[ nikolet dysantis ]
Player: Renaiti
FC: Arielle Kebbel
|
Contact: renaiti@seznam.cz
Age: 17 deceased - zlomený vaz: Symon Windsor
Token: Náušnice ve tvaru koně
|
První, co je určitě potřeba zmínit je to, že se u ní nevyplácí dát jen tak na vzhled. Nevypadá totiž jako někdo, kdo by mohl pobrat mnoho síly, ale opak je pravdou. Tím, že vyrůstala na farmě se již odmalička setkávala s těžkou prací. Vědra s vodou, pytle zrní nebo třeba štípání dříví, to všechno ji docela zocelilo, co se fyzické stránky týče. Na rukou svaly docela má a v případě nutnosti by byla schopna se nějakou chvíli přeci jen v boji tělo na tělo bránit. Vzhledem k tomu, že musela i nějaký čas pobýt ve věznici, tak tam neměla co jiného dělat, než posilovat. Od ostatních tam odkoukala nějaké cviky a více si tak posílila ruce. Naučila se v průběhu života i velmi rychle běhat, koneckonců bylo to potřeba, pokud nějaké zvíře uteklo, musela ho rychle zahnat zpět. Dost možná, být v lepším kraji, kde by nemusela jen pracovat, pravděpodobně by byla dobrá v soutěžích na sprinty, jenže bohužel je tam kde je. Jako malou ji občas i nějací kamarádi strčili do vody, tudíž trochu plavat zvládne, sice se to nikdy neučila, ale pravděpodobně by se alespoň hned neutopila. Nikdy se nesetkala s žádnou pořádnou zbraní, jen s tím, co používala v běžném životě. Sekera, bič, laso, jateční pistole, ale hlavně nože. K porcování masa je to dost důležité a po občasném pořezání si k nožům našla až takovou cestu, že v dnešní době s nimi dokáže pracovat s takovou obratností a lehkostí, jako by to byla její vlastní ruka. Je jedno jestli je to nějaký kapesní nožík nebo obyčejný kuchyňský nůž. S tím vším naprosto neodmyslitelně souvisí i to, že se nebojí zabíjet. Bere to jako naprosto přirozenou věc a ačkoli má ke zvířatům silné pouto, ví, že to tak musí být. Jelikož vnímá zvířata na mnohem vyšší úrovni než lidi, pravděpodobně by pro ni bylo zabití lidské bytosti ještě o to jednodušší, pokud by to dospělo až do takovéto situace. Rozhodně by si to nějak nevyčítala. Mimo nějaké její fyzické schopnosti je pro ni důležitější, co se jí odehrává v té její blonďaté hlavince. Má velmi dobrého pamatováka, ať už se jedná o nějaké rostlinky nebo třeba orientaci v prostoru. K přírodě má hodně blízko, a proto z ní vždy dokáže vypozorovat to, co potřebuje, například kde je jaká světová strana, kde by se třeba mohl nacházet nějaký zdroj vody či kudy zvíře šlo. Stopařské schopnosti rozhodně nepostrádá a ví, jak s nimi správně naložit. Tím, že jde s přírodou často ruku v ruce, tak i ví, jak se v ní pohybovat, aby byla co nejméně nápadná. Navíc je velmi učenlivá, není tím netrpělivým typem člověka, který by musel mít všechno hned. Podnikne klidně trnitou cestu, jen když se dostane ke kýženému cíli.
Že v dnešním světě už dobří lidé neexistují? Chyba. A Nicolette je tomu jasným důkazem. Má tu smůlu, že na první pohled nevypadá zrovna nejmileji, ale když promluví, snad každému musí dojít, že má srdce na tom správném místě. Což samozřejmě není zrovna nejlepší vlastnost. Důvodů je hned několik. Především jde o to, že její povahy lidé často zneužívají. Občas se totiž uchyluje k jisté naivitě. Pokud se jí člověk opravdu zalíbí a ona v něm vidí jenom to nejlepší, těžko jí to někdo vymluví. Jedině až by jí dotyčný vrazil, jak se říká, kudlu do zad. Do té doby by za něj byla schopna stát za každou cenu. Dokonce je i ten typ, který se rozdělí s posledním kouskem chleba. Jistě, raději by ho věnovala nějakému zvířeti, ale pokud žádné není zrovna poblíž, tak by ho byla schopna dát i člověku. Tím, že vyrůstala na farmě, tak si vytvořila spíše vztah ke zvířectvu, než lidem. Není úplně upovídaná ve společnosti a pokud ji do hovoru někdo zapojí, rozmluví se, ale sama od sebe není schopná se s někým začít jen tak bavit. Je to jednoduše typická holka z farmy, co nikdy neměla tu čest s nějakou lepší technologií nebo pořádným moderním městem, to všechno je pro ni jedna velká neznámá. Pokud by se stalo, že by jí někdo takovou technologickou věcičkou dal do rukou, nejspíše by mu to ještě nějakým způsobem zvládla pokazit, než aby s tím správně zacházela. Nedá se říct, že by neměla určitý repertoár zbraní s nimiž jí to jde, má ho, jenom složený z trochu jiných věcí, než někdo kdo je odmalička trénován na Hry. Profesionální zbraň pochopitelně nikdy v ruce nedržela, nejen že k tomu neměla možnost, ale nikdy jí nepřišlo důležité trénovat na Hry, když celý její život byl vlastně o přežití. Od té doby, co jí zabili jejího milovaného hřebce, tak se u ní vyvinul takový jistý spouštěč. Pokud uvidí více krve najednou, je jako běsnící zvíře. Rozbíjí všechno kolem ní, křičí a chová se naprosto nepříčetně. Nikdy před tím jí pohled na krev nevadil, ale tahle situace na ní nechala svoje následky. Dost možná by proto měla i problém si třeba nějak zašít hlubší ránu. Ví sice, jak se to dělá, ale asi by toho v současném duševním rozpoložení již nebyla schopná. Nějaká lehká zranění, která stačí jen vydezinfikovat a zavázat by neměla být problém, ale něco horšího už ošetřit s velkou pravděpodobností nezvládne.
