Lovett Sasha Clervaux

[ ˈlʌvɪt ˈsæʃə ˈklɛrvo ]

[player] Dahlia

[fc] Felix Yongbok Lee

 

when i grow up i want to be nothing at all

× [species] human × [date of birth] may 13, 2211 × [age] fourteen | 14 × [loyalty] capitol × [credits] 0

× [level] n/a × [zodiac sign] taurus ♉︎ × [height] 157 cm | 5' 2” × [occupation] student × [gems] 0

vitality [ n/a ] × defense [ n/a ] × reputation [ 0 ]

• Jeho první zbraní bylo jeho vlastní tělo. Cvičení rovnováhy na úzkých trámech, kontrola dechu, dokud ho plíce nepálily, hodiny nehybnosti, kdy pohyb znamenal trest. Naučil se padat bez zvuku, běhat bez rytmu, udržovat napětí ve svalech, aniž by se třásl. Bolest byla brána jako informace o limitech těla, které je třeba překročit, ne jako něco, čeho se měl bát. Od někoho tak mladého a drobného by člověk nikdy nečekal množství síly, kterým disponuje. Je v tom cosi čirého až znepokojivého, nepřirozená síla, která vás překvapí ve chvíli, kdy se zdá, že už máte Lovetta mezi svými prsty bez možnosti uniknout. Pokud ho chcete zastavit na místě, je lepší použít kovové řetězy a doufat, že nenajde způsob, jak si zlomit kost v těle nebo vykloubit jednu ze svých končetin. Není to něco, co by zkoušel často, jakmile ale zjistil, že to dokáže, neváhá podobných triků použít znovu. Jeho tělo se totiž díky své mladosti stále dokáže velmi rychle zotavit z nepříjemností a zranění, do kterých se takto může dostat. Vytrvalost nebyla volbou; pokud chtěl vydržet všechny lekce a nepadat hubou napřed, musel zapracovat na tom, co vydrží. Spánková deprivace buď zostřovala jeho soustředění, nebo ho lámala, každý den byl v tomto jedinečný. Nejvíce ho pohání téměř brutální odhodlání se zlepšovat. Odmítá přijímat hranice jako trvalé, neustále se tlačí přes bolest, strach i selhání. Každá slabina se pro něj stává problémem k vyřešení, každá chyba lekcí. Tahle touha překračovat sám sebe hraničí s posedlostí, ale zároveň je tím, co ho udržuje naživu. Naučil se, kam až lze jeho tělo tlačit, než ho zradí, a jak se i přesto dál hýbat. Tyto schopnosti si ale nechává ve větší míře pro sebe, používá je jen, když si je jistý jejich efektivitou, místo toho, aby bezmyšlenkovitě všem ukazoval, čeho je schopný. Jakmile ale udeří, nechává v tom skutečně veškerou svou sílu, která překvapí nejednoho dospělého. Jeho znalosti jedů jsou rozsáhlé a hluboce osobní. S toxiny pracuje opatrně a s respektem. Součástí agendy, jak z něj vytvořit co nejlepší zbraň, totiž byly i lekce s jedy na jeho vlastní osobě, díky kterým si vybudoval jakousi citlivost na vše, co mu koluje v žilách. Dokáže vycítit, když se mu do organismu dostane něco cizího, rozpoznat povahu látky a jednat dřív, než se naplno projeví. Nejde ani tak o imunitu jako o důvěrné porozumění, dialog mezi tělem a nebezpečím. Zbraně v jeho výcviku přišly později a byly vybrány s důrazem na jejich tichost. Od začátku si jeho instruktoři vybírali takové nástroje, které trestaly chyby. Na obranu upřednostňuje boxery, jelikož je může na svou ruku navléct ještě v kapse nebo rukávu a překvapit svého nepřítele. Pak má také rád vystřelovací dýky, cokoliv, co schová na svém zápěstí a použije v momentu překvapení, v něm vzbuzuje určité nadšení ze souboje. Prak pro útoky z dálky, určený spíše na odvedení pozornosti. Oblíbil si ho už v dětství jako hračku, takže fakt, že ho mohl používat dál jako zbraň, byl příjemným plusem. Neustále ho nosí s sebou, když se nudí nebo potřebuje chvilku pro sebe, zkouší, pod jakým úhlem se může trefit do svého cíle. Je to zbraň, kterou většina lidí odsoudí jako primitivní, v správných rukou se ale stává přesným a smrtícím nástrojem. Jedna rychle a dobře mířená rána může vyřešit mnoho problémů, hlavní výhodu vidí v nemožnosti na první pokus vysledovat, odkud byla vypálena. Krátké čepele pro souboje zblízka, dostatečně malé na to, aby se daly schovat, dostatečně ostré na to, aby rychle dokončil svou práci. Lekce na akademii mu ukázaly, kam mířit a kde zasadit ránu. Není to člověk, který by dobrovolně šel do duelů. Zásek do šlach, proklouznutí mezi žebry, vždy cílí na měkká místa, která nechrání žádné brnění. Brzy se naučil, že zbraň by na sebe nikdy neměla přitahovat pozornost, a to samé by neměl dělat ani její uživatel. Vrhací zbraně trénoval neúnavně, přestože s nimi měl potíže. Cvičil tak dlouho, až se začal zdravit s každým selháním jako se starou známou, pokračoval, dokud frustrace nepřestala zpomalovat jeho ruce. Když minul, byl poslán zkusit to znovu, nehledě na to, jak byl hladový, unavený a sám. S přesnými údery má potíže dodnes, ale alespoň má rychlost a sílu, které jeho nedokonalost vyvažují. Střelné zbraně mu byly představeny sporadicky, spíš jako formalita. Naučil se je používat, odstraňovat jednoduché závady, hlavně zmizet po jednom výstřelu. Psychický nátlak byl stejně nepřetržitý jako důraz na denní disciplínu. Lhali mu, zkoušeli ho, úmyslně ho uváděli v omyl. Autority měnily pravidla bez varování. Důvěra byla dávána a zase brána, aby se ukázalo, jak se přizpůsobí. To vše za účelem absolutní poslušnosti. Zjišťovali, jak daleko ho mohou dotlačit, aniž by ztratil svou použitelnost. Bere to za svou silnou stránku, fakt, že dokáže plnit úkoly bez většího morálního dilematu, i když na to mohou mít různé strany svůj pohled. Nehrozí, že by zamrzl v situacích, které vytvářejí nepříjemná rozhodnutí mezi tím, co je dobře nebo špatně, vždy zvolí větší dobro celku a svůj život. Lekce, které na akademii začal podstupovat, ho alespoň trochu vrátily do reality běžných dnů. Největší důraz byl kladen na sledování nepřátel a infiltraci, i kvůli jeho nízkému věku. Zvyklý vždy svou oběť první pozorovat, než podnikne jakékoliv kroky, naučil se číst v pohybech i pocitech nepřátel, signály, které by mnoho lidí přehlédlo, eviduje a dokáže si z nich odvodit, co jeho oponent udělá v následujícím kroku, někdy i dřív, než si to on sám uvědomí. Naučil se pronikat do uzamčených prostor, obcházet systémy, splynout s davem kolem sebe. Přes všechen úděl, který mu byl svěřen, měl i trochu prostoru být dítětem a věnovat se i normálnějším věcem. Moře je místem, kde se sbíhá mnoho jeho dovedností. Dokáže rybařit s trpělivostí a přesností, číst vodu tak, jak jiní čtou mapy. Mořské tvory zná do detailu — jejich chování, nebezpečí i slabiny. Surfování ho naučilo rovnováze a načasování, jak se pohybovat se silami většími než on sám, místo aby proti nim bojoval. Oceán se pro něj svým způsobem stal partnerem, protože jeho chování vždy koresponduje s turbulentností jeho vlastního života. Hlavně se nedostat do jeho hlubin, jediné místo, kde panika převládá nad chladným rozumem.

