Xavier Nogard

> citizen_file • 555 231 09 BH

alive

District 02Urban · Military · Media

Xavier Nogard

[ ˈzeɪviər ˈnəʊɡɑːrd ]

human student capitol

quote

signature song

>> now_playing.exe

Closer

Nine Inch Nails

player

Sylas

face claim

Gleb Abrosimov

date of birth

January 4, 2209

age

sixteen | 16

zodiac sign

capricorn ♑︎

height

185 cm | 6'1"

sexuality

heterosexual

residence

District 2, Arigosae Triangle

currency

syns

0

noctis

0

estate & possessions

companions

inventory

levels

overall

privilege

reputation

vital systems

defense

2

vitality

0%100%

combat skills

survival skills

attributes

clearance required

abilities

Xave nevstupuje do žádné disciplíny jako někdo, kdo by hledal svou jedinou cestu, spíše si jednotlivé oblasti skládá do funkčního celku, aniž by se nechal svázat jejich rigidní strukturou. V prostředí akademie, kde se většina studentů profiluje úzce a specializovaně, jeho přístup vyznívá výrazně méně přímočaře. Nesoustředí se na jedinou stěžejní disciplínu ani nemá potřebu neustále demonstrovat vlastní kompetenci; mnohem více se opírá o schopnost plynule přecházet mezi různými metodami a vzájemně je kombinovat, díky čemuž jeho styl bývá hůře čitelný a tím i nebezpečnější v praxi. Stejná variabilita se promítá i do jeho výběru zbraní. Přestože dokáže efektivně pracovat s širokým spektrem výbavy, některé typy mu přirostly k rukám natolik přirozeně, že je lze vnímat jako prodloužení jeho vlastního těla. Taktická mačeta představuje jeho nejstabilnější oporu v přímém konfliktu, vedenou s přesností vycházející z dlouhodobě budovaného citu pro rytmus boje. Dýky a nože ovládá s obdobnou samozřejmostí — přechod mezi kontaktním střetem a přesně vedeným vrhem nevyžaduje viditelnou korekci. Pokud míjí, pak většinou jen v rozsahu, který stále splní svůj účel. Tupé zbraně využívá situačně, bez afinity, ale s plným vědomím jejich funkčnosti ve chvílích, kdy situace vyžaduje větší brutalitu. V jeho způsobu boje se opakovaně objevuje důraz na efektivitu — nikoliv ve smyslu krutosti, ale odmítání zbytečně prolongované konfrontace. V rámci specializovaných výukových bloků Iveru vykazuje konzistentně vysokou úroveň napříč disciplínami, zároveň však nepodléhá potřebě dosahovat uniformní dokonalosti ve všem. V tichých operacích a infiltraci pracuje s přesností pohybu a velmi dobrým načasováním, zatímco v agresivně laděných střetech dokáže přepnout do nekompromisního řešení bez ztráty kontroly nad situací. V oblasti chemie a toxikologie přistupuje k látkám převážně systematicky. Rozumí jejich principům i praktickému využití, avšak nepatří mezi jedince, kteří by v nich vyhledávali prostor pro impulzivní experimentování. Nejvýrazněji se ovšem projevuje v taktice a kognitivní analýze. Vnímání vzorců chování, prostorových možností i pravděpodobnostních reakcí u něj není jako naučený postup, ale jako přirozený jazyk. Velice snadno rozumí širšímu kontextu vedení i hierarchie, přestože tuto roli aktivně nevyhledává, i když jeho vystupování může vytvářet opačný dojem. V přežití a práci v terénu spoléhá hlavně na adaptabilitu a cit pro využití prostředí ve svůj prospěch, bez idealizace a s realistickým pohledem na jeho možnosti. Podobně funguje i v psychologických interakcích, kde velmi dobře pracuje s dojmem a chováním ostatních lidí. Manipulace u něj nefunguje jako vyloženě kalkulovaný proces, ale jako přirozená součást způsobu, jakým se socializuje a navazuje interakce. Díky výrazně extrovertnímu a hravému vystupování se jeví nenuceně, což zároveň ztěžuje rozpoznání momentu, kdy začne nenápadně usměrňovat dynamiku konverzace nebo reakce ostatních ve svůj prospěch. Navzdory původu z Druhého kraje, kde bývá způsobilost spojována s disciplínou a loajalitou vůči systému, jeho vztah k Hladovým hrám nestojí ani na fanatismu, ani na odporu. Vnímá je jako extrémní, ale funkční součást světa, v němž vyrůstal a ve kterém by byl schopen operovat, pokud by k tomu byl donucen.

