíhání od otázky a moc filozofování na nás na všechny. Přenecháme to radši odborníkům. *Něco ze sebe prostě vytřásl, asi to byla blbost, ale vrátit zpátky už to nejde. Tak se mračí a tváří se, že úplně přesně rozumí všemu, co dneska říká.*

Vidíš, takéto niečo by mňa osobne nenapadlo, tvoja odpoveď sa mi páči. *Pochváli chlapca.* Ale máš pravdu, pomocou šťastia by si sa vlastne dopracoval ku všetkému. *Dokončí svoju myšlienku a odkašle si pred tým, ako vysloví ďalšiu otázku.* No, ale neviem či nejakých odborníkov na to nájdeme, aj keď v dnešnej dobe už máme povolania, ktoré by ma ani vo sne nenapadli. No posuňme sa ďalej. Predstav si, že si v aréne, si sám, a pomaly sa blížiš k víťazstvu. Aký sponzorský dar by ti v aréne urobil asi najväčšiu radosť? *Spýta sa a pozrie sa ledabolo do publika.*
*Je mu divně z toho, že normální má sebevědomí vysoké a je si jistý, teď je to lehce naopak, ale začíná se do toho vžívat. Je to nutné pro jeho postup v cestě za vítězství, musí působit pevně, což si neustále vštěpuje do hlavy.* Sponzorský dar, *zopakuje nahlas a dává si chvilku.* Asi nějaká bomba. Samozřejmě s elektrickým spouštěčem a veškerými zapojeními, abych se v tom vyznal. Pokusil bych se jich nahnat nějakým způsobem co nejblíž k sobě a pak bum. Ale to by záleželo na situaci. Kdyby pro to nebyly podmínky, tak by se hodila třeba pistole nebo tak. To by všichni popadali asi docela rychle. *Široce se zazubí a napřímí se v křesle.*

Bomba, vážne? To si ma teda zaskočil chlapče. *Zasmeje sa.* No pri bombe by si musel dávať pozor nemyslíš? Síce by si ich nahnal k sebe, no ak by si ju odpálil, mohla by tá bomba zasiahnuť aj teba, ak by si nebol dostatočne ďaleko, aj keď musím povedať, bol by to zaujímavý sponzorák, to určite. *Mimovoľne prikývne hlavou a pozrie sa do publika, ako zapôsobila chlapcova odpoveď na ľudí, no tí si šepkajú medzi sebou niečo stále, takže sa vlastne nič zaujímavé nestalo.* No, a poďme na koniec. Trochu sa z tej arény ešte vrátime, konkrétne na deň sklizne. Aký to bol pocit, keď vyžrebovali spomedzi toľkých papierikov ten s tvojim menom? Predsa len, boli ich tam snáď tisíce. *Začne zveličovať.*
Tak samozřejmě bych tam nastavil nějaký ten odpočet, to by se udělat nějak pomocí elektrických spojení udělat dalo. Otázkou by pak už jen bylo, jestli bych to pod tím tlakem byl schopný udělat správně. *Pokrčí holými rameny a zavrtí se. Poslední věta na něj trochu udeří. Do tváří se mu vlije trochu červené barvy a on zatne ruce v pěst.* Veřejně musím přiznat, že jsem byl dost šokovaný. Nějak jsem už jen doufal, že se tomu ten poslední rok vyhnu a ono ejhle. Nevyšlo to. Takové věci se stávají, ale obvykle vás to nestojí život. Teď už se s tím nic dělat nedá a co se stalo, stalo se. Zpracovával jsem to hodně dlouhou dobu a mám pocit, že už jsem to i odevzdaně přijal. Což neznamená, že nebudu bojovat. *Podotkne se zdviženým prstíkem.*

To hej, pod tlakom sa všetko robí stokrát ťažšie. *Povie.* No, posledný rok, mal si smolu, chudák. No ber to tak, že si sem mohol ísť už oveľa mladší, takto si aspoň za tie roky nabral skúsenosti a teraz ich tu môžeš uplatniť v praxi. *Dopovie svoju myšlienku a zdvihne sa z kresla.* Ďakujem ti za rozhovor Emerson a želám ti veľa šťastia v aréne. *Rozlúči sa s chlapcom a potrasie si s ním ruku.*
  • 6. kraj - Olivia Teresa Crawford