• Zásadní brzdou ve všem, co dělá, je jeho rodina. Podařilo se jim do jeho hlavy vtlouct až přílišnou důležitost na rodině a všem, co dělají. Nemá tak sebemenší tendence jít naproti těmto přesvědčením a není nic lehčího, než mu ukázat prstem, kde je jeho místo. Pokud tedy patříte k jeho pokrevním příbuzným, můžete mu vlastně přikázat naprosto cokoliv a on to bez poznámky splní. A nejen rodina, když ví, že jste jakýmkoliv způsobem klienty, moc nepřemýšlí nad povahou a pravdivostí požadavku, pro dobro celku se také obětuje. Metody, kterými toho docílili, si zaslouží své vlastní místo v pekle, byly však účinné. Vryly mu tak do paměti nejen, kde je jeho místo, ale zároveň i přesvědčení, že na jeho názoru nezáleží. Věří až do morku kostí, že vše, co dělá, by šlo udělat ještě lépe, kdyby se snažil trochu více, že vždy má ještě možnost přidat, zlepšit, udělat něco navíc. Je jedno, kolik úkolů splní, kolika cílů se zbaví, pocit v něm zůstává stále stejný. Určitě by to někdo udělal lépe, rychleji, jednodušeji. Jakákoliv chvála, kterou mu udělíte, se na něm udrží sotva na pár minut, než je opět smyta obavami. Oproti tomu kritika na jeho osobu se do něj zarývá jako skoby do ledovce, který nedokáže překonat, nenávistné myšlenky na neexistující selhání a proklínání své nedostačující akčnosti. Většinou to pravda není a přirozeně dělá absolutní maximum, které je v jeho silách. Proto když se snaží více, než je mu běžné, lehce vyhoří nebo selže, protože na to jednoduše jeho tělo již nemá. Je zvyklý srovnávat se s lidmi, kteří jsou vysoce nad jeho úroveň. Zatímco v jiných případech se jedná o slušný motivační faktor, v situacích mezi životem a smrtí je to nebezpečná tenká vrstva ledu, která už se nemůže dočkat, až pod ním praskne. Tím, že ho většinu života drželi jen v rodinném sídle, nemá moc znalostí o přežití mimo pohodlnost vždy plné ledničky a čistého prádla ve skříni. Tyto věci se dějí automaticky a nemusí nad nimi tak přemýšlet. Dalo by se říct, že je to skoro mamánek, zatímco na bojišti se o sebe postará sám a postavit se mu do cesty je bláhový krok, za zavřenými dveřmi nikdy nemusel hnout prstem navíc, ne že by nechtěl, ale bohužel nemá tušení, jak začít. Mimo kontrolované prostředí je téměř bezmocný. Chybí mu dovednosti přežití v divočině, nedokáže číst terén, počasí ani známky života. Města mu dávají smysl — chodby, pravidla, mise. Otevřená krajina ne. Bez struktury selhává. Je až paradoxní, že člověk z jeho kraje neumí obstojně plavat, něco, s čím se člověk jen tak nesetká. Zřejmě za to může nezájem jeho rodiny pouštět ho k divokému a nezkrotitelnému moři, které nemohou ovládat svými povely. Jakmile se kolem něj uzavře voda a vlny naberou nebývalou sílu, panikaří. Většinu fyzického tréninku obětoval síle, ale ne už ladnosti nebo přesnosti. Pokud hází, je to s velkou silou, na tom, kam přesně daná věc dopadne, už mu tolik nezáleží. Když dojde na přímé fyzické souboje, může se zdát, jako by ani v boji být nechtěl. Volí totiž defenzivu před ofenzivou, důsledek jeho tréninku v přesné a tiché infiltraci a manipulaci svých obětí. Je naučen vždy hledat cestu nejmenšího odporu, a tak jsou pro něj přímé souboje překážkou, zvlášť pokud jde o jeho nebo cizí život, a nejen přátelské rvačky. Ovšem, jako se vším, je tento styl boje opuštěn ve chvíli, kdy sáhnete na jeho blízké. V takové situaci jakékoliv zábrany, které má, mizí. Bojuje s čirou agresí, techniku kompenzuje svou sílou a zuřivostí. Je tím sice nebezpečný, ale také zároveň neopatrný a dopouští se chyb, které by cvičený zabiják nikdy neměl dopustit, řízený spíše impulsy než přesností a technikou. V profesi, která si cení fyzické dokonalosti a poslušnosti, jsou tyto skutečnosti brány jako chyby, známky jeho mladistvé nátury podtrhující nespolehlivost a jistou hrozbu v akci. Situacím, které by mohly na jeho nedostatky upozornit, se ze všech sil vyhýbá, a tiše se nesnáší za to, že vůbec musí. Po emoční stránce je poměrně jednoduché svést ho na svou stranu. Je v něm stále něco nevinného a dětského, touha být milován a potřeba prokázat svou důležitost. Pro slova chvály je schopný uběhnout extra míli a nasadit si při tom klapky na oči. Tyto malé sobecké momenty jsou nejsilnější v dlouhých chvílích samoty a jako následek předchozího neúspěchu, který díky jeho rozpoložení nemusí být ani nijak signifikantní. Ti, kteří poznají jeho osamělost a touhu po uznání, mají otevřené dveře k tomu ho navést pomocí pár hezkých slov a slibů k nejrůznějším věcem. Poměrně dlouho mu trvá, než přijde na nekalé úmysly ostatních, často až když už je poněkud pozdě něco změnit. Naštěstí nejde o věci, kde by trpěli ostatní, a využitý bývá jen on, stejně mu vždy na té jeho malé duši podobné situace zanechají jizvy, které nemá, jak vyléčit. Takové situace ale snáší lépe, než by měl, a nenávist v něm dlouho nezůstává — určitou mírou věří, že si takové chování pro svou nedokonalost zaslouží. Alespoň mohl být někomu na chvíli užitečný, a stálo ho to jen trochu své cti. Není tak divu, že jakékoliv vedení je pro něj naprosto nemyslitelné. Nedokáže si představit, že by na něj někdo musel spoléhat a vést se jeho úsudkem, když ani on sám nevěří, že to, co dělá, je skutečně dobře. Odpovědnost nad rámec bezprostředního úkolu se jeví jako něco, co je určeno pro silnější lidi, než je on. Ve všem je vždy odkázán na své nejbližší, přeci jen poslouchat příkazy je mnohem jednodušší než mít možnost volby. Podobně zamrzne vždy, kdy má pocit, že jeho volba může něco významně ovlivnit. A přes to všechno je tu stále jeho morální kompas, který ho staví do situací, ze kterých si přeje zmizet, jako by nikdy neexistoval. Ví totiž, co je správné a co špatné, a to i když si nemůže dovolit podle toho jednat. Tíha každého zmařeného života s ​​ním přetrvává, těžká a neotřesitelná. Ve světě, který od něj očekává, že bude zbraní, může být jeho největší slabinou to, že se jí nikdy doopravdy nestane.

• [ appearance ] Dítě, které je nuceno dospět mnohem dříve, než by si přálo. Lovett svým vzrůstem i obličejem okamžitě v lidech evokuje pocit potřeby chránit jeho maličkost před celým světem. Fakt, že k plnoletosti mu ještě pár let zbývá, se snaží zamaskovat svým oblečením a různými doplňky, někdy dokonce sáhne po make-upu, kterým si zvýrazňuje lícní kosti nebo vytváří umělé vrásky na čele a kolem úst. Bez toho je však roztomilým klučinou, na kterém nejedna slečna nechá své oči o pár vteřin déle. V obličeji je vidět radost ze života, jeho mladost a hravost, není chvíle, kdy by mimikou vydržel v klidu. Jeho oči sledují život kolem sebe s nebývalou pozorností, každý detail, který najde, je rozzáří a jeho zorničky vystřelí do vesmíru. V barvě jeho očí by se mohl člověk utopit, tóny modré a zelené jako mořská pěna, zahledět se do nich je jako říct si o to, aby vás siréna utopila v hlubinách oceánu. Ještě nestihl ztratit dětské kulaté tváře, i jeho nos připomíná měkký knoflík, do kterého se můžete trefit a zakývá se všemi směry. Silným dědičným genem celé jejich rodiny jsou zářivě blonďaté vlasy. Ty jeho občas vypadají, jako by ztratily veškerý pigment, nebo je právě ukradl z hlavy nějakého starce. Lehce se mu lámou a zanechává je za sebou na místech jako tichou připomínku vlastní existence. Nikdy nad nimi moc nepřemýšlel, ovšem poslední rok, kdy strávil většinu času mimo domov, nebyl nikdo, kdo by mu je pravidelně upravoval, a aniž by se snažil, narostly mu až těsně nad ramena. Byť by je měl brát za bezpečnostní riziko, neboť tím zvyšuje šanci, že se mu někde chytnou, nebo si ho někdo omotá kolem ruky, nechává je tak, jak jsou. Při práci i tréninku je nosí svázané do culíku nebo drdolu, a to spíš, aby se mu nelepily na krk, jelikož kratší prameny mu do očí padají skoro pořád. Fakticky i vzrůstově je ještě malé pískle, měří tak dvě třetiny toho, co většina mužů v jeho rodině. Přesto jeho tělo dosahuje určitých hodnot, které rozhodně pro tak mladého klučinu nejsou běžným jevem. Jeho náročný výcvik mu dal kromě síly i skryté svaly, které vždy při zatnutí rukou a nohou dají najevo svou přítomnost. Svaly na břiše má viditelné vždy, byť by se mohlo zdát, že u někoho tak mladého je poměrně lehké vytvarovat je s minimem tuku a rychlým spalováním, jsou skutečně těžce vydřené. Rád se obléká do tmavých barev, nosí oblečení, které na něm působí větší a schovává, jak drobný ve skutečnosti je. Rád nosí různé piercingy, ne kvůli vzhledu, ale užívá si ten pocit, když mu jehla projde kůží, má proto spoustu míst, kam vložit kousek kovového šperku, nejnovější přímo v jeho rtu.

• [ personality ] Těžko by někdo hledal tak mladého kluka se silnějším morálním kompasem, než má právě on. Celý jeho život se točí kolem neutrálnosti a snahy vidět vše v tom správném světle, tedy tak, aby nikomu nekřivdil. Je zvyklý vždy vyslechnout celou pravdu daného jedince a až na základě všech možných informací vyvodit nějaký závěr. Je upřímný, má čest a jméno, které musí udržet čisté, ovšem tato upřímnost je mu často ke škodě. Pravda je často přeceňovaná a může mu nepěkně zavařit. Přesto ji vždy zvolí. Jeho slovo je slib, který hodlá dodržet od chvíle, kdy ho poprvé vysloví. A pokud ho má dodržení stát spánek, krev nebo klid, zaplatí bez jediného slova. Utrpení a bolest, které mu přijdou do cesty, snáší tiše, pokud tím udrží své blízké v bezpečí. Není v něm pocit mučednictví ani touha být vnímán jako ušlechtilý spasitel, jen tvrdohlavé přesvědčení, že chránit je jeho úloha a selhání nepřipadá v úvahu. Je tu ale něco silnějšího než jeho vlastní slovo. Pro svou rodinu se neptá, zda to, co dělá, je správně, ptá se jen, zda je to nutné. Když ano, není třeba ptát se na žádné další otázky, jen konat činy. A přesto je pod tou fasádou silných rozhodnutí a pevné morálky stále žalostně mladý. Drží se dětských snů s upřímností, která hraničí s pošetilostí. Představuje si jednoduchou budoucnost, krásné konce, laskavost oplácenou laskavostí. Tyto naděje jsou pro svět, ve kterém se pohybuje, příliš křehké a ostatní je odmítají jako naivní, zaměňujíce čistotu za nevědomost. Jsou ale určité hranice, za které není dobré zajít. Jakmile jsou totiž překročeny, tahle měkkost a dětská naivita mizí rychleji než pára nad hrncem. Ke zradě, neúctě nebo ohrožení těch, které chrání, je nemilosrdný. Jeho krutost není hlasitá, neuchyluje se ke zbytečnostem.  Bez citu, s absolutní přesností eliminuje vše, co narušuje jeho prostor. Akt krutosti ho netěší, ale neváhá. Ve své práci nechává srdce stranou. City jsou luxus, který si nemůže dovolit, dokud úkol není splněn. Dělá, co je třeba, s pevnou rukou a nečitelnou tváří, a smutek, pochybnosti i touhu si schovává na chvíle, kdy se nikdo nedívá. Pochybnosti o správnosti ho samozřejmě nahlodávají, ale neví lépe než poslouchat své starší opatrovníky. Ve své podstatě jsou v něm dvě stránky v neustálém boji: dítě se sny, které se mu nikdy nesplní, a přesto doufá, že někde v budoucnosti bude mít šanci konečně prožít naivní lehkosti dětského života, a voják, který bez myšlenek na vlastní názor plní úkoly mu přidělené, bez ohledu na to, zda má vůbec možnost je vykonat bez šrámů na duši. Ztrácí tak pomalu svou osobnost pro kolektivní dobro, a v nocích, kdy se probudí se studeným potem, hmatá do prázdna po podstatě vlastní existence.