weaknesses

Silná schopnost přizpůsobit se téměř jakémukoliv prostředí zároveň znesnadňuje momenty, ve kterých by měl jednat čistě autenticky. Velkou část sociálních interakcí podvědomě filtruje skrze kontrolu dojmu, vyhodnocování reakcí a neustálé čtení situace, kvůli čemuž pro něj bývá obtížné rozpoznat, kde končí jeho vlastní přirozené chování a kde už pouze pracuje s očekáváním ostatních lidí. Dlouhodobé fungování v tomto režimu vede k postupnému mentálnímu přetížení, které se u něj kumuluje spíše nenápadně než nárazově. Navzdory tomu, že se společensky jeví velmi otevřeně, skutečnou zranitelnost si pustí k tělu jen výjimečně a většinu emocí má tendenci racionalizovat dřív, než si je vůbec připustí. V osobních vztazích to následně vytváří napětí mezi potřebou blízkosti a tendencí udržet si psychickou převahu v interakci, což značně komplikuje spontánní emocionalitu i kapacitu fungovat v běžné intimní dynamice. Jeho výrazně excentrické vystupování zároveň vytváří dojem člověka, který balancuje na hraně nepředvídatelnosti. Velmi dobře si uvědomuje efekt, jaký jeho chování vyvolává, a mnohdy s ním pracuje zcela vědomě, avšak právě kvůli dlouhodobému fungování v neustálé kontrole občas přestává rozlišovat, kde končí hra, provokace nebo psychologický tlak a kde už jeho jednání skutečně překračuje hranice, které mohou druhé lidi reálně poškodit. Nejde o absenci morálky ani cílenou nemilosrdnost; spíše o důsledek prostředí, ve kterém se naučil vnímat většinu mezilidských interakcí skrze mocenskou dynamiku. Potřeba udržet si převahu nad situací se u něj navíc v krajních podmínkách může postupně posouvat až k obsesivnímu chování a sebedestruktivnímu překračování vlastních limitů, protože adaptabilita u něj časem přerůstá v automatický standard namísto vědomě nastavené míry. Vědomí vlastních schopností u něj v určitých situacích vede k podceňování protivníků, jejichž rizikovost se na první pohled nebo „papírově“ nejeví příliš vysoká. Vzhledem k tomu, že se většinu života pohyboval převážně mezi vysoce schopnými a disciplinovanými jedinci, bývá pro něj obtížnější správně odhadnout lidi, jejichž hrozba nespočívá v technice, výcviku ani předvídatelném způsobu uvažování. Lidé jednající chaoticky, impulzivně nebo bez jasně čitelného vzorce tak u něj dokážou narušit část obvyklé stability a vychýlit ho z roviny, ve které se běžně pohybuje s největší jistotou. Současně v něm existuje latentní odstup vůči samotnému násilí. Díky tomu dokáže jednat pragmaticky i v situacích, které by většinu lidí paralyzovaly, zároveň však postupně slábne jeho přirozená emoční brzda vůči rozhodnutím, která by jiní považovali za nepřekročitelnou hranici. Zásadní slabinu představuje jeho mladší sestra, na kterou je vázán způsobem, jenž výrazně oslabuje jeho jinak pevné oddělení emocí od úsudku. Její zdravotní stav a celková křehkost v něm vytvářejí specifický typ odpovědnosti, umocněný vědomím, že tento vztah má svou omezenou trvanlivost. Právě tato představa v něm vyvolává intenzivní strach ze ztráty, který nedokáže plně racionalizovat ani začlenit do svého běžného fungování. Ve chvílích, kdy se situace dotýká jí nebo vazeb připomínajících podobnou míru citové blízkosti, proto často reaguje buď přehnanou snahou udržet si dominanci, nebo naopak ostrým a neúměrně tvrdým jednáním, jehož cílem bývá odstrašit ještě dřív, než vznikne prostor pro skutečné citové odhalení.