Narodila se do spokojené rodiny, tak jak to jenom v jejich kraji je možné. Nikdy toho neměli zrovna na rozdávání, ale možná i to ji naučilo vážit si toho, co má. Jenom co se naučila chodit, tak už pobíhala mezi zvířaty na jejich farmě a občas byla tak zamazaná, že by si ji klidně mohl někdo s jedním ze zvířat i splést. Byly to pro ni ty nejlepší možné okamžiky jejího života. Jen co trochu povyrostla, už ji nikdo nezastavil od toho, aby na farmě začala i pomáhat. Každá ruka byla dobrá, jelikož jejich malá farma si nemohla dovolit zrovna moc moderních vybavení. Krmit a starat se o zvířata bylo pro ni jednou z nejlepších aktivit. Štípáním dříví a nošení vody však také nepohrdla. Vždycky byla poměrně pracovitá a nebála se chytit jakékoli povinnosti. Navíc pro malé neposedné dítě to bylo jako stvořené, když mohla svoji přebytečnou energii využít a ještě při tom pomoci. Její matka je ta nejhodnější osoba, kterou kdy potkala a dost možná má celou svoji povahu vlastně po ní a rozhodně ji jako malou vedla k tomu, aby se k lidem chovala slušně. To Nicolette docela poznamenalo, jelikož nikdy není schopna říct rázné „ne“, občas si to myslí, ale nikdy jej neřekne nahlas. Jak vyrůstala, čím dál více se u ní projevovalo to, že byla k ostatním strašně milá. Někdy až příliš. Ostatní si toho pochopitelně všimli a začali toho zneužívat. Dělala nejen svoji vlastní práci, ale dost často i práci ostatních. Jenže na druhou stranu jí to nevadilo, trávit čas se zvířaty jí vždycky bavilo. Ačkoli má velkou rodinu, u svých bratrů a sester nikdy nenašla nějaké zastání, když ji ostatní začali využívat, ba naopak dost často tihle její sourozenci byli těmi, kdo ji takhle využívali. Jenže ona byla spokojena s tím, jak to je. Zvířata byla jejími nejlepšími přáteli a ona měla v jejich přítomnosti vždycky pocit, že nikoho jiného nepotřebuje. Mazlila se se psy, kočkami, ale nevadilo jí si vzít na klín ani třeba takovou slepici. Má prostě ráda všechny němé tváře. Jistě, její srdce si získaly převážně koně, konkrétně její hřebec, kterého si vypiplala již od hříbátka. Nikdy si prostě nestrádala. Až do té doby, než se situace v Panemu začala zhoršovat. V té době už byla dost stará na to, aby to všechno vnímala a udělala si na to vlastní názor. Nestavěla se ani na jednu stranu, chtěla jenom aby to nezasáhlo jejich farmu. Jenže to byl omyl. Všechny farmy následně byly zrušeny a měla být pouze jedna hlavní, kterou vlastnil Kapitol a ostatní tam měli chodit pracovat. Smutně toho dne pozorovala, jak nakládají jejich zvířata do náklaďáků, přebírají slabé kusy – které bez prodlení zabíjeli i před očima jejich vlastníků a zbytek odvezli pryč. Nejhorší však pro ni byl pohled na jejího mrtvého hřebce, který se vzpouzel, když ho chtěli odvést pryč. Jednoho z mírotvorců dokonce kopl do hrudi a zlomil mu nějaká žebra, když se k němu ten hlupák přiblížil zezadu. Nicolette se snažila skočit před svého koně, ale nebylo to nic platné, byla to jeho konečná. Bylo to poprvé – a také naposledy – co měla slzy v očích, když někdo zabil zvíře. Její milované zvíře. Kéž by tím situace skončila. Možná ano, kdyby to Nicolette nechala být, jenže ona nenechala. Začala se s jedním z mírotvorců prát. To nebylo úplně moudré, ale adrenalin v té chvíli udělal prostě dost. Zaprvé neměla šanci přeprat cvičeného člověka a zadruhé si tím neprodleně vysloužila pobyt v té jejich nově udělané věznici. Sice v nějaké té sekci pro méně nebezpečné, ale získala si nálepku, že je nepřítelem státu a dokonce slyšela, že na ni občas pořvává někdo i jako na rebela. Nepobyla si tam naštěstí několik let, neboť to prý bylo pro výstrahu, ale i těch pár měsíců stačilo. Údajně se za ni bylo přimlouvat hodně lidí, co ji znali a věděli, že by ani mouše neublížila. Ale stejně je v její lékařské zprávě napsáno, že je mírně vyšinutá. I dobrákovi evidentně může rupnout v hlavě. Bylo pro ni docela těžké si zvyknout a zapojit se do toho nového systému. Přišlo jí to takové strašně neosobní. Jenže věznice pro ni byla docela strašákem, kam se nikdy vrátit už nechtěla, tak se od té doby snaží sekat latinu a hlavně, jazyk za zuby a držet krok. Stala se z ní taková ovce ve stádu. Tupě dělá to, co ostatní.