× × ×

• [ file 001 ] Vymodlený syn v generaci žen, se jménem zděděným po člověku, kterého nikdy neměl šanci potkat, a očekáváním do něj vloženým, které nemůže splnit ani kdyby životů žil hned pět. Lovett měl od začátku svého života nevýhodu vysoké laťky, kterou mu rodiče nastavili vůči všemu, co dělal. Alespoň si nemohl nikdy stěžovat na nedostatek jídla nebo obecně špatný život. Rodiče mu vždy vyhověli ve všem, co chtěl dělat, ale o to větší nároky na něj měli, aby uspěl. Na jakékoliv selhání nebyl prostor, a každé škobrtnutí o předem nastavené cíle bylo odměněno přísným pohledem a chladným tónem hlasu, který mu oznámil, kde všude ve své existenci udělal chybu. Bral to jako samozřejmost, každé takové zklamání přiznával svým nedostatkům a udělal vše pro to, aby se podobná věc už nikdy neopakovala. I proto byl odmalička vedle své sestry při všech lekcích, i když šlo o věci, které byly nad jeho úroveň. Cokoliv, aby viděl ten letmý úsměv své matky, byť jen na vteřinku, věděl, že udělal něco dobře. Byly chvíle, kdy chtěl tohle všechno opustit a jít ven, hrát si s ostatními a být skutečně dítětem, nejen chodící loutkou, kterou ovládá někdo jiný. Sílu na to nikdy nenašel. Přesto se v jeho hlavě množily různé otázky. Začalo to výlety s jeho sestrou k moři, kdy on poznával hvězdice vysušené na okraji pláže, zatímco ona se potápěla v jeho blízkosti. Nechápal, proč se vytratili s takovou tajností, proč nesmí o ničem, co ten den viděl, mluvit, a z jakého důvodu ležel na zemi po tom, co schytal pohlavek od svého otce. Od toho dne už na pláž nezavítal, ale jeho sestra už ho na společné lekce nikdy nedoprovodila. Jelikož chtěl zamezit hádkám mezi jeho rodiči, neptal se, studoval dál a vše, co se mu honilo hlavou, si nechal pro sebe. Jen když jejich otec už několik dní nepřišel domů, dovolil se optat na jeho nepřítomnost, ale pod chladným pohledem matky zaplul zpět do studovny. Jen jeho sestra se nad ním slitovala, a tak pochopil, že na jeho návrat domů bude čekat marně. Oslava jeho dvanáctých narozenin přinesla odpověď na mnohé otázky. Protože už byl dostatečně starý na to, aby se dostal do slosování Her, byl očividně i dost starý na to pochopit skutečný princip fungování jejich rodiny. Všechny ty hrdinské činy, velkolepé podniky — jen fraška, aby se odvedla pozornost od jejich skutečného zdroje obživy, a to role neviditelných pěšáků, šedých eminencí, politicky nestranných, ale zato vždy do posledního bodu kontraktu pečlivých vojáků. Jestli na to měl kapacitu pochopit přesně, co se v jeho životě mění, nikoho moc nezajímalo. Od toho dne začal trávit čas více s různými mentory než vlastní rodinou, jeho přátelství s vlastní sestrou se začalo postupně vytrácet a místo hraček měl v rukou zbraně, které by každá jiná normální rodinka zavřela za dva zámky. Nic víc ale dovoleno nebylo. Jen zůstávat v sídle a celé dny a noci trénovat všechny možné věci, jak svou duši, tak své tělo. Vrcholem byla noc, při které v rámci tréninku ho unesli a dali mu ochutnat několika mučících praktik. Dle slov rodiny pro cvik, aby věděl, co ho čeká, když nebude dostatečně opatrný, ale i proto, aby si mohli být jistí, že něco vydrží. Vše přetrpěl, nestěžoval si, bylo vidět, jak mocná byla výchova a kolik toho byli schopni v jeho hlavě zakořenit. Nikdo normální by po takové zkušenosti doma nezůstal, Lovett to ale bral jako čest, důkaz, že je užitečný. I přes tento posun v jeho výcviku ale nikdy na žádnou skutečnou misi nemohl. Nešlo mu do hlavy, proč by ho měli držet v kraji, když se plně očekává jeho kooperace a zapojení do hlavního podniku celé rodiny. Na tento fakt nikdy nedostal uspokojivou odpověď. Považoval to čistě za zbabělost, nevyžádanou ochranu jeho osoby před světem, ve kterém měl samostatně fungovat a rozhodovat. Když se však dozvěděl, že jeho sestra studuje na akademii, která je jak stvořená pro vše, co se teď musí učit mezi těmi stejnými čtyřmi stěnami, které ho pomalu dohánějí k šílenství, asi poprvé v životě pocítil chuť za něco bojovat ve svém vlastním sobeckém zájmu. Protože jak mohli dopustit, že někdo, kdo nemá mít tušení o všem, co dělají, věnuje svůj čas přesně těmto činnostem. Možná to byla trochu i vzpomínka na dny, kdy jako malý měl vždy rozhodující hlas, co se bude dělat, k velké nespokojenosti jeho sestry. A tak i tento malý neexistující souboj potřeboval vyhrát. Rodinu tehdy postavil před rozhodnutou věc — akademii bude navštěvovat, ať se jim to líbí, nebo ne. Šlo o tak skandální chování, že by o něm mohli psát na titulní stránce jejich soukromého týdeníku. Nejeden porcelánový hrníček z drahé kolekce toho dne dopadl na parkety jejich pokoje a nenávratně se roztříštil, stejně jako jeho důvěra v rodinu, která ho celý život jen schovávala před reálným světem. Musel však něco obětovat. Jako důkaz vděku za respektování jeho rozhodnutí slíbil, že hned po dostudování vstoupí do manželského sňatku s jakoukoliv ženou, kterou mu zvolí. Budoucnost natolik vzdálená, že nad ní ani nepřemýšlel a na dohodu přistoupil. Pokud si myslel, že svým nástupem do školy něco na vztahu se Sorayou změní, pletl se. Od prvního dne se mu obloukem vyhýbala, poté přijala fakt, že se ho zřejmě jen tak nezbaví, a tak toleruje jeho přítomnost v nejnižším možném provedení. Co byl ale úspěch, je jeho studium. Někde jinde by se možná pozastavili nad tím, jak může takové škvrně přeprat starší žáky a proč mu fyzická bolest nikdy nezkřiví úsměv. Není pro něj ani tak důležité, jak dobře si vede v měřítku akademie, jako jemné pokývnutí jeho matky na znamení uznání za to málo, co sám o sobě dokázal. Akademie mu otevřela dveře nejen k lidem v jeho věku, se kterými si má konečně co říct, ale i k možnosti doprovázet rodinu při práci. To vše balancuje s nikdy neutichajícím hlasem ve své hlavě, který pochybuje nad jeho schopnostmi a pohledem sestry, který podezřívavě sleduje každý jeho krok. Vyvstává tak otázka, která linka jeho osobního příběhu ho dožene první, a jestli zemře rukou jiného muže, nebo své vlastní bláhovosti.

• Soraya Zaria Clervaux × Kromě jejich podobnosti mezi nimi není na první pohled sourozenecký vztah poznat. Postupem času se od sebe čím dál tím více odloučili. I díky tomu, že jí nemůže nikdy říct, kam se celé dny ztrácel, a proč tak ochotně zůstává se svou rodinou, je pro ně těžké najít nějaké společné téma. Aby toho nebylo málo, neustále mu říká Sasho, aby ho ještě více iritovala, přestože ví, jak své druhé jméno nemá rád. Snaží se ze všech sil udržet jejich pouto při životě, ale vypadá to, že tato loď již dávno odplula. Zatímco Soraya ho za rodinu označuje, on si tím není tak jistý. Protože pro něj je rodina všechno a nikdy by se k ní nemohl chovat stejným způsobem, jako ona k němu.

Soraya Zaria Clervaux

[ səˈraɪə zɑːˈriːə 'klɛrvo ]

[player] Dahlia

[fc] Jeong Jin-sol

 

the game was rigged from the start

× [species] human × [date of birth] august 29, 2209 × [age] fifteen | 15 × [loyalty] neutral × [credits] 0

× [level] n/a × [zodiac sign] virgo ♍︎ × [height] 163 cm | 5' 4” × [occupation] student × [gems] 0

vitality [ n/a ] × defense [ n/a ] × reputation [ 0 ]

