Rudo Elznic

> citizen_file • 160 172 09 CL

alive

District 09Crops · Exotic Botanicals

Rudo Elznic

[ ˈruːdoʊ ˈɛlznɪk ]

human victor student anticapitol

quote

signature song

>> now_playing.exe

matrix (bl studio loop)

chrmbchrmb

player

Dahlia

face claim

Choi Seung-cheol

date of birth

March 6, 2207

age

eighteen | 18

zodiac sign

pisces ♓︎

height

190 cm | 6'2"

sexuality

heterosexual

residence

District 9, Wayencity

currency

syns

0

noctis

0

estate & possessions

companions

inventory

levels

overall

privilege

reputation

vital systems

defense

38

vitality

0%100%

combat skills

survival skills

attributes

clearance required

abilities

Od chvíle, co se narodil, vstal a začal před vším utíkat. Ať už obrazně, nebo doslova — před napřaženými holemi nebo kameny, které po něm házeli lidé, již ho odmítali přijmout mezi sebe. Dnes už se svým nepřátelům dokáže postavit čelem, ale běh je stále součástí jeho života. Udržuje se díky němu v kondici, bez níž by jen stěží zvládal své každodenní povinnosti. Celý život byl zvyklý spoléhat především na vlastní ruce. Nebojí se do nich vzít těžký náklad, hodit si ho na záda nebo ho klidně táhnout po zemi. Pro nic se totiž nehodlá vracet a dobře ví, že co neodnese napoprvé, do toho se podruhé pouštět nebude. Právě tahle lenost ho paradoxně vytrénovala do stavu, kdy dokáže uzvednout i velmi těžký náklad a přenést ho tam, kam potřebuje, jen silou vlastního těla. Stejně je to i s lidmi. Bez větších potíží unese jednoho člověka, podle váhy klidně i dva. Třetí by mu už rozhodil těžiště a nedopadlo by to dobře ani pro něj, ani pro ostatní. Ne snad proto, že by mu chyběla síla nebo stabilita, ale proto, že má jen dvě ruce. Když totiž přijde na takové situace, jen málokomu se podaří vyvést ho z rovnováhy. Nikdy nebyl žádný krasavec a ani se nesnažil vypadat jako vytesaný z kamene. Cvičil proto, aby měl skutečné výsledky, ne aby dobře vypadal. Kvůli své výšce na něm svaly nejsou nijak výrazné, a tak ho spousta lidí podcení. Jenže ránu umí zasadit pořádnou. Od dětství nedělal nic jiného než bojoval — ať už o poslední kus jídla, nebo si s někým vyřizoval účty kvůli další z mnoha malicherných pastí, které si mezi sebou neustále strojili. Teprve když poprvé vstoupil do ringu, pochopil, jak zasadit úder, který nejen bolí, ale dokáže soupeře vyřadit z celého zápasu. Nezáleží mu na tom, jestli má proti sobě pěsti, nůž nebo železnou tyč. Pokud existuje způsob, jak z boje odejít po svých, najde ho. Jeho ruce ale neslouží jen k rozdávání ran. Stejně jistě, jako sevřou protivníka pod krkem, dokážou uchopit těžké kladivo nebo dlouhý srp. Nástroje, které většina lidí drží jen při práci, se v jeho dlaních stávají přirozeným prodloužením těla. Nepotřebuje okázalé zbraně, kus poctivého železa, který vydrží, mu bohatě stačí. Nikdy neměl dost prostředků, aby si mohl dovolit nové vybavení. Naučil se proto spoléhat na vlastní důvtip. Z hromady šrotu, polámaného nářadí nebo součástek, které by ostatní bez váhání zahodili, dokáže sestavit věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Ne vždy vypadají hezky a málokdy jsou dokonalé, ale fungují. A pro něj je funkčnost vždycky cennější než vzhled. Stejnou praktičnost uplatňuje i při ošetřování zranění. Ví, jak zastavit krvácení, vyčistit ránu, zafixovat zlomenou končetinu nebo udržet člověka při životě, dokud se nedostane do bezpečí. Pozná první příznaky infekce, ví, čím zmírnit obyčejné žaludeční potíže nebo jak postupovat při lehčí otravě. Není to žádný ranhojič ani lékař, ale tam, kde ostatní propadnou panice, on zachová chladnou hlavu. Pohled na krev, otevřené rány nebo zpřelámané kosti s ním téměř nic nedělá. Takových věcí viděl za svůj život až příliš mnoho. Jen máloco ho vyvede z míry a ještě méně věcí ho donutí jednat zbrkle. Emoce si nechává pro sebe a rozhoduje se hlavou, ne srdcem. Ví, že vztek, strach i soucit mají své místo, ale ve chvíli, kdy jde o život, bývají spíš přítěží než pomocí. Nehraje čestně. Nikdy to nebyla jeho silná stránka. Jenže ve chvíli, kdy jde o život, se na čest stejně nehraje. A přesně podle toho Rudo žije. Udělá vše, co je potřeba, aby přežil on i lidé, které se rozhodl chránit. A pokud si přitom ušpiní ruce, nikdy to nepovažoval za dostatečný důvod přestat.

