[ ouven lansfrt ]
Player: Renaiti
FC: Tom Hardy
|
Contact: renaiti@seznam.cz
Age: 18 deceased - probodnuté srdce: N. Calloway
Token: Zlatý řetízek s boxovacími rukavicemi
|
Každý má svůj osud, a tím Owenovým je právě život v Prvním kraji. Nutno však přiznat, že na svůj původ je náležitě hrdý, snad jako většina obyvatel tohoto kraje, a rozhodně by ani za nic na světě neměnil. Je si totiž až moc dobře vědom toho, jaké tu má možnosti, co se týče tréninku. Hry jsou tady něco jako znak prestiže a odmala měl prostě to podvědomí se do nich dostat, protože nechtěl zůstávat pozadu od ostatních. Jakmile mu to jen věk dovolil, začal chodit do Výcvikového centra. Od té doby v téhle budově tráví svůj volný čas a vlastně tak trochu se postupem času tahle povinnost stala i jeho koníčkem, což je nejlepší možný výsledek. Začínal trochu neobvykle oproti svým vrstevníkům, a to s bojem tělo na tělo. Než se však mohl vůbec proti někomu postavit, bylo potřeba, aby si získal nějakou fyzičku a měl sílu ve svojí ráně. Začínal nejdříve pozvolna, pod velením svého otce, což i tak ale bylo docela náročné. Nikdy od něj neznal žádné slitování, a proto ani on sám neví, jak to vůbec vypadá. Vždycky, když do něčeho jde, tak na sto procent, nikdy neustupuje. Ze začátku to bylo takové posilování s vlastní vahou, aby se nepřelomil jako stéblo suché trávy ve větru a také se hodně zabýval gymnastikou. Neopomínal ani akrobatické cviky, jako byly přemety, kotouly a další věci. Chtělo to hodně silnou vůli a výdrž – díkybohu Owen nepostrádá ani jedno z toho. Vždycky, když se mu něco nepovede, zatne zuby a zkusí to znovu, dokud není spokojený s výsledkem. Jako základní kámen prostě musel mít zpevněné tělo, dobrou rovnováhu a posílení. Nic z toho mu dodnes nechybí. Mimo centrum se zabýval a stále zabývá běháním a skoky přes švihadlo, aby měl trochu té výdrže. Nedělá mu tak problém běhat delší tratě, protože umí dobře pracovat se svým dechem. Zvládne se dostat i přes nějaké ty překážky, aniž by si nějak výrazně ublížil. Nejspíše by neměl problém ani vylézt na nějakou skálu či strom, protože v rukou má dost velkou sílu na to, aby se tam udržel. Potom se už konečně dostal k tomu thai boxu a kickboxu. V tom se hodně našel a přišel na to, že tam může vybít svoji přebytečnou energii a především, že je to něco, co mu opravdu jde. Jeho rána není zrovna nějakým pohlazením a dokáže i holou pěstí soupeři pěkně pocuchat ciferník. Kromě toho strašně rád posiluje, hlavně tedy ruce, je pravda, že nohy občas opomíná. Ruce jsou jeho prioritou, protože mu právě jde o to, aby měl silnou ránu. Pořád se snaží překonávat svoje hranice a zvedat čím dál tím těžší váhy. Svaly jsou prostě něco, na čem on si bezprostředně zakládá. Box mu však přinesl i jednu velkou výhodu a tou je to, že přesně ví, jak si má krýt obličej a více zranitelná místa. Nikdy je nenechává odhalené natolik, aby se do nich soupeř mohl strefit. Ačkoli se snaží hlídat si vždycky pohyb těla protivníka a trochu předvídat i jeho kroky, nemusí se tím tolik trápit, protože má hodně rychlé a dobré reflexy. Mimo to se naučil i se zbraněmi u nich v centru, což bral vždycky jako takové odreagování. O všech něco ví a se všemi umí zacházet, ale nejvíce si rozumí s dýkami, protože tam také hodně záleží na práci rukou, jen jako by ruce měl o něco prodloužené a ostřejší. Aby však byli všichni spokojení, naučil se i dobře zacházet s kuší, protože si musel někde získat přesnou mušku a tahle zbraň mu na to přišla ideální. Líbí se mu ten pocit, že tímhle může někomu ublížit i z docela velké vzdálenosti. Celkově se mu nikdy nehnusila myšlenka někoho zmrzačit či hůře, dokonce ani nemá nějaké zábrany, co se týče boje s dívkami. Když si o to koleduje, pak nemá problém jednu vrazit i holce. Hodně v něm vždycky podporovali myšlenku, že je nejlepší a zvládne úplně všechno, takže se rozhodně nevyhnul ani tomu, že mu narostlo vysoké sebevědomí.