• Mantrou jejího života je neustálá potřeba zdokonalovat cokoliv, k čemu se alespoň na malou chvíli upne. Jen díky tomu se může pyšnit několika cenami za všemožné sportovní aktivity a oceněními za její studijní úspěchy. Už od dětství měla blízko k vodě. Nevnímala ji jen jako prostředek k přežití a práci, skutečně se s ní sžila a přijala ji za nedílnou část svého života. Kdo u nich neumí plavat, jako by nebyl. Plavání pro ni není jen sportem nebo volnočasovou aktivitou. Nikdy se necítila tak klidně, jako když poprvé ponořila hlavu pod vodu a zkusila s ní splynout v jedno. Naučila se ovládat svůj dech, šetřit si kyslík v plicích za všech okolností. Nejen ve vodě, ale i na souši, kdy se snaží co nejméně dávat najevo svou přítomnost. Jen pohupování mezi vlnami moře jí však nestačilo, a tak se začala potápět. Prvně se šnorchlem, později zkusila jít do čím dál tím větších hloubek s tou správnou výbavou. Uprostřed oceánu není slyšet nic jiného než vaše vlastní myšlenky. Musela tak překonat strach ze sebe samé a samoty, která ji provázela. Svým způsobem byly tyto lekce terapeutické a posílily její psychiku lépe než kdejaký psycholog. Pod hladinou se formovala její schopnost vydržet v klidu, jen pozorovat své okolí a jednat bez zbytečných gest. Voda ji naučila vnitřnímu klidu a faktu, že se vždy musí spolehnout jen sama na sebe. Aby se dostala do větších hloubek a zajímavých míst, bylo třeba vynaložit trochu větší úsilí a najít způsob, jak se na taková místa nejlépe dopravit. V době moderních pohonných jednotek a možností přepravy propadla kouzlu obyčejných jachet a plachtění. Od počátku věděla, že nechce být jen pasažérem, a tak podnikla všechny kroky pro získání vlastního průkazu. Překvapivě pro ni byl celý výcvik poměrně jednoduchý, snad i díky tomu, kolik toho o plachtění načetla od první chvíle, kdy objevila možnost využívat jen vlivů přírody k pohybu. Základy první pomoci sice považovala za trochu zbytečné, ale v budoucnu se jí několikrát hodilo vědět, jak si ošetřit otevřenou ránu a jak pomoci člověku s mořskou nemocí. Není to jen o cestě, ale i o stroji. Jak poznat, co její lodi chybí, jak správně uvázat lana a postarat se o celkový chod přídavného motoru, nevynechala jedinou lekci, která by jí byla k užitku. Orientace na širém moři patří mezi ty těžší věci k naučení, jelikož bez pevniny na obzoru nebo bójky je celé vaše okolí prakticky nerozeznatelné. Čtení v mapě a využívání navigačních prostředků bylo pro úspěšné cesty naprosto kritické, a tak se je s nelibostí naučila. Není totiž nijak silná v rozeznávání světových stran, ale díky praxi se dostala do bodu, kdy tyto věci dělá zcela automaticky. Pozná tak také, kdy se blíží bouře, a podle síly větru určuje vývoj počasí dalších hodin. Když se zrovna neplaví po vodě a je odkázána používat své nohy k chůzi po souši, musí vždy něco dělat. Patří k těm chytřejším lidem, k těm, kteří tráví většinu času v knihách a studiem. Jelikož jí rodiče nedávali moc prostoru na aktivity, při kterých by se mohla zranit, začala se věnovat teorii snad všeho, o čem se dá něco napsat. Její akademická znalost zbraní je tak nepřekonatelná. U většiny věcí chápe jejich konstrukci, historii i slabiny. Ví, proč něco funguje a co se pokazí, když se to zanedbá. Tahle znalost jí dává náskok před ostatními, protože nespoléhá jen na reálné zkušenosti u omezeného výčtu věcí, ale je přesvědčena, že v případě, kdy se setká s něčím novým, bude vědět, jak zhruba daná věc funguje. Naštěstí při nástupu do akademie dostala prostor vzít do ruky více než jen knihy a sítě. Kuše jí sedla přirozeně — vyžaduje klidnou ruku, trpělivost a přesnost. Není to zbraň impulzivních lidí. Čeká, vyhodnocuje, střílí jen tehdy, když ví, že nemine. Podobně je na tom s používáním luku. Výstřel přichází ve chvíli, kdy se všechno na okamžik srovná. Kuše však preferuje i z toho důvodu, že nemusí věnovat tolik úsilí, aby udržela tětivu správně napnutou, a šípy si jí nezarývají do konečků prstů. Byť ne tak efektivně, přesto s určitou grácií umí přesně házet s noži a kunai. Úplnou specialitou jsou však různé jehly. Ty totiž může nosit nenápadně ve vlasech a využít jejich tenkost a tvar k rychlému, ale přesto smrtícímu zásahu. Zřejmě na to mají vliv nespočetné hry šipek, které proti svému bratrovi vedla. Jelikož neoplývá fyzickou sílou, museli si s ní na akademii poradit i jinak a zajistit, aby nikdy na fyzický kontakt nedošlo. Preferuje tedy zbraně, které udrží ostatní daleko od ní. Pro nikoho tak není překvapením její vytrvalý trénink s kopím. S ním si drží odstup, kontroluje prostor kolem sebe, nutí protivníka reagovat. Většinu zbraní drží v obou rukách, a to nezávisle na tom, jestli daná zbraň pro svou efektivitu takový úchop potřebuje. I proto trénovala raději s méně oblíbenými zbraněmi, jako je estoc a changdao. Obě zbraně drží ostatní daleko od ní a umožňují její případný rychlý útěk, pokud je samozřejmě opustí na místě. Jako pilný student nezanedbala přípravu na možné efektivní způsoby zbavení se konkurence, ovládá tedy základy toxikologie, hodně ji zaujaly chemické reakce různých látek a věci, které za normálních okolností vypadají poměrně neškodně. S jejím myšlením by se hodila více na kariéru politického asasína, který se nenápadně zbaví konkurence spíše svými slovy než činy, k tomu má ale v tak mladém věku ještě daleko. Kromě přípravy na svou profesionální kariéru zabijáka, a to bereme s velkým sarkasmem, věnuje svůj volný čas i sportům. Má zvláštní cit pro házení disků, ať už sportovních nebo improvizovaných. Umí odhadnout váhu, rotaci, trajektorii. Je to dovednost, která vznikla z kombinace hry, tréninku a schopnosti využít tu trochu výbušné síly, co má, a usměrnit ji do prostředku, kterým dokáže nejen ohromit, ale i zranit.

• Její schopnosti jsou naučené. Slabiny jsou vrozené — nebo alespoň hluboce zakořeněné. A ty dvě části spolu neustále válčí. Navenek působí, jako by jí na ničem nezáleželo. Určitá laxnost je její obranný postoj. Když nic nebere vážně, nemůže být zklamaná. Ve skutečnosti ale nemá opravdový zájem téměř o nic. Ne proto, že by byla hloupá nebo prázdná, ale protože ji realita unavuje dřív, než v ní stihne něco zakořenit. Nadšení u ní rychle vyprchá, pokud vůbec vznikne. Na jedné straně stojí její potřeba řádu, kontroly a stoprocentního výkonu. Na druhé tělo, které je pomalé, slabé a nespolehlivé. Je drobné postavy, fyzicky slabá, a její tělo to dává neustále najevo. Všechny lekce osobních soubojů, které kdy podstoupila, poukázaly na tento fakt s absolutní jistotou. Bylo šokující, jak málo toho ve skutečnosti vydrží. Jelikož byly lekce osobních soubojů po dlouhou dobu povinné, trpěla jako pes. Jakýkoliv šplh, kdy nemůže zapojit všechny svoje končetiny, je dopředu prohraný souboj. Neunese ani moc bolesti, pokud může, rychle se vzdá. I když se snaží vydržet co nejdéle, rychle poznáte dle slz nebo minima odporu, že prohrála. Když se smířila s faktem, že nikdy nebude silná, začala se soustředit na jiné způsoby boje, ale pokud ji znáte, víte, že stačí použít trochu hrubé síly a máte ji v hrsti. Jakékoliv bojové umění nebo zbraně, které pustí člověka příliš k tělu, jsou pro někoho, kdo se soustředí na stoprocentní výkon, těžko snesitelným selháním. Není ani příliš rychlá, zřejmě ze zvyku chodit vždy tři kroky za mužem, který ji vede společností. Kromě genetických predispozic ji zároveň trápí staré zranění. Špatně srostlá kost v ruce je trvalá připomínka křehkosti, omezení, něčeho, co už nikdy nebude fungovat správně. A přitom šlo o naprostou blbost z její strany, když ji sejmula silná vlna a praštila s ní o palubu lodě. Kdyby tehdy svého mentora poslechla a zůstala v kabině, zřejmě by k tomuto zranění nikdy nepřišla. Při častém potápění přišla na další ze svých slabin. Její oči nezvládají cizí bakterie, potápět se bez brýlí znamená automatický zánět spojivek. Hlavu má ostrou, tělo selhává. Nenávidí ho za to. Ze svého skoro utopení se také nikdy úplně nezotavila. Když je dlouho pod vodou bez kyslíku, začne mít úzkostné stavy. Kapacita jejích plic je sice lepší než u lidí, kteří je nikdy netrénovali, ale přesto jsou určité hranice, do kterých nezachází. Jediné bodnutí a začne zase myslet na ten den. Určitě by na tom byla lépe, kdyby netrpěla poruchou příjmu potravy. Množstvím povinností a nechutí k životu zapomíná jíst. Po letech ve stejném stavu už ani nevnímá, že některý den naprosto zapomene něco pozřít. Zatímco ve chvíli, kdy jsou zásoby tenké, se může hodit mít o jeden hladový krk méně, při zátěži je její tělo jednoduše vyčerpané. Každá únava, každé omezení je pro ni osobní urážkou. Neodpouští si fyzickou slabost stejně jako si neodpouští chyby v práci. Její neustálé potlačování emocí se projevuje na tragickém stavu její tělesné schránky. Jen škoda, že si toho nikdo v jejím okolí nevšímá. Nesnáší, když musí nést víc věcí najednou. I jen delší túra s batohem ji hrozně otravuje a snaží se tak držet počet věcí, které má vždy při sobě, na naprostém nutném minimu. Tento návyk pochází také z potápění, kdy i velká váha je minimálně o polovinu menší díky vodě. Má ráda svobodu ve svém pohybu a nechce být přikována k zemi něčím, co ji zatěžuje. Přetížení — fyzické i psychické — v ní vyvolává paniku a vztek. Jakmile má pocit, že toho na ni někdo nakládá příliš, okamžitě se uzavírá nebo reaguje podrážděně. Jakýkoliv pokus řídit její image bere jako útok. Jediný, komu to trpí, jsou její rodiče. Tím, že kontrolují všechny aspekty jejího vystupování, pokud někdo upozorní na některou z jejích umělých vlastností nebo se trefí do jejího vzhledu, neumí se udržet v klidu. Je extrémně kritická, vyžaduje disciplínu a plné nasazení — a zároveň je laxní ke světu, který po ní něco chce. Ten rozpor ji rozežírá. Pohrdá lidmi, kteří nepracují naplno, ale sama utíká, kdykoli je tlak příliš dlouhodobý. Touží po bezpečí, stabilitě a systému, ale aniž by si to uvědomovala, odmítá závazky, které by ji k nim dovedly. A přesto je to typický perfekcionista. Nic nikdy není dost dobré, hlavně ona sama. Neustále se kritizuje, rozebírá, pitvá. Úzkostlivě přemýšlí o každém kroku, každé chybě, každém slovu. Mozek jede naplno, emoce zůstávají potlačené, zastrčené hluboko, kde nemohou způsobit další škody. Je analytická, vidí detaily, plánuje, a pak zamrzne. Pomalost není jen fyzická, ale i rozhodovací. Přemýšlí tolik, až se sama zablokuje. Perfekcionismus ji nutí chtít ideální výsledek, úzkost jí brání vůbec začít. Raději dělá nic, než aby udělala něco nedokonale. Je paradoxem všeho, co ztělesňuje, její nekonečná přetvářka a manipulace vlastního já ji uvnitř sžírá. Jelikož je zvyklá pohybovat se především na otevřené vodě a v nekonečných hlubinách vod, jakékoliv uzavřené prostory ji způsobují lehké paranoidní stavy, kdy má pocit, že může každou chvíli někdo přijít a ona nebude mít kudy utéct. Únikové cesty si plánuje v každém prostředí, ve kterém se nachází, až se často nesoustředí na důvod, proč někde je a nebezpečí, které může mít hned vedle sebe.