clearance required

appearance

Už na první pohled působí dojmem darebáka, kterého je obtížné přehlédnout i ve chvílích, kdy se o pozornost aktivně nesnaží. Výškou přesahující šest stop a atleticky vyrýsovanou postavou v sobě kombinuje určitou fyzickou lehkost s bezohledností, která se neprojevuje manifestní agresí, nýbrž subtilním způsobem, jakým narušuje osobní prostor svého okolí. Jeho pohyb bývá uvolněný, téměř líný, pod touto zdánlivou nenuceností však neustále probleskuje pohotovost člověka navyklého reagovat dříve, než si ostatní vůbec uvědomí vznikající hrozbu. Nic na něm nevyznívá přehnaně teatrálně, v jeho přítomnosti však zůstává cosi podvědomě destabilizujícího. Vlasy na pomezí tmavé blond a světlejší hnědé nosí většinou v lehce spontánním stylu, který budí dojem, jako by jejich úprava nikdy nebyla úplně prioritou, aniž by sklouzával k zanedbanosti. Kratší prameny se mu přirozeně zvedají a lehce rozbíhají do stran, čímž jeho vizáž získává syrovější, téměř uliční charakter. Celek tak spíše připomíná kontrolovanou neuspořádanost než skutečný chaos. Ostřeji řezané rysy a výrazná linie čelistí v kombinaci se soustředěným pohledem vytvářejí obraz člověka, jehož náladu ani úmysly není snadné spolehlivě odhadnout. Nepůsobí permanentně podrážděně ani uzavřeně; úsměv u něj není ničím neobvyklým, ani v uvolněnějších chvílích z něj ale zcela nemizí jistá ostrost. Mimika si i v klidnějších okamžicích zachovává odstup, který v lidech intuitivně vyvolává obezřetnost. Právě nejasná hranice mezi nenuceným šarmem a dojmem člověka, který může během vteřiny změnit náladu, bývá pro okolí obtížně čitelná. Nejistější nebo opatrnější typy mají tendenci držet si od něj odstup ještě předtím, než s nimi vůbec naváže kontakt. Mimo akademickou uniformu se jeho styl výrazně odklání od standardu běžně spojovaného s Druhým krajem a jeho důrazem na disciplínu či praktičnost. Vyrůstal v Arigosae — megalopoli známé silnou kreativní scénou, vizuální expresí a kulturou individuality — a právě tento vliv se v jeho estetice dlouhodobě odráží. Nepatří mezi jedince, kteří by svou identitu stavěli na extrémní extravaganci nebo křiklavých barvách. Z výběru oblečení je ale patrné, že vizuální stránku nevnímá pouze utilitárně. K jednotlivým kusům přistupuje s citem pro proporce, texturu i celkovou atmosféru výsledného dojmu, přičemž při vhodné náladě bez problému sáhne po stylizovanějších kombinacích. Určitý vztah k módě se u něj objevuje přirozeně, nikdy z něj ale neudělal základ vlastní identity. Ve vzdálenější části rodiny existovala stylistka známá svými návrhy pro Hladové hry, kterou osobně nikdy nepoznal. Přesto lze v jejich přístupu nalézt určité paralely — především cit pro vizuální atmosféru, detail a schopnost pracovat s dojmem bez zbytečné okázalosti. Výsledný dojem balancuje mezi estetikou vyšších korporátních vrstev a syrovější energií člověka, který se dokáže bez větších obtíží pohybovat i mimo bezpečné části města. Oblečení na něm působí promyšleně, nikdy však extra sterilně; i přes zjevnou péči si zachovává lehce otlučený charakter, díky němuž celek vyznívá ještě autentičtěji. Nenápadné náušnice a drobné technicistní detaily pak pouze podtrhují obraz někoho, kdo působí příliš kultivovaně na obyčejného pouličního rváče, ale zároveň až příliš ferálně na člověka skutečně patřícího do vyšší společnosti.