Jeho nejlepším přítelem není nikdo jiný, než pár činek. Zatímco malé děti v ohrádce si hrály s plyšovými hračkami nebo plastovými zbraněmi, jemu tam otec hodil půl kilové činky. Samozřejmě z toho neměl moc rozum a hlavně si s nimi nemohl hrát, což bylo najednou k breku, ale teď když se zpětně ohlédne, tak si uvědomuje, že vlastně už od té doby mu činky dělaly společnost. Nedá se říct, že by byl úplný asociál, s lidmi se dokáže bavit a navázat s nimi nějaký kontakt, ale moc to nevyhledává. Myslí si totiž, že všechno zvládne vždycky sám a nikdy nebude nikoho potřebovat, protože má za to, že další osoba by ho jen tahala dolů. Ovšem i přesto mu strašně záleží na tom, co si o něm ostatní myslí a vždycky chce být viděn jen v tom nejlepším světle a jako ten nejlepší. Paradoxně k tomu však trpí hodně takovými paranoidními stavy, kdy si najednou zničehonic myslí, že všichni mu kydají hnůj na hlavu a on by nejraději všechny zmlátil, aby utnul pomluvy hned v zárodku. Celkově jeho smysl pro humor je pod bodem mrazu a něco jako vtipy, které jsou mířeny na jeho osobu, vůbec nesnese. Bere to jako útok na něj a vlastně obecně, pokud někdo něco řekne, hodně si věci vztahuje na sebe, ačkoli to tak třeba vůbec nemuselo být mířeno. V centru svého vnímání má prostě jen sebe a svoje pocity, jak jsou na tom ostatní ho moc nebere a ve většině případů je mu to i srdečně jedno. Pokud někdy schytá nějakou ránu, netrvá mu dlouho se oklepat a vrátí to soupeři i s úroky, což ve většině případů prostě vede k pořádné bitce. On si prostě jen tak něco líbit nenechá. Takovou jeho slabostí je jídlo. Hodně si na svůj jídelníček dbá, aby měl všechno vyvážené a nic mu nebránilo v tom nabírat svalovou hmotu. Úplně proto nesnáší, když mu někdo dává něco sladkého nebo všelijaké tyhle kalorické pochutiny. S tím souvisí i to, že je docela závislý na proteinech. Přišel totiž na to, že podporují svaly a výsledky potom vidí rychleji, takže do čeho to jenom jde, tak přidává proteiny. Jednou se dokonce i stalo, že mu jeho milovaný pistáciový protein došel a on proto v záchvatu zuřivosti prokopl dveře. S tím také souvisí to, že je horká hlava. Nedokáže moc věcí řešit tím, že by si třeba s někým promluvil, prostě se rovnou popere. Jenže když se dostane do toho svého módu, je úplně nezastavitelný a vypadá jako nějaký robot – vůbec nepřipomíná člověka. V ten okamžik vůbec necítí bolest a od protivníka by ho neodtrhlo ani stádo volů, v ringu s ním také kolikrát mají rozhodčí co dělat, aby ho přinutili přestat. Kdyby ho nikdo nezastavil, byl by určitě schopný někoho umlátit do krve, když by na to přišlo. Ve většině případů prostě nutně potřebuje, aby bylo po jeho, jinak je nepříjemný a nevrlý – tedy ještě více než obvykle. Není totiž zvyklý na to, že by někdo neudělal to, co on řekne. Tím, jak vždycky se zabýval spíše tou fyzickou sílou, tak nikdy neměl možnost se dostat k bylinkám a podobným, podle něj, kravinám. Takže rostlinstvo mu nic moc neříká. Rozezná tak maximálně keř od stromu, ale více by po něm asi nikdo chtít nemohl. Moc mu nepřijde důležité tyhle vlastnosti mít. Ačkoli by to do něj nejspíše nikdo moc neřekl, jednou jeho nejhlavnější slabinou je to, že je čestný a férový. Naučil ho to box, kde jsou prostě pravidla, jaké chvaty se nesmí používat a on se toho drží. Pokud by se k němu někdo třeba otočil zády a začal utíkat, nevrazí mu kudlu do zad, prostě si ho doběhne, aby mu stál čelem.