No a mi vážený diváci prechádzame na šiesty kraj a na slečnu menom Olivia Teresa Crawford. *Zvolá.*
*Uslyší svoje jméno a sevře se jí žaludek. Říct, že je nervózní je docela slabé slovo. Kdyby na sobě neměla tolik líčidel, určitě by byla hrozně zelená. Nádech, výdech a vstupuje na pódium. Snaží se samu sebe přesvědčit, že je jinde. Usměje se do publika a sedne si do křesla, upravujíc si šaty, aby se náhodou nestalo něco nevhodného.* Dobrý večer. *Usměje se na moderátora. Když se soustředí jen na něj tak je to o něco lehčí. Dokonce se nepatrně uvolní.*

Dobrý večer Olivia. *Pozdraví slečnu.* Posaď sa tu u nás. *Povie jej prívetivo. On si ponaťahuje končatiny, keďže tu už sedí dosť dlhý čas a potom sa posadí do kresla oproti nej.* Takže, ako prvé sa ťa spýtam takú otázku do budúcnosti. Čo hovoríš na turné víťazov a to, že ako víťazka by si mala možnosť ísť sa pozrieť do všetkých krajov Panemu? *Spýta sa jej.*
*Taková otázka do budoucnosti u ní vyvolá drobnou vrásku mezi obočím od přemýšlení. Chvilku zarytě mlčí,a by si svá slova mohla dobře promyslet.* Podívat se do ostatních krajů byl vždycky můj malý sen. Všechny jsou svým způsobem zajímavé a jedinečné. Můžu se přiznat, že jsem vždycky chtěla prozkoumat třetí kraj. Musí to být nesmírně zajímavé místo. Ale otázkou je, jak to funguje prakticky. Musí za pár dní objet celý Panem, nevím, jestli zvládají obdivovat krásy všech krajů. Ale musí to být pěkný zážitek. Jistě by se mi to líbilo. Teď už zbývá jen vyhrát, maličkost. *Trochu se i zasměje. Poupraví si brýle, protože má pocit, že jí pořád padají. Ale je trochu jistější, to jde poznat. Když zvládla odpovědět na tuhle otázku, zbytek bude hračka.*

Tak to máš pravdu. Nie je to bohviečo, keď je to tak rýchlo ale predsa je to lepšie ako nič. Napríklad ja by som si rád vyskúšal život v nejakom kraji. Aké to musí byť? *zasníva sa, no našťastie sa rýchlo uvedomí a vráti sa rýchlo speť do reality. * Maličkosť. *Vyprskne smiechom, keď zopakuje to slovo po nej.* No poďme na nejaké vážnejšie témy. Určite si už mala veľa nápadníkov. Bolo to už s niektorým vážne? *Spýta sa.*
*Nápadníci. Zrovna tohle téma. Protočí panenky.* Ve skutečnosti jsem žádný vážný vztah ještě neměla. Nikdy jsem neměla čas na něco takového. Taky mi dnešní vztahy přijdou trošku nelogické. Chodit s někým jen abych měla čárku v nějakém seznamu? Děkuji pěkně. Když už bych si měla s někým začít, tak to musí být opravdové. A nikdo mě takto ještě...Neoslovil. Ale nevím, možná jsem narážela na špatné typy lidí. Nebo je to prostě ve mě. Třeba se to časem změní. nebo taky ne. Mě to vyhovuje tak jak to je. *Pokrčí rameny. Vztahy jsou prostě mimo ní, což velmi jasně zdůraznila. Dá si nohu přes nohu a očekává další otázku. Ve tváři je mírně znechucená.*

Ako to, také pekné dievča a nič? *spýta sa.* Aha, tak v tom prípade to chápem. *Začne sa tváriť ako ten najchápavejší človkk na svete.* Tak vieš, ľudia sú už des taký a už ich nezmeníme. A čo ty vieš, ak vyhráš, tak tu v Kapitole natrafíš na úplne iných ľudí, s ktorými si možno sadneš. *Dopovie.* A ešte posledná otázka. Aký máš pocit z tohtoročných splátcov? Našla si medzi nimi už aj nejakých kamošov, alebo to plánuješ v aréne ťahať sama za seba?
Třeba ano, člověk nikdy neví. *¨Přikývne.* Letošní splátci jsou velmi... Různorodí. Myslím, že letos se sešla velmi zvláštní skupinka. A nemyslím to ve špatném slova smyslu. Každý je něčím úplně jiný, než ti ostatní. Taky mě velmi mrzí, že tu letos je docela dost malých dětí. Co se dá dělat. *Zatváří se velmi smutně.* Kamarádi...Nevím jestli je mohu nazývat kamarádý. Ale můžu je nazýat velmi dobrými spojenci, to je jisté. Každopádně kdo jsou se dozvíte až v aréně, bude to malé překvapení. Sama za sebe tedy naštěstí být nemusím. To se v aréně určitě nevyplatí. *Obličej se jí znovu pěkně uvolní a objeví se jí na rtech lehký úsměv.*