weaknesses

Rudo nikdy nebyl mužem mnoha slov a velkolepých plánů. Přemýšlí přímočaře a řeší to, co má zrovna před sebou. Dnešek je jeho starost, zítřek se vyřeší, až přijde. Kvůli tomu často přehlédne následky svých činů nebo drobné detaily, které by někomu s větší trpělivostí připadaly samozřejmé. Ne snad proto, že by byl hloupý, ale protože svůj čas raději věnuje práci než přemýšlení nad tím, co všechno by se mohlo stát. Největší překážkou mu ale bývá vlastní jistota. Jakmile nabude dojmu, že má situaci pod kontrolou, začne přehlížet maličkosti. Nenápadná varování, zvláštní chování lidí nebo drobné stopy mu snadno proklouznou mezi prsty. Vzácné, ale přesto reálné jsou situace, kdy zapomene na obezřetnost a nabude přesvědčení, že málokdo je dost odvážný nebo dost chytrý na to, aby ho skutečně přelstil. A právě tahle sebedůvěra se mu už nejednou krutě vymstila. Vlastní zkušenosti ho naučily spoléhat především na sebe. Pomoc přijímá nerad a důvěru rozdává ještě neochotněji. Každý nový člověk je pro něj spíš potenciální problém než spojenec a trvá dlouho, než někomu dovolí stát po svém boku. Raději by si svůj život zkazil sám, než žil s vědomím, že za to mohl někdo jiný a on mu ještě podal ruku. Jakmile si ale jednou vytvoří názor, jen málokdo s ním pohne. Tvrdohlavost je jeho druhou přirozeností. Přiznat chybu pro něj znamená připustit, že selhal, a to dělá jen výjimečně. Nejednou tak pokračoval cestou, o níž už dávno věděl, že není správná, jen proto, že odmítal ustoupit. Lidé jsou pro něj mnohem složitější než jakýkoliv mechanismus. Z hromady rezavého železa dokáže postavit užitečný nástroj, ale nerozumí tomu, proč je někdy důležitější mlčet než říct pravdu. Společenské hry, dvojsmysly, skryté narážky nebo politika jsou mu cizí. Řekne přesně to, co si myslí, a očekává totéž od ostatních. Jenže svět takhle nefunguje. Nechápe, proč by měl našlapovat kolem cizího ega nebo si získávat přízeň lidí, kterých si neváží. Často si tak vytvoří nepřátele dřív, než si vůbec uvědomí, že nějaký konflikt začal. Pohodlí je jeho tichý hřích. Udělá všechno, co je potřeba, ale jen jednou. Hledá nejjednodušší cestu, nejkratší řešení a co nejméně zbytečné práce. Pokud stejného výsledku dosáhne za polovinu námahy, nikdy nebude vynakládat dvojnásobné úsilí jen proto, aby něco vypadalo lépe. Občas se mu tahle vlastnost vyplatí, jindy ho připraví o příležitosti, které by vyžadovaly trochu trpělivosti navíc. Stejně tvrdý, jako je vůči ostatním, je i sám k sobě. Bolest bere jako něco, co jednoduše patří k životu. Zranění obvykle ošetří, stáhne obvazem a pokračuje dál. Únavu ignoruje, dokud mu tělo samo nepřipomene, že má své hranice. Jen málokdy přizná, že něco nezvládá nebo že potřebuje pomoc. Ve své hlavě totiž pořád věří, že všechno unese sám, i když ho to může stát mnohem víc, než si je ochoten připustit. A když už se před ním objeví problém, který nejde obejít, sáhne po jediném řešení, které ho nikdy nezradilo — po vlastních pěstích. Věří síle víc než slovům a činy staví vysoko nad sliby. Problém je, že ne každý spor lze ukončit dobře mířenou ranou. Tam, kde by stačilo několik správně zvolených vět, si Rudo často odnese nové jizvy, dalšího nepřítele nebo dveře, které se před ním navždy zavřou. Diplomacie nikdy nebyla jeho zbraní. A možná právě proto prohrál víc příležitostí, než kolik bitev kdy skutečně prohrál.