modifications

Placeholder

personality

V kolektivu vrstevníků na sebe rád strhává pozornost a jen zřídka zůstává v pasivní roli pozorovatele. Do sociálních situací vstupuje aktivně a málokdy pouze reaguje na již existující dynamiku; mnohem častěji ji sám přetváří podle vlastního zájmu. Komunikace je u něj rychlá, expresivní a neustále osciluje mezi humorem, provokací a záměrně nejednoznačnými reakcemi. Typická je pro něj potřeba narušovat očekávaný rytmus konverzace — mění tón, intenzitu projevu i celkové směřování interakce způsobem, který ostatní nutí neustále přehodnocovat jeho skutečný záměr. Reakce lidí kolem sebe sleduje velmi pozorně a intuitivně pracuje s efektem, jaký jeho chování vyvolává. Mnohdy jej nezajímá samotný výsledek interakce tolik jako proces vytváření napětí, nejistoty nebo pocitu převahy nad situací. Dlouhodobě klidné nebo předvídatelné prostředí jej unavuje rychleji než chaos. Podvědomě proto tíhne k situacím s vyšší mírou konfliktu, intenzity nebo emocionální odezvy, přestože si uvědomuje, že jejich další eskalace není vždy rozumná. Tato tendence se však projevuje především v osobní a sociální rovině; v akademickém nebo profesním prostředí naopak funguje podstatně disciplinovaněji a jen výjimečně dovolí impulzům zasahovat do vlastního úsudku. Sociální kontakt pro něj nepředstavuje pouze formu mezilidského spojení, ale také zdroj mentální stimulace. Ve chvíli, kdy interakce ztratí intenzitu nebo se začne opakovat, jeho pozornost velmi rychle ochabuje — nejvýrazněji u běžných či malicherných témat, u nichž se odpojí i přesto, že si uvědomuje jejich význam pro druhou stranu. Navenek to může působit chladně nebo bezohledně, ve skutečnosti však nejde o vědomou snahu lidi zraňovat, ale spíše o vysoký práh stimulace a problém dlouhodobě udržet pozornost u klidnějších interakcí. Pod společenským vystupováním se skrývá tendence silně se upínat k lidem, situacím nebo cílům, které v něm vyvolají intenzivnější emocionální odezvu. Citovou blízkost si uvědomuje velmi dobře, zároveň si však v takových vztazích ponechává určitou emoční rezervu, která mu umožňuje neztratit kontrolu nad vlastní emocionalitou. Nejde o snahu druhé definitivně odstrčit; spíše o mechanismus, díky němuž si dokáže zachovat stabilitu i ve chvílích, kdy mu na někom záleží víc, než je ochotný otevřeně přiznat. Ve chvíli, kdy získá pocit ztráty vlivu nad vývojem situace, má tendenci posouvat vlastní psychické i fyzické limity výrazně dál, než je dlouhodobě udržitelné. Potřeba znovu získat pevnou půdu pod nohama pro něj v těchto momentech převáží nad schopností rozpoznat, kdy už jeho jednání začíná být destruktivní. Silné emoce navíc málokdy zpracovává přímo. Místo otevřeného projevu je mnohem častěji převádí do ironie, provokace, psychologického tlaku nebo extrémního soustředění na konkrétní činnost. Výsledkem bývá kontrast mezi člověkem, který navenek působí velmi živě a intenzivně, a někým, kdo si i v kritických chvílích dokáže zachovat nepříjemnou míru vnitřního odstupu. Ve vztazích se pohybuje v dynamice, která jen zřídka zůstává emocionálně jednoduchá. Blízkost u něj bývá úzce propojena s napětím, testováním hranic a potřebou ponechat si psychickou převahu nad situací. Přitažlivost u něj vzniká skrze interpersonální disbalanci, proměnlivou dostupnost a vědomě dávkovanou emoční reciprocitu, kvůli čemuž jeho interakce snadno získávají návykový, ale současně vyčerpávající charakter. Skutečně otevřená citová upřímnost se u něj objevuje jen zřídka a většinu času ji nahrazuje kontrolovanější forma blízkosti, ve které si stále ponechává možnost úniku. Po delší době strávené mezi lidmi u něj přichází prudký útlum sociální energie. Verbální i neverbální expresivita zeslábne, mizí potřeba interakce a celkové vystupování se přesouvá do podstatně chladnější roviny. V těchto stavech vyhledává samotu, minimum podnětů a hudbu, která pro něj funguje jako forma mentální regulace po dlouhodobé stimulaci. Přechod mezi oběma režimy bývá natolik ostrý, že na okolí působí znepokojivěji než jeho běžná provokativní stránka.