Každý ročník je niečim špeciálny. Tak bohužiaľ, prvotný tvorcovia hier určiti, že sa môžu zapojiť deti od dvanásť rokov a tento rok to na nich na chudákov vyšlo. Ale vieš, každý rok to musí na niekoho padnúť.* Tak v aréne sa ti spojenci zídu, predsa len v skupine ide všetko ľahšie a rýchlejšie. Každopádne ďakujem ti za rozhovor. *Poďakuje a vstane z kresla.* Dámy a páni, toto bola Olivia Teresa Crawford.
  • 6. kraj - Jeffrey Horn

Prosím zatlieskajte jej. *Tlieska spolu s divákmi a potom privíta ďalšieho splátcu. A teraz prosím privítajte Jeffa Horna tiež zo Šiesteho kraja.
Dobrý deň, dobrý deň. *Začne zdraviť ľudí vśade naokolo len čo vybehne na pódium. /Čo to do mňa vošlo? Prečo tu tak pobehujem ako taký blázon?/ Pýta sa sám seba, no už je neskoro niečo meniť.* Ták, čo máte pre mňa pripravené? *Spýta sa Anthonyho, ktorý na neho pozerá ako teľa na nové vráta. Hoci sa Jeff cíti akoby práve vypil 5 energeťákov a energia prúdi celým jeho telom je pripravený odpovedať na tie hlúpe otázky, ktoré tu každému kladú. Podíde ku kreslu, hodi sa do neho a pohodlne sa v ňom rozvaľuje, kým čaká na prvú otázku.*

*Pozerá na šestku, ktorá práve prišla ako teľa na nové vráta. /Toto má byť šestka? Veď to je nejaký blázon, ktorý práve ušiel z psychiatrie./ Pomyslí si, keď vidí, ako sa ten blázon hodil do toho kresla. * No takže, už si si u nás sadol tak ideme do toho, očividne máš energie za troch, tak ťa tu nebudeme dlho držať, aby si mohol utekať niekam si ju vybiť. *Povie hlúpu frázu a už listuje vo svojej pamäti aby si spomeul, čo sa toho chlapca chcel spýtať.* Takže, *začne.* Aký máš pocit zo svojho súkromného vystúpenia? Si so sebou spokojny? *Spýta sa chlapca, hoci to bude hlúposť, keďže chlapec mal najvyššie hodnotenie zo všetkých.*
Áno, sedím. *Prívetivo sa usmeje na moderátora snaží sa upokojiť, hoci mu to očividne nejde najlepšie.* Hovoríte súkromné predstavenie? *Spýta sa aby sa uistil, či počul dobre otázku.* No čo ja viem, mám desiatku a mám najvyššie hodnotenie zo všetkých splátcov tohto ročníka, takže po súkromnou vystúpení som už nemohol byť ani spokojnejší. Som spokojný ako blcha. A viede čo je najväčšia haluz? *vyhŕkne.* To, že som ani poriadne nevedel, čo idem robiť. Povedal som si, zbrane, to predsa robia všetci, chudáci porotcovia, keď to vidia stále dookola tak to už nemôže zaujímať ani ich. A tak som jednoducho iprovizoval. A vyšlo to. *Povie a hrdo vypne hruď.*

To je pravda, si na tom najlepšie, no nezabúdaj, že známky ešte nikdy v živote nič nevyhrali. *Schladí nabudeného chlapca.* Vieš , keď tu hovoríš, ako si improvizoval, rád by som vedel a aj videl, čo si robil, no bohužiaľ toto je tajomstvo medzi tebou a porotcami a mne už ostáva jedine nájsť nejakého porotcu, ktorého dokážem niečím podplatiť aby mi to povedal. *Rozosmeje sa na plné ústa.* No poďme na ďalšiu otázku. Koho bereš tento rok ako svoju najväčšiu konkurenciu? *Spýta sa.*
Máte pravdu, je to tajomstvo, no rozhodne to stálo za to. *Uškrnie sa, a počúva ďalšiu otázku.* Hmm, toto je ťažká otázka. Najhoršie je, že to už neviem ani posúdiť, niekedy bolo súkromné vystúpenie doménov profesionálov no posledné roky to ide s nimi dole vodou takže neviem čo mám od nich čakať. A od ostatných splátcov taktiež. Neviem vám povedať presne meno, pretože si podľa mňa každý z nás necháva ten svoj najväčší tromf až na záver, aby ním všetkých prekvapil. *Skonštatuje.* A preto si myslím, že mojim najväčším protivníkom bude moja vlastná myseľ, pretože som bohužiaľ dosť výbušný, a to pri takých príležitostiach ako je aréna vôbec nie je výhodou. *Povie smutne.*