clearance required

appearance

Na první pohled nepůsobí Rudo nijak výjimečně oproti většině lidí, kteří nazývají Devítku svým domovem. V kraji, kde se chudoba podepisuje na každém kusu oblečení, každé tváři i každém kroku, není snadné vyčnívat. Špína se usazuje na zdech domů stejně ochotně jako na lidech samotných a hlad se dříve či později promítne do očí každého, kdo tu stráví dostatek času. Přesto na sobě Rudo nese něco, co člověka donutí věnovat mu druhý pohled. Zřejmě i právě proto, že o pozornost nikdy neusiluje. Už samotná jeho přítomnost budí dojem, že zabírá víc prostoru, než kolik mu skutečně patří. Na výšku převyšuje většinu lidí ve svém okolí a široká ramena spolu s pevně stavěným tělem dávají najevo, že svaly nezískal cvičením pro vlastní potěšení. Není přehnaně mohutný. Nepřipomíná horu masa, která spoléhá jen na svou váhu. Jeho síla je praktičtější — vyrůstala společně s potřebou přežít. Oblečení na něm málokdy tvoří jediný celek. Většinou přes sebe vrství několik kusů různých materiálů, které už dávno ztratily svou původní podobu. Každá vrstva má pak svůj účel. Chrání před chladem, schová nářadí, zamaskuje zbraň nebo jednoduše poskytne další kus látky, který lze v případě nouze roztrhat na obvazy. Jednotlivé části oděvu na jeho těle nikdy nesedí pevně. Při chůzi se volně pohybují, zakrývají drobné pohyby jeho rukou a znesnadňují odhadnout, co právě drží nebo co se chystá udělat. Člověk si jen málokdy všimne okamžiku, kdy sáhne po noži nebo sevře v dlani kus železa. Když už to zaregistruje, bývá většinou pozdě. Navzdory svému věku působí starším dojmem. Ne kvůli vráskám nebo šedinám, ale kvůli únavě, kterou v sobě nese. Jeho pokožka je poznamenaná drobnými škrábanci, odřeninami a světlými jizvami, jejichž původ už dávno přestal rozlišovat. Každá z nich je jen připomínkou dalšího dne, který přežil. Jeho ruce vyprávějí podobný příběh. Klouby jsou ztvrdlé, prsty silné a dlaně pokrývá vrstva mozolů, jakou nezískáte v tělocvičně ani na cvičišti. Vznikly každodenním taháním železa, opracováváním kovu, prací s kladivem, nošením těžkých břemen a údery, které rozdával stejně často, jako je přijímal. Tmavé vlasy nosí delší, než je v kraji obvyklé, ale rozhodně ne proto, že by dbal na vlastní vzhled. Čistá voda představuje příliš vzácnou komoditu na to, aby ji plýtval jen kvůli marnivosti. Vlasy proto často zůstávají slepené prachem, potem nebo mastnotou a v neuspořádaných pramenech mu padají do čela. Nevadí mu to. Naučil se dívat skrz ně stejně přirozeně, jako se naučil ignorovat bolest nebo hlad. Jeho tvář postrádá jakoukoliv zbytečnou měkkost. Ostré rysy, výrazná čelist a husté obočí vytvářejí dojem člověka, který se snad nikdy pořádně neusmál. Právě obočí dodává jeho výrazu neustálý nádech nespokojenosti. I když jen mlčky poslouchá, vypadá, jako by hodnotil každé slovo, které zazní. Skutečnou pozornost ale přitahují jeho oči. Klidné, hluboko posazené a nepříjemně soustředěné. Neuhýbají pohledem a neuhýbají ani pravdě. Když se na někoho zadívá, nevypadá to, že by si prohlížel člověka. Spíš jako by odhadoval jeho cenu. Zkoumá způsob, jakým stojí, jak dýchá, kam uhýbá očima nebo jak pevně svírá ruce. Je to pohled obchodníka, který podvědomě přemýšlí, zda před ním stojí spojenec, zákazník, překážka nebo budoucí problém. Jeho tvář není poznamenaná hlubokými jizvami ani deformacemi, které by člověka udeřily do očí. Přesto nepůsobí přívětivě. Chybí jí úsměv a trocha schovívavosti vůči svému okolí. A když už se koutky jeho úst zvednou, bývá v tom víc pobavené ironie než skutečné radosti. Jeho hlas je hlubší, než by člověk čekal, a stejně jako jeho pohled postrádá zbytečné emoce. Stačí, když promluví o něco tišeji než ostatní, a lidé mají zvláštní potřebu poslouchat.