• [ appearance ] Patří k těm ženám, které upoutají na první pohled svou jemností a elegancí, která z nich vyzařuje. Jen její samotná existence dokáže povznést úroveň společnosti, ve které se nachází. Vzpřímená figura, ruce založené v klíně, a to ať už sedí nebo stojí. Působí jemně a křehce, nikdo by v ní neshledal hrozbu. Jemný úsměv na tváři, nikdy nedává najevo emoce, které se jí honí hlavou. Byla tak odmalička vychována, aby byla jen tichou prezencí v životě ostatních, pokud není hlavním tématem dané situace. Díky její velmi štíhlé figuře jí padne skoro každý kousek oblečení. Nosí především značkové oblečení a pohodlné materiály, které skoro necítí na své kůži. Kromě toho reprezentuje rodinný klan zlatými doplňky, často děděnými po generace, s dojemným příběhem, který by ji nemohl více nezajímat. Překvapivě, na rozdíl od většiny žen, nenosí náušnice — díky častému potápění je přestala nosit, až jí dírky v uších zarostly. Jelikož jde o standard její rodiny, nic z toho není ve stylu, který je jí vlastní, a je často poznat, že se necítí úplně ve své kůži. Pro dobrou image ale vytrpí mnohé. Nenajdete na ní tak jedinou modifikaci, tetování, ale ani jizvu. Když se někdy zranila, rodiče se vždy postarali, aby jejich dcera nepřestala vypadat jako panenka. Tak se i cítí — jako panenka zasazená do své krabice, aby nic nemohlo narušit její vzhled. V celé rodině se dědí velmi světlá pleť, hladká a chladná jako porcelán, a světlé vlasy. Ty její se s přibývajícím věkem barví spíše do špinavé blond, ale to není nic, co by trocha peroxidu nemohla spravit. Nemůže přece vypadnout z rodinného stereotypu dokonalosti. Jemně se vlní kolem jejího obličeje až zhruba do půli zad. Většinou je nechává volně rozpuštěné, pouze když je sama, stahuje je do drdolů a copů, aby jí nepřekážely v očích, jak tráví většinu času nahnutá nad knihami. Oči má velké, mandlového tvaru, tmavé a hluboké, s klidným, pozorným pohledem. Díky jejich tmavosti je těžké poznat, kdy se její zorničky zúží jako varování před bouří. Pro společensky vytíženou rodinu jsou takové oči nepřijatelné, zvykla si proto nosit barevné čočky v modrém tónu, aby svým očím dodala trochu života, jak by řekla její matka.

• [ personality ] Za každým dokonalým dítětem, které s rodiči pózuje na fotce v předsíni, je neviditelný nátlak na předvádění dokonalosti, pokud ji nedosahujete tak nějak automaticky. Sora v takové rodině vyrůstala a nikdy tak nenašla pevnou půdu pod nohama, kým vlastně ve skutečnosti je. Odmalička to byla tatínkova holčička, ale ne v sentimentálním smyslu. Otec pro ni nikdy nebyl zdrojem něhy, spíš měřítkem správnosti a právě té zmiňované dokonalosti. Naučila se od něj, že svět má pravidla, povinnosti a že slabost se neukazuje. Právě proto je o ní těžké říct, že by měla výraznou nebo silnou osobnost. Ne proto, že by byla křehká, ale protože se neprosazuje, nemá potřebu zabírat prostor. Existuje tiše, efektivně, bez zbytečných slov. Tak, jak jí to vždycky učil, jen takový doplněk do života druhých. Samotu nevyhledává z žádných významných důvodů. Lidé jsou hluční, chaotičtí a emočně neefektivní. Potřebuje řád, strukturu a předvídatelnost, jinak má pocit, že se všechno rozpadá. City neříká nahlas. Slova považuje za laciná. Nemá to v povaze, za celý život pochvalu slyšela tak málo, že si ani nevzpomene, kdy naposledy jí někdo v rodině za něco skutečně pochválil. Ani k vlastnímu bratrovi se neumí zachovat tak, jak by starší sestra měla. Spíše než jako sourozence ho bere jako kolegu. City tak umí projevit jen činy, nejčastěji tím, že si pamatuje maličkosti, které zmíníte, a v krizové situaci bez vyzvání kromě sebe chrání i druhého. Otevírá se však pomalu a s nedůvěrou. Věrnost pro ni není nějaká samozřejmost, ale závazek. Ví, kdy se od ní věrnost očekává a kdy ji musí oplatit. I proto ji život spíš otravuje. Většinu věcí dělá proto, že musí, ne proto, že by v nich viděla smysl nebo radost. Povinnosti plní mechanicky a precizně, ale vnitřně je unavená ještě dřív, než začne. Přesto se nikdy nevyhýbá odpovědnosti a nad přáním jejich stvořitelů neprotestuje. Tuto situaci ji neulehčuje ani její inteligence. Je totiž skutečně hodně chytrá, možná víc, než je jí samotné příjemné. Přemýšlí pořád. Analyzuje lidi, situace, sebe. Znalosti sbírá jak na běžícím páse, utišuje tak potřebu mít nad vším kontrolu. Čím víc ví, tím menší prostor dává ostatním, aby ji využívali. Je brutálně kritická, a to především k sobě. Neodpouští si chyby, slabost ani zaváhání. Od ostatních očekává totéž: stoprocentní nasazení, odpovědnost, disciplínu. Lajdáctví a výmluvy v ní vyvolávají tiché opovržení. Nikdy ho neřekne nahlas, ale v jejích očích budete už navždy méněcenní.
  

× × ×

• [ file 001 ] Když se vezme všechno kolem a kolem, je vlastně docela štěstí, že skončila jen se dvěma jmény. Její rodina má totiž ve zvyku vždy svému dítěti dávat jména po jeho rodičích a prarodičích, strýčcích a tetách, kteří opustili svět předčasně, a někdy i po rodinném psovi, pokud ho mají raději než své vlastní děti. Není tam atypické, abyste měli ve svém rodném listě jmen hned sedm. I z toho je docela jednoduché představit si, v jakém chaosu a podivnostech Sora vyrůstala. Její rodina si vždy vážila dokonalosti více než lidí, kterým ji přisuzovala. Jejich bohatství bylo vybudováno na kráse, řádu a reputaci. Sora byla vychována jako nedílná součást tohoto systému, jako holá duše, kterou je třeba formovat k obrazu dokonalosti. Od nejútlejšího věku rozuměla, že uznání rodiny nezíská svou zvědavostí a dětskou nevinností, ale z prokázané disciplíny. Zatímco ostatní si hráli venku na hřišti, ona pracovala na své předurčené budoucnosti. Na vzdělávání si dali záležet nejen rodiče, ale hlavně mentoři, kteří jí byli k dispozici každou hodinu každého dne. Studiu věnovala vše, co měla, až přestala cítit spokojenost s podaným výkonem, v hlavě myšlenky jen na to, jak být ještě lepší, chytřejší, strach ze zaostávání. A přes to všechno nikdy nebyla středem pozornosti. Vždy se našel muž, který danou věc udělal lépe, dříve než ona, rychleji, než byla schopná. Jenom jejich úspěchy byly oslavované a hříchy odpuštěny mávnutím ruky. Její vlastní úspěchy se setkaly s krátkým uznaným pokývnutím, spíše jako samozřejmost než šance cítit se skutečně hrdá na to, co dokázala. Ve stínu rodiny bylo vše, co udělala pro jejich dobro, na její individualitě nikdy nezáleželo. Když se přestala snažit, aby její soukromé úspěchy našly místo u rodinného stolu, pochopila, že na nich nikdy nezáleželo. Musela najít cestu z této ubíjející situace, a tu našla na moři. Jak sladká byla svoboda, když poprvé vyplula mezi vlny toho nespoutaného oceánu možností, který se nepodvoloval slovům její matky. Už na pobřeží ji přivítal vzduch, který se najednou dýchal snadněji, moře vítající ji bez jakéhokoliv očekávání a požadavků. Každým rokem se potápěla hlouběji. Pod hladinou se svět zúžil na tlak, rytmus a světlo. Bylo to jediné místo, kde ji nebylo možné opravovat ani usměrňovat. Její rodina se k ní tam nedokázala dostat, ani s očekáváními, ani se zklamáním. Ty chvíle pod hladinou byly její soukromé neviděné chvíle svobody, o kterých nikdy nemluvila. Stejně jako oceán nemohl chtít nic po ní, nemohla ani ona žádat slitování po něm. Jednoho odpoledne se tak voda, jindy nabízející svobodu, obrátila proti ní. Proud se bez varování změnil, strhl ji dál od břehu a vyrazil jí dech z plic. Panika rychle ovládla všechny její smysly. Končetiny ji pálily, zorné pole se zúžilo a poprvé si uvědomila, že se možná už na hladinu nevrátí. Moře, které ji dosud před rodinnou chránilo, ji nyní odmítalo vrátit zpět. Když ji konečně dostali z vody ven, plíce plné vody a svaly na pokraji selhání, první reakce její rodiny nebyla tím, co očekávala. Hlasy, které se nad ní ozývaly, nevolaly po pomoci, neprokazovaly strach nad jejím životem. Z každé strany se linul vyčítavý tón, obvinění z nedbalosti. Oh, jaká ostuda by to byla, kdyby zrovna jejich dcera utonula v tak klidných vodách. Nikdo ji neobejmul. Nikdo se nezeptal, jak blízko byla smrti. Záleželo jen na tom, že to viděli ostatní. V následujících dnech byl celý incident přetvořen v lekci o zdrženlivosti a odpovědnosti. O nebezpečí na životě se nemluvilo. Vše se točilo okolo její rodiny, jak by takový incident zničil vše, na čem tak tvrdě pracovali. Tehdy skutečně pochopila, že její život má cenu jen v celkovém obrazu reprezentace. Na jejím přežití záleželo proto, že její nepřítomnost by vyvolala otázky. Něco se v ní ten den skutečně zlomilo. Stala se tišší, opatrnější v tom, co o sobě odhalovala. Dům působil chladněji, ačkoli se na něm nic nezměnilo. Pokračovala v excelování, ale už s odstupem, jako by se připravovala na budoucnost někde jinde. Na její nehodu se poměrně rychle zapomnělo, a to i díky rozvodu jejích rodičů. Zatímco matka, dědička a součást té pravé větve rodiny, chtěla dál žít v tichosti své rodiny a užívat si bohatství, kterého dosáhli jejich předci, její otec se rozhodl prorazit si cestu světem kandidaturou do politiky a jít tím proti největším jménům, které se v kraji nacházejí. Na to jejich rodinný klan nenahlížel zrovna s nadšením, přeci jen to znamenalo jisté ohrožení, pokud by se skutečně pustil proti vlivným osobnostem v kraji, ale i mimo něj. Aby zachovali dobré jméno, rozvod nikdy oficiálně nerealizovali a na papíře jsou tak stále manželský pár. Každý však žije někde jinde a věnuje se úplně jiným věcem. Soraya i její bratr zůstali s matkou, alespoň v prvních měsících. Nikdo s nimi o této situaci pořádně nemluvil a atmosféra domova se začala vytrácet z očí jich obou. V době, kdy byla přijata na akademii, nikdo se nad jejím rozhodnutím nepozastavil, rodinné vztahy zpřetrhané ve všech směrech. Odchod nepůsobil jako vzpoura, byl nevyhnutelný. Nesla si s sebou disciplínu, kterou jí vštípili, i vzpomínku na vodu zaplavující její plíce, na pochopení toho, kde přesně v jejich světě stojí. U bran akademie se neohlédla. Naučila se, jak rychle může zmizet a jak málo by na tom záleželo. A naučila se ještě něco dalšího: že chce život, v němž její přežití není přítěží a její existence nezávisí na tom, jak dobře reprezentuje něčí jméno. První dny v novém prostředí byly drsné. Jednalo se o její první setkání s tvrdou realitou, kde nikoho nezajímalo, že jí něco nejde. Tam, kde by se na ni doma zdvořile usmály a požádaly ji, ať nic podobného znovu nezkouší, akademická půda Iveru ji hodila o podlahu a požadovala, ať zvedne nebe. Lhala by, kdyby tvrdila, že ani jednou nepřemýšlela nad návratem domů. Zvažovala přijít se staženým ocasem zpátky, přeci jen, tato škola byla její nápad, a podrobit se čemukoliv, co pro ni rodiče naplánovali. Jaké však bylo její překvapení, když při jedné návštěvě zpátky doma zjistila, že to její vlastní rodina zařídila, aby podmínky jejího života byly na akademii ještě o trošku těžší, než je běžné. To byla také zřejmě poslední návštěva, kterou u nich doma dobrovolně podnikla. O víkendech se tak vrací ke svému otci, hraje mu poslušnou ambiciózní dceru do jeho kandidátky a snaží se nemyslet na cokoliv ze své minulosti. Přes týden se zase snaží přežít v kompetentním prostředí dalších lidí, kteří stejně jako ona chtějí být ti nejlepší ve svém oboru.