Tak to hej, ale možno len nechcú profesionáli toľko vytŕčať medzi ostatnými, to môže byť tiež dôvod. A čo sa jedná tvojej mysle, tak ti môžem do arény tiež zaželať len pevné nervy a to, aby si sa v správny okamih rozhodol správne. *Usmeje sa na neho a prejde opäť k inej téme s inou otázkou.* Čo očakávaš od zajtrajšej arény? *Spýta sa otázku, na ktorú odpoveď ho zaujíma zo všetkých asi najviac.*
Aréna? Fuuu, no očakávam hlavne niečo úplne iné ako do teraz, každá aréna je predsa niečim výnimočná, originálna. A nikoho predsa nebaví mať každý rok to isté, takže tvorcovia sa zase museli poškrabať po hlave, aby vymysleli niečo nové. No podľa mňa to bude nejaká aréna, ktorá nás má ohúriť, a tým zabudneme na to, kde vlastne sme. A samozrejme bude tam nejaký trik, ako v každej správnej aréne. *Dokončí svoju myšlienu a začne sa dvíhať z kresla, keďže rád by už išiel.*

Mhm, ano.. *hmka keď počúva chlapcove predstavy o tom, aká by mohla byť aréna aj keď jemu to príde trochu chaotické nekomentuje to, nemá na to náladu. A keď vidí, že sa chlapec dvíha skonštatuje, že je najvyšší čas ukončiť to. Aj on sa postaví a prehovorí na chlapca.* Ďakujeme ti Jeff, že si sem dnes medzi nás prišiel, a prajeme ti veľa šťastia v aréne. Dámy a páni, Jeffrey Horn. *Zvolá do mikrofónu. Chvíľku počká, kým mu has v slúchadle napovie a potom zavolá dalšiho splátcu.*
  • 7. kraj - Aspen Tallridge

*Dnešek byl den, na který se měla těšit, protože zase být ve světle reflektorůje ohromná zábava, ale nějak se jí dneska s náladou nezadařilo. Když jí zavolal moderátor, tak se šoupavými ale ještě sebevědomými kroky vydala na scénu. Jak už nebyla v náladě, i ty světla jí štvala. Musela přivřít oči, jinak by asi oslepla. Možná to jenom vnímá víc teď, ale mohli by s těmi světly trochu ubrat. Poté dojde až k Anthonymu, kde si sedne na to snad pohodlné křeslo.*

Siedmy kraj, samozrejme drevorubačstvo, to všetci poznáme. No nemyslíš si, že by sa u vás v kraji našiel aj nejaký iný symbol, ktorým by si mohla svoj kraj charakterizovať?
*Pozvedne obočí nad jeho začátkem.* No, jasně... dřevorubci. *Pousměje se, snaží se být vcelku i vlídná. To jí většinou jde, když se jí chce. A poslouchá dále, aby věděla co to po ní ten pán chce.* Asi hodně věcí, ale to jistě mají i jiné kraje. Tak papír, sami jsme to měli na kostýmu. No a samozřejmě příroda se do toho může započítat, ale fakt netuším co jiného by tam mělo být. Víte, nuda... samé stromy. *Pokrčí rameny a zasměje se.* Ale pořád tam něco je, lepší než kdyby tam bylo pusto.