clearance required

[file_001] // glass cities, iron blood

Narodil se v Druhém kraji do rodiny, jejíž příjmení nebylo v Panemu neznámé, přesto však nepatřilo mezi tradičně exponované dynastie otevřeně spojené s politickou mocí nebo kapitolskou elitou. Ve zbytku Panemu bylo jejich jméno nejčastěji spojováno s již zesnulou příbuznou z Kapitolu — stylistkou známou svými návrhy pro Hladové hry. Ve skutečnosti však hlavní část rodové historie nesouvisela s módou ani společenským životem Kapitolu, ale především s armádou, bezpečnostními strukturami a technologicko-militárním sektorem Druhého kraje. Několik generací jeho předků působilo v ozbrojených silách Panemu nebo v organizacích úzce navázaných na státní obranu. Důraz na disciplínu, schopnost fungovat pod tlakem a profesionální kompetenci tak tvořil přirozenou součást rodinného prostředí dávno před jeho narozením. Nejvýrazněji tuto linii reprezentoval jeho otec, který dlouhá léta zastával vysokou pozici v bezpečnostních složkách Panemu a podílel se na koordinaci operací propojených s Ořechem i několika dalšími strategickými sektory. Po letech aktivní služby se však rozhodl stáhnout z přímého vojenského nasazení a stal se jedním ze zakladatelů Iver Akademie — izolovaného institutu určeného pro výcvik mimořádně schopných mladistvých. Jeho matka naopak reprezentovala druhou stranu rodinného vlivu. V rámci Helixu působila jako neurotechnologická specialistka zaměřená na vývoj rozhraní mezi lidskou nervovou soustavou a biomechanickými implantáty nové generace. Ve vyšších vrstvách kraje byla respektována především pro svou odbornost a podíl na několika vývojových programech, nikoliv kvůli společenské viditelnosti. Rodina tak dlouhodobě existovala na průsečíku vojenské infrastruktury, korporátního výzkumu a technologického vývoje — prostředí, ve kterém byly lidské vztahy často úzce propojené s výkonem, užitečností a schopností obstát v systému. Navzdory stereotypu prostředního dítěte nikdy nevyrůstal ve stínu svých sourozenců. Už poměrně brzy se stal nevyřčeným favoritem rodiny, nikoli však kvůli slepé poslušnosti nebo snaze zavděčit se autoritám. Otec v něm viděl kombinaci vlastností, které u staršího syna postupně mizely — schopnost fungovat racionálně a disciplinovaně, aniž by zcela ztratil emocionální složku osobnosti. Starší bratr byl dlouhou dobu vnímán jako schopnější a perspektivnější pokračovatel rodinné linie, všechno se však změnilo po jedné z otcových operací, během níž zažil událost, o které se doma nikdy otevřeně nemluvilo. Krátce poté se začal izolovat od okolí, sklouzl k syntetickým drogám a během několika let úplně zmizel z jejich života. O jeho existenci se doma prakticky nemluvilo. Jakákoli zmínka bývala rychle ukončena způsobem, který naznačoval, že jeho jméno představuje cosi nepříjemného, co musí zůstat mimo běžnou konverzaci. Xavier si však vždy uvědomoval, že jeho otec pravděpodobně ví mnohem víc, než kdy připustil nahlas. Významnou roli v jeho životě od raného dětství sehrála také mladší sestra. Během jednoho z incidentů spojených s laboratorním prostředím Helixu přišla v útlém věku do kontaktu s experimentální polymetalickou hmotou označovanou jako Eirithon — nestabilním neurovodivým materiálem vyvíjeným pro pokročilé implantologické systémy. Fragment látky se tehdy nevratně navázal na část její nervové soustavy a začal prorůstat organismem způsobem, který