• Lovett Sasha Clervaux × Její mladší bratr. Fungují spíše jako dva kolegové, propojení místo firmy společnou rodinou než skuteční sourozenci. Není mezi nimi žádný rozbroj, ale díky tomu, že každý vyrůstá už nějakou dobu s jiným rodičem, od sebe poměrně odrostli. Snaží se do jeho života nezasahovat, byť často lituje svou laxnost, zvlášť když ho chce někdo využívat pro své sobecké účely. Není slepá a vidí jeho snahu udržet mezi sebou hezký vztah, nikdy ale na tyto výzvy nereaguje. Je přesvědčena, že takové věci si v životě nemůže dovolit, protože by se staly její slabinou. Fakt, že se za ní rozhodl jít i na akademii více pošramotil jejich vztah. Kdyby se mu ale něco skutečně stalo, není mrtvola, přes kterou by pro něj nešla.

Thalassa Mervyn

[ θəˈlæsə ˈmɜːrvɪn ]

[player] Nythiax

[fc] Katie Douglas

 

when you’re a little broken, you’re a little dangerous

× [species] human × [date of birth] july 6, 2211 × [age] thirteen | 13 × [loyalty] capitol × [credits] 0

× [level] n/a × [zodiac sign] cancer ♋︎ × [height] 152 cm | 5' 0” × [occupation] student × [gems] 0

vitality [ n/a ] × defense [ n/a ] × reputation [ 0 ]

• Na první pohled by si každý mohl myslet, že je výborně trénovaný zabiják, zvlášť když pochází z profesionálního kraje a navíc studuje na Akademii Iver. Má sice základní znalosti o přežití v divočině a jak ovládat zbraně, včetně dovedností, které se naučila na Iveru, ale skutečnost je trochu jiná. Ve skrytu duše ji to všechno hrozně odrazuje. I když se naučila, co by měla, nikdy se necítila pohodlně v roli někoho, kdo je připravený zabíjet. Do všeho tedy dává mnohem méně, než by mohla, nebo než by se od ní očekávalo. Nikdy neplánuje, že by se dostala do Hladových her, a raději by se jim obloukem vyhnula. Lidé kolem ní často nechápou, proč vůbec navštěvuje školu jako Iver, když se to úplně nehodí k jejímu charakteru. Ona sama se ale dostala na tuto školu tak trochu náhodou a rozhodla se v ní zůstat, protože věří, že jí to může zajistit lepší budoucnost. V oblasti zbraní je určitě nadprůměrná, zvlášť když se vezme v potaz ostatní kraje. Je to profík, ale mezi těmi nejlepšími v profesionálních krajích by ji nepovažovali za špičku. S menšími zbraněmi si poradí skoro vždy — nejvíc jí sedí vrhací nože, protože s nimi nemusí přicházet do přímého kontaktu s nepřítelem. V Iveru se učí spoustu dalších věcí, které nejsou jen o zbraních a bojových dovednostech — například přípravu jedů, manipulaci nebo taktiky, jak se vyhnout konfrontaci, když to není nutné. To všechno jí dává širší spektrum dovedností, které dokáže využít, když je to třeba. Má přehled o přírodě a o tom, jak se v ní orientovat, ale v úplně neznámých prostředích by se cítila ztracená. Lesy kolem Akademie zná do posledního stromu, což jí dává jistotu. Plavat umí a snaží se udržovat kondici, i když fyzická námaha není zrovna její vášní. Všech těchto znalostí si cení, protože ví, že to může být důležité i pro život tam venku, který může být pro slabé jedince krutý. 

• Nepatří mezi svalovce. Chybí jí síla, takže v boji zblízka je na tom dost špatně. Těžké zbraně by sice dokázala technicky ovládat, ale velmi rychle by se vyčerpala. Proti silnějším protivníkům, ať už klukům nebo holkám, by asi neměla šanci, i když se umí bránit. Sebeobranu ovládá, ale její přístup k výcviku je spíš pasivní než aktivní, a to ji v boji zblízka značně brzdí. Ačkoliv dokáže být v manipulaci a strategii velmi chytrá, její naivita jí občas přidělává problémy. Věří, že lidé jsou v jádru dobří, a i když se kolem ní pohybují často arogantní a sebestřední typy, její pohled na svět to nikdy nezměnilo. Dokonce ji to občas překvapí, když najde v některých lidech kousek dobra, i když to není vždy na první pohled jasné. Tato víra v dobro jí ale často brání vidět manipulaci, a to i v situacích, kdy si uvědomí, že se nechává oblbovat. Jakmile si někoho oblíbí, bývá vůči tomu slepá. Možná je to i tím, že se často cítí osamělá, a proto se snaží se všemi vycházet. Snaží se být za dobře s každým, i když to někdy znamená, že se nechává zneužít těmi, kdo si jí neváží. Uvědomuje si, že by měla být obezřetná, ale občas ji to nutkání být oblíbená přivede do problémů. Má tendenci se příliš soustředit na ostatní. Možná proto někdy propadá toxickým vztahům, protože si je neuvědomuje nebo se prostě příliš nadchne pro něco, co není správné. Má strach z hadů a někdy trpí úzkostnými stavy, kdy má pocit, že ji nikdo nemá rád. Tento strach ji může paralyzovat v situacích, kdy je sama, nebo když se cítí opuštěná, což z ní může udělat snadný cíl pro ty, kdo by ji chtěli ovládat.

• [ appearance ] Thalassa je malá — a tím myslíme opravdu malá. I mezi těmi menšími lidmi vypadá, jako by byla o hlavu kratší než ostatní. Její hnědé oči mají něco hravého, možná i trochu zvědavého. Většinou působí jako někdo, kdo věčně něco zkoumá, nebo o něčem přemýšlí. Na druhou stranu mají v sobě i náznak drzosti. Vlasy má hnědé, lehce vlnité, často je nechává volně spadat kolem ramen, ale když se jí chce, dokáže s nimi udělat kouzla. Pokud má čas a náladu, dokáže se odvázat i s účesy a líčením. Líbí se jí přirozený vzhled, ale pro řasenku nikdy neudělá kompromis. To je její základ, který nikdy nechybí. Pokud jde o oblečení, její styl je trochu kontrast k tomu, jaká je uvnitř. Na první pohled může působit jako rebelka, co se nezajímá o pravidla, ale ve skutečnosti je to spíš jen maska, kterou si nasazuje. Nejradši nosí kožené věci — bundy, boty, jakýkoliv kousek, který se k ostatnímu hodí. Bez kožené bundy nevyjde z domu, i když v zimě se jí to nevyplácí a místo toho raději vymění bundu za teplejší, protože by jinak umrzla. Neobléká se příliš extravagantně, ani obyčejně. Pod tím vším ale není žádná tvrdá vnější slupka, jen trochu masky pro svět, který ne vždycky chápe její vnitřní svět.

• [ personality ] Na první pohled může Thalassa působit přidrzle, zvlášť když není zrovna ztracená v myšlenkách. Když se její mysl ocitne jinde, vypadá, jako by byla naprosto mimo, což může lidem dát pocit, že je nezúčastněná nebo se na ně dívá z výšky. Ve skutečnosti je to ale spíš snílek — neustále přemýšlí nad tím, jak by všechno mohlo být lepší. Skoro pořád nad věcmi přemýšlí, a to tak moc, že ji to ubližuje. Je tichá a opatrná, což může působit, že si drží odstup, protože si myslí, že je nějak víc než ostatní. Ve skutečnosti je to právě naopak. Má strach projevit se a ukázat, kdo opravdu je, a proto si občas vytváří masku rebelky, aby zakryla svou vnitřní zranitelnost. Přesto dokáže být i společenská, když na to přijde. Není to tak, že by nechtěla konverzovat, ale vždycky je radši, když někdo jiný udělá první krok. Jakmile to udělá, už je schopná konverzaci udržet a neztrácí se v ní. To ale neznamená, že by seděla a čekala, až ji někdo přijme. Má ráda, když má kolem sebe lidi, protože nesnáší samotu. Dokonce ji ani nezajímá, jestli je to člověk, se kterým se chce opravdu bavit — hlavní je, že není sama. Je hodně trpělivá a dost toho snese, ale jakmile její trpělivost dojde ke konci, dokáže udělat pořádnou scénu a tomu člověku se i zákeřným způsobem pomstít. Někdy ji přetíží i maličkosti, takže když má pocit, že už toho bylo dost, je schopná vypustit všechnu svou frustraci najednou.