Pri žrebovaní ste nepustili uvádzačku takpovediac ani k žrebovaniu, pretože ty aj tvoj spolukrajan Isaias ste sa prihlásili dobrovoľne. Mali ste to dohodnuté, alebo to bolo len spontánne rozhodnutie?
*Znovu pokrčí rameny a je z téhle situace trochu znuděná. Mohl si dát víc záležet s tím jaké otázky jí dát. Takhle ani nemá prostor se nijak ukázat.* Hmm, když to vezmeme takhle. Uvaděčka aspoň nemusela mít tolik práce. A Isaias? Fakt nevím, proč se sem hlásil. Já měla jiné důvody, vlastně když se hlásil, tak jsem se ještě rozhodovala, jestli do toho jít. Jenže já se tak už jednou rozhodla, tak jsem to musela udělat. Přece bych si nenachala ujít šanci vidět Kapitol a třeba i tyto hry vyhrát. *Opře se plně do křesla a plřeloží si nohu přes nohu. Ještě tady nějakou tu minutku bude, ale připadá jí to jako věčnost. I dokonce se omylem zívla.* Pardon... dneska v noci jsem toho moc nenaspala.

Prečo by si mala vyhrať tieto hry práve ty?
Proč bych je měla vyhrát já? *Zopakuje po něm otázku, aby si získala více času k odpovědi.* Není věc, čím bych přesvědčila, že já jsem právě ten nejlepší kandidát pro nového vítěze. Vlastně až tak skvělý důvod nemám, jenom jsem chtěla vyzkošuet novýho. Tento boj mi mohl rozšířit obzory. Mohla bych na turné, a tak bych si našla způsob navštívit jiné kraje. To jsem vždycky chtěla, být i jinde než je 7. kraj. Proti našemu kraji nic nemám, jenom když celý život jste na tom samém místě, není to tak velká parádá. Možná kdybych se narodila jako kapitolanka, tak by mi tady celý život žít opravdu nevadilo. *Usměje se.* Řeknu to krátce, nemám žádný deep proslov, který by zaujal a donutil by všechny se zamyslet, že jsem já ta pravá. Jenom si jdu za vítězstvím, abych měla lepší život.
  • 7. kraj - Isaias Damarions

*Přijde si tam jako největší pán světa. Sem tam zamává nějaké té holce, co tam sedí. Dojde až ke křesílku.* Krásný večer, že? *Řekne místo pozdravu a posadí se.* Tak můžeme začít. *Vyzve moderátora a čeká, co za pitomost mu dá za otázku.*

Máš alebo chcel by si nejaké domáce zviera?
*Protočí nad tím očima.* Ne žádný domácí zvíře nemám a ani nechci. No možná by se dalo říct, že jsem měl domácí zvířátko asi tak do desíti let. Jmenuje se Aspen. Teď už je to velký a ne tak roztomilý a je škoda to mučit a navíc mě to už ani nebavilo. To jsme se spolu radši domluvili na jiné hře. *Samolibě se usměje.* Ale musí se jí nechat, že drápky má pořád a nebojí se je zaseknout do toho, co chce. *Uchechtne se a počká si na další otázku.*

Podarilo sa ti už niekoho znepriateliť z nášho výberu splátcov?
*Znova protočí očima.* Kam proboha na ty otázky chodíte? *Zeptá se moderátora, ale odpoví mu.* Ne nikoho jsem si ještě nestihl znepřátelit, ale jako nemusíte se bát, že bych se v aréně nějak nudil. Určitě se najde někdo, kdo se mi dostane pod ruku. *Zasměje se.* Takže na budete mít na co koukat. No, i když to máte i tak. *Mrkne na holku, co sedí v první řadě.* A pokud bude nějaká tropická aréna, kde toho budeme mít na sobě málo, tak věřím, že dámičky budou určitě dost spokojené. *Odmlčí se, aby se mohl moderátor zeptat na další věc, která jak si už myslí bude ještě větší blbost než tohle.*

Chcel by si mať niekedy deti?
No ty vole! *Vyletí mu z pusy dřív než se stihne zarazit. Nemůže uvěřit, že se ho zeptal zrovna na tohle. Jeho.* Já? A děti? To si ze mě už fakt těma otázkama děláte prdel ne? To je letos místo rozhovorů nějaká Skrytá kamera? *Zavrtí nad tím hlavou.* Ne děti opravdu nechci. Proto byla vynalezená ochrana, aby se lidi nemuseli bát, že budou mít děti ne? *Zavrtí hlavou ani neví, co plácá. ta otázka ho rozhodila.* Ne děti opravdu ne. *Řekne nakonec a zavrtí odmítavě hlavou.* To už je vše ne? Díky bohu. *Řekne a rychle vstane, než moderátor stihne cokoliv říct.* Dobrou noc, dámy a pánové. *Rozloučí se a vydá se pryč z pódia.* Pche děti. To ani omylem. *Mumlá si pro sebe.* Děti ne. *A pak se už ocitá v zákulisí.*