Owenův život je jako vystřižený z akčního filmu, který nikdy nepůjde do kin, protože by byla nutná cenzura. A tím by z toho filmu zbylo možná tak pět minut. Už od útlého dětství bylo jasné, že z něj nevyroste klidný účetní, nesmělý učitel nebo vůbec příkladný občan. Jeho život odmala tvořila akce. Rvačky nejen s vrstevníky, ale také se staršími výrostky, později pouliční bitky a dospělo to až k boji v ringu. Zkrátka a jednoduše tenhle mladík si prostě užívá všeho, co mu v tomhle ohledu život nabízí. Jeho matka z něj často mívá těžkou hlavu a neví, co si s ním počít. Jenže nezná jednu dost podstatnou část jeho života a to tu, proč je tím, čím je. Nenarodil se takhle, někdo ho takhle stvořil. Byl tím jeho otec. Ten zřejmě nechtěl jen bezduchou schránku, která bude trénovat na Hry, chtěl něco trochu jiného. Matka pocházela z bohatší rodiny, která se jí však zřekla, když si vzala takovou – oproti nim – nulu, jako byl Lunsford. To však nikdo nevěděl, odkud většina jeho příjmů pramení. A protože se mu již nejspíše nechtělo žít v nejistotě, tak ho napadlo, že když si vychová vlastního bojovníka do ringu, na kterého bude moci vsázet, tak bude za vodou. A tenhle plán začal realizovat, hned od chvíle, kdy byl Owen schopný začít chodit do Výcvikového centra. Zatímco matka se jej snažila vychovávat docela pevnou rukou, aby z něj vyrostl vychovaný člověk, otec mu povoloval co jen mohl. To je nejspíše ten důvod, proč je z něj teď takový zmetek, který si myslí, že může vše, co se mu jen zlíbí. Nutno však podotknout, že alespoň trochu zná své hranice a ví, co už je přes čáru. Co se však týkalo tréninku, tak v tomto ohledu na něj byl otec velmi přísný. Konec konců, jeho působení jako mírotvorce se prostě nedalo zapřít. Sice utrpěl zranění, které ho přinutilo opustit práci a usadit se v Prvním kraji, ale neznamenalo to, že by se z něj najednou stal měkota. Tím, jak moc se mu otec snažil věnovat pozornosti, tak odmítal další děti, takže to nakonec dospělo až do bodu, že Owen je jedináčkem. On si to ale tak nijak nepřipouští, nikdy nepotřeboval mladšího usmrkaného sourozence, o kterého by se musel starat. Snad jako každé malé dítě ze začátku trochu protestoval, když všechen volný čas musel trávit jenom trénováním. Netrvalo to však dlouho a přišel tomu na chuť. Čím více trénoval, tím více měl potřebu si svoje dovednosti na někom vyzkoušet. Jelikož od otce to měl zakázané, zvolil cestu, kde na něj jeho drahý táta nemohl. Ve škole vyvolával konflikty u takových vrstevníků o nichž se vědělo, že jsou vznětliví a na něj potom tak nebyla svalena vina, že byl tím, který zasadil první ránu. V téhle době už se jeho život točil jen kolem školy a tréninku, nic jiného pro něj neexistovalo. Přátelé? Rodina? Ztráta času. Prostě pořád jen trénoval a nic jiného pro něj neexistovalo. Po několika letech tvrdého tréninku potom konečně přišel jeho první zápas. Přišlo mu to až příliš jednoduché, protože jeho soupeř byl spíše tlučhuba, než aby ho vůbec dokázal srazit k zemi. Od té doby absolutně nesnáší takové ty kecy kolem boje, přijde mu to jako úplná ztráta času. Navíc proč by měl dávat prostor k tomu, aby jeho protivník nabral další síly a odpočinul si? U amatérského boxování nezůstal příliš dlouho, přišlo mu to moc nudné a přesunul se proto rovnou až do toho profesionálního, kde už nejsou žádné vyztužené rukavice ani chrániče hlavy. To pro něj bylo přesně to pravé ořechové. Navíc se mu strašně moc líbilo, jak ho otec podporuje. Nikdy nezjistil, že to nikdy nedělal z čisté lásky k němu, ale že si na něj prostě vsázel, dokonce nejednou si vsadil i proti němu, když se mu Owen sám svěřil, že si myslí, že na to ten den zrovna nemá. To by si nejspíše zasloužilo cenu otce roku, co? Když už mu připadalo, že i box je takovou procházkou růžovým sadem, začal se hlásit ještě navíc i do soutěží K-1, které jsou na pomezí právě thai boxu a kickboxu, které ho vždycky tolik bavily. Prostě a jednoduše, když může být v boxerských kraťasech a do někoho mlátit hlava nehlava, je to ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Po některých vyhraných zápasech si dokonce nadělil i odměnu v podobě nějakého toho tetování, protože ho potom rád dával v ringu na obdiv. A takhle prostě pořád teď vypadá jeho život. Spánek, jídlo, trénink, zápas, nic jiného se u něj nestřídá.