modifications

Placeholder

personality

Had s kamennou tváří nebo medúza v mužské podobě. I tak se dá popsat povaha muže, který schovává to, kým skutečně je před všemi, včetně sebe samotného. Mluví klidně, málokdy zvýší hlas a jeho tvář si téměř neustále udržuje stejný, těžko čitelný výraz. Zatímco většina lidí během rozhovoru mimoděk odhaluje vlastní emoce, Rudo si pečlivě hlídá každý výraz i každé slovo, aby zněly co nejvíce neutrálně. Kromě toho, že se je nikdy nenaučil správně prožívat, ví také moc dobře, že ten, kdo své emoce ukazuje příliš ochotně, dává ostatním do rukou zbraň. Jen málokomu se podaří dostat mu skutečně pod kůži. Dovolí si sarkastickou poznámku, uštěpačný komentář nebo si bez ostychu pohladí vlastní ego, ale opravdový vztek nebo bolest na sobě téměř nikdy nenechá znát. Jenom skutečně hloupý člověk by totiž dovolil ostatním odhalit svá slabá místa. Když ho někdo urazí, většinou jen pokrčí rameny. Když mu někdo vyhrožuje, poslouchá stejně klidně, jako kdyby si objednával oběd. Většina lidí si jeho mlčení vykládá různými způsoby, ale převažuje jedna hlavní emoce — nikdo se mu nechce stavět do cesty. Důvěra je pro něj obchod, ne samozřejmost. Každého člověka podvědomě hodnotí podle toho, jakou představuje hodnotu nebo riziko. Jde o instinkt, který si vypěstoval během života na ulici. Lidé podle něj přicházejí jen ze tří důvodů — něco chtějí, něco nabízejí nebo představují problém. Jen výjimečně připustí, že někdo může jednat prostě proto, že chce pomoci. Neznamená to, že by nedokázal mít někoho rád. Jen si odmalička připomíná, že lidé odcházejí, umírají nebo zrazují. Citům proto nikdy nedovolí přerůst přes hlavu zdravému rozumu. Svět kolem sebe vnímá překvapivě jednoduše. Existují jen dvě skutečně důležité věci — užitek a prostředky. Peníze, suroviny, informace nebo vliv. Morálka je podle něj jen výsadou lidí, kteří si mohou dovolit hladovět. Jeho rozhodnutí se neřídí tím, co je správné, ale tím, co se vyplatí. Když jednou slyšel, že každý člověk má svou cenu, nevzal to jako varování. Vzal to jako životní radu. Od té chvíle se jen snaží zjistit, kolik stojí ten, kdo právě stojí před ním. A pokud někdo tvrdí, že se koupit nedá, Rudo je přesvědčený, že zatím jen nenašel správnou nabídku. Přesto nepůsobí jako bezcitný obchodník. Naopak. Umí podat ruku, nabídnout pomoc a vzbudit dojem člověka, který stojí na vaší straně. Nepotřebuje okouzlovat dlouhými projevy ani vzletnými sliby. Vždy najde ta správná slova, aby mu lidé věřili jen s minimem slov, která většinou ani nic pořádně neznamenají. Jen se hezky poslouchají. Právě v tom spočívá jeho největší charisma. Působí totiž jako člověk, kterému se dá věřit, a jeho manipulativní stránka zůstává schovaná. Každá služba, kterou poskytne, má svou cenu. Nemusí ji chtít zaplatit hned, ale dříve nebo později si pro ni přijde. Stejně zachází i s informacemi. Cizí tajemství nejsou závazkem mlčenlivosti. Jsou měnou. Nikdy je neprozradí z pomsty ani ze škodolibosti. Udělá to tehdy, když jejich hodnota převýší cenu věrnosti. Nevěří totiž na bezpodmínečnou loajalitu. Věří jen na výhodné obchody. Každá informace, kterou mu svěříte, se dříve nebo později může stát mincí při jiném obchodu. Je tak lepší před ním nic neříkat, pokud se nechcete probudit s nepříjemným pocitem, že vám někdo drží nůž u krku. Není to zrádce v pravém slova smyslu, jen si více váží sám sebe a nemá problém kohokoliv prodat pro vlastní prospěch. Jeho ego je větší, než by byl ochoten přiznat. Rád se vidí jako někdo, kdo drží ostatní nad vodou. Zachránce, bez něhož by se všechno rozpadlo. Jenže za touhle představou se skrývá mnohem prostší pravda. Potřebuje, aby ho lidé potřebovali. Dává mu to pocit kontroly, který mu jako dítě zoufale chyběl. Není pro něj těžké přesvědčit sám sebe, že všechno, co dělá, je nakonec pro vyšší dobro, i když z toho nejvíc těží právě on. Čím déle ho člověk zná, tím obtížnější je určit, kde končí jeho upřímná snaha pomáhat a kde začíná obyčejná touha mít ostatní pod kontrolou. Největší slabinou jeho povahy je však vlastní přesvědčení, že všechno zvládne sám. V hloubi duše totiž nikdy nepřestal být tím klukem, kterého někdo odložil na kraj slumu a který pochopil, že pokud se o sebe nepostará vlastníma rukama, nepostará se o něj nikdo. A právě proto nedokáže uvěřit, že by ho někdo mohl následovat z jiného důvodu než ze strachu, prospěchu nebo nutnosti. Myšlenka, že by mu někdo mohl být věrný jednoduše proto, kým je, mu připadá téměř směšná.