současná medicína nedokáže bezpečně odstranit. Eirithon navázaný v jejím těle nepředstavuje pro okolí nakažlivé ani bezprostředně toxické riziko; její organismus jej však nikdy nepřestal vnímat jako něco cizího. Každý další rok tak připomíná pomalou válku mezi lidským tělem a materiálem, který byl vytvořen pro stroje, ne pro dítě. Prognóza byla od začátku jednoznačná — její stav není možné vyléčit a šance, že se někdy dožije plné dospělosti, zůstává minimální. Právě tato událost výrazně změnila rodinnou dynamiku. Nešlo o otevřený tlak stát se náhradou za staršího bratra ani o povinnost pokračovat v otcových stopách; spíše o přirozené přesunutí pozornosti směrem k dítěti, které jako jediné působilo stabilně, schopně a emocionálně funkčně. Přesto mezi nimi nikdy nevznikl vztah založený na přehnané kontrole nebo strachu ze selhání. Vyrůstal v relativně tolerantním a privilegovaném prostředí, kde měl značnou míru osobní volnosti a kde jeho výsledky nebyly vynucovány silou. Úspěchů dosahoval převážně z vlastního přesvědčení — především proto, že mu vyhovoval pocit uznání a vědomí, že právě on představuje něco, co v rodině ještě zůstalo funkční. Dětství strávil v Saeko, jednom ze tří sektorů Arigosae. Šlo o prostředí charakteristické vysokou koncentrací technologického vývoje, korporátního vlivu, intenzivního společenského života a výrazně rychlejšího tempa než ve většině ostatních částí Druhého kraje. Již od útlého věku byl proto zvyklý pohybovat se mezi lidmi, pro které byly status, informace i vliv běžnou součástí každodenní reality. Právě zde si osvojil schopnost rychle číst sociální dynamiku, intuitivně pracovat s dojmem a přizpůsobovat se prostředí, ve kterém bývala psychická odolnost důležitější než samotná fyzická síla. Krátce po dosažení věku, ve kterém institut přijímal nové studenty, byl bez větších pochybností přesunut na internátní režim Iver Akademie hluboko v divočině. Adaptace proběhla rychle — nejen na samotný režim a výcvik, ale i na uzavřenou sociální strukturu školy. Přestože nesl příjmení ředitele akademie, které v ostatních mohlo zpočátku vyvolávat představu protekčního nebo kontrolovaného studenta, podobný obraz se velmi rychle rozpadl. Nikdy nefungoval jako někdo, kdo by autority využíval ve svůj prospěch nebo získával postavení skrze otcův vliv. Většinu respektu si naopak vybudoval právě tím, že mimo tuto roli dokázal fungovat naprosto samostatně. Na rozdíl od mnoha ostatních studentů si velmi dobře uvědomuje realitu světa mimo izolované prostředí Iveru. Chápe fungování Panemu, jeho hierarchii i mechanismy moci a nikdy se netvářil, že stojí mimo systém, ze kterého jeho rodina dlouhodobě profituje. Díky otcovým kontaktům na Ořech i dlouhodobým vazbám matky na Helix má prakticky zajištěnou budoucnost bez ohledu na to, jakým směrem se jednou rozhodne vydat. Právě v tom však spočívá jeden z jeho největších vnitřních konfliktů — zatímco část jeho osobnosti přirozeně tíhne ke strukturám, disciplíně a vlivu, v nichž vyrůstal, jiná část se odmítá smířit s představou života naplánovaného několik generací dopředu. Celkově vyrůstal v prostředí, které kombinovalo privilegium, vysokou kompetenci i neobvykle velkou míru osobní svobody. Právě tato směs z něj vytvořila člověka, který dokáže bez větších obtíží fungovat uvnitř systému, aniž by kdy působil dojmem někoho, kdo je ochotný mu plně podřídit vlastní identitu.