× × ×

• [ file 001 ] Thalassa se narodila rodičům, které nikdy nepoznala. Oba zemřeli, když byla ještě velmi malá, a jediné, co si z té doby pamatuje, je prázdnota. Nepamatuje si je, ani jak vypadali. Jediné, co jí zůstalo, byly vzpomínky její o sedm let starší sestry Marissy. Když se zeptala na příčinu, Marissa jí řekla, že to byla nějaká havárie na lodi. To, že jejich rodiče byli popraveni, jí neprozradila. Nechtěla zničit její pohled na svět, který by se mohl změnit v zahořklost a nenávist vůči systému. A tak Thalassa vyrostla bez jakéhokoli vědomí o minulosti své rodiny. Obě sestry byly odloženy do dětského domova, odkud je nikdo nevytáhl. Bylo to ale tím, že většinu šancí sabotovaly. Nijak si v té době neuvědomovaly, že tím přišly o normální život. Když Marissa dovršila osmnáct let, opustila systém, ale protože bylo pro Thalassu náročné najít nový domov, zůstaly spolu. Marissa vzala na sebe roli „matky“ a začala pracovat v restauraci, aby uživila obě. Thalassa v té době chodila jen do školy a vůbec si neuvědomovala, jak těžké to pro Marissu bylo. Teď, jak roste, začíná chápat, jak velkou oběť její sestra podstoupila, aby jí zajistila lepší život. Pak se ale na ně usmálo štěstí, nebo spíš náhoda. Marissa potkala starší ženu z Kapitolu, která ráda navštěvovala restauraci, kde pracovala. Vztah mezi nimi se postupně vybudoval, ale po několika měsících, kdy se stihly stát přítelkyněmi, žena zemřela. I když jim neodkázala žádné jmění, zanechala po sobě dopis, který poslala těsně před svou smrtí. V dopise stálo, že by chtěla Marissu i Thalassu poslat na prestižní internátní školu, aby mohly začít nový život. Připojila kontakty, a dokonce i ředitel školy o nich věděl. Bohužel se však ukázalo, že Marissa byla pozadu ve studiu kvůli zanedbání v minulosti a neměla šanci na školu nastoupit. I přesto se rozhodla Thalassu na školu poslat, protože věděla, že její sestra má větší potenciál než ona. Vždycky dělala všechno pro ni. Asi po roce však Thalassa zjistila, proč tomu tak bylo. Marissa byla nemocná. Trpěla nemocí, která se neprojevovala hned — něco, co ji pomalu a nenápadně oslabovalo. Příznaky byly zpočátku tak jemné, že si jich nikdo nevšiml. Později už to nešlo přehlížet a ukázalo se, že jde o Huntingtonovu chorobu, která postupně ničí motorické schopnosti a způsobuje neustálou únavu. I když byla dlouho schopná fungovat, časem se její tělo začalo měnit a ona si pomalu uvědomovala, jak moc ji nemoc ovlivňuje. Nakonec, i když to bylo vše tak pomalé a nenápadné, jí nemoc vzala více, než čekala. Od té doby je Thalassa na svět úplně sama. Její sestra jí zůstala jako poslední opora, ale její smrt znamenala definitivní konec. Od té doby Thalassa stále zůstává na Akademii Iver, kde se stala součástí komunity učitelů a studentů. Vlastně ani neví, co se děje v jejím domovském kraji, protože už tam téměř nezavítá. I když je pro ni Iver novým „domovem“, stále se cítí osaměle, obklopená lidmi, kteří jí mohou připadat jako náhradní rodina.

Saphrei Loramei

[ ˈsæfreɪ ˈlɔːrəmeɪ ]

[player] Rywaine

[fc] Bella Thorne

 

the healer has the bloodiest hands

× [species] human × [date of birth] july 11, 2207 × [age] seventeen | 17 × [loyalty] anticapitol × [credits] 0

× [level] n/a × [zodiac sign] cancer ♋︎ × [height] 165 cm | 5' 5” × [occupation] student, nurse assistant × [gems] 0

vitality [ n/a ] × defense [ n/a ] × reputation [ 0 ]

• Jediná existujúca fyzická sila, ktorú Saphrei má, pochádza zo sekania dreva a dlhých dní na nohách, behania a nosenia vecí z bodu A do bodu B. Má preto veľkú výdrž a nie je zvyknutá na žiadny voľný čas plný nič-nerobenia. Nikdy zvlášť netrénovala ani sa nesnažila zosilnieť z vlastnej vôle. Stalo sa to tak jednoducho kvôli rôznym veciam, ktorými si v živote prešla, a kvôli tomu, koľko musela pracovať. V určitom okamihu sa dokonca označila za workoholičku. Nemá takmer jediného dňa v týždni, čo by len odpočívala. Jej telo je zvyknuté na minimum spánku a potláčanie limitov na maximum. Neschopnosť nič nerobiť alebo niekomu nepomôcť je pre ňu veľmi ťažká. Vždy musí stáť na nohách. Buď varila, záhradkárčila, alebo miešala lieky či mastičky. Škola bola miestom, ktoré milovala najviac, naberala vedomosti do hlavy s vášňou a oddanosťou k štúdiu. Vďaka zdatnosti v prvej pomoci a všetkých druhoch liečby je na ceste stať sa v budúcnosti lekárkou — aspoň v to dúfa. Dá sa povedať, že aj keď sa zraní, dokáže sa o to postarať raz-dva. Pozná lieky na infekcie a ako každá bylina účinkuje na aký stav. Pokiaľ ide o medicínu a liečbu, je toho málo, čo by ešte nevedela. Zároveň dokáže určiť, ktoré bylinky by jej spravili zle, ktoré vody nie sú vhodné na pitie a oblasti, ktoré sú nebezpečné. Život v Sedmičke jej tiež pomohol naučiť sa orientovať v prírode a vždy nájsť svoju cestu späť domov. Naučila sa veľa nielen o flóre, ale aj o faune a potenciálnych nebezpečenstvách, ktoré na ňu vonku čakajú. Vďaka práci v nemocniciach nemá problém s krvou a viackrát už mala aj vlastné ruky zakrvavené. Pochádza z nižšieho kraja a pozná svoj pôvod v pravdepodobne najhoršom z nich, vďaka čomu sa stala odolnou a schopnou prekonávať prekážky. Vie, ako ovládať sekeru a ako ju používať, nie však proti inej osobe. Potenciálne vie, ako niekoho zraniť bez toho, aby ho zabila, mohla by niekoho zmrzačiť alebo mu znemožniť ublížiť jej. K tomu by však v prvom rade muselo dôjsť. Verí, že by sa nič také nikdy nestalo, pretože aj keby sa dostala do nebezpečenstva, je veľmi rýchla bežkyňa. Nie je konfrontačná. Nikdy nemala s nikým negatívny vzťah, hlavne preto, že vie byť láskavá a súcitná. Ak k nej ľudia hovoria nepríjemne, radšej ich ignoruje alebo odíde. Nie je nič múdre na tom provokovať agresora. Keď hrozí nebezpečenstvo, dáva si pozor, aby sa s ním nestretla tvárou v tvár. Dobre si vyberá spoločnosť a pozná ľudí skôr, ako im začne dôverovať.

• Aj keď by Saphrei mohla niekomu veľmi vážne ublížiť alebo dokonca zasadiť smrteľnú ranu, nenávidí násilie. Celý život bojovala za dobrý život a jej hlavným cieľom bolo zachrániť čo najviac životov, takže aj myšlienka na niekoho zabitie je v rozpore s jej morálnym kódexom, a teda s celou jej povahou. Pravdepodobne by to dokázala, ale malo by to na ňu veľmi zlý mentálny dopad. Často je úzkostlivá a bojí sa budúcnosti. Ak jej niekto niečo vyčíta, ľahko sa jej dostane do hlavy. Niečo ako arény v nej vyvolávajú pocit pekla. Ťažko sa na ne dokáže pozerať a je názoru, že sú veľkým zlom, ktoré je treba zničiť. Rozhodovanie sa, či umrieť, alebo zabiť, by v nich bolo veľmi ťažké, ak nie nemožné. Nepáči sa jej ani predstava ublížiť niekomu, hnevá sa na to, cíti sa odpudzovaná ľuďmi, ktorí to dokážu urobiť bez mihnutia oka. Nedokáže porovnávať váhu života seba a iného človeka, v jej očiach sú si takmer všetci rovní. Dalo by sa povedať, že je pacifistka a skôr by niekomu pomohla, aj keby to pre ňu znamenalo nebezpečenstvo. Jediný spôsob, ako si ju znepriateliť, by bolo skutočne jej ublížiť alebo prejaviť o to istý záujem. A aj keby zaútočila späť alebo niekomu ublížila, či ešte horšie, zabila by ho, nakoniec by ju zaživa zožierala vina, ktorú by cítila. Stáva sa jej to, keď stratia pacienta počas operácie či liečby, a niečo také ani nie je jej chyba. Je veľmi emocionálnym človekom. Aj keď sa dokáže ovládať, vnútri jej hlavy je to ako tisíc kričiacich hlasov. Trestá sa za veci, ktoré nemôže ovládať, a preleží noci hľadiac na strop, rozmýšľajúc o „čo by bolo, keby…“ Nedokáže ovládať technológiu, maximálne to minimum, s ktorým sa stretla. Nedokáže bojovať ako profíci, lebo to nikdy ani len nechcela skúsiť, zbrane sú niečo, čoho sa radšej nechce ani dotýkať. Nenávidí pretvárky a ak sa jej niečo nepáči, nebude o tom dlho mlčať. Vždy sa snaží postaviť za tých, ktorí to nedokážu, keďže bola taká, keď bola dieťaťom. Do dnešného dňa je pre ňu ťažké nadviazať sociálne vzťahy, ak ide o niečo nad level známostí. Nevie, ako si poriadne robiť priateľov, ak do toho nie je vedená za rúčku. Veľmi lipne na svojej rodine, ktorou je jej matka a niektorí susedia, čo pomohli s jej výchovou. Nepovedala by, že má syndróm spasiteľa, ale v každom sa stále snaží vidieť to najlepšie, čo sa jej môže stať fatálnym.