*Pomaličku vcupitá na pódium a nervózně se rozhlédne. V ruce svírá svůj talisman. Tolik lidí jí děsí, ale i přes to se pokusí o úsměv. Dojde až ke křesílku, které je připravené v tuto chvíli pro ni.* Pěkný večer, přeji. *Poví zdvořile a počká až si sedne moderátor, aby si sedla taky. Když se posadí, tak si začne houpat nohama, jelikož je tak malá, že jí nedosáhnou až na zem a v ruce začne pohupovat mašličkou Slečny Puntíkové.*

Čo hovoríš na to, že spomedzi vás splátcov máte až traja 12 rokov? Myslíš, že by ste mohli tvoriť nejakú silnú trojku?
*Když jí položí první otázku, ta přestane houpat nožičkama a pohrávat si s mašličkou.* No vlastně, když počítám i sebe, tak dvanáctiroční jsme tu celkem čtyři. *Řekne a začne vypočítávat na prstech.* Já... Holka z Devítky... Mika... A její spolu krajan. *Usměje se.* Jestli bychom mohli vytvořit silné spojenectví? To nevím. Mluvila jsem z nich jenom s Mikou a zdála se být vážně moc milá. *Usměje se.* A žádný názor na to nemám. Mohli vylosovat kohokoli, takže jestli se divíte, že nás tu je tolik, tak se povedlo uvaděčům vytáhnout jména mladších dětí, když se nikdo jiný nepřihlásil. *Pokrčí rameny a počká si na další otázku.*

Keby si si mala vybrať medzi obchodom s oblečením, obchodom s hračkami a obchodom s jedlom, ktorý by si si vybrala a prečo?
*Takhle otázka se jí opravdu líbí. Ani se pořádně nezamyslí.* Musím si vybrat jen jeden? Já si nedokážu vybrat jen jeden. *Zavrtí hlavou.* Obchod s oblečením určitě padá, jelikož oblečení si umím ušít i sama a navíc toho je v Osmičce tolik, že je to každodenní rutina. *Pokrčí rameny.* I když vlastnit obchod s oblečením by taky nebylo špatné. *Usměje se.* Ale prostě obchod s hračkama a jídlem?! Nevím, kam bych běžela dřív. *Zasměje se.* Asi do toho s hračkama, protože pak bych byla nacpaná k prasknutí a nemohla se pořádně hýbat. Teda myslím, nikdy se mi nestalo, že bych se mohla přejíst. Teda samozřejmě až tady, ale tady jsem to zatím nezkusila, ale asi to dneska napravím. *Znova se zasměje.* A do toho hračkářství bych šla proto, že mám hrozně moc ráda panenky a plyšáky a hračky celkově. Jako malá jsem měla Pana Zajíška, kterého mi, ten zloun, Knit zničil. *Poztěžuje si na něj.* A pak mi taky zničil Slečnu Puntíkovou, ze které mi zbyla jenom tahle mašlička. *Ukáže mašličku moderátorovi.* No a dotoho obchodu s jídlem bych chtěla proto, protože mám jídlo ráda a chtěla bych ochutnat co nejvíc dobrých věcí. *Zmlkne a počká si na další otázku.*

Akú vlastnosť si na sebe najviac ceníš?
*Zamyslí se.* No nejvíc si na sobě cením toho, že... já ani nevím. *Zavrtí hlavinkou.* Asi toho, že umím vrátit úder. Možná ne, tak moc silně, ale určitě s větší vervou. Bouchneš mě? Fajn. Já to umím taky a dokonce zvládám i kopat. Zničíš mi věci? Dobře. Umím taky ničit věci a dokonce je hodně pěkně schovat na místo, kde je nikdy už nenajdeš. Chceš mě strašit? Fajn. Klidně mě straš, ale to ty pak budeš mít noční můry. *Usměje se.* Tohle mě naučilo vyrůstat se třema staršíma bráškama, kterým bych chtěla říct, že ty věci, co jsem jim schovala jsou v mém pokoji pod pátým prknem od okna, teda až ni Knitovi, ty jsou zakopaný pod tím divným keřem, co už je dávno mrtvý, na zahradě. Mám vás ráda. *Má co dělat, aby se nerozbrečela, takže když jí moderátor řekne, že je konec, tak rychle vstane.* Na shledanou. *Rozloučí se a rychle odběhne do zákulisí.*
Posted by at

other worlds

stranger2s.jpg