clearance required

[file_001] // origin & early life

Když se Rudo narodil v kraji plném chudoby a prachu, pobyl v náručí své matky sotva pár minut, než byl odložen na kraji slumu. Co taky čekat od místa, kde mnoho zábavy po večerech není a život vám toho moc pěkného do klína nedá. Stal se tak součástí vlastní kolonie opuštěných a nechtěných dětí nejrůznějšího věku s nejrůznějšími potřebami, které bylo velmi obtížné naplnit. Starší se vždy snažili alespoň trochu postarat o ty mladší, ale když je o suroviny nouze, vlastní potřeba přežít zvítězí nad každým morálním kompasem, který se takové variantě brání. Od malička je tak zvyklý postarat se vždy primárně sám o sebe a uvědomuje si, jak lehké je přijít o život, když se připletete do cesty špatným lidem. Sám toho byl svědkem několikrát, kdy se někdo cizí dožadoval jídla nebo majetku, který mu nepatřil, a druhá strana neprojevila jediný zlomek slitování. Neodstrašilo ho to od podobných činů, jen motivovalo být preciznější a dávat si pozor na to, komu věřit. Což, jak se brzy ukázalo, znamená věřit jen sám sobě. Při akcičce, co měla být jistá tutovka na plné břicho a ještě plnější kapsy, ho někdo, koho považoval za přítele, poslal pod ruce maníkovi, který neměl pro nikoho slitování. Alespoň do té doby. Přistihl Ruda ve svém domově ještě předtím, než mohl cokoliv získat. Rozhodl se mu dát výchovnou lekci v podobě starého dobrého zmlácení, ale co ani jeden z nich nečekal, byl fakt, že se tomu Rudo začal bránit a dokázal mu zasadit pořádnou ránu, kterou od malého parchanta nikdo nečekal. Po menší potyčce a zvláštní výměně názorů se stal Rudo něčím jako jeho polovičním synem. Muž, kterému nikdy neřekl táto, ho bral do své práce a ukázal mu základy boje, bez kterých by se v životě neobešel. Pak si šli každý svou cestou a Rudo se vracel spát zpátky do své komunity. Jeho nový otec se převážně živil svýma rukama — a to nečekaně jako bojovník v kleci. Zatímco většina lidí se živila prací ve sklenících nebo sbíráním nechtěného po ostatních, jeho nový rodičovský vzor rozbíjel ciferník dalším podobným individuím a nechal si za to slušně platit. Často se i stávalo, že mu někdo přinesl něco na úplatu, aby byl milejší, což rád přijal a nabančil mu ještě víc, než měl původně v plánu. S takovým rodičovským vzorem není divu, že se v něm Rudo zhlédnul a křiváctví si zapsal pod kůži. Jako starší dorostenec pak automaticky převzal vedení nad celým uskupením dětí, které se stejně jako on ocitly na ulici bez domova a rodiny. Stal se pro ně vzorem a oporou, z čehož jeho ego dokázalo vytěžit absolutní maximum. Přijde si jako bůh, spasitel všech nebohých duší. Ve skutečnosti k nim všem chová silnou zášť. Využívá jejich oddanosti pro svou vlastní práci, kdy se neostýchá pomáhat šedému trhu zapouštět své kořeny v samotném centru kraje. Co na tom, že to někdo z nich občas odnese. Před ostatními si ale drží stále svou masku samaritána, který by pro maličké nebohé dětičky udělal cokoliv, co je třeba. Kdo jiný by se totiž ujal tolika krků a zařídil, že nebudou obtěžovat ostatní? A tak nikdo nezkoumá, odkud se berou peníze na přístřeší a jídlo, kterým je živí.

clearance required

❖family

♥partner

♡love interest

★friend

⌖ally

✖enemy

◌neutral

↩past bond

gallery

←

→

loadout