• [ appearance ] Saphrei nie je niekto, na koho by sa veľa zízalo. Nie je veľmi zhovorčivá a drží sa bokom. V miestnosti plnej ľudí by zmizla aj s vlasmi, ktoré sa lesknú v červených, oranžových a hnedých odtieňoch. Väčšinou sú zopnuté vo vysokom cope, rozstrapatené v drdole alebo jej len tak voľne padajú po pleciach. Áno, to by bola prvá vec, ktorú by ste si všimli, keby stála pred vami. Jej vlasy sú naozaj pozoruhodné, spolu s jej veľkými hnedými očami, pripomínajúcimi vystrašenú laň, ktoré vám jednoducho hľadia do duše. Tie sú doplnené hustými dlhými čiernymi mihalnicami. Jej pery sú plné a kypré, svetlo bordovej farby. Nerobí veľa pre to, aby vyzerala pekne, nikdy o tom ani veľmi nepremýšľala. Občasné líčenie sa deje raz alebo dvakrát do roka, keďže nerada míňa peniaze na veci, ktoré nepotrebuje. Nie je namyslená, ale myslí si o sebe, že vyzerá dostatočne pekne. Keď sa jej niekto páči, je väčšia šanca, že sa na neho pokúsi zabudnúť, ako sa skutočne predviesť, aby upútala jeho pozornosť — pretože sa bojí citov a rozhovorov, ktoré ju vedú k rozpakom. Je nižšej výšky, čo jej pomáha uniknúť pozornosti ostatných. Má tendenciu byť rýchla a tichá, robí si len to svoje. Väčšina ľudí ju spozná podľa oblečenia nemocničného personálu, ktoré nosí takmer stále, keďže práca tam je takmer jediná vec, ktorú robí. Niekedy si ju oblečie aj omylom. Inak nosí len to, čo nájde v skrini, a snaží sa, aby sa jej páčila zhoda farieb.

• [ personality ] Na prvý pohľad sa Saphrei zdá byť veľmi opatrná, no úsmev jej na tvári žiari takmer každý deň. Aj bez toho, aby ste ju poznali, pôsobí dojmom úprimnej a oddanej osoby, ktorá väčšinu času venuje pomoci ľuďom. Jej práca ju urobila súcitnou a láskavou. Snaží sa tieto vlastnosti šíriť aj medzi iných a učiť ľudí, že by ich mali mať všetci, aj keby len skryté pod drsným zovňajškom. Napriek tomu zostáva pokorná, pretože vie, že sama nemusí vedieť najlepšie a stále sa má čo učiť. Rada sa delí o svoje znalosti a tiež dokáže ľahko rozoznať, kedy o ne človek nestojí. Snaží sa čítať reč tela a emócie iných ľudí, ale nie vždy sa jej to vyplatí, pretože jej spoločenský život nikdy nebol najlepší. Veľa vecí ju znepokojuje a má chuť plakať aj z maličkostí. Zvyčajne to dokáže potlačiť a počkať, kým je sama, aby mala trochu pokoja. Samotu má rada, pretože málokomu dokáže prejaviť skutočnú dôveru a veľa priateľov nemá. Keď sa s niekým cíti dobre, rada vedie dlhé rozhovory a nezdá sa, že by jej spoločnosť vadila. Niekedy sa jej ťažko zatvoria ústa, hlavne keď príde na debatu témy, ohľadom ktorej je vášnivá. Väčšinu času ale radšej mlčí a odpovedá v skratke. Život jej dal pocit, že si nemôže dovoliť mať veľa pokoja na duši a musí si zaslúžiť mať sa lepšie. Je pracovitá a má tendenciu sa neskutočne prepracovať. Aj keď sa necíti dobre, stále sa snaží dokázať — sebe alebo ostatným — že to zvládne. Hlboko vo vnútri chce byť tou najlepšou verziou samej seba. Nie je takmer nič, čo by neurobila, aby bola lepšia. Nejde ani o to, aby ju tak vnímali, chce len konať dobro. Verí, že na svete je príliš veľa temnoty a ľudia zabudli, ako byť slušní jeden k druhému, a že každý je len človek. Verí, že milosť ju dovedie na lepšie miesta.

× × ×

• [ file 001 ] Rodina Saphrei pochádza z Dvanásteho kraja, kde sa narodila ešte predtým, ako sa medicína musela presťahovať do Sedmičky. Z toho obdobia si takmer nič nepamätá, pretože bola dosť malá a chorľavá. Jediné, čo robila, bolo, že sa držala svojej matky s túžbou ísť von a objavovať svet. Keď Dvanástka stratila skoro všetok svoj predchádzajúci účel, jej matka mala veľké šťastie a mala možnosť presťahovať sa do Siedmeho kraja a pokračovať vo svojom lekárskom výskume — keďže jej práca vyzerala dosť sľubne. Bola tiež známa ako jedna z najlepších, alebo ju aspoň uprednostňovali v práci na inom mieste, kde mala medicína pokračovať. Na čo však také šťastie nemala, bola možnosť, ktorú dostala. Mohla si vziať iba jedno dieťa a manžela a druhé dieťa nechať v najnižšom kraji. Po dlhom rozhovore a noci, keď preplakali, kým nezaspali, sa jej matka rozhodla ísť a žiť lepší život so Saphrei a sľúbila všetkým, že urobí všetko, čo môže, aby zaobstarala cestovné doklady, aby sa mohli vidieť. Žiaľ, nedokázala zarobiť dosť peňazí. Keďže pochádzala z iného kraja, začiatky boli ťažké. Saphrei sotva vedela, čo sa deje, a v prítomnosti ľudí sa stala veľmi úzkostlivou. Držala sa svojej mamy. Niekedy musela tráviť dni u ľudí, ktorých v živote nestretla, a dôverovať im s jedlom, ktoré dali pred jej nos, s informáciami, ktoré ju o Sedmičke učili. Po istej dobe sa začala prispôsobovať novému životu. Dokázala presedieť hodiny len nad štúdiami, takmer prichádzajúc o svoju dobrodružnú detskú povahu, ktorá chcela tráviť celé dni vonku. Základy medicíny sa naučila už v mladom veku, pričom vynikala v predmetoch ako biológia a prvá pomoc. Čím bola staršia, tým viac toho robila. Po niekoľkých hodinách pozorovania svojej mamy a iných lekárov, ako liečia pacientov, ju prijali ako asistentku zdravotnej sestry v nemocnici. Väčšinu času len rozdávala veci doktorom a sestrám alebo sprevádzala pacientov, trávila s nimi čas a varila čaje či mixovala mastičky. Približne v tom čase začala pracovať aj v lese, rúbať drevo s desiatkami ďalšich vrstevníkov, ako aj si pestovať vlastnú malú záhradku. Aj keď bývali na okraji mesta, túžila byť v prírode. Preto bola trochu rozpoltená, čo chce so svojím životom robiť a kam ju to zavedie. Začala sa veľmi zaujímať o všetky bylinky a o to, ako ovplyvňujú zdravie človeka. Experimentovala s rôznymi odvarmi a snažila sa prísť na niečo, čo niekto ešte v minulosti nevymyslel. Dúfala, že ak sa jej podarí niečo dokázať, celý život sa im obráti hore nohami, a možno sa dostanú na ešte lepšie miesta. Nanešťastie skoro všetky jej experimenty vyšli naprázdno alebo vyrobila niečo, čo poznala a dávno existovalo, pravdepodobne tým, že mala v hlave až príliš veľa receptov. Keďže sa musela veľa učiť — hlavne zo strachu, ktorý zdieľala so svojou mamou, že ak nebudú dostatočne dobré, budú poslané späť — musela rýchlo dospieť. Nerada strácala čas s vecami, na ktorých nezáležalo. K ostatným bola vždy milá a pozorná, ale dobrých priateľov takmer nemala. Viackrát musela ísť rúbať drevo len, aby si prilepšili, takmer ako všetci v Siedmom kraji. To a nemocnica — kde obe pracovali — boli jediné miesta, kde skutočne trávila čas s ľuďmi a nadväzovala kontakty. Ak nepracovala, bola sama doma a učila sa niečomu novému. Aj keď obe veľa pracovali, nemohli si obe dovoliť cestovné doklady. Najprv ich dokázala zohnať jej matka. Navštívila rodinu v Dvanástke a potvrdila, že jej brat žije. Nanešťastie, jej otec bol mŕtvy. Zomrel na nejakú chorobu, lebo si nebol schopný zabezpečiť medicínu. Jej brat bol zbičovaný, keď sa snažil ukradnúť nejaké zásoby. Saphrei bola zdrvená, že už nikdy neuvidí svojho otca, že sa s ním nemohla aspoň raz rozlúčiť, že ju nemohol vidieť dospieť. Naplnená smútkom a hnevom sa rozhodla, že musí urobiť niečo viac ako všetko, o čo sa starala predtým. Každá smrť pacienta, ktorej musela po tom incidente byť svedkom, priniesla späť dané spomienky a zanechávala veľký, ťažký kameň na jej srdci. Chcela si sama zaobstarať doklady, aby potom pomohla aspoň jej bratovi, ktorý tam bol stále uviaznutý. Takmer si nepamätala ani to, ako vyzerali, zneli, či aké vzťahy spolu skutočne mali. Bola rozptýlená a nevedela sa sústrediť. Vtedy sama takmer stratila život, keď pomáhala s ošetrením kriminálnika. Všetci si mysleli, že bol v bezvedomí, no on siahol po nožniciach a trafil rovno prvú osobu, ktorou bola Saphrei. Spomienkou na ten deň je dlhá jazva cez jej pravé predlaktie. Nebolo to však všetko. Podarilo sa jej zbraň z jeho rúk odstrčiť, avšak nie utiecť. Útočník na ňu skočil a začal ju škrtiť až takmer stratila vedomie. Týždne mala na krku modriny, odtlačky jeho prstov a ťažko sa jej rozprávalo. Nikdy nepocítila také násilie na vlastnej koži. Hry v televízii jej ukázali, čoho sú ľudia schopní, a ona stále naivne verila, že by sa jej to nemohlo v jej práci stať. Strávila týždne zavretá doma s depresiou, snažiac sa vrátiť späť do tela dievčaťa, ktoré verilo v to, že ľudia majú stále šancu pre mier a pokoj. Musela sa obrniť voči všetkému, čo ju v živote čakalo. Nebolo to jednoduché a stálo ju to čas. Zmenila sa, z nežného malého dievčaťa sa stala takmer žena opatrná, ale veľmi odolná. Naučila sa, ako svoje strachy a neistoty skryť a sústrediť sa na to, čo bolo pred ňou. S novým odhodlaním sa tak snaží nájsť rovnováhu vo svojom živote a dúfa v budúcnosť, v ktorej budú s jej zvyšnou rodinou šťastní. Aj keď už nie všetci, ako o tom vždy snívala.