clearance required

❖family

♥partner

♡love interest

★friend

⌖ally

✖enemy

◌neutral

↩past bond

◌Felicity Roycaster

Jejich (ne)vztah původně začínal poměrně nevinně — provokativním způsobem, ve kterém pro něj Felicity dlouhou dobu představovala snadný prostředek, jak dráždit Majora a testovat jeho trpělivost. Postupem času se to mezi nimi posunulo do o něco nepříjemnější podoby. Xavier se k ní chová tvrději než k většině lidí ve svém okolí, částečně kvůli tomu, že nikdy dobře nereagoval na osoby, které si jeho chování a pozornost vykládají jinak, než byly původně míněny. Ačkoliv ji svým způsobem má rád, funguje to převážně jen ve chvílích, kdy si od něj sama nic nenárokuje. V současnosti jejich kontakt stojí především na neustálém psychologickém přetlačování, které už dávno není hravé, ale vyčerpávající a místy až záměrně degradující vůči ní samotné. Poslední dobou navíc stále méně rozumí tomu, co od něj Felicity vlastně očekává, což v něm současně vyvolává podráždění i podivnou zvědavost. Sama o sobě si jeho pozornost většinou nezíská; reaguje na momenty, ve kterých se její existence na okamžik stane zajímavou. Ani tehdy však nejde o nic vstřícného, ale o krátké impulzy zájmu následované sarkasmem nebo reakcemi, které mají druhého člověka spíš rozhodit než uklidnit. Ve výsledku však její přítomnost ztrácí většinu svého efektu v okamžiku, kdy na ni Major přestává reagovat — a Xavier tak omezuje i vlastní zájem o ni.

★Lex Norssen

Lex je pravděpodobně jeden z mála lidí mimo jeho rodnou Dvojku — a dost možná úplně jediný — kterého Xavier kdy pustil blízko k sobě. Přitom jejich seznámení nebylo nijak výjimečné; pokud si z něj vůbec něco vybavuje, pak hlavně to, že celou interakci tehdy inicioval spíš Lex než on sám. Ani si nedokáže vybavit moment, kdy se z náhodné známosti stal člověk, vedle kterého postupně přestal cítit potřebu držet si odstup. Má ho rád, i když ho zároveň dokáže neskutečně vytáčet. Především ve chvílích, kdy Lex začne dělat typická impulzivní rozhodnutí pod vlivem alkoholu. Xavier proti zábavě nikdy nic neměl a ve spoustě ohledů je mu Lexova energie vlastně docela blízká, jenže právě v tomhle směru u něj existuje určitá hranice. Velkou roli v tom hraje zkušenost s jeho starším bratrem, kvůli které má Xavier vůči podobným věcem podstatně menší toleranci. Proto se občas snaží Lexe brzdit pokaždé, když má pocit, že už zachází příliš daleko. Nikdy ale ne způsobem, který by z něj dělal něčí oporu za každou cenu. Xavier není člověk, který by někoho neustále přesvědčoval nebo se vnucoval do role zachránce. Jestliže si Lex nedá říct, nebude se k tomu vracet podruhé. Přesto ho k sobě pouští blíž víc než většinu ostatních lidí. Často ho nechává přespávat u sebe doma a jejich dynamika v něm občas vyvolává pocit déjà vu — jen s tím rozdílem, že tentokrát není tím mladším bratrem on.

↩Major Roycaster

Kdyby se ho někdo zeptal, bez většího přemýšlení by Majora označil za svého kamaráda — a v určitém smyslu by to pořád byla pravda. Jejich vztah však už delší dobu funguje na zvláštní směsi dlouholetého kamarádství, frustrace a permanentního vzájemného vymezování. Xavier velmi dobře chápe tlak vycházející z Majorova původu i povinností, které jsou s jeho postavením automaticky spojené, zároveň v něm ale přetrvává pocit, že člověk, kterého znal dřív, se postupně vytrácí pod tíhou všeho, co od něj okolí očekává. Velká část jeho provokací proto dlouhou dobu fungovala jako kompenzační mechanismus — způsob, jak z něj alespoň na chvíli dostat starou verzi Majora, kterou považoval za skutečně autentickou. Postupem času se však jejich dynamika začala měnit. Část Xavierovy potřeby ho neustále dráždit dnes vychází i z obyčejné skutečnosti, že si může dovolit život, který Major pravděpodobně nikdy mít nebude. Zatímco Major působí stále více svázaně očekáváními a vlastním jménem, Xavier se pohybuje s daleko větší volností, což z nich nakonec udělalo něco mnohem cyničtějšího a místy až zbytečně vyhroceného. Přesto však pod tím vším zůstává forma loajality, kterou Xavier neumí úplně potlačit. Ať už mezi nimi aktuálně probíhá cokoliv, v momentě skutečného problému by se bez většího rozmýšlení postavil na jeho stranu.

★Thelxinoë Roycaster

Začal se s Cade bavit ještě dávno předtím, než zjistil, že je biologicky spojená s Roycasterovými. Díky tomu, že je synem Nogarda, patří k úzkému okruhu lidí, kteří o jejím skutečném původu vědí. Pro Xaviera to však nikdy nepředstavovalo něco zásadního; mnohem víc ho začalo zajímat samotné fungování Noëlle. Už po prvních interakcích pochopil, že reaguje jinak než většina lidí, na které byl zvyklý, což v něm začalo vyvolávat zvláštní směs zvědavosti a nekomfortu. To, co u ostatních běžně fungovalo, se u ní velmi rychle začalo obracet proti němu. Místo očekávaných reakcí dostával odpovědi, které jeho vlastní styl komunikace zrcadlily až nepříjemně přesně, což ho vyvádělo z míry způsobem, který mu nebyl úplně příjemný. Jejich interakce se nesou neustále v laškovném tónu. Z pohledu okolí mohou působit intimněji, než ve skutečnosti jsou, Xavier si však od ní velmi vědomě drží odstup. Neznamená to však, že by vůči ní zůstával úplně netečný. Noëlle v něm vyvolává typ neklidu, který u lidí zažívá jen zřídka. Zároveň si až příliš dobře uvědomuje, čeho je schopná, v jakém prostředí byla formovaná a jak snadno dokáže pracovat s manipulací i lidským vnímáním. Největší problém pro něj představuje skutečnost, že ji nedokáže číst se stejnou jistotou jako ostatní lidi kolem sebe. V situacích, kde běžně působí kontrolovaně, u ní občas získává nepříjemný pocit, že tahá za kratší konec. A zrovna Xave nesnáší představu, že by někdo mohl proniknout k částem jeho osobnosti, které si sám pečlivě drží pod zámkem, a tak mezi nimi vždy včas zatáhne za ruční brzdu.

★Zayden Vaughn

Zayden patří k jednomu z mála lidí, které Xavier skutečně považuje za blízké. Jejich přátelství nikdy nestálo na neustálém dokazování dominance, společenském statusu nebo potřebě být neustále v roli, což je právě jeden z důvodů, proč mu jeho přítomnost tolik vyhovuje. Pod společenskou maskou Ritze totiž Xavier vnímá i podstatně klidnější a autentičtější stránku jeho pravé osobnosti — někoho, vedle koho nemusí mít neustále pocit, že musí udržovat tempo, kontrolu nebo neustálou stimulaci okolí. Právě s ním si nejčastěji dovoluje fungovat způsobem, který bývá u něj jinak poměrně vzácný — jednoduše být chvíli v klidu a nesnažit se mít neustále navrch. Neznamená to, že by mezi nimi mizela typická provokace nebo ironie, spíš naopak — jejich komunikace bývá často hlučná, sarkastická a plná vzájemného rýpání. Rozdíl však spočívá v tom, že u Zaydena nikdy necítí potřebu držet si stejný obranný odstup jako u většiny ostatních lidí. Velkou roli v tom pravděpodobně hraje i samotný původ. Přestože Zayden vyrůstal v Prokyonu, toto prostředí pro něj nikdy nepůsobilo úplně cize; mentalitou i způsobem fungování mu byl vždy bližší než většina lidí v jeho okolí. Xavier tak vedle něj často získává pocit určité známé stability, kterou u ostatních vztahů běžně nenachází. Ačkoliv to nikdy nebude typ člověka, který by podobné věci otevřeně verbalizoval, právě Zayden představuje jednu z mála osob, za kterou by Xavier bez většího přemýšlení šel prakticky kamkoliv. Ne kvůli povinnosti nebo loajalitě vybudované okolnostmi, ale čistě proto, že mu na něm skutečně záleží.

gallery

←

→